Dostat se nahoru, nevybuchnout. Největší rozhovor s hvězdