Článek
Fandil v chmurných dobách ve druhé lize i při tažení za prvním titulem po 49 letech. Fandil dál, byť už je na dálku přes televizní obrazovku. Fandil vlastně neustále, byť na nejdelším výjezdu byl jen v Uherském Hradišti.
Vítejte v příběhu Aloise Štála, který byl pro slávistický magazín HALFTIME sepsán před dvěma lety.
Víkendový „update“, kdy jsme se telefonicky spojili se Štálovým věrným kamarádem Zbyňkem Zavadilem, dlouholetý hráčem hokejové Slavie a jejím mládežnickým trenérem, zněl, že Lojzík je v domově důchodců, odkázán na invalidní vozík. Některé dny jsou horší, některé lepší.
Ale žije, funguje, komunikuje. Zatím, díky za to!
Tento text je na jeho počest!
Alois Štál se svým kamarádem Zbyňkem Zavadilem.
Dvě tři piva, sem tam panáček
V Minipivovaru na pražském Proseku zrovna probíhá polední shon. „Lojzík sedí támhle pod slunečníkem,“ nasměruje nás jedna ze servírek. Alois Štál je tu častým hostem, pořádá zde narozeninové oslavy. Peče se sele, pravidelně se sejde okolo 80 lidí.
Štál nabídne tykání a druhým dechem odmítne pomoc při cestě do vnitřního salonku restaurace. Hůlku, kterou třímá v ruce, při cestě do schodů nevyužije. Na sobě košili, dlouhé kalhoty. Zmíní, že se na rozhovor chtěl pěkně obléknout. Vitální chlapík, 100 let byste mu netipovali. Ani náhodou…
„Každému bych to přál. Nic mě nebolí, jen se mi občas špatně chodí. Cítím se dobře, ani bych neřekl, že už mi je tolik let. Dřív jsem hodně četl, hlavně sportovní knížky, ale zrak už mi tolik neslouží,“ začne vyprávět tichým hlasem a objedná si malé pivo.
Jedno na kuráž, jedno na zdraví. Alois Štál ve své „základně“ na pražském Proseku.
„Vždycky si dám dvě až tři, sem tam i panáčka. Myslím, že mi to pomáhá, tak nějak mě to drží nad vodou. Dopiju, poklábosím s kamarády a jdu domů. Bydlím tady kousek.“
Má dceru a syna, jednoho vnuka a tři pravnučky. Dceři musí denně volat, aby si nedělala starosti. Jen lásku k fotbalu na své potomky nepřenesl. Ani nechtěl. Vnuk je kovář, syn ani děvčata kopané neholdují. Studují, chodí na brigády.
Na Slavii byl poprvé ve třech letech, vzal ho tatínek. Z fotbalu moc neměl, hrál si na písku vedle dřevěné tribuny. „Jenom, když tátové zakřičeli ‚Slavia‘, tak jsme zvedli hlavu. Znamenalo to, že to se něco děje. Úplně jsem do toho spadnul, až když mi bylo deset nebo jedenáct. To jsme chodili s klukama na každý zápas, táty už jsme nechávali doma.“
Štálův fanouškovský oheň zažehla prostá věc. Jméno klubu a dresy, ty mu učarovaly. „Slavia. Zní to krásně, ne? Dresy mě chytly, červená a bílá barva, na nich hvězda. A taky hráli dobře. Pak už jsem domácí zápas nevynechal. Vždycky jsme čekali na sobotu nebo neděli, až budou hrát. A člověk byl smutný, když prohráli. Tak to normálně ve sportu bývá. Měli jsme z pravé strany vyhrazené místo a chodilo nás tam tak osm, deset kluků.“
Slavia. Jak to krásně zní. Alois Štál na tribuně v Edenu.
Na venkovní zápasy téměř nejezdil, jen když byly poblíž. Nejdál byl v Uherském Hradišti. Prý ale jen proto, že tamní klub se tehdy také jmenoval Slavia. Do zahraničí se na fotbal nikdy nepodíval, doba tomu ostatně ani nepřála. Ženil se, když mu bylo dvacet let a jeho milé devatenáct. Po třech letech už měli doma kluka.
Zápas, to byl panečku svátek
Štál miloval atmosféru, která na stadionu panovala. Tolik se neprojevoval, spíše poslouchal. Vždycky chodil dřív, aby měl svůj klid.
„Písničky, nebo jak vy říkáte chorály, také byly. A bylo to celé tišší a lepší. Šály se nosily, dresy se nosily. Já měl tři, jeden jsem dal kamarádovi, je někde v nějaké síni v Kolíně zarámovaný a zasklený. Hodně se chodilo také v košilích a svátečních košilích, fotbal byl svátek.“
Alois Štál by na Slavii poprvé ve třech letech. Základ? Hezky se obléct.
