60 let od „zániku“ věčné Slavie. Nežádoucí klub, stadion chtějí Bohemians. A přichází zachránci…

Odbor přátel, skuteční přátelé Slavie, před šedesáti lety zásadním způsobem ovlivnil existenci a chod klubu. Fanoušci se sdružili v organizaci, která Slavii přímo financovala a nezpochybnitelným způsobem přispěla k její záchraně a rozkvětu.

Šedesát let. Šedesát let od sezony, kdy se Slavia potácela ve 2. lize. Kdy byla nežádoucím klubem a nosila jméno Dynamo Praha. Kdy v klubu nebyly peníze a na stadion v Edenu si dělali zálusk Bohemians.

Celé Slavii hrozil zánik a dnes už se nedozvíme, zda by k němu skutečně došlo. Naštěstí. Komu za to vděčíme? Tisícům slávistů, kterým nebyl osud klubu lhostejný a na jaře 1964 začali konat. Díky nim vznikl Odbor přátel, nejstarší fanouškovská organizace v českých zemích, která Slavii zachránila, přivedla ji zpět mezi elitu a zajistila jí možnost pokračovat na její věčné cestě.

Slavia byla za socialismu nežádoucím klubem. A pokud píšeme o Slavii, myslíme tím celou organizaci sdružující jednotlivé sporty, dnes ji nazýváme „velkou Slavií“. Nicméně fotbal byl historicky vždy vlajkovou lodí, nejdůležitějším, nejpopulárnějším, nejviditelnějším sportem.

Klub nemohl nosit své jméno, od roku 1953 se oficiálně jmenoval TJ Dynamo Praha. Komunistický režim mu vzal i sešívané dresy, které však odvážně v roce 1956 funkcionář Karel Sehnoutka vytáhl z tajné úschovy, zašité do přehozu přes postel, a od Velikonočního turnaje hráči opět hrdě nastupovali s hvězdou na srdci.

Slavia byla vyhnána ze svého domova na Letné, kde na místě po válce nově postavené dřevěné tribuny vznikla ochranná zóna okolo monumentálního pomníku J. V. Stalina přezdívaného Fronta na maso. Azyl našla na pražské periferii ve Vršovicích, v místě, kde za první republiky stával vyhlášený lunapark. Dnes už legendární dřevěná tribuna se stěhovala do vyhnanství s klubem a byla svědkem pádu do druhé ligy po sezoně 1960/61, návratu do nejvyšší soutěže a po ročníku 1962/63 opětovného pádu do 2. ligy.

Podzim sezony 1963/64 příznivcům červenobílých barev mnoho radosti nepřinesl. Mužstvu pod vedením trenéra Karla Finka se nedařilo. Po podzimu mu patřilo 5. místo a v úvodu jara dál klesalo tabulkou směrem k sestupovým příčkám 2. ligy. Na začátku jara se krize prohlubovala a Prahou se začaly šířit chmurné zvěsti. V zákulisí se hovořilo o tom, zda má vůbec smysl existence TJ Dynama v jeho dosavadní podobě ve Vršovicích, když tam působí jiná velká jednota, sportovně úspěšnější (Bohemians alias ČKD Stalingrad). Pro pražskou tělovýchovu by bylo prý prospěšnější, kdyby Dynamo splynulo s např. s TJ Dynamo Pankrác.

Je otázkou, zda by se tyto zákulisní plány skutečně zrealizovaly, ale mluvilo se o nich. Tehdy existovali jednotlivci i mocné skupiny, kteří by likvidaci posledních zbytků i tradic Slavie přivítali s nadšením. Na její stadion měl spadeno zejména patronátní podnik vršovických sousedů, ČKD. „O možné likvidaci klubu se mluvilo jednak mezi fanoušky, ale také se jednalo o napůl oficiální zprávy,“ vzpomíná na tehdejší nezáviděníhodnou situaci Slavie fanoušek Jindřich Riesner.

