Článek
Scházelo pár vteřin, aby se slovenským národním týmem vyřadil v osmifinále pozdějšího finalistu z Anglie. Nestalo se. Přišel dlouhý aut, Jude Bellingham v nastaveném čase stříhá nůžkami. Zbytek znáte… Zkázu Slováků v úvodu prodloužení dokonal Harry Kane.
Tři góly z Ivana Schranze ale udělaly nejlepšího střelce šampionátu. Víc branek nikdo nedal, ke stejné cifře se vybičovali ještě Gakpo, Kane, Musiala, Mikautadze a Olmo.
„Mám se dobře, jsem rád, že jsem zpět v týmu. Mezi svými lidmi, na to jsem se hodně těšil, to mi dost chybělo. Měl jsem pocit, že jsem byl pryč alespoň půl roku (smích),“ říká 30letý slovenský reprezentant usazený na svém místě v kabině.
Ze vzpomínek, byť jsou sebekrásnější, ale žít nechce, nehodlá.
Co se kolem nejlepšího střelce ME teď děje?
„Je toho dost (smích). Skrz mediální zájem jsem toho absolvoval spoustu, někdy to bylo až těžké… Ale to jsou vlastně příjemné starosti, nechci si stěžovat.“
Hodně lidí si chce povídat, poblahopřát?
„Strašně moc. Psali mi, volali. Bylo a je to moc hezké.“
Jak budete na ME vzpomínat?
„Velmi pozitivně. Já jsem si to zažil před třemi roky. Ale byl jsem zraněný, neodehrál jsem žádný zápas. Nebylo to ono, šampionát byl rozlétaný po celé Evropě. Teď bylo všechno koncentrované do jedné země, neskutečně fotbalové. Byl to můj velký cíl, si v Německu zahrát. Chtěl jsem konečně nastoupit do utkání, být platný. A podařil se mi i takový osobní nadplán (smích). Takže super.“
Ve 30 letech to člověk navíc dokáže docenit, prožít naplno…
„Asi ano, něco už mám za sebou, víc to umím navnímat, více si toho vážit. Určitě víc než hráč, kterému je dvacet a má před sebou ještě čtyři šampionáty. Uvědomoval jsem si, že to pro mě může být poslední šampionát, tak jsem k tomu přistupovat. Patřičně si to užíval.“
Do černého jste mířil třikrát, měla některá z branek větší váhu než ty ostatní?
„Všechny tři góly byly skvělé, vážím si jich stejně. S Belgií byl vítězný, nastartoval nás, nejvíc ale budu asi vzpomínat na trefu proti Anglii. Hráli jsme proti zemi, která je naprostým synonymem fotbalu, a sahali jsme po postupu. Navíc to bylo osmifinále, play off, to má také svoji váhu.“
Vaše ruce po každém tom zásahu mířily k nebi, pro zesnulého tatínka?
„Samozřejmě… Všechny ty tři góly jsem věnoval svojí rodině, hlavně tátovi. Všem svým nejbližším. Snad je táta pyšný.“
Kdo vás podporoval na místě z rodinných příslušníků?
„Manželka byla na Ukrajině, na Anglii. Proti Ukrajině jsme měli problém s letenkami, věděl jsem, že může být na stadionu jen do konce prvního poločasu. Napsal jsem jí, že zkusím skórovat do poločasu, stihl jsem to v 17. minutě (smích).“
Skupinu jste uzavřeli remízou s Rumunskem, po utkání jste si zapózoval, povídal, s Nicolaem Stanciem. Příjemné rozhovor dvou nakonec postoupivších?
„Velmi jsem se těšil, že se spolu utkáme. Že na sebe narazí kamarádi ze Slavie, bývalí spoluhráči. Kromě Nica také samozřejmě Max Talovjerov. Bylo to super, po zápase jsme si povídali, vyměnili si dresy, nafotili se. A pak jsme se šli věnovat oslavám, postoupili jsme my i Rumunsko.“
Jeden prohraný souboj…
V osmifinále jste šel ze hřiště v 93. minutě, v 95. vám Bellingham vyrval z rukou postup. Co jste v tu chvíli prožíval?
