Slavný táta, pláč a předčasný konec, inspirace Beckhamem. Kdo je „levá“ ruka Jindřicha Trpišovského?

Jako nový asistent trenéra nahradil Jaroslava Köstla, který se přesunul k národnímu týmu.

Bývalý zadák se 180 starty v nejvyšší soutěži a zkušeností z kyperského Apollonu Limassol, syn vicemistra Evropy, se do Edenu přesunul z Olomouce. Pro 15. číslo magazínu HALFTIME čelil tradičnímu setu otázek v rámci Trenérského dotazníku, který responduje všechny nejbližší kolegy Jindřicha Trpišovského.

Začtěte se do výsledku hodinového sezení s potetovaným tvrďákem, jehož kariéra skončila předčasně. A přejme si, aby motiv, který si Kerbr přeje vyobrazit ve svém obývacím pokoji, měl reálný základ.

„Měl jsem fotbal předurčený, táta hrával. Byl u slavné éry Olomouce, čelili třeba Realu Madrid. Já si ale tohle období moc nepamatuju, byl jsem dítě. Dobře si vzpomínám jen na rok 1996, kdy táta přijel z EURA a dal mi na krk stříbrnou medaili. Musel mi vysvětlit, co to vlastně je, co tým, kde byl náhradníkem, dokázal. Pochopil jsem to až o pár let později… S fotbalem jsem začal v Olomouci, když byl táta v Sigmě, bylo mi asi pět let. Po dvou letech dostal táta nabídku do druhé bundesligy, šel do Greutheru Fürth a my se stěhovali s ním. Na dva roky se ze mě stal Němec, chodil jsem tam do školy. V té době jsem to nějak zvláštně nevnímal, ale teď bych asi jako táta byl nervózní, jak by to zvládly moje děti (smích). Teď jsme ale zvládli přesun do Prahy, je to kočovný život. V Německu jsem si ale našel kamarády rychle, každý den jsme po škole chodili hrát fotbal. Jazyk mi zůstal, pořád se domluvím, rozumím, ale poztrácel jsem spoustu slovíček. Během zhruba půl roku jsme se společně se ségrou naučili plynule německy. Pak jsme se vrátili a od páté třídy jsem začal chodit na sportovku v Uherském Hradišti, od té doby jsem odchovanec Slovácka, kde jsem se dostal až do áčka.“

„Poprvé jsme spolu byli v kontaktu telefonicky. Bylo to, když si Honza Sýkora v Liberci zlomil prst na noze. Hrála se evropská předkola a potřebovali rychle levonohé křídlo. Zjišťoval, jestli bych měl zájem přijít na půlroční hostování. Já jsem samozřejmě kývl. Ve Slovácku jsem byl dlouho a cítil jsem, že bych potřeboval změnu. Jak jsem Jindru postupně poznával, tak mi přišel strašně lidský. Bylo to stejné fungování, jako mají hráči mezi sebou. Není jako běžný trenér, který je přísnější, má odstup. Třeba jsem seděl v kabině v Liberci, byl jsem připravený jít do sprchy a došel Jindra jen v ručníku s tabletem. A šel mi ukazovat data, ptal se na rodinu, jestli se přítelkyni líbí v Liberci, co doma a tak. Tyhle střípky mě utvrzovaly v tom, že je dobrý člověk a dobrý trenér. Měli jsme skvělý tým, za dobu, co jsem tam byl, se kádr hodně obměnil, ale vždycky přišli další kvalitní hráči. Kvalitu a výkonnost jsme drželi dál.“

„Pamatuju si, kdy se mi zranění stalo poprvé. Na Slovácku jsem v posilovně zvedal mrtvý tah, povolil jsem záda a křuplo mi tam. Od toho momentu se mi záda sekala rok co rok. Nebral jsem na to zřetel, když to máš jednou za rok, tak to neřešíš. Je to jako výron nebo svalové zranění. V Liberci se mi to ale začalo zhoršovat, výhřez se začal zvětšovat. Intervaly, kdy se záda ozývala, se zkracovaly. Pak už to bylo těžké na hlavu, věděl jsem, že se záda seknou. Když už to bylo ve fázi, kdy se to stávalo jednou za dva měsíce, tak jsem věděl, že je zle. Že zas půjdu týden na kapačky, pak týden bude trvat, než se z toho dostanu, protože musím znovu zpevnit střed těla. Bylo to na hlavu strašně složité, Nevíš, kdy se to stane, ale víš, že to přijde… Byl jsem mladý, bylo mi sedmadvacet, hrozně mě to štvalo. Fyzioterapeuti včetně Ludvíka Maiera, se kterým jsem se teď zase potkal ve Slavii, mi doporučili cvičení, prodloužili mi kariéru. Kdybych čtyřikrát denně necvičil, tak si myslím, že bych skončil třeba v devětadvaceti. S tím problémem jsem hrál asi devět let.“