„Slavii neměl žádný funkcionář rád, protože pro ně představovala spolek intelektuálů. A takoví lidé se jim už jenom z ideologického hlediska nehodili, takže dělali všechno možné, aby nám dělali potíže,“ vzpomínal na atmosféru jara roku 1964 Jiří Vrba, který v čele celého klubu tehdy stál a který byl zvolen do funkce v roce 1963, v posledním rozhovoru před svým odchodem do červenobílého nebe v březnu letošního roku. Po dlouhé době to byl slávista tělem a duší, kterého zvolili členové slávistického výkonného výboru, namísto dříve dosazených prověřených komunistických funkcionářů, kterým na osudu Slavie nezáleželo. Navíc neměli pro práci na takovéto pozici jakékoliv předpoklady, Vrbův předchůdce Karel Vavřich byl původní profesí vedoucím železniční stanice Praha – Vršovice. „Pozval nás na důstojné zasedání výboru Slavie na nádraží do skladní budovy mezi bedny, takže jsme seděli mezi bednami,“ vzpomínal na komickou situaci Jiří Vrba.

Předsedou fotbalového oddílu pak byl Jan Úbl. Vzpomínku na kompetentnost tehdejšího fotbalového výboru přidává tehdy šestnáctiletý Jindřich Riesner. „V tomto věku jsem začal chápat, že existují nějaké výbory, funkce, stal jsem se členem fotbalového oddílu Slavie, takže jsem musel být zároveň i členem ČSTV a platit dvoje příspěvky. Schůze fotbalového oddílu se konala v lednu 1964 v Radiopaláci na Vinohradech, vedl ji tehdejší předseda fotbalového oddílu Jan Úbl, což byl šéf pobočky Státní banky československé. Atmosféra na schůzi nebyla dobrá, výbor tvrdil, že něco dělá, že mají připravené a vytipované posily a bude to dobré a vrátíme se zpátky do první ligy. Vzpomínám si konkrétně na dvě věty, jak Úbl říkal, jak už to na jaře bude dobré, že jsme získali dvě významné posily, soudruha Topora a soudruha Christa. Sice hráli krásně na Tatře Smíchov, ale tím jejich dobré výkony skončily. A vyvrcholení celé situace nastalo v březnu.“

Slavia měla, stejně jako dnes, statisíce příznivců a vyznavačů červenobílé víry po celém Československu. Ti všichni se trápili neutěšenou situací v klubu, s jehož budoucností to nevypadalo dobře. Návštěvy v Edenu začaly dramaticky klesat, nikdo nechtěl být svědkem zoufalého boje o holé přežití. Nikdo z „obyčejných“ fandů však neměl možnost konat konkrétní kroky, které by klubu pomohly ke stabilitě a zlepšení situace.

Iniciativu tenkrát naštěstí převzali vlivní slávisté z řad kulturního a společenského života. Pokud se dnes ke Slavii aktivně hlásí a její zápasy navštěvují desítky herců, zpěváků a dalších umělců, tehdy byla situace naprosto odlišná. Na slávistické zápasy chodili nositelé stovek významných jmen, v jevišti je zachytily v dobových dokumentech i filmové kamery. Karel Effa, Ilja Prachař, Martin Růžek a další velká jména československé kulturní historie. Mezi vlivné fanoušky, kteří Slavii podporovali, se řadí třeba spisovatelé Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Arnošt Lustig, zpěváci Milan Chladil s Karlem Štědrým či světově uznávaný umělecký sklář Stanislav Libenský.

„My jsme jim říkali ‚platový‘ podle toho, že se při zápasech scházeli dole pod dřevěnou tribunou na betonovém chodníku, platě, a rokovali o aktuálním dění,“ vybavil si někdejší předseda Slavie Jiří Vrba. Kdo ví, jestli při tehdejším mudrování o stavu slávistické kopané nevyklíčily první myšlenky na konkrétní možnost pomoci milovanému klubu anebo jestli jim inspirací nebyla Barcelona a její slavné socios, tedy na 150 tisíc „spoluvlastníků“ nebo členů klubu, kteří mají pravomoc hlasovat např. o předsedovi klubu.

To se dnes už nedozvíme, nicméně poměrně přesně víme, kdo byl hybatelem dění a kdo nasměroval tehdejší kulturní elitu a obyčejné fandy ke sdružení se do spolku, který zhmotnil podporu na tribunách a sounáležitost se Slavií do konkrétní formy pomoci k záchraně. Spisovatel Pavel Hanuš napsal novinový článek, který odstartoval dění roku 1964. Co předcházelo sepsání výzvy? „Bylo to letos v zimě. Na jedné debatě v redakci Plamene, kdy jsme hledali odpověď na otázku, která nás trápila: Jak se mohlo stát, že jednota s tak slavnou tradicí, s tolika příznivci, je na tom tak špatně? Řekli jsme si, že bychom Slávii (sic!) pomohli soustředit síly všech jejích příznivců,“ vzpomínal Pavel Hanuš v rozhovoru v září 1964.

„Pavel Hanuš chtěl prohlášením dát veřejně najevo, že jsou ještě lidé, kteří trpce nesou současnou situaci TJ Dynama. Čtenářský ohlas na článek byl obdivuhodný. Během týdne dostal jeho autor 628 dopisů, ve kterých více než 90 % pisatelů vyjadřovalo svůj souhlas. Mnozí se v dopisech ptali: ‚Co dělat?‘ Na to však ani sám Hanuš neznal odpověď,“ cituje Tomáš Donner, jeden z členů historické komise Odboru přátel, Hanušův článek.

Pochodně naděje se po Hanušovi chopil Jiří Hájek, šéfredaktor časopisu Plamen, měsíčníku pro literaturu, umění a život vydávaného Svazem československých spisovatelů. Navrhl svolání veřejného mítinku funkcionářů TJ Dynamo a příznivců červenobílých barev, a při té příležitosti se pokusit objasnit příčiny tak velkého úpadku.

Na náklady redakce Plamene objednali velký sál Slovanského domu a poslali do sportovních redakcí stručné oznámení, jež bylo uveřejněno ve dvou denících: v sobotu dne 14. března 1964 ve Svobodném slově: „Dynamo v Plameni. Praha (ek)-Projevem zájmu kulturních složek o náš sport je i Beseda přátel Dynama a všech Staroslávistů, připravená literárním časopisem „Plamen“ na pondělí 23. března v 19.30 do Slovanského domu. Besedy se zúčastní internacionálové, spisovatelé, herci, zpěváci atd. Je přístupná nejen příznivcům Dynama, ale všem, kteří se zajímají o problematiku naší kopané.“ A poté i v sobotu 21. března 1964 v Mladé frontě: „Plamen k Dynamu. Redakce Plamene, časopisu Svazu čs. spisovatelů, pořádá v pondělí 23. března v 19.30 ve Slovanském domě v Praze besedu všech příznivců Dynama i všech těch, jež zajímá situace této jednoty a vůbec naší kopané. Beseda je veřejná a zúčastní se jí kromě internacionálů a současných hráčů i řada pražských spisovatelů, zpěváků a herců.“ Proč právě ve Slovanském domě? Budova není konkrétně spjata s historií klubu, ale jednalo se o místo s dostatečnou kapacitou pro předpokládaný počet slávistů, kteří měli přijít řešit současný stav svého milovaného klubu.

O konání besedy se dozvěděli slávističtí příznivci i přímo z poutače „áčka“, který stál v ulici Na Příkopech před Slovanským domem. Tehdy desetiletý Karel Vavřina šel na shromáždění se svým tatínkem. „Pracoval v centru, takže si „áčka“ všiml pár dnů předtím. Přišli jsme před „Slováč“, tam stál houf lidí před vchodem, protože vevnitř už bylo plno. My jsme byli ve foyer a pak otevřeli dveře a ještě se nás tam 30 nebo 50 fanoušků dostalo dovnitř. Stáli jsme na ochozu kolem sálu, já skoro nic neviděl přes další lidi. Byl jsem malý kluk, už si nepamatuju, o čem se mluvilo, ale zajímali mě jednotliví mluvčí, to byli v mých očích celebrity. Mluvili ale strašně dlouho, bylo to nekonečné, než se všichni vystřídali.“

Popisek: Karel Vavřina (druhý zprava) na vrcholu Křiváně při jednom z výjezdů vlajkonošů v 70. letech na ligové utkání proti Žilině. Slávistickou vlajku opatruje Nataša Látalová.

Zájem o účast byl enormní, stovky příznivců klubu už se do Slovanského domu vůbec nevešly. „Přišlo tisíc lidí a nás to překvapilo,“ přiznal Pavel Hanuš. Rokování vyvolalo zájem i mezi novináři, poměrně podrobný referát mapující hlavní myšlenky několika řečníků otiskl Československý sport a v klubovém archivu se dochoval stenografický přepis celého setkání. Celou besedu řídil autor výzvy k akci Pavel Hanuš, během večera se u řečnického pultu vystřídali jak slávističtí intelektuálové, tak i „staroslávisti“ František Plánička, dále trenér A–týmu Karel Finek anebo jeden z nejúspěšnějších trenérů slávistické historie Emil Seifert. Úvodní slovo patřilo spisovateli Vítězslavu Kocourkovi, který neutěšenou situaci trefně shrnul do věty: „Jsme tu, abychom pomohli, nemá smysl jen naříkat a nic nedělat.“

Během večera Pavel Hanuš přečetl i dopisy a omluvy od slávistů, kterým povinnosti nedovolily přijít, od Ladislava Ženíška, Vladimíra Ráže, Martina Růžka, Ladislava Peška. A novinový referát redaktora Františka Žemly vypichuje jako nejzasvěcenější vzkaz herce Karla Effy. Zazněly úvahy, proč se oddíl nepřihlásil k průmyslovému podniku a nezískal lepší finanční možnosti pro hráče, proč se střídali předsedové oddílu a trenéři jak na běžícím pásu (během 10 let od roku 1954 trenéři Bican, Kopecký, Finek, Forejt, Rýgr, Kocourek, Finek), Pavel Hanuš upozornil na pasivitu v oddíle. Zástupci jednoty navíc přiznali, že sedmnáct hráčů z kádru prvního mužstva má v plánu v létě neperspektivní Slavii opustit a přestoupit jinam. To bylo alarmující zjištění. Spisovatel J. R. Pick upozornil na to, že se nedá čekat, že někdo bude ve Slavii hrát jen z lásky ke klubu a nezeptá se, co z toho bude mít. Narazil tak na neutěšenou finanční situaci klubu, kterému finance na činnost poskytoval nadřazený orgán Československý svaz tělesné výchovy. K otázce financování jednoty se vyjádřil její předseda Jiří Vrba, který zmínil, že ČSTV odepsal Slavii dlužnou částku ve statisících.

Vůbec poprvé zazněl návrh, jak by se mohlo jmenovat uskupení slávistických fanoušků a podporovatelů – Klub přátel Slavie. Předseda fotbalového oddílu Jan Úbl nebyl myšlence vzniku Klubu přátel Slavie příliš nakloněn, mluvil o tom, že se každý fanoušek může stát členem fotbalového oddílu, obhajoval sebe a své kolegy, že jsou novým výborem a poměry se lepší.

Největší ohlas vyvolal projev Františka Pláničky, ikony slávistické kopané. „Plánička byl klubová legenda, člověk, za kterým ostatní slávisti šli. A pak zazněly nejbouřlivější reakce na projev Hanuše, který zmínil, že svolal celé shromáždění hlavně ze zvědavosti, co se bude dít. V závěru už to pak dostalo grády a lidi zjistili, že jsou mezi svými a všichni mají stejný cíl,“ loví v paměti šedesát let staré detaily Riesner.

Celý večer trval podle svědků ke čtyřem hodinám a vzniklo 6 bodů jako závěr rokování. Příznivci Dynama nabízejí své síly. Doporučuje se spojení s dalšími podniky. Zvážit doplnění výboru vlivnými členy. Položit základy společenskému oddílu. Nedovolit rozebírání hráčského kádru. Uvažovat o změně jména, použít název klubu ze slavné minulosti. Tehdy učinil fanoušek Ladislav Šimáně rozhodující krok navíc. Navrhl, aby se shromáždění stalo základem budoucího spolku, který bude moci trvale a systematicky pracovat pro rozkvět Slavie. Návrh byl nadšeně přijat. Shromáždění se usneslo založit Přípravný výbor, který dostal za úkol v nejbližší budoucnosti realizovat všech šest přijatých závěrů.

Do přípravného výboru byli na návrhy z pléna zvoleni Jiří Hájek, Ladislav Malý, Miloš Nesvadba, Oldřich Bartůněk, Vítězslav Kocourek, František Hůzl, Martin Růžek a jeho předsedou jmenován Pavel Hanuš. Sám Hanuš v jednom z pozdějších rozhovorů už jako předseda Odboru přátel skromně popřel, že by to byl on sám, kdo Odbor přátel založil. „Není to pravda a nemělo by se to říkat! S tou myšlenkou přišlo několik neznámých přátel, kteří vystoupili na masové schůzi slavistů (sic!), svolané redakcí Plamene. Na zveřejněné prohlášení z této porady odpovědělo spontánně přes sedm tisíc příznivců z celé republiky. Ti založili Odbor přátel. Bylo to v nejhorší době naší Slavie. Na to by se nemělo zapomínat.“

Druhý den po shromáždění sepsal P. Hanuš podle daných návrhů a podnětů „Prohlášení“. To bylo vydáno tiskem jako leták a rozesláno na závody, podniky a tělovýchovné jednoty po celém území dnešní České republiky. Kromě toho bylo „Prohlášení“ otištěno v časopisu Plamen č. 5/64, a to včetně seznamu osmdesáti jeho významných signatářů. Co jméno, to kapacita ve svém oboru. Odezva na „Prohlášení“ byla neuvěřitelná. Během dvou až tří týdnů písemně vyjádřilo svůj souhlas a podporu více než 7 500 osob.

Přípravný výbor při jednání s výborem Tělovýchovné jednoty Dynamo přijal návrh jejího předsedy Jiřího Vrby, aby nevznikl samostatný spolek, ale odbor v rámci Jednoty. Dle tehdejších pravidel se tak musel stát Odbor přátel Slavie nejen členem jednoty, kde byl postaven na stejnou úroveň jako další sportovní oddíly, ale i členem ČSTV. Členové Odboru přátel tak platili roční příspěvky nejen svému spolku, ale i ČSTV. „Slavia měla spoustu fandů a příznivců, ale nemohli prakticky nic dělat, protože neměli legislativní podporu. Nesměli třeba pořádat ples, kde by vybírali peníze za vstupné, uspořádat závody, kde by startovné putovalo na konto Slavie. Dohodli jsme se, že je ‚přikryjeme‘ a uděláme z nich členy Slavie, čili za akce, které budeme spolupořádat s Odborem přátel, budeme zodpovídat my a odvedeme daně,“ vzpomínal na oficiální začlenění nově vzniklé organizace do struktury Slavie Jiří Vrba.

Nově vzniklé sdružení, jehož založení datujeme na den shromáždění ve Slovanském domě 23. března 1964, nezůstalo jen u slov a ihned konalo. Umělci shromáždili finanční prostředky, ať už ze svých honorářů anebo výnosů z kulturních večerů pořádaných v pražské Lucerně. Díky nim se podařilo udržet v týmu největší hvězdy zdecimovaného kádru Jana Lálu a Karla Nepomuckého. Na konci května dokonce vyšlo klubové prohlášení v Československém sportu. „Jan Lála a Karel Nepomucký v žádném případě nehodlají opustit svůj oddíl. Věříme v brzké překonání krize fotbalového oddílu Dynama Praha a v jeho lepší budoucnost, odpovídající slavné tradici Slávie. Chceme k tomu ze všech sil přispět svými sportovními výkony. Žádáme, aby toto prohlášení bylo zaregistrováno,“ píše se v článku.

