Syn boží. Z autoservisu do akademie Barcelony. Kde se vzal a kam míří Christos Zafeiris?

Čtěte exkluzivní rozhovor s jeho otcem, který vznikl pro patnácté číslo klubového magazínu HALFTIME.

V autoservisu na předměstí Osla zvoní mobil, místní boss souhlasně kývne. „Můj drahý příteli, je mi ctí,“ pronáší Dimitris Zafeiris medovým hlasem, aniž by ten můj kdykoli předtím zaslechl. Sedá do vozu, přivírá dveře a začíná vyprávět.

Představte si následující situaci. Přes týden chodíte do práce, po nocích stříháte videa malého fotbalisty, kterého každé ráno a večer vozíte na trénink. Ze všech stran slýcháte, že máte zázračné dítě, že vám pod rukama roste budoucnost světové kopané. Potom přijde stěhování do neznáma a otázka, kudy, jak a jestli vůbec dál…

Nelze začít jinak, proč jste vybrali jméno spasitele světa?
Jsme Řekové, ortodoxní křesťané. Hlavně ale dodržujeme tradici, která synům dává jména po jejich dědečcích. Můj děda byl Dimitris a táta Christos, takže už je vám asi jasné, jak ta rovnice vychází.

Když byste měl Christose popsat třemi slovy, jaká byste zvolil?
Opravdu jen třemi?

Zkuste.
Charakter, jednoznačně. Je zábavný a neskutečně cílevědomý.

Vybavíte si nějakou vtipnou historku z jeho mládí, která vám utkvěla v paměti?
Doma si děláme srandu každý z každého. Všichni umíme rozdat i přijmout, Christos se ale ve fórcích obzvlášť vyžívá. Nejradši jde po mně nebo svých sestrách.

Z kolika dětí tedy je?
Je prostřední, kolem sebe má dvě sestry. Starší oslavila 23. narozeniny, mladší 19. Hezky se nám to seřadilo.

Vycházeli spolu bez problémů?
Mají se velmi rádi a na dálku se podporují ve všem, co zrovna dělají. Samozřejmě se v dětství hádali, prali, stejně jako všichni sourozenci. Nejčastěji o postel, když jsme někam cestovali. Christos byl nejrychlejší a vždycky si vybojoval to nejlepší místo. Už tenkrát bylo hodně těžké ho zastavit, a to na noze neměl míč. Pořád je ale objímala rodinná láska, která je u nás velmi silná.

Zamluvili jsme tu příhodu.
Máte pravdu, dlužím vám ji. Když byl opravdu hodně malý, bál se bezdomovců. Tenkrát, ještě v Aténách, jsme vyrazili do města na jídlo a kolem naší restaurace hráli pouliční hudebníci. Potom si jeden z nich sundal klobouk a obcházel kolemsedící, nás nevyjímaje. Za zvuku známé řecké písničky přišel k našemu stolu a místo příspěvku se mu naskytl pohled na k smrti vyděšeného Christose. Od té chvíle si z něj vždy děláme srandu, když onen song někde zazní. Všichni se na Christose podíváme a pousmějeme se. Tohle ho bude provázet do konce života.

Řekl byste tedy, že Christos na hřišti a mimo něj jsou dvě odlišné osobnosti?
Zrovna jsem to chtěl dodat. Je to přesně tak a předešlý příběh je toho důkazem. Christose charakterizuje bezmezná pokora a láska k bližním. Na trávníku ale potřebujete také drzost, dravost a schopnost vzít situaci na sebe. Myslím, že se v něm kloubí skvělý mix.

Vzpomenete si na nějaký moment, kdy jste ho chtěl, jak se říká, seřezat?
Něco vám řeknu… Christos miluje fotbal už od chvíle, kdy začal chodit. V tu dobu, mohly mu být asi dva roky, jsme ho podrobili malému testu.

Co si pod tím mám představit?
Nic složitého, položili jsme před něj míč, knihu a autíčko. Za mlada jsem býval automobilový závodník, nyní vozy opravuju. I proto mě trošku mrzelo, že bez rozmýšlení sáhl po balonu. Tehdy nikdo netušil, že si zvolil lásku na celý život. Neuplynul den, kdy by nepopadl míč a nezkoušel si s ním hrát. Nestalo se, že bychom šli ven a on si ho nevzal s sebou. Byli zkrátka nerozlučná dvojka.