„Nejdůležitější je mluvit otevřeně. Když něco cítíš, tak to musíš říct. Takhle jsem to měl nastavené i s Jiřím Saňákem v Olomouci. Mám s ním dobrý vztah, otevřenost je důležitá. U něj jsem poznal, že si váží mého názoru, což je i pro mě důležité. Při tréninku dal na moje rady, i když trénuje přes dvacet let, je to skvělý trenér a skvělý člověk. Tady jsem sice krátce, ale platí to stejné, otevřenost je klíčová. Houšťa je v tomhle specialista, jak to cítí, tak to řekne. Srdce na jazyku. Takový je, všichni to berou a ví, že to myslí dobře. Není to o tom, že by chtěl někoho potápět. Naopak… Kdyby to neříkal, tak tomu hráči nepomůže. Učím se, jak zapadnout do týmu, jsem spíš klidnější, nad věcmi přemýšlím. Až pak něco řeknu, když je potřeba. Zatím to sleduji víc z dálky.“

„Cítím, že pověrčivosti je tady hodně (smích). Jako hráč jsem měl také rituály, jeden držím dodnes. Když vstupuji na hřiště, tak si dvakrát poskočím levou nohou. To mi zůstalo, v hlavě to prostě je a věřím tomu.“

„První, když jsme hned v prvním zápase proti Jablonci v závěru nastavení dali z poslední standardky na 4:3. Venca se trefil. Celá lavička vybuchla, nadšení, totální euforie. Bylo to důležité vítězství, moje premiérové. Dobrý start do jara. Potom musím říct i AC Milán, samozřejmě. Jako hráč jsem zažil základní skupinu Evropské ligy s Libercem, kde jsme měli Olympique Marseille, Gronigen a Bragu. Taky velké zápasy. Když nám tehdy skupinu nalosovali, tak jsem se hned díval, jaké mají stadiony, kolik tam bude lidí. To uvědomění, že jsme to jako klub dokázali, že ta možnost čelit takovým týmům tady je, něco znamená. Chtěl jsem to jako trenér zažívat znovu, hrozně. Jsem rád, že jsem ve Slavii, můžu se podívat na stadiony, jako je San Siro. To je něco neuvěřitelného. Už když jdete na předzápasový trénink na ten kolos ještě bez diváků… Víš, co tě čeká, že bude plný kotel. To natěšení bylo obrovské, strašně jsem si to užil. Výsledkům navzdory.“

„Vrátím se do minulosti, opět. Když jsme s Libercem vyhráli na Hajduku Split, kde bylo pětatřicet tisíc lidí. Obrovská atmosféra, my jsme zvítězili 1:0, postoupili do základní skupiny. Po zápase jsem volal tátovi, hodnotili jsme zápas a když se ptal, jaké jsem měl v sobě emoce, tak jsem se normálně rozbrečel… Řekl jsem mu, že už vím, proč hraju fotbal. Že tohle je ono. Plné tribuny, atmosféra, emoce. Viděl jsem tu radost spoluhráčů, všichni tam nechali sto procent. Byl jsem dojatý, od té doby jsem nebrečel. A sám jsem si pak říkal s odstupem času, co to je, co to bylo, že jsem plakal do telefonu. To byl strašně hezký moment, vyhrkly ze mě emoce. Musely ven.“

„Hlavní část jsou standardky, určitě. Plus mám na starosti tréninky, musím si zjistit, jaký je počet hráčů daný den, abych připravil, co budeme dělat, co Jindra chce, abychom trénovali. Máme mustr, podle kterého jedeme, ale nechává mi i prostor dělat věci podle sebe. V hlavě mám cvičení, která si myslím, že by kluky mohla bavit. Daří se to. Čtvrteční a páteční tréninky bývají taktické, to si pak bere Jindra. Při zápase se u lajny točíme s Jindrou, on má svou magnetickou tabuli, když u ní potřebuje přemýšlet nad taktikou nebo střídáním, jdu k čáře já. S Jardou Köstlem to dělali rovněž. Jak jsem zmínil, mám na starosti standardní situace, k nim si zpracovávám video, které posílám video analytikovi Lukáši Váňovi. U ofenzivních standardek mám volnost, tam vymýšlím podle sebe, u defenzivních je to společná práce s Jindrou. Ale spíš je to jeho práce, protože zná hráče lépe, co se týče osobního bránění, soubojovosti. Chodíme do velkého detailu.“