Setrvání těchto dvou velkých jmen bylo důležitým impulsem pro ostatní hráče, o jejichž přestup do Slavie projevili kluboví činovníci zájem. Bylo to znamení, že klub je na vzestupu a oni by u něj neměli chybět. Klíčovým mužem, který v tomto roce po dvouleté vojně v Dukle opět oblékl slávistický dres, byl František Veselý. K němu se přidaly další posily, které projevily zájem ve Slavii hrát. Novým předsedou trenérské rady oddílu kopané se stal bývalý obránce Slavie Míla Luka, a i to bylo znamení, že tým povedou odborníci, kteří fotbalu rozumí.

Trenérem na začátku ročníku 1964/65 zůstal kritizovaný a nepříliš oblíbený Karel Finek. Tento kouč byl důvodem, proč tehdejší nejstarší člen slávistického kádru Ivo Urban, jehož proslov v březnu ve Slovanském domě také zazněl, ukončil své působení v klubu. Byl znechucen Finkovým nařízením, že během tréninku netrefil bránu a měl za trest vyběhnout dvakrát schody na tribunu. Ukončil kariéru fotbalisty, aby navázal v neméně úspěšné kariéře fotbalového novináře. Třetího září klub v novinách oznámil, že Dynamo Praha vede František Ipser a Karel Finek je na měsíční zdravotní dovolené, ze které už se k týmu nevrátil.

Uplynulo půl roku a 20. září 1964 v 9 hodin se ve stejném sále Slovanského domu konala ustavující konference Odboru přátel Slavie. Na ní mohl přípravný výbor konstatovat, že „všechny úkoly, které jsme si zde před půl rokem vytyčili, přípravný výbor se ctí splnil – včetně toho, že se tu dnes scházíme veřejně a legálně jako slávisté.“

Pro stovky fanoušků, kteří se nevešli do budovy, narychlo přinesli před Slovanský dům velké reproduktory, aby měli přehled o veškerém dění uvnitř. „Byl jsem v Praze, o shromáždění jsem se dozvěděl asi z novin a prostě jsem si na něj vzpomněl, tak jsem tam běžel. Už jsem viděl před Slovanským domem houf lidí, nedokážu říct, jestli jich tam bylo sto, dvě stě. Rozhlížel jsem se, hledal jsem někoho známého. A pak tam někdo přinesl dva reproduktory, abychom slyšeli, co se děje uvnitř,“ loví z paměti vzpomínky tehdy čtrnáctiletý Jan Čapek.

Popisek: Tomáš Donner, člen historické komise Odboru přátel, Jan Čapek, pracovník sekretariátu Odboru přátel a Jaroslav Pokorný na výjezdu na zápase Českého poháru ve Svéradicích v roce 1985.

Pavel Hanuš v rozhovoru po ustavující konferenci shrnul dosavadní činnost přípravného výboru. „Snažíme se vytvořit přátelskou atmosféru mezi mužstvem a jeho příznivci. To se nám daří. Chceme pomáhat řešit každodenní starosti hráčů a zaktivizovat sportovní i společenský život jednoty. V minulých dnech se zavázali členové jednoty i Odboru odpracovat 10 000 brigádnických hodin na úpravách sportovišť. Naši členové mají nejen legitimaci jednoty, ale i našeho Odboru, platí příspěvky a budou mít určité výhody, např. jednáme s vedením jednoty o možnosti provozovat rekreační sport na všech sportovištích včetně nového umělého kluziště.“ Hanuš jmenoval i první členy výkonného výboru Odboru přátel. „Předsedou mám být já, členy výboru pak spisovatelé a redaktoři J. Hájek, L. Malý, V. Kocourek, člen činohry Národního divadla M. Růžek, ředitel Dillie J. Kalaš, V. Poche, J. Weigert a J. Lukáš.“ Odpověděl i na otázku, že byl zvolen předsedou Odboru přátel. „Ano. Jsem vděčen všem přátelům za důvěru, kterou mi projevili a snažil jsem se ji nezklamat. Myslím, že kus viditelné práce se udělalo. Ostatně – mohlo to být ještě lepší, kdybychom to lépe uměli a kdybychom byli vytrvalejší a energičtější, lépe organizovaní, a kdybychom byli bývali měli ještě příznivější podmínky pro svou činnost.“ Pavel Hanuš byl čestným členem Odboru přátel číslo 1, mezi ženami pak čelní příčky členek obsadily herečka Stella Zázvorková, operní pěvkyně Milada Šubrtová a zpěvačka Yvetta Simonová.