Něco jako Tom Hanks a Wilson ve filmu Trosečník?
Nebylo to až tak pokrevní, ale v zásadě ano (smích). Rozdíl vidím v tom, že Tom ho držel venku, kdyžto Christos si s ním chtěl hrát i doma, což měl zakázané.

To nevěstí nic dobrého.
Ten den byla manželka v práci, na Christose nikdo nedohlížel. Když jsem se vrátil domů, v koši se leskly skleněné střepy. Podařilo se mu rozbít sváteční set, který jsme měli uložený na speciálním místě. Bylo mi víc než jasné, že za to může nějaká zbloudilá střela. Trošku ho omlouvá, že se snažil všechno uklidit, opravdu si dal záležet. Prozradil ho až ten nedovřený koš a pořezaný prst, jinak bychom na to jen tak nepřišli.

Jak si vedl ve škole?
První tři roky základní školy odchodil v Řecku. Paní učitelka z něj byla úplně u vytržení, protože pořád koukal z okna na hřiště za budovou. Na první pohled tedy nevěnoval pozornost událostem, které se děly uvnitř třídy. Chtěl ven, chtěl běhat, hrát fotbal. Pokaždé, když byl na něco dotázán, ale znal odpověď. Látka pro něj byla jednoduchá, kvůli čemuž trošku zlenivěl. I proto jsme měli fotbal jako páku, která podmiňovala vypracování domácích úkolů a dalších povinností. Byla to jediná cesta, jak ho k něčemu donutit.

V jeho devíti letech jste se přestěhovali do Norska, proč?
Na začátku druhé dekády svazovala Řecko ekonomická krize. Věděl jsem, že Norsko nabízí skvělé podmínky k životu, ať už šlo o práci, školu či služby. V tu dobu hrál Christos v akademii Panathinaikosu, ještě před tím byl ale pozvaný do slavné La Masie.

To už něco znamená.
Byl to nepochybně velký úspěch, La Masia vyprodukovala jedny z nejlepších hráčů světa. Nabídli nám, že rodině pomůžou se stěhováním do Barcelony a všechno pro nás zařídí. Jeli jsme se tam podívat asi na týden, Christos odehrál několik zápasů, hned v prvním z nich dokonce skóroval. Všechno pro nás bylo nepředstavitelně velké, propracované, profesionální. Z každého koutu sálala touha po úspěchu.

Není divu, vždyť akademií prošli třeba Messi, Xavi nebo Iniesta…
Ano, v tu dobu ale ještě na svém vrcholu nebyli. Fotbalový svět si je s La Masií tolik nespojoval. Měl jsem tenkrát schůzku s hlavním trenérem akademie, na ten rozhovor nikdy nezapomenu.

O co šlo?
Popisoval mi specifika zlatých dětí. Těch nejšikovnějších, které běhají po trávnících. Říkal, že nemají žádný měřitelný level, žádný strop, který by je omezoval. Jejich úspěch se odvíjí jen od toho, jak kvalitní je fotbalové a rodinné zázemí. Jedno bez druhého ale nemůže fungovat. Musíte najít perfektní balanc, z něhož mohou děti následně profitovat.

Proč jste se tedy nakonec rozhodli nabídku nepřijmout?
Nebylo to v naší mentalitě. Se ženou jsme se shodli, že fotbal v takto mladém věku nemůže určovat směřování a osud celé rodiny. Oba jsme měli dobrou práci, děti byly zajištěné a o to nám šlo především. V tu dobu navíc akademie ještě neměla takový ohlas, jako má dnes. Její nejzářnější plody spatřily světlo až o pár let později.

Vyčítáte si to zpětně?
Já ani moje rodina nikdy ničeho nelitujeme. A Christos stejně tak. Popravdě, ani tam zůstat nechtěl.

Ne?
Zprvu se to zdráhal přiznat, já na něm ale všechno poznám. Stadion, kde se hrály zápasy, byl hned vedle Camp Nou. Na šatny ale nezbylo příliš místa, a tak se děti chodily převlékat pod stadion. Vedla tam taková tmavá chodba, nebyl to příliš optimistický pohled. Když jsem viděl Christose, jak schází početné schody, div neplakal. Byl bílý jako stěna. Pak už mi řekl, že tady hrát nechce a tím naše kapitola v Barceloně skončila. Alespoň prozatím… (smích).

