Článek
Nahlédněte s námi do jejich fotbalové domácnosti, do zákulisí Nadačního Fondu Slavie, v jehož správní radě Jana zasedá, nebo na nejvelkolepější módní přehlídky světa, kterých se ještě před pár lety jako modelka účastnila.
S Janou Kolářovou se scházíme na Ladronce, v rozkvetlém parku, kam za svobodna chodívala běhat. Teď zrovna neběhá, sedmiměsíční syn Sebastian jí dává zabrat a na běhání bude čas, až trošku povyroste. Počasí je teplé, skoro letní, můžeme sedět na trávě na dece. Věkově si ještě nejsme tak vzdálené a Jana mi nabízí tykání, a tak se náš rozhovor nese v neformálním duchu.
Exkluzivní rozhovor vznikl pro patnácté číslo slávistického magazínu HALFTIME.
Jano, když se podívám na výčet toho, co už jsi ve svých třiadvaceti letech zvládla a zažila, tak docela koukám. Jsi světová modelka, máma, studentka univerzity, jsi členka správní rady Nadačního fondu Slavie, jsi manželka brankáře Slavie Ondřeje Koláře. Která z těchto rolí tě teď nejvíc vystihuje?
„V současné době mě nejvíc vystihuje role mámy. Mám sedmiměsíčního chlapečka a ten právě začíná lézt, takže mi to dává hodně zabrat.“
Překvapilo nebo zaskočilo tě mateřství něčím?
„Asi ne. Já jsem se trošku obávala toho být máma, protože člověk má pocit, že neví, jak tu svou roli zvládne naplnit. Ze začátku jsem si říkala, že ani nebudu vědět, jak přebalit plínku. Moje kamarádky většinou ještě děti nemají anebo už mají odrostlejší, ale úplná miminka kolem nás nejsou. Takže jsem přemýšlela, jak já to vlastně budu dělat a jestli to budu umět. No a pak to přišlo samo a úplně mě překvapilo, že mi mateřské instinkty po porodu naskočily jako lusknutím prstů.“
Nátlak na Ondru? Neadekvátní
Maminkou ses stala mladá, bylo ti dvacet dva let, což je trochu proti současnému trendu, dá se říct, že táhneš dolů celostátní průměr. Proč ses rozhodla pro časné mateřství?
„Já jsem vždycky chtěla být mladou maminkou a chtěla jsem mít ke svému dítěti věkově blízko. Ale hlavně se mi všechno příhodně sešlo: správný partner, správný okamžik. Kdybych nepotkala Ondru, asi bych se maminkou nestala takhle brzo. Jelikož je o pár let starší než já, dítě už chtěl.“
Musel tě trochu přemlouvat?
„Ne, ono to vyplynulo přirozeně. Když jsme spolu začínali chodit, samozřejmě jsme se bavili o tom, jestli chci děti a jestli je chci brzy, což je ve vztahu taková základní debata, a vzhledem k jeho věku už to byla důležitá otázka. A já jsem říkala, že jo, že chci být maminkou, a že nechci být maminkou až někdy ve třiceti pěti letech. Že chci být ta mladá. Jsem rodinný typ a na tuhle roli jsem se těšila. Před pár lety bych ani nevěřila, jak moc se budu těšit.“
Jak jste se s Ondřejem dali dohromady?
„Naše seznámení není úplně zajímavé. My jsme se znali dlouhou dobu skrz to, že já jsem do kabiny někdy chodila. Lítali jsme s rodinou s A–týmem na výjezdy, cestovali jsme na Champions League a podobně, takže jsme se znali od vidění, a jednou jsme se zapovídali a přeskočila jiskra. Pak už to nabralo rychlý spád.“
Čím si tě získal?
„On má neskutečné charisma, umí strašně krásně povídat. A je to fešák, takže…“
Co na něm máš nejradši?
„To jeho srdce. Teď, když ho znám ještě v pozici otce, a vidím, jak se chová k synovi, tak je to ještě jiná, hlubší láska. Trávíme spolu hodně času a vím, že je to klišé, ale my jsme nejlepší parťáci, nejlepší kamarádi a zároveň manželé. Vlastně moc nikoho dalšího nepotřebujeme. Nejraději ze všeho jsme spolu večer doma, pustíme si film a máme pohodu.“
Jak máte doma rozdělené pracovní a rodičovské role?
„Spíš tradičně. O syna se převážně starám já. Jinak to ani nejde, Ondra je vzhledem k tréninkům často pryč, ale musím říct, že je skvělý táta. Nebojí se přebalit, pohlídat, být s ním sám. Když je Ondra doma, jsou spolu pořád, hrají si, jdeme společně na procházku, vymýšlíme aktivity.“
Myslíš, že je rád, že má syna?