„Byl to dlouhý aut. Už jsem jen seděl na střídačce, byl jsem unavený. Koukal jsem na časomíru, počítal vteřiny, přál si, aby už byl konec. Věděl jsem, že jsme strašně blízko, doufal, že to zvládneme. Přišel závar, jeden prohraný souboj, odražený míč přímo k Bellinghamovi, který to nůžkami trefil.“
A asi jste tušili, že prodloužení bude těžká písemka…
„Ano. Anglie je strašně silný tým i po mentální stránce. Takhle si nechat vyrovnat byla pro hlavu těžká rána. Věřil jsem i před prodloužením, ale hned z první situace a rohu jsme inkasovali znovu. Sice jsme ještě měli třicet minut, zatlačili jsme Angličany, ale už jsme to tam nedokázali dotlačit.“
Kdybyste musel vybrat jednu nejsilnější emoci, kterou jste v Německu prožil, která by to byla?
„Celá ta naše cesta turnajem. Taky soudržnost našeho týmu. Sjednotili jsme se, táhli za jeden provaz. To je první věc, co mě nejvíc těší.“
A druhá?
„Vnímání, že jsme spojili národ. Že jsem lidem, fanouškům, kteří tam cestovali, udělali radost. Objímali se, těšili se z našich vítězství. I když třeba mají těžké životy, mohli to prožít s námi. Ten úspěch nás spojil všechny a my jsme k tomu přispěli, z toho mám velkou radost.“
Že si vás Slavia váží
Jak vypadaly dny po ME ve vašem podání?
„Den po porážce s Anglií jsme odletěli domů. V Bratislavě jsme si ještě dali společný oběd, to bylo super. Ukázalo se, jaký jsme byli tým. Nerozprchli jsme se každý svou cestou, ale šli jsme si ještě společně sednout, rozloučit se.“
A pak?
„Tři dny jsem byl doma, pak jsme se s manželkou rozhodli, že spolu s dětmi pojedeme na dovolenou. Do Chorvatska na osm dní. Ještě tam byly dvě rodiny, což bylo skvělé, spousta dětí, které si spolu hrály. Byla to trošku divočina (smích). Ale dokázal jsem alespoň na chvilku vypnout.“
A při návratu do Edenu jste se viděl na obří plachtě na vnějším plášti stadionu…
„Když jsem přijel poprvé, tak to ještě nebylo hotové. Plachta byla roztažená jen zleva do středu, takže já tam ještě nebyl vidět (smích). Ale jako první jsem viděl billboard, když jsem jel po dálnici do Prahy. U Velkého Meziříčí (smích). To bylo hezké.“
Je to hezký, silný pocit, vědět, že jste „tváří“ Slavie?
„Nevím, jak se to vybíralo, možná jsem měl jen hezkou fotku ze zápasu (smích). Ale je to hezké, co vím, tak jsou takhle vyobrazováni hráči, kteří jsou pro klub důležití, něco v něm dokázali. Pokud je to díky tomu, tak si toho velmi vážím. Těší mě to.“
Poučit se a jít dál
Vy jste se představil už v prvním kole na Slovácku. Jak náročné to bylo bez absolvování obou letních kempů, defacto po pár dnech tréninku?
„Přiznám se, že jsem to ještě nezažil. A po zápase můžu říct, že to bylo hodně těžké. Už jen přepnout hlavu z dovolené… Obvykle to je třeba tak, že máte po sezoně tři týdny dovolené, pak začnete s tréninkem, postupně se zapojujete, hlava začíná fungovat. Hrát takhle rychle ostrý zápas je náročné. Ale jsme profesionálové, musíme s tím umět pracovat, navíc jsme s tím počítali dopředu. Ale že to nebylo snadné, to zápas jasně ukázal.“
Skončil bezbrankovou remízou…
„Bylo to málo. Nepředvedli jsme dobrý výkon. Všichni jsme to viděli, všichni to dobře víme. Naštěstí máme spoustu zápasů, abychom to odčinili. To je náš primární cíl. Více se v tom hrabat nebudeme. Je to varování, vztyčený prst. Nechceme na to úplně zapomenout, ale poučit se z toho, jít dál.“