Máte z té doby nějaké fotografie?
Celý týden v Barceloně jsem poctivě natáčel, všechno kolem na mě dělalo velký dojem. Když kluci začali hrát, nevěřil jsem vlastním očím. Bylo jim jen pár let, přesto kombinovali jako zkušení harcovníci. Na jeden dotyk, přebrání míče, hlava pořád nahoře, pohyb… Každou minutu jsem zachytil na kameru, o chvíli později se mi ale bohužel porouchal hard disk. Vybouchl, vyhořel, čert ví. Trošku mě mrzí, že ty záběry Christos nikdy neuvidí. Chtěl jsem mu připomenout, kde všude byl a co všechno v tak mladém věku dokázal.

Nešlo ale jen o La Masii, váš YouTube kanál je plný synových videí.
Začalo to jako hobby. Potřeboval jsem si najít nějaký koníček, protože o ten předešlý jsem přišel.

Zasvětíte mě?
Býval jsem automobilovým závodníkem, jezdil jsem takzvané drug races. V tomto odvětví ale peníze nevyděláte, naopak o ně postupně přijdete. Je to zkrátka drahá zábava, která vyžaduje spoustu péče, času i financí. Kvůli zhoršující se ekonomické situaci v zemi jsem musel přestat a nikdy se k tomu už nevrátil. Doteď mě to bolí.

Objevil jste ale nová kouzla.
Ano, Christos byl už od útlého věku nesmírně nadaný. Co předváděl v šesti letech s míčem? Neskutečné. Když byl na hřišti, ostatní rodiče na něj ukazovali a šuškali si. „To je to zázračné dítě,“ říkalo se. Rozhodl jsem se tedy jeho cestu zdokumentovat.

Kalkuloval jste s možností, že vaše videa přilákají skauty, agenty, kluby?
Kvůli nim jsem je určitě nedělal. Důvod byl daleko více prozaický. Chtěl jsem svému strýci předvést, co Christos dokáže. Jenže v té době nešla podobně velká videa posílat nikterak rychle, takže jsem je nahrával na YouTube, kde se na ně mohl každý podívat. Nikdy jsem si ale nedokázal představit, že půjde o statisíce lidí.

Ani v pozdějším věku se váš záměr nezměnil?
Když bylo synovi kolem třinácti let, začalo se na něj ptát stále více agentů. Tehdy mi došlo, že mu tím opravdu dělám určitý druh reklamy. Neviděl jsem na tom ale nic špatného, a videa tak pravidelně vycházela dál. Byl to nejjednodušší způsob, jak ukázat jeho jedinečné momenty ze zápasů, které jinak zaznamenány nebyly.

Poslední dobou už příliš obsahu nevychází… Slavia dělá práci za vás, viďte?
Přesně tak. Jste profesionálové, zabere vám to chvilku. Já jedno utkání stříhal klidně čtyři dny. Po práci jsem si sedl k počítači a do jedné ráno vybíral ty nejlepší akce. Někdy jsem se zaměřil na ofenzivu, někdy na defenzivu… Je fajn, že ve Slavii to má na starosti víc lidí, hodně mi usnadňují život (smích). Zpětně jsem za to ale moc rád, jsou to krásné vzpomínky.

Máte i nějaké, které byste nejradši vypustil? Krize asi přijít musela.
A že jich bylo. Nesmíte zapomínat, že v Norsku jsme byli cizinci. Tu zemi i její obyvatele milujeme, jsou skvělí. Všude se ale najdou lidé, kteří vám úspěch nepřejí. Jeden z trenérů reprezentace U16 se Christose snažil vyštípat z týmu. Podle něj nebyl dost dobrý, zatímco všichni ostatní nevěřícně kroutili hlavou. Lepší šestka ve Skandinávii tehdy neběhala. Alternativu nabídlo Řecko, Christos chtěl ale dál reprezentovat Norsko. Už jen proto, že měl v týmu spoustu kamarádů. Napadá mě třeba Oscar Bobb, který v současnosti nastupuje za Manchester City. Dosud jsou si velmi blízko. Christos se tedy kousl, vybral si náročnější cestu a všem ukázal, že do týmu právoplatně patří.

Pojďme ještě o krok zpět v čase. Brali jste při stěhování do Norska v potaz místo, kde budete bydlet vzhledem k další kariéře syna?
Já se do Norska přestěhoval o šest měsíců dříve právě proto, abych Christosovi našel co nejlepší prostředí k růstu. Na severu země mě čekala skvělá práce, chyběly ale kvalitní akademie. Většina z nich byla v okolí Osla, a proto jsme se usadili právě tam. Postupně prošel několik mládežnických týmů, vždy ale hrál se staršími kluky. Poté přišly první zkušenosti na té nejvyšší norské úrovni a přestup do Slavie.