„Podpora je strašně velká, fanoušci fandí, i když třeba nedáme hned gól. Jsou trpěliví, toho si vážím. Kluci je vnímají, hrají, snaží se hrát jako o život. Nedokážu říct, co by to se mnou udělalo jako s hráčem, nikdy jsem nehrál v týmu, na který by pravidelně chodilo dvacet tisíc fanoušků. Síla. Fanoušci jsou hodně pozitivní, věrní. Líbí se mi, když jdeme na rozcvičku, vyběhne poblázněný Doudis a stadion bouří už před zápasem. Věřím, že to kluky může opravdu nabudit. Když jsme vybíhali na Hajduku a už na rozcvičce nás vypískalo pětatřicet tisíc lidí, tak jsem měl husí kůži. Věřím, že tohle třeba Doudis prožívá, dostane ho to do varu.“

„Když jsem byl mladý, tak jsem každou zimu chodil hrát hokej. Nebyly mobily, počítače začínaly. My jsme furt byli venku, byl by to tedy určitě sport. Tím, že táta byl fotbalista, tak jsem byl automaticky vedený k fotbalu, sportu celkově. Byl jsem na sportovní škole, chodil jsem i na atletiku. Skákal jsem do výšky, běhal šedesátku. V ničem nejsem úplně špatný. Měl jsem rád všechno, ale hokej obzvlášť. Měli jsme u nás v Bílovicích udělané menší kluziště s mantinely. V šest ráno jsem vstával a byl jsem tam jako první, trénoval, čekal až dojdou kluci. Krásné časy. Na hokej se chodí i tady, ale záda už mi to nedovolí. Kluci se ptali, jestli umím, tak jsem říkal, že jsem hrával dobře. Po sezoně v Olomouci jsme si byli zahrát a musel jsem si dávat pozor, tam se můžou seknout záda hned, i když jsem po operaci. Chodím jenom do posilovny si zacvičit. Kdyby mě někdo narazil na mantinel, nebo bych blbě spadnul, tak by to nemuselo dopadnout dobře. Doktoři mi před operací říkali, že můžu skončit na vozíčku. Je to v takové fázi, že si i kvůli rodině nemůžu dovolit riskovat. Chci se udržovat, být aktivní, ale na to mi stačí posilovna nebo jízda na kole.“

„Není ani tolik fotbalové, ale spíš výchovné. Chovej se k ostatním lidem tak, jak chceš, aby se ostatní lidi chovali k tobě. Říkal mi to táta. Ať jsem upřímný a otevřený, ale buď slušný a nikdy nebuď zákeřný. To mi vštěpoval celý můj život. To stejné mi říkal, když jsem šel do Slavie. Nabírej zkušenosti a nechovej se k lidem nějak namistrovaně. Buď sám sebou a pamatuj, že jsi slušně vychovaný.“

„Dobrá otázka, k zamyšlení. Ve fotbale to byl Beckham, Ronaldo, Zidane. Jsem fanoušek Realu Madrid, vzhlížel jsem k nim. Beckham byl v té době obrovská modla, skvělý byl i dokument o něm na Netflixu. Klobouk dolů, co musel vydržet v hlavě. Myslel jsem si, že jeho příběh znám, ale nebylo to tak, měl jsem velké mezery. I pro jeho rodinu muselo být fakt strašně těžké zvládnout, co jeho vyloučení v osmifinále MS 1998 proti Argentině rozpoutalo.“

„Trávím jej hlavně s rodinou. Teď jsme třeba byli v zoo, hezky jsme se prošli. Sedmiletá dcera chtěla i na lanovku. Už když jsem byl v Olomouci, tak jsem trávil hodně času na cestách. Jsme z Březolup, což je kousek od Uherského Hradiště. Moc jsem nebyl doma, dvakrát za týden jsem přespával v Olomouci. S rodinou jsem nebyl každý den, bylo to náročné. Teď jsou doma rádi, že jsme v Praze, že jsem každý den s nimi, útočiště jsme našli ve Kbelích. Malá jde dopoledne do školy, já ji stihnu vyzvednout. Ale i tak jsem s ní tak hodinu a kolem druhé jedu na stadion, vracím se kolem deváté, kdy už spí. Když je trénink dopoledne, tak mi zase dlouho trvá cesta, normálně je to do půl hodiny, ale jel jsem i hodinu dvacet. Žena se mnou byla všude, na Kypru jsme fungovali, když dceři byly dva roky. Servis mám od ženy skvělý, dává mi to prostor na práci. Bere to tak, jak to je. Jsem jí moc vděčný.“

„Chtěl bych, abychom vyhráli titul. A na obraze by visel celý náš tým, jak zvedá pohár. Jako hráči se mi titul získat nepodařilo, tak věřím, že si to splním jako trenér. Je na čase vrátit ho zpátky do Edenu. Jdeme za tím. Pokud se tak stane, tak to udělám, to mi věřte.“