„Dědek“, hladomor, unikátní setkání a maloměsto se slavnou whiskey. Příběh prvního trenéra Slavie

Čtěte exkluzivní reportáž, která vznikla pro klubový magazín HALFTIME pár hodin před pohnutou odvetou osmifinále Evropské ligy v Ibrox Parku proti Rangers FC dne 18. března 2021.

Ale to je jiný příběh… Následující řádky patří charismatickému skotskému kouči, jeho cestě do Slavie a naší pouti do skotského městečka Dumbarton, Maddenova rodiště.

Když se v červenci 2017 pojmenovávala hlavní tribuna stadionu v Edenu po prvním trenérovi Slavie Johnu Williamu Maddenovi, bylo logické, že se při této příležitosti sehrál přátelský zápas se slavným Celticem Glasgow. Vždyť právě odtud Madden do Slavie přišel.

Už méně se ale ví, že nechybělo málo, aby se s účastí na této slavnostní události oslovoval druhý ze slavných glasgowských klubů, Rangers. Stačilo jediné – aby sešívaným v roce 1905 na jejich nabídku kývl první oslovený, John Tait Robertson, který byl tehdy hráčem právě Rangers. Maddena a Robertsona ale kromě zájmu Slavie spojuje i jejich rodiště, město Dumbarton dvacet kilometrů severozápadně od Glasgow. A právě tam jsme se za kořeny prvního trenéra Slavie vydali.

Necelý rok před „dědkovým“ příchodem do Prahy sehrála Slavia dvě přátelská utkání. V květnu 1904 proti Celticu s výsledkem 1:4, o měsíc později proti Rangers, se kterými prohrála 0:5. Možná i pod vlivem těchto výsledků zatoužili její činovníci po trenérovi právě ze Skotska. Jejich zrak ovšem zezačátku nepadl na Maddena, ale na jeho o dvanáct let mladšího kolegu Johna Taita (Jackyho) Robertsona, hráče Glasgow Rangers.

Tehdy sedmadvacetiletý Robertson se ovšem toužil stát novinářem a nabídku Slavie odmítl. Příležitosti se naopak chytil John William (Jake) Madden a s pomocí Robertsona a dalšího hráče Rangers a rodáka z Dumbartonu Finlaye Speedieho se rozhodl o místo svérázně „přihlásit“. Nechal se vyfotografovat v dresu Rangers a reprezentační čapce skotského týmu a tento obrázek společně poslali do Prahy. Domnělá příslušnost k Rangers vytvořila Maddenovi ve Slavii dobrou pozici, a tak mohlo v únoru 1905 zaznít v šatně na Letné ono známé představení „I am Madden“.

Robertson se přitom jen o pár měsíců později stal hrajícím trenérem nově založené Chelsea a střelcem jejího vůbec prvního gólu. A nakonec se přece jen podíval i do střední Evropy. V roce 1911 se stal trenérem MTK Budapešť (zdroje, které uvádějí jeho následné působení v Rapidu Vídeň, se zřejmě nezakládají na pravdě), a i když zde vydržel jen dva roky, je považován za zakladatele moderní kopané v Maďarsku – podobně jako Madden u nás.

Oba pánové se někdy v této době potkali ve Vídni a kruh, který začal výměnou šatů v Glasgow, se tak po letech pomyslně uzavřel. Zajímavé je, že podle knihy Síň slávy skotského fotbalu z roku 2011 je Robertson dokonce trenérem, který ve fotbale jako první zavedl přihrávku zpět brankáři. Takže i tímto jeho počinem byla vlastně současná Slavia a její hra ovlivněna.

John William Madden a John Tait Robertson se narodili ve stejném městě, a dokonce na stejné ulici, dumbartonské High Street, která je dnes hlavní nákupní tepnou jinak ospalého městečka. Dům číslo popisné 71, ve kterém Madden strávil své dětství v rodině irských přistěhovalců, dnes už nestojí. Na jeho místě vyrostla nevzhledná kostka, v jejímž přízemí najdeme lékárnu a prodejnu dárků.

Dvacetitisícový Dumbarton působí během čtvrtečního dopoledne téměř venkovským dojmem. Pryč jsou časy, kdy šlo o živé průmyslové centrum. Z obřích loděnic zbyla jenom brána a ze špinavé vody řeky Leven vykukují stěžně potopených lodí jako nějaký bizarní hřbitov rušné minulosti. Největším podnikem je dnes moderní palírna na severu města, kde se rodí slavná skotská whiskey Ballantine’s.

V Maddenově době byl ale obrázek města jiný, a to jak pohledem průmyslu, tak místního fotbalu. Dumbarton byl jednou z kolébek skotské kopané, čemuž odpovídal i počet klubů, které ve městě vznikly. Jak vypráví historik místního klubu Jim McAllister, tehdy devatenáctiletý Madden začal nejprve v roce 1884 hrát za Dumbarton Albion, aby poté před svým definitivním přesunem do Celticu prošel ještě kluby Dumbarton Hibs a Dumbarton FC. Ačkoli v posledním jmenovaném nastupoval v celkem třech sezonách, v Jimově historické tabulce nacházíme u jména Madden jen několik málo záznamů.

Jak totiž klubový kronikář vysvětluje, až do roku 1890 se totiž ve Skotsku nehrála liga a do statistik se započítávaly pouze zápasy skotského poháru. Madden tak mezi lety 1886 a 1889 (v květnu 1888 stačil v Glasgow, kde tehdy bydlel, nastoupit jako „vypůjčený“ hráč do historicky prvního zápasu Celticu) oficiálně odehrál pouhých jedenáct zápasů, ve kterých vstřelil čtyři branky. Mnohem víc bylo přátelských utkání, o kterých se ale záznamy nedochovaly.

Stojíme před kostelem svatého Patrika nedaleko dumbartonského nádraží. Právě tady byl Madden – syn irských katolíků – pokřtěn. Na krátce střižený trávník vedle fary si dvě starší dámy vynesly židličky a užívají si sluneční paprsky nesměle vykukující zpoza mraků. Když začneme kostel fotit, jedné z nich to nedá a osloví nás. Jmenuje se Christin Mahoney, je jí 64 let, na faře pracuje celý život. Když jí vysvětlíme důvod naší návštěvy, rozzáří se, vyndá ze zimní bundy mobil a na Facebooku nám ukazuje profil jisté Elizabeth McQuade. Elizabeth je její dobrá kamarádka, a co je pro naši cestu ještě o něco zajímavější, přímý potomek Maddenovy rodiny. Když budeme chtít, za čtvrt hodiny si s námi přijde popovídat. A my určitě chceme.

Přisedneme si a druhá z dam, Pauline Currie, nám mezitím uvaří kávu. Před pandemií koronaviru pracovala jako učitelka angličtiny, do školy už ale nastoupit neplánuje. Bude na plný úvazek babičkou dvou vnoučat. Nechce nás ale unavovat vyprávěním o sobě, ví, že jsme přijeli hlavně kvůli fotbalu. A ani ten jí není cizí. Sedíme před katolickým kostelem, a tak nás nepřekvapí, že obě naše hostitelky fandí Celticu. „Musíte Rangers porazit, prostě musíte,“ apelují na nás hned několikrát. Brankáře McGregora, který se v závěru zápasu v Edenu blýsknul famózním zákrokem, obzvláště nemusejí, pár silnějších výrazů padne i na účet trenéra Stevena Gerrarda. V Liverpoolu je nezajímal, příchodem do Rangers pro ně skončil úplně.

„Dřív jsem na Celtic chodila pravidelně, už přes rok jsem ale na fotbale nebyla,“ říká zklamaně Pauline. Proticovidová opatření zasahují i do života obyvatel Dumbartonu. Restaurace a bary jsou zavřené, část místních nosí roušky, i když jen na dobrovolné bázi. Mladí lidé je ignorují, v centru města občas potkáme i větší skupinky, starší lidé ale mají větší strach. „A, tamhle jde,“ říká Pauline a ukazuje rukou směrem k písčité cestě, která vede od kostela. Svižnou chůzí přichází šedovlasá dáma v tmavě fialové bundě. Elizabeth McQuade. John William Madden byl její praprastrýc.

„Těší mě, že vás poznávám,“ začíná Elizabeth a přisedá si k nám do kroužku. Jen na chvilku, protože zanedlouho přichází i pan farář a odemyká nám kostel. Stavba působí zevnitř majestátně, není to ale ta, ve které byl Jake pokřtěn. Malý kostel, který tu ve 30. letech 19. století postavili pro chudou irskou komunitu, postupem času přestal stačit, a tak ho na začátku století následujícího nahradil svatostánek výrazně větší. Oltář i křtitelnice jsou ale původní, ty, které tu mohla týden co týden vidět Maddenova rodina. U jednoho z bočních oltářů tu opečovávají kopii pražského jezulátka, dar, který farnosti kdysi věnovala jedna z učitelek na místní základní škole. Pan farář nám chce ukázat Maddenův rodný list, po chvíli to ale zklamaně vzdává. „Ve starých matrikách je nějaká chyba,“ omlouvá se. Dokument už asi nenajde.

Ještě jedno zajímavost o Maddenovi se ale dozvídáme, než se vrátíme na improvizované posezení na dvorku za kostelem. „Zajímavé je, že na jeho hrobě, jak jsem viděla na fotografiích, je jméno John William Madden. Ale William nebylo jeho prostřední jméno. Během života si ho přisvojil, ale pokřtěn byl prostě jako John Madden,“ prozrazuje Elizabeth na svého praprastrýce.

„John sice hrál za Dumbarton, ale moc ho tady rádi neměli,“ vypráví pak opět venku. „Protože byl katolík a v Dumbartonu žili převážně presbyteriáni.“ Tuhle informaci nezapomene zmínit hned mezi prvními. Je znát, že náboženské rozdíly, které se v minulosti tak silně promítaly třeba do rivality Celticu a Rangers, jsou ve Skotsku hlavně mezi staršími lidmi pořád velké téma. „Protože ale dával góly, oblíbili si ho tu. V prvním zápase Celticu pak hrál středního útočníka. Moje maminka vždycky říkala, že byl prvním hráčem, který kdy za Celtic kopl do balonu. Myslela jsem, že je to nadsázka, ale pak jsem zjistila, že to tak opravdu bylo. Bylo to 28. května 1888 a porazili jsme Rangers 5:2,“ pokračuje Elizabeth a v jejím hlase je cítit opravdová hrdost. Na Maddena i na Celtic.

Elizabeth je praprapraneteří prvního slávistického trenéra. „Moje praprababička, Matilda Madden, byla Johnova sestra. Byla nejstarším ze sourozenců, on naopak tím nejmladším. John měl pět sester, tři z nich zemřely ještě jako děti, a jednoho bratra, Charlese. Všichni žili a zemřeli v Dumbartonu,“ přibližuje rodinné poměry Maddenových. „Johnovi rodiče, Edward Madden and Agness McIlvaine, přišli do Skotska na konci roku 1847, když v Irsku vypukl hladomor. V tom samém roce se narodila moje praprababička Matilda a rodina prostě neměla co jíst. S nimi přišla velká část rodiny, všichni jsou pohřbeni tady na hřbitově v Dumbartonu,“ ukazuje Elizabeth na kostel za sebou a doplňuje tak pohnutou rodinnou historii.

„Většina irského obilí byla tehdy posílána do Anglie, běžní lidé jedli brambory, a jejich úroda byla zničena,“ nezapomene zmínit starou křivdu, kterou Irové vůči Angličanům cítí právě od dob velkého hladomoru. „Populace Glasgow se tehdy zdvojnásobila díky přicházejícím Irům. Ti byli opravdu tou největší chudinou, protože museli pracovat za nižší mzdy než místní dělníci. Kvůli nim se pak i tady v Dumbartonu musel postavit katolický kostel a škola. Dnešní společenský sál u našeho kostela se využíval právě pro vyučování. Byl postaven v roce 1865, takže je pravděpodobné, že sem chodil i Johnny,“ zakončuje opět zmínkou o budoucím trenérovi sešívaných.

V rodině Elizabeth McQuade vzpomínají na Johna Maddena často. A nejen na jeho fotbalové umění. „Často jsem slýchala historku o tom, jak John kradl uhlí. To se rozváželo koňskými povozy, na kterých ležely velké pytle. Když kočí zašel s uhlím do domu, děti občas ukradly pár kostek. Ale Johnny prý dokázal vzít celý pytel a vyběhnout s ním až na půdu. Nevěřila jsem tomu, myslela jsem, že je to jen povídačka, ale pak jsem četla knihu o Celticu, kde se psalo, že Johnny byl opravdu fyzicky zdatný, že trénoval, když ostatní hráči šli do hospody, že dodržoval opravdu tvrdý režim. Koneckonců, byl to on, kdo zavedl ve Skotsku pětkový fotbal, což je opravdu rychlá hra. Tehdy jsem uvěřila tomu, že byl jako dítě opravdu schopen vzít z povozu celý pytel uhlí,“ vypráví Elizabeth a z očí jí už zase svítí ona hrdost na slavného předka.

Právě v této době má zřejmě kořeny i pověstná přísnost a důraz, který Madden dával na fyzickou zdatnost a dodržování životosprávy. „Před tím, než se stal fotbalistou, a vlastně i v době, kdy hrál fotbal, pracoval John v loděnicích. Ten nejmladší vždy rozehříval ocelové šrouby a házel je na lešení ostatním, kteří je zatloukali do připravených děr. Byla to těžká fyzická práce, a asi proto se tak upnul k tréninku. Byl přesvědčen o tom, že fotbalisté musí být profesionálové. Musí trénovat, nesmí chodit do hospody, nesmí pít. A mají taky pobírat mzdu jako profesionálové,“ přibližuje Elizabeth.

Na začátku 20. století umírá Maddenův otec a Jake dál žije se svojí matkou na High Street. A v roce 1905 odchází do Prahy. „Doslechl se, že hledají trenéra, nebo prostě někoho takového, a chopil se příležitosti. Žil tam pak až do roku 1948. Vždycky jsem přemýšlela, jak dokázal vydržet v Československu přes obě světové války. Slyšela jsem, že byl během té první dokonce internován, ale během druhé světové války pak klub zaplatil velké peníze, aby ho nechali na pokoji. Několikrát se za tu dobu vrátil domů, mám fotografii jeho pasu i jeho ženy a syna,“ ukazuje Elizabeth, že jí osud jejího předka skutečně není lhostejný.

Stejně jako toho naše nečekaná průvodkyně ví hodně o Maddenově dětství, zajímá se i o klub, se kterým spojil více než čtyřicet let svého života. „Jeden z mých strýců, potomek Charlese, toho o Johnově působení ve Slavii hodně zjišťoval, chodil nám o tom vyprávět. Spojil mě se Slavií, kterou teď sleduji na Twitteru, stejně jako člověka s přezdívkou Johnny Madden. Doma máme zarámované Johnovy fotografie s týmem Slavie,“ pokračuje Elizabeth.

V Praze nicméně nikdy nebyla, což ji mrzí. Tím spíš, že v dnešní době příliš nevěří, že by se do Česka v dohledné době podívala. „Mám to ale už dlouho na seznamu,“ přiznává Elizabeth. „Když mě klub oslovil [v roce 2017, pozn. red.], chtěla jsem jet, ale věděla jsem, že můj bratr a jeho syn si to zaslouží víc. Jeho syn je kvůli defektu páteře na vozíku, ale je velkým fanouškem Johnnyho Maddena. Takže jsem navrhla, aby jeli oni, klub je vzal do Prahy a zúčastnili se slavnostního pojmenování tribuny na stadionu. Vrátili se opravdu velmi hrdí,“ připomíná ceremoniál před přátelským zápasem Slavie s Celticem v létě 2017.

„Johnny je pravděpodobně v Praze a v Česku známější než tady. Lidé z Celtic Grave Society jezdí do Prahy navštívit jeho hrob, mám z těch akcí několik fotek, na kterých jsou i lidé ze Slavie. Ale fotbaloví fanoušci, fanoušci Celticu, tady o Johnu Maddenovi vědí. Znají jeho příběh. A je tu také široká rodina. My, jeho praprapraneteře a prapraprasynovci udržujeme jeho odkaz živý. Existuje facebooková stránka Dumbarton Memories a Johnnyho příběh se tam objevil mnohokrát,“ říká Elizabeth a za zvuků odbíjení kostelního zvonu je čas se pomalu rozloučit. Čeká ji setkání s rodinou, nás cesta zpět do Glasgow. Přeje nám – stejně jako předtím její kamarádky – úspěch proti Rangers. Do výkopu zápasu zbývá nějakých devět hodin…

Na závěr prosíme Elizabeth o e-mail, abychom si mohli napsat ohledně fotografií nebo dalších otázek. Odpovídá, že ji můžeme klidně kontaktovat na WhatsAppu, ale že ji najdeme i na dalších sociálních sítích. Děkujeme jí. Znamená to pro nás snadnější práci, ale i potvrzení toho, že Maddenův odkaz je v dnešní online době v těch správných rukou.

Za zdí, kterou je obehnán fotbalový stadion, je slyšet zvuk traktůrku sekajícího trávník. Správce má napilno, o víkendu čeká místní tým po tříměsíční pauze způsobené Covidem soutěžní zápas, přijede Forfar Athletic. Hluk utichá, postarší muž v tmavých dioptrických brýlích otevírá bránu a pouští nás do areálu. Jmenuje si Jim Paton. Na boku hlavní tribuny září černožluté logo se slonem, znak místního Dumbartonu FC. V tomto klubu hrál před svým přesunem do Celticu John William Madden.

Fotek jsme při brouzdání internetem viděli dost, realita ale okamžitě předčí očekávání. Před námi je malebný stadion s jednou velkou tribunou, nad kterým se na skále tyčí majestátní hrad. Při pohledu od řeky útes svým tvarem připomíná slona, odtud se exotické zvíře dostalo do znaku města i klubu. Za přezdívkou týmu „The Sons“ může taky skála za stadionem. „Sons of The Rock“, synové skály, tak si říkají ti, kteří se narodili v Dumbartonu.

Stejný zázrak, jaký nastal před pár hodinami v centru města u kostela svatého Patrika, kde nás svou návštěvou poctila Maddenova prapraneteř Elizabeth, se při setkání s Jimem Patonem nekoná. „Madden? To jméno jsem neslyšel až do dnešního rána, kdy jste mi volali. Moje matka je z Dumbartonu, narodila se tu a prožila tu celý život. Ale nikdy mi o něm nevyprávěla,“ prozrazuje člověk, který na částečný úvazek pracuje v klubu jako správce stadionu, trávníkář a opravář všeho, co se zrovna rozbije.

Ledy ale povolují rychle. Když mu prozradíme, že jsme z Česka, rozzáří se. „Praha je krásná. Byl jsem tam před pár lety během února. Nasněžilo, pak svítilo sluníčko. Byl jsem se podívat na hrad, historie města mě pohltila. A pivo máte taky moc dobré.“

Od Prahy a piva se povídání rychle stáčí k fotbalu. Po Queen‘s Park, Kilmarnocku a Stranraeru čtvrtý nejstarší skotský klub prožívá krušné období. Hraje League One, třetí nejvyšší soutěž, do které sestoupil v roce 2018 po nezvládnuté baráži. Tehdy přišel zlom. Současní hráči jsou jen poloprofesionálové, všichni musí skloubit fotbal s civilním povoláním.

„Náš brankář je policista, dva kluci pracují pro bezpečnostní agenturu. Některé další zaměstnává klub nebo firma C&G Systems, po které je pojmenován i náš stadion,“ popisuje Jim, který už by si sám mohl v klidu užívat důchodu. Práce ho ale baví a pro peníze ji nedělá. „Spíš, než abych něco dostával, občas musím sáhnout do vlastní kapsy, když je potřeba něco koupit nebo opravit,“ přiznává upřímně.

Když se ho ptáme na místní slavné fotbalové rodáky, zamyslí se a zmíní dvojici hráčů. Ian Wallace a Graeme Sharp. „Wallace odešel v osmdesátých letech do Nottinghamu Forest, to byla obří událost, a potom hrál ještě za Sunderland. A Sharp působil ve stejné době v Evertonu, strávil tam jedenáct let,“ chlubí se. Když mu naše pohledy prozradí, že nám ani jedno jméno nic neříká, posmutní. „Od té doby bohužel nikdo další,“ posteskne si.