Existence, stabilita a kontinuita klubu byla zachráněna, zůstal mu stadion v Edenu. Mezi slávisty zavládlo obrovské nadšení, fanoušci se houfně vraceli do hlediště, podpora klubu byla takřka hmatatelná. Zbývalo ještě něco? Ano, samozřejmě, zbavit se nenáviděného jména, které se však používalo jen v oficiálních dokumentech a novinách. Mezi fanoušky své jméno klub nikdy neztratil.

Pravé a jediné jméno se klubu snažil několikrát vrátit Jiří Vrba, v té době ještě člen klubového výboru. Myšlenku navrátit Slavii jméno vyslovil i jeho předchůdce ve funkci předsedy jednoty Karel Vavřich, a to na Výroční konferenci fotbalistů Dynama v lednu 1963. Dobový tisk zmiňuje na závěr referátu Vavřichova poslední slova: „V roce, kdy slavíme sedmdesáté jubileum svého založení, navrhujeme, aby jednota převzala jméno svého předchůdce, Slávia (sic!) Praha, v jehož slavné tradici chceme pokračovat, ovšem v duchu výchovy nového, socialistického sportovce.“ Na jeho myšlenku reagoval o několik týdnů později na únorové Výroční konferenci TJ Dynamo Praha za účasti 22 sportovních odvětví jednoty předseda Městského výboru ČSTV Záděra: „Je třeba pochopit, že takovéto otázky nutno řešit generálně. Z tradice bývalé letenské jednoty je třeba převzít to, co bylo dobré a pokrokové. S takto přehodnocenou tradicí možno v jubilejním roce předstoupit před naši veřejnost.“

Myšlenka znovu ožila v přelomovém roce 1964 na březnovém shromáždění ve Slovanském domě, a největší zásluhu na změně jména má někdejší předseda TJ Dynamo Praha Jiří Vrba. Změnu jména umožnilo Vrbovi důkladné nastudování tehdejších předpisů ČSTV, podle kterých je jméno jednoty v kompetenci obvodního výboru ČSTV. Napsal žádost o změnu jména a předseda vršovického obvodního výboru mu ji, nic zlého netuše, schválil. O tři dny později na mimořádné konferenci Dynamo oznámilo změnu jména, a i přes určitý nesouhlas nadřízených orgánů už nebylo cesty zpět. Nadšení všech slávistických příznivců bylo příliš velké, aby bylo možné couvnout. Navíc slávisty reprezentoval vznikající Odbor přátel, který sdružil hodně vlivných osobností nejen kulturního života.

TJ Dynamo Praha tak odehrálo pod svým starým názvem 8. září ligový zápas v Děčíně, o týden později přátelské utkání s Úvaly, ale už 18. září nastoupila k přátelskému utkání se Spartakem Hulín Slavia Praha. V neděli 20. září se hrálo druholigové utkání se Spartakem Čelákovice. Ještě v sobotním vydání Večerní Prahy se píše, že „se odehraje utkání Dynamo – Čelákovice“, ale pondělní deníky už referují o zápase Slavia – Čelákovice. Zápas měl slavnostní ráz. Začal úvodním slovem předsedy Jiřího Vrby a spisovatele Vítězslava Kocourka. Slavia zvítězila 2:0. Obě branky vstřelil František Uldrich po vzorných přihrávkách Františka Šindeláře. Oba Františkové byli podzimními posilami týmu v červenobílém dresu. Slavia na konci záříposkočila na druhé místo v tabulce a započala cestu návratu do československé nejvyšší soutěže.