Když se diskutovalo o dalším působení v Evropě, měl jste stejně jako v předešlém případě silný hlas?
Teď budu naprosto upřímný. Opravdu moc jsem toužil po tom, aby Christos odešel právě do Slavie. Český fotbal velmi respektuji. Je fyzický, rychlostní, nic vám nedá zadarmo. Věděl jsem, že pokud si Christos udrží svůj X faktor i v takto náročných podmínkách, bude připravený na kteroukoli z pěti nejlepších lig.

Byly na stole i nabídky z jiných soutěží?
Ano, ptali se na něj zástupci nizozemských, belgických i francouzských klubů. Ani jeden z nich však nepřišel s nabídkou v zimním přestupovém období. Slavia byla velmi aktivní, dokonce za námi do Osla přijel sportovní ředitel, hovořili jsme i s hlavním trenérem. Oba na nás udělali velký dojem. Byla to tedy kombinace jejich skvělého přístupu a mého uznání pro český fotbal.

Dalo by se říct, že po Barceloně jste tedy odmítli další velkokluby ze západu?
Nechci tvrdit, že jsou větší než Slavia. Na první pohled mají jejich jména možná větší zvuk, to ale nutně neznamená, že jsou lepší. Porazili bychom každý z nich, o tom jsem přesvědčený. Slavia je obrovská škola, skoro bych řekl univerzita. Pokud ji zvládnete, můžete hrát kdekoli na světě.

To trošku zní, jako by zahraniční hráči brali Slavii jen coby přestupní stanici.
S tím nesouhlasím, minimálně z mého pohledu to tak není. Fanoušci a vlastně i já bych si přál, aby byl Christos součástí slávistické rodiny tak dlouho, dokud to bude pro obě strany prospěšné. Víte, jsem velmi emotivní typ. Ke každému klubu, za který Christos v minulosti hrál, mám velmi blízký vztah. Všechny je poctivě sleduji. Největší místo v mém srdci má ale Slavia.

I když Christos zrovna nehraje?
Ano, i tak to je pokaždé pro celou naši rodinu obrovský stres. S klubem žijeme, dýcháme. Stejně jako Slavia přivítala s otevřeným srdcem nás, i my máme její lásku nesmazatelně vrytou pod kůží.

Přispěli k tomu i fanoušci?
Stoprocentně. Jsou neskuteční. Když za námi přijedou do Norska přátelé, nasměruju je rovnou do Prahy. Na fotbal, samozřejmě, ale také kvůli Tribuně Sever. Muži, ženy, děti, senioři, studenti… Všichni dohromady tvoří pospolitý a ohromně silný celek, který nikdy nepřestane věřit, bouřit a podporovat svůj milovaný klub.

A pak přijde děkovačka, světový fenomén.
Tu mám ze všeho úplně nejradši. Oboustranný respekt, poděkování. Po výhře i po prohře. Něco takového není v Evropě pravidlem, moc si toho rituálu vážím. Když Edenem prostupuje hrobové ticho před úvodní slokou, ztrácím slova. Okamžik na to se rozezní první slova a mně naskočí husí kůže. Nepřenositelný zážitek.

Velké lákadlo pro fotbalisty, kteří se o přestupu do Slavie rozhodují?
Nepochybně. Christos byl na začátku jednání trošku skeptický, většina jeho spoluhráčů z reprezentace totiž hraje na blyštivějších adresách, pokud to tak můžu říct. To je ale v takto mladém věku pochopitelné, i proto jsem se mu snažil domluvit. Jedním z rozhodujících faktorů byla právě atmosféra, a to jak od fanoušků, tak zevnitř klubu.

Přivítání se mu dostalo velkolepé, ve stoje aplaudovalo čtrnáct tisíc lidí.
Musím přiznat, že jsem z toho byl nervózní. Prvním důvodem bylo číslo deset, které si vybral. Není to jeho pozice, ačkoli dokáže hrát kdekoli. Desítka je v každém klubu to největší číslo, přichází s ním obrovská zodpovědnost a očekávání. Zprvu jsem si nebyl jistý ani tím, jestli je na tak velký ceremoniál připravený. On mi ale znovu ukázal, jak vyspělým člověkem je. Zvládl to s bravurou a já plakal štěstím. Je to sen každého hráče a zároveň odměna za každodenní dřinu, kterou celý život podstupuje. Ušel nesmírně dlouhou cestu.