Stánek, jehož dominantou je hlavní tribuna pro dva tisíce fanoušků, je starý dvacet let. Původní hřiště, kterému místní neřekli jinak než Boghead, bylo věčně mokré a blátivé. Hlavně proto došlo ke stěhování. „Můj mladší bratr byl sekretář Dumbartonu a já jsem během léta chodil pomáhat trávníkářům i na starý stadion. Pozemky pak koupila stavební firma a postavila tam domy, obrečeli jsme to. Teď jsme na místě bývalého doku, ale terén tu také není ideální. Je tu chladno a sluníčko sem moc nesvítí. Není jednoduché udržet ho v dobrém stavu.“

Má pravdu. Rukou ukazuje k protilehlému rohovému praporku, kde je na první pohled vidět nerovnost trávníku, pažit je zvlněný a trošku do kopce.

Kvůli Covidu se tady od prosince nehrálo, lockdown byl nekompromisní, s tréninkem začali hráči teprve před pár týdny. Čeká je náročný program, harmonogram League One počítá s dohráním soutěže do konce dubna, což obnáší i tři utkání v týdnu, obvykle v režimu úterý, čtvrtek, sobota. „To bude problém. Máme malý tým, v kádru je okolo osmnácti hráčů. Už se nám občas stalo, že jsme na některý zápas měli jen jednoho náhradníka. Když jsme hráli venku proti Cove, což je úplně na severu země, cestovalo jen jedenáct hráčů. Nemohli jsme nikoho střídat. Je to těžké, ale snažíme se. Vždycky si nějak poradíme.“

Fotbal je pro město i okolí sportem číslo jedna. Dumbarton je jediným klubem v okolí. Byl tu ještě jeden oddíl, který ale na seniorskou soutěž rezignoval, už se věnuje jen mládeži. V předpandemických dobách navštěvovala zápasy pravidelně až tisícovka fanoušků. Nesmírně loajálních, třeba dodat. „Na začátku sezony, když klub neměl žádný příjem, jsme udělali crowdfundingovou sbírku. Dokázali jsme od fanoušků vybrat docela dost peněz. Taky tu prodáváme občerstvení a suvenýry, což si vyžádali přímo místní lidé.“

Pro Patona je Dumbarton srdeční záležitostí, stejnou vášeň ale chová ještě k jednomu týmu. Na rozdíl od všech, které jsme zatím ve městě potkali, jsou to Rangers FC. Komu tak bude v odvetě osmifinále Evropské ligy ve čtvrtek večer fandit, ani nemusí říkat. Pravidelně kupuje sezonní permanentky, klubu z hlavního města zůstal věrný i v dobách, kdy sestoupil do čtvrté ligy. Než se Rangers vrátili mezi elitu, na dva roky (2014-2016) uvízli v druhé nejvyšší soutěži, Scottish Championship, a osmkrát tak hráli i proti Dumbartonu.

Výsledek? Osm vítězství, celkové skóre 26:4. „Byli na nás i ostatní týmy moc dobří. I tak to ale bylo skvělé, v té době jsem ještě pro Dumbarton nepracoval, na některé zápasy mě vzal můj bratr. Vždycky s nimi na venkovní zápasy jezdila spousta fanoušků, kteří udělali pekelnou atmosféru. Pro všechny malé týmy ze Skotska bylo skvělé zahrát si proti Rangers.“

Když si stiskneme ruce na rozloučenou, pronese: „Porazili jste Leicester, výborný tým. To se vám povedlo. Ale stejně si myslím, že vyhrají Rangers.“

Mýlí se, za pár hodin u televize sleduje výhru Slavie 2:0. Další zklamání přijde v sobotu, kdy Forfar v Dumbartonu zvítězí 1:0. Sam Ramsbottom, policista v brance domácích, při odkopu omylem trefí vlastního obránce a balon se dokutálí za brankovou čáru…

Slony čeká těžká sezona, další z mnoha. Ale jak říká Jim Paton, zvládli jsme to vždycky, zvládneme to i teď!