Usnesení na konferenci TJ Dynamo Praha o změně názvu ještě podléhalo schválení Obvodního výboru ČSTV v Praze 10, který rozhodnutí 18. září jednomyslně schválil. Změna tak proběhla jen pár dní před oficiální ustavující schůzí Odboru přátel. Nejstarší česká fanouškovská organizace tak mohla nést hrdý název Odbor přátel Slavie a být aktivním hybatelem slávistického sportovního i kulturního dění nejen ve druhé polovině 60. let.

Když se fanoušků pamětníků zeptáte, zda si myslí, že by Slavia jako klub zanikla nebýt Odboru přátel, odpovědi se liší. „I to je možné. Skoro bych řekl, že asi ano. Že ta mašinérie a různé snahy by klub, kdyby sestoupil ze druhé ligy, pravděpodobně dorazily. Na druhou stranu si myslím, že Jiří Vrba a jeho kolegové z výboru by klub nenechali padnout, ale těžko říct, nakolik by jejich úsilí vedlo k záchraně,“ přemítá Riesner. „Jsem přesvědčený o tom, že by klub zanikl, protože už tehdy existoval záměr, co se stane se stadionem, bylo určeno, kam kteří hráči, a ono jich moc nezbylo, půjdou,“ domnívá se Vavřina. Svůj pohled přidává i Jan Votava, člen první skupiny vlajkonošů, která Slavii podporovala na domácích i venkovních utkáních. „Nevím, jestli by zanikla, ale vše by bylo mnohem horší. Vznik Odboru přátel strašně moc pomohl, za vše vděčíme Pavlu Hanušovi, on byl iniciátor a byl skvělý. A názor tehdejšího klubového předsedy Jiřího Vrby? „Věřím, že by nezanikla, ale byla by to velká rána.“

Pavel Hanuš (1928-1991)

Novinář, scénárista, dramaturg, básník

Vystudovaný novinář většinu aktivní části života působil na volné noze jako autor divadelních her, televizních scénářů, rozhlasových her a spolupracoval i na vytváření kreslených vtipů. Mezi lety 1965 – 68 byl redaktorem měsíčníku Plamen. Právě Hanuš dal úplně první podnět k řešení bezútěšné situace kolem Slavie a stal se prvním předsedou Odboru přátel.

Jiří Hájek (1919-1994)

Novinář, spisovatel, vysokoškolský pedagog, literární kritik

Vysokoškolská studia češtiny a francouzštiny přerušilo zatčení a deportace do koncentračního tábora Sachsenhausen, po návratu z něj se zapojil do odboje. Po válce byl postupně redaktorem Rudého práva, šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta, ve kterém redigoval edici Květy poezie. Jako šéfredaktor měsíčníku Plamen (1959 – 1968) měl zásadní vliv na vznik Odboru přátel, když navrhl březnové shromáždění ve Slovanském domě.

Jiří Vrba (1930-2024)

Aktivní sportovec, funkcionář

Jiří Vrba zahájil svou funkcionářskou kariéru ve Slavii už v roce 1949. Až do svého zvolení do čela celé Slavie v roce 1963 zastával funkce v klubovém výboru. Zasadil se o začlenění Odboru přátel do klubových struktur a spolupracoval s ním na příchodech hráčů a financování Slavie. Zásadně se podílel na znovunavrácení jména Slavie a vzal fotbalový tým na legendární cestu kolem světa na podzim 1967.

Kronika Odboru přátel

Oddíl Odboru přátel má svou kroniku, kterou začal vést Miloslav Slavík v březnu 1965. Zpětně mapuje dění zlomového roku 1964, na jejím začátku najdeme historické klubové fotografie, ruční kresby od Miloslava Slavíka vztahující se ke klubu a jednotlivé dokumenty, prohlášení či novinové články mající vztah přímo k činnosti Odboru přátel. Kronika obsahuje i exempláře prvních šestistránkových Zpravodajů, podrobně referuje o vzniku jedenáctky fotbalových internacionálů ještě na sklonku léta 1964, která se zapojila do Odboru přátel, anebo o úmrtí Vlasty Kopeckého, jehož srdce dotlouklo v zápase internacionálů.