A teď je jednou z hlavních postav Slavie i norské reprezentace do jednadvaceti let. Musíte být hrdý.
Když poprvé vedl mládežnický výběr Norska do zápasu s kapitánskou páskou, byl jsem nevyslovitelně pyšný. Nikdy v životě jsem necítil takovou hrdost, jako v tenhle moment. Ani slzy na sebe nenechaly dlouho čekat. Uvědomte si, že jsme z Řecka, kořeny máme na jihu. Přišli jsme do cizí země a museli pracovat dvakrát tolik, abychom projevenou důvěru splatili. To platí pro mou práci i fotbal.

Před rokem jste nám na kameru říkal, že nevynecháte téměř žádný zápas. Jak to děláte?
Vzhledem k práci je to velmi náročné. Být na každém utkání znamená pracovat přes čas, jinak by prostor na cestování nezbýval. I na tento rozhovor jsem se musel dovolit svého šéfa, naštěstí je chápavý a vstřícný. Ne tak úplně šťastný, ale už spolu pracujeme patnáct let, za tu dobu si musel zvyknout (smích).

Měl by být shovívavý, i díky vám Norsku roste budoucí hvězda.
To máte pravdu! A také jsem něco jako číslo deset mezi mechaniky, lepšího stejně nenajde (smích).

Zvažovali jste, že byste se přestěhovali za Christosem?
Doufám, že si tohle manželka nepřečte, ale… Já bych do Prahy hrozně rád. Je to mé nejoblíbenější město, nemůžu se ho nabažit. Miluju české jídlo, miluju stadion, jak se před utkáním napouští fanoušky. Užívám si fanzonu i celou čtvrť, která v den zápasu pohádkově ožije.

Kam rád chodíte mimo Vršovice?
Zejména Staré Město je nádherné. Obdivuju, že si i přes masový turismus dokáže držet svou jedinečnou tvář. Ulice jsou čisté, upravené, lidé milí. Na každém kroku se cítím bezpečně, což se o všech městech v Evropě říct nedá.

Když přijedete na návštěvu, bydlíte u syna?
Dřív, když ještě bydlel kousek od Edenu, tak jsme zůstávali u něj. Nedávno se ale přestěhoval za spoluhráči do Karlína a já jsem za to moc rád. Má vedle sebe norské kamarády – Conrada se Sheriffem, což je velmi důležité. Pro svobodného kluka může být kočovný život fotbalisty velmi náročný, ač se to na první pohled nemusí zdát. Když jste sám, nudíte se, vymýšlíte blbosti. Dostáváte první peníze, jste mladý, chcete si všechno vyzkoušet. V takový moment se ale musíte zachovat jako profesionál a nenechat se zlákat pozlátky. I proto mě těší, že má Christos kromě naší a slávistické rodiny nablízku také tu norskou. Chodí spolu na jídlo, hrají hry, tráví volný čas. Je to ideální podpora, z které máme velkou radost, protože už zkrátka nemůžeme být u všeho.

Určitě pomůže i jazyk.
Přesně tak. I když se kluci v kabině dorozumívají anglicky, vaši řeč to nenahradí. Proto jsem rád, že má Christos s kým komunikovat v norštině. Postupně se snaží pochytávat některé české výrazy, základy už zná dobře. Mluví třemi jazyky – řecky, norsky a anglicky, čeština je ale o dost náročnější, to si musíme přiznat.

Vracíte se někdy do Řecka?
Velmi často. Pronajímáme tam dům, ve kterém jsme dříve žili. Byla by škoda, kdyby ho nikdo nevyužíval, tak alespoň slouží dobrému účelu. Než jsme ho nabídli na trh, byl několikrát poničen a vykraden, takže takhle je to mnohem lepší. Můj život tedy rámuje pomyslný trojúhelník Oslo – Praha – Atény, za uplynulý rok jsem ho obepsal tak dvacetkrát.

Žije zbytek rodiny fotbalem stejně jako vy se synem?
Nemohli se tomu vyhnout (smích). Babička Christose je velká fanynka, o fotbale ví úplně všechno. V hlavě má přesný rozpis zápasů, tabulku, skóre. Zkrátka všechny statistiky. Několikrát se už byla v Edenu podívat i na zápas, Christos ji pak vzal dolů na hřiště. Měla z toho obrovský zážitek.