A derby? Kapitola sama pro sebe. Vždy mělo unikátní náboj. „Část Prahy proti jiné části Prahy. Připravovalo se dopředu, fandilo se a provokovalo jeden druhého. To byl jediný zápas, kdy jsem chodil doma i venku. Samozřejmě byly narážky i tehdy, ale byly slušné. Bylo to celé kultivovanější. V dnešní době už to tak není. Člověk z toho měl víc.“
Druhou světovou válku a éru protektorátních titulů prožil Alois Štál v Německu. Dělal elektrikařinu, byl poslaný do tamní fabriky. Pak se vrátil do rodného města a byl svědkem skličující události, kdy během Pražského povstání shořel slávistický stadion na Letné. Požár úmyslně založili vojáci Wehrmachtu, popelem lehlo veškeré vybavení a také trofeje, klubové kroniky a archiv.
„Sám jsem to neviděl. Až když stadion shořel, tak jsme se tam s tátou byli podívat, když jsme šli okolo. Na člověka to působilo strašně. Bylo to něco, co měl rád a přišel o to. Pak se chodilo všude možně, tu na Strahov, tu do Ďolíčku, něco jsme odehráli v Ruzyni, a taky na stadionu Sparty.“
Když se pana Štála ptáme na nejkrásnější slavistické období, které prožil, překvapí. Nejraději vzpomíná na roky mimo nejvyšší soutěž, krizi na počátku 60. let. Líbila se mu soudržnost a loajalita, kterou tehdejší fanoušci ukázali. Vznikl Odbor přátel Slavie a fanoušci drželi pospolu. Na druhou ligu tehdy do Edenu chodilo 40 tisíc diváků.
Alois Štál během focení pro klubový magazín HALFTIME.
„Byli jsme jako rodina. Chodili jsme pořád a podporovali naše kluky. Ve druhé lize začali hrát srdíčkem. Mladí kluci jako Nepomucký, Lála nebo Tesař na hřišti nechali duši. Člověk to tak prostě nějak snášel a doufal, že se do té první ligy zase dostanou. A to se i stalo. Postup byl sen každého slávistického fandy, čekali jsme na to.“
S přibývajícím věkem přišla vnoučata a na fotbal bylo méně času, Alois Štál ale na Slavii nezanevřel. Sledoval výsledky na dálku. Občas do Edenu zašel, a nakonec se dočkal i toho desetiletí vytouženého titulu. „Rok 1996 byl satisfakce,“ vypadne z něj, když dolujeme vzpomínky. Zase tolik ho ale prý neprožíval, není se čemu divit v 75 letech. Fanouškovství prý bylo pořád stejné. V dobách temných i zlatých. „To člověk musí brát. Je to fotbal, je to kolísavé, jednou ti, jednou zase ti. Vybaví se mi jen, že jsme chodili se šálami v košilích přes Prahu a v hospodách bylo večer plno.“
Alois Štál při oslavě svých narozenin.
Jsme nejlepší! A uznávají to všichni
Naposledy na fotbale byl Alois Štál v roce 2008 při otevření nového Edenu. Od té doby chodí jen do hospody U Pejšů koukat na televizní přenosy. Mají tam tři televize, nemůže si stěžovat. „Chodí nás tam hodně. Byl jsem tam na derby, šéf hospody je sparťan a já tam začal nahlas fandit ‚Slavia do toho‘. Dodnes si to tam na mě pamatují,“ rozesměje se a nás poprvé napadne, že se mu celou dobu v očích lesknou slzy.
Náš zájem o svůj příběh prý vůbec nečekal…
Vzpomínání na 97 let radostí i strastí, které se svým milovaným klubem prožil, je navíc silný zážitek. Zápasy, na kterých byl, přestal počítat. Určitě to ale budou stovky. S žádným hráčem ani trenérem se ale nikdy osobně nesetkal. Jiní to dělali, on nikdy. Jak už zmínil, měl rád svůj klid. „Zda mě to mrzí? Ani ne. Ani si nemyslím, že by něco takového mělo být.“
Pokud by si ale mohl vybrat jednoho slávistu, se kterým by si rád potřásl rukou, byl by to Jan Lála. Charismatický obránce, mistr poziční hry, který sešívaný trikot navlékal mezi lety 1960–1969.
Ten pocit, když přejete nejlepšímu klubu v republice.
Současná veleúspěšná kapitola sešívaných dějin mu dělá radost. Byť už jenom na dálku. „Víte ale, co je na tom nejskvělejší? Že to uznávají úplně všichni, i sparťani. I právě U Pejšů mi říkali, že válíme a jsme teď nejlepší klub v republice.“
Hodina společného posezení se chýlí ke konci. Alois Štál si objednává další malé pivo. Na závěr mu pokládáme poslední dotaz: Co by chtěl vzkázat Slavii? „Aby jí to vydrželo a aby kluci dělali radost fanouškům. Ti si to zaslouží a kluci to také vědí, také se tak vůči nim chovají. Po každém zápase si sednou pod tribunu a děkují. To je moc hezké.“
Děkujeme za jeho povídání, předáváme dárkovou tašku s pozvánkou na fotbal do Edenu a loučíme se s přáním pevného zdraví. Usměje se a opáčí, že ještě takové tři nebo čtyři roky by tu rád s námi byl.
Společná beseda dojde krásné dohry, když Štál do Edenu na Slavii skutečně dorazí a klub mu setkání s Janem Lálou zprostředkuje.
Tak pevné zdraví, Lojzíku!
Alois Štál a legendární obránce Slavie Jan Lála.