„Myslím si, že určitě, že každý táta si někde uvnitř přeje syna. Nebo alespoň Ondra to tak má a je rád, že jednou může mít svého fotbalového následovníka. Syn už dostal malý balon, je doma v poličce připraven, až ho budou moct vytáhnout, a já si myslím, že Ondra už se nemůže dočkat.“
Tvůj manžel se potýká s dlouhodobými zdravotními problémy, jak to ovlivňuje atmosféru doma?
„Zdravotní následky po zranění ze zápasu s Rangers tam jsou a vždycky byly, co se změnilo je, že teď po dvou letech různých vyšetření víme, že jsou větší, než se čekalo. Nevěděli jsme, že má poškozený zrak, až teď se ukázalo, že to kvůli zraku má problém se střelami z dálky. Paradoxní je, že ačkoliv jsme z diagnózy nadšení nebyli, alespoň jsme zjistili, kde přesně příčina leží a jak s ní pracovat. Dříve jsme si nedovedli vysvětlit, proč nějaký gól dostal, když dříve zvládal podobné střely s přehledem vychytat. Hodně lidí ho za to kritizovalo, že dostal spoustu gólů z dálky, nátlak ze strany fanoušků byl za mě úplně neadekvátní a teď se ukázalo, že i neoprávněný, že za to nemohl, že to neviděl, protože jeho reflex byl zpožděný. Ondřej byl několik let nejlepší gólman ligy a najednou se o sobě dočetl hrozné věci, cítila jsem velkou nespravedlnost. Teď se snaží pracovat na tom, aby se jeho zdraví zlepšilo a dostal se zpět na hřiště.“
Bavili jste se spolu o možném konci kariéry?
„Mluvili jsme o tom, intenzivně přemýšlí, kam by chtěl směřovat. Ale teď je pro něj hlavním cílem uzdravit se a vrátit se na hřiště.“
Věnuješ se teď výlučně mateřství, nebo už máš i další aktivity?
„Pomalu už se snažím do mateřství přimíchávat práci. Ráda bych se časem vrátila k modelingu. Před pár dny jsem poprvé od porodu fotila pěknou kampaň na šperky, plánuji i něco dalšího, ale ještě se uvidí. Nebudu se určitě vracet naplno, protože to se synem ani nechci. Měla bych pocit, že ho upozaďuji. Při tomhle posledním focení byl se synem Ondra, probíhalo to od osmi do dvanácti dopoledne a pak za mnou přijeli, a pro mě to byl strašný nezvyk, že s ním nejsem, bylo mi až úzko.“
A jak to syn zvládl bez tebe?
„Úplně v pohodě, až se divím. Je v klidu, nepláče. Asi je to tím, že Ondra se mu doma hodně věnuje, takže je zvyklý, že není jenom maminka, ale i tatínek, a nemá pocit, že ho někdo opouští.“
Můžu pomáhat
Kromě modelingu jsi také členkou správní rady Nadačního fondu Slavie. Byla jsi dokonce u jeho vzniku.
„Je pravda, že s mým otcem jsme přišli s myšlenkou Nadační fond založit. Táta se do toho vrhnul, že opravdu chce ve Slavii něco zanechat a za pomoci odborníků Nadační fond založil.“
A ty jsi na tom taky měla podíl.
„Já jsem si před dvěma lety vybírala na Vysoké škole finanční a správní téma na bakalářku na oboru Ekonomika a management a vedoucí mé práce mi navrhl zaměřit se na CSR, tedy společenskou odpovědnost ve Slavii. Já jsem říkala, jasně, CSR, děláme toho docela dost. A on mě vyvedl z omylu s tím, že třeba FK Teplice mají víc aktivit než my. Zaměřila jsem se na to ve Slavii a musela jsem mu dát za pravdu. Neměli jsme CSR strategii ani nic podobného, a moje bakalářská práce ve výsledku přispěla k tomu, že se tu věci daly do pohybu.“
Je tvoje práce pro Nadační fond na denní bázi?
„Teď je to spíš nárazové, Nadační fond Slavie má výkonnou ředitelku, která se stará o její každodenní chod, a máme skvělý tým, je tam například David Ocetník z Odboru přátel, Petr Sedláček z Fakultní nemocnice Motol nebo výkonný ředitel Karlovarského filmového festivalu Kryštof Mucha. Při zasedáních správní rady schvalujeme žádosti o příspěvek, pročítáme příběhy žadatelů a rozhodujeme, kde a komu budeme pomáhat, a to hlavně v závislosti na tom, jak moc příběhy souzní s naší filozofií. V nadaci taky pomáhám se sociálními sítěmi.“
Čím je ti práce v Nadačním fondu blízká?