A druhá větev?
Otec mé manželky býval profesionálním fotbalistou, ve slibné kariéře ho ale přibrzdila zranění. Nejzajímavější částí našeho rodokmenu je Christosův prapradědeček, který se stal prvním profesionálním trenérem v Řecku.

Profesionálním znamená diplomovaným?
Ano, licenci si udělal ve Florencii. V 80. letech byl dokonce jedním z trenérů řecké reprezentace.

A vy, hrál jste také fotbal?
S takovým pokrevní řetězcem ani nebyla jiná možnost. Byl jsem o hodně lepší než Christos, ale chutnalo mi, takže jsem to daleko nedotáhl (smích).

Co vás naplňuje v současnosti?
Fotbal, fotbal… Dělám si srandu, zas takový blázen nejsem. Stres z něj mě ale provází, ať chci, nebo ne. Nejde jen o zápasy, ale i další věci s profesionálním sportem spojené. Řeknu vám něco, co ve statistikách nedohledáte. Christos od svých čtyř let nevynechal jediný trénink, nechyběl na žádném zápase. Zkrátka nikdy nebyl zraněný ani nemocný. Dokážete si tedy představit, jaká rána to pro nás byla, když se zranil v přípravě? Několik zápasů stál a když už nastoupil, po pár minutách si pochroumal kotník. Nikdy se nestalo, aby pět měsíců chyběl.

Jak si v takové chvíli čistíte hlavu?
Míval jsem rybářskou loď, rád jsem vyplouval na moře. Před nějakým časem jsem ji ale prodal, takže mi teď nezbývá než rybařit ze břehu. I tak si ale perfektně vytříbím myšlenky a nechám tělo i hlavu odpočinout. Moře je nejlepší lék.

Blížíme se ke konci rozhovoru, co máte na srdci?
Závěr bych chtěl věnovat slávistickým fanouškům. Mají můj obrovský respekt a uznání za vše, co dělají. Jsou to dobří lidé, kteří milují svůj klub nehledě na výsledky. Samozřejmě občas projeví negativní emoce, ty k fotbalu patří, láska ke klubu ale zůstává naprosto neochvějná. Moc si vážím také slušnosti a bezpečí, které v jejich okolí cítím. V Řecku je něco podobného nemyslitelné, bál bych se vzít děti na stadion. Fotbalové prostředí v Česku je fantastické, moc vám k němu gratuluju. Kluby i fanoušci se o společný produkt starají lépe a lépe, pokroky jsou obrovské. Svět by neměl mluvit o Nizozemí nebo Belgii, všichni by se měli jet podívat k vám. Českému národnímu týmu přeju, aby se na evropském šampionátu dostal co nejdále.

Krásná slova.
Upřímná. Říkal jsem vám, že my jižané, ačkoli momentálně na severu, mluvíme vždy ze srdce. Nejvíce si přeju, aby fanoušci nikdy neztráceli naději a víru, a to ani v těch nejhorších časech. Slavia zažívá jedno z nejlepších období v historii, i proto mohou nadávky na chvilkový pokles formy působit úsměvně. Važme si toho, co máme. Ať už ve fotbale nebo soukromém životě. Není to samozřejmost. Hráč, který jednou zklame, svůj tým pak desetkrát podrží. Mysleme na to a podporujme se navzájem, cíl máme všichni stejný. Proto prosím, buďte s Christosem trpěliví. Je to pořád mladý kluk, který miluje fotbal, miluje Slavii a každým zápasem se učí. Když cítí důvěru, na hřišti by pro vás zemřel.

Myslím, že o důvěře nemusí být pochyb. Jaroslav Tvrdík předeslal, že pokud Slavia vyhraje titul, nechá se ostříhat „na Christose“.
Myslíte ten peroxidový přeliv?

Přesně ten.
Tak to vidíte, dříve se lidé stříhali podle Ronalda, teď napodobují mého syna (smích). Jsem za to rád, protože fotbal má být show. Každou neděli sledujeme sportovní představení, které nás má bavit. A Christos je právě jedním z hráčů, na kterého se zkrátka chcete jít podívat. Vyhlížíte onen magický moment, který na trávníku vykouzlí, a potěší všechny, kteří po tom týden co týden touží.