„Tím, že můžu pomáhat. Důležitá je pro mě onkologická pomoc, na kterou se zaměřujeme, a jelikož si tím teď prošel můj táta, pochopila jsem, jak rakovina s člověkem zahýbá. Faktem je, že vážná nemoc dokáže rodinu nemocného zdrtit psychicky, fyzicky i finančně. Jsem ráda, že alespoň s finanční stránkou můžeme nějakým způsobem pomoci. A jelikož jsem společenskou odpovědnost řešila už v té své bakalářské práci, dovedu si představit, že se tomu budu víc věnovat i v budoucnu.“
V jakých oblastech ještě Nadační fond Slavie působí?
„Pomáhali jsme například rodinám pozůstalých po obětech střelby na Filozofické fakultě, Slavia odehrála přípravný zápas pro pomoc Ukrajině a Nadační fond se stal zprostředkovatelem, a pak schvalujeme žádosti jednotlivců, tam je to hodně různé. Člověk si přes web podá žádost o podporu a my pak diskutujeme, jestli pomoc schválíme.“
Jaký má činnost Nadačního fondu ohlas u slávistických fanoušků?
„Připadá mi, že dobrý. Fanoušci vznik Nadačního fondu hodně ocenili. Mám radost, že teď pomáháme na hřišti i v hledišti.“
Paříž i starý Egypt
Tvůj tatínek je ve Slavii od roku 2015, kdy ti bylo patnáct let. Zajímal tě v té době fotbal?
„Fotbal jsem vnímala, ale nebylo to tak, že bychom chodili na zápasy. Za ty roky v klubu se můj vztah k fotbalu radikálně proměnil. Celá naše rodina se stala vážně velkými fanoušky. I moje máma, která k fotbalu nikdy netíhla, se nyní perfektně orientuje a fotbal doma probíráme každý den. Moji sourozenci – osmnáctiletá dvojčata Tomáš a Nelly – jsou do fotbalu zapálení. Vstup táty do Slavie z nás udělal obrovské fanoušky. Nesledujeme už jen Slavii, ale i West Ham s Tomášem Součkem a Vláďou Coufalem.“
Jaký je tvůj táta dědeček?
„Výborný! Role dědečka mu sedí. Když se narodil Sebastian, dostal ve Slavii tričko s nápisem Slávistický děda, a v tom ho doma vídám nejčastěji. Když se synem přijdeme na návštěvu, je úplně nadšený. Chová si ho, dělá na něj ksichtíky, vozí kočárek. Je s ním sranda, no. Sebastian je jeho první vnouče, to je asi vždycky trochu speciální.“
Na začátku jsme nakousli tvoji modelingovou kariéru, která na mě skutečně dělá dojem. V roce 2016 jsi vyhrála Elite Model Look, což je nejprestižnější modelingová soutěž na světě.
„Ano, určitě je nejprestižnější, a vítězství mi opravdu otevřelo dveře do celého světa. Díky Elite Model Look jsem získala nespočet pracovních příležitostí a zkušeností, které jsou nenahraditelné. A v neposlední řadě jsem se díky tomu hodně podívala po světě.“
Jak to vypadalo v praxi?
„Rok 2016 byl pro mě úžasný, vstoupila jsem totiž do světa modelingu. Vyhrála jsem české finále Elite Model Look, které se konalo ve Španělském sále Pražského hradu, což mělo obrovský wow efekt, a pak jsem vyhrála i světové finále v Lisabonu, kde závěrečnou přehlídku pojali jako velkolepou show ve starém divadle, kde se dříve konaly toreadorské zápasy. Jen na to finále se přišlo podívat čtyři tisíce lidí.“
Dostala jsi po vítězství dobré zakázky?
„Velice dobré. Já jsem se díky tomu dostala do takzvané high fashion, mezi nejlepší módní značky na světě. Moje první zahraniční cesta po listopadovém vítězství byla v únoru, letěla jsem na tři měsíce do Japonska. Na první týden se mnou letěla maminka, abych se trochu rozkoukala, a pak už jsem to musela zvládnout sama, naštěstí Japonci jsou strašně milí. Pak jsem letěla zpátky do Prahy, pak do Singapuru a potom hned na pařížský Fashion Week, což je pomyslný módní vrchol roku.“
Hodně jsi cestovala, kde se ti nejlépe pracovalo?
„Za mě je nejlepší Paříž. O Francouzích se říká ledacos, ale Paříž pro mě pracovně vždycky byla nejlepší. Zažila jsem tam taky svoji životní spolupráci, šla jsem přehlídky Chanelu, které jsou v módním světě pojmem. Tehdy stál v čele domu Chanel legendární návrhář Karl Lagerfeld, který dělal opulentní přehlídky v pařížském Grand Palais, vždy laděné do určitého tématu. Šla jsem tam přehlídku laděnou do lesního tématu, já tomu pro sebe říkám ‚téma Robin Hood‘, byly tam všude stromy, v podstatě v Grand Palais vybudovali les. Pak jsem šla show, při níž tam postavili obrovskou loď a modelky chodily kolem ní. Nejlepší bylo, že nahoře na lodi se po skončení přehlídky konala velkolepá afterparty. V New Yorku jsem šla pro Chanel přehlídku laděnou do starého Egypta. Tyhle vzpomínky jsou nejvíc.“
Můj sen to nikdy nebyl
Připadá ti zvláštní, že když Češka vyhraje finále Elite Model Look, což je pro modelku opravdu obrovský úspěch, tak je u nás ticho po pěšině, ale když se Češka stane Miss World, která ve světě módy zdaleka tolik neznamená, píšou o tom všechna média?
„U nás v Česku se vždycky víc brala ta Miss. My ani nemáme rády srovnávání s Miss. Vítězky nebo finalistky Miss mají kariéru spíš tady po Čechách a dál už se nedostanou, nebo je to třeba Turecko. Ale aby se dostaly na přehlídky do Paříže nebo do Milána, to spíš ne.“
V čem je tedy hlavní rozdíl mezi dívkami z Miss a modelkami?
„My máme přece jenom trošku jiné míry než holky v Miss. U nich je krása taková klasická, načančaná a upravená, musí to uhodit na první pohled. Modelky by oproti tomu měly být spíš zajímavé a schopné se přizpůsobit. Je pravda, že se ani nemusí všem líbit. Říká se, že modelky jsou takoví chameleoni, dokážeme se stylizovat do mnoha podob. Když nám dají paruku s krátkými vlasy, vžijeme se do role. Když nám obléknou novou kolekci, umíme ji prodat, a o to jde – my na přehlídkách neprodáváme sebe, prodáváme to oblečení, šperk, produkt, který předvádíme.“
Co máš na modelingu nejradši?
„Já mám ráda focení, protože se člověk stylizuje do zajímavých rolí. A navíc mě vždy udělají hrozně krásnou, což teď, když vstávám po noci beze spánku a vidím se v zrcadle unavená a pomačkaná, je velmi hezký zážitek. Při focení ze mě udělají princeznu svěží jako jarní louka, to bych potřebovala každý den (směje se).“
A přehlídky?
„Ty jsou něco jiného, tam se dlouhá příprava koncentruje k jednomu momentu, k výsledné půlhodinové show, a pak je po všem. Ale ta nálada a energie před začátkem, ta nervozita v backstage, kdy se vám klepou nohy, cítíte všeobecné napětí, že se k něčemu schyluje, a najednou bum, začne hrát hudba a vyjdete na molo – ten pocit je neskutečný.“
Chtěla by ses k modelingu vrátit?
„Pomalu bych do toho ráda vklouzla zpátky, ale samozřejmě ne naplno. Zastupuje mě agentura Elite, ta za mnou stojí, a ti mě budou dostávat zpátky. Začíná se novými fotkami a poté mě budou nabízet značkám v Česku i v zahraničí. Uvidíme, co mi to přinese.“
Když jsi uvažovala nad mateřstvím, napadlo tě, že by ses k modelingu už nemusela vrátit?
„Napadlo mě to, ale nebylo to bariérou tomu mít miminko. Můj cíl byl vždycky být mámou.“
Bavila tě móda od malička?
„Asi jako každou holku, ale že bych měla nějakou zvláštní zálibu a znala třeba všechny značky z high fashion, to určitě ne. Doteď se oblékám v běžných řetězcích. Pro mě to byla spíš náhoda. Na casting Elite Model Look jsem se šla jen podívat na Chodov do nákupního centra a oni si mě tam vyhlédli a oslovili mě. Pak to mělo rychlý spád. Ale můj sen to nikdy nebyl a možná proto jsem to dotáhla tak daleko. Víš, nestresovala jsem se, když mě někde na castingu odmítli. Když se někdo na nějaký cíl extrémně soustředí, může to být kontraproduktivní.“
A co byl tvůj sen?
„Rodina. A to se mi splnilo. Můj syn, můj manžel, naše rodina, to je pro mě všechno na světě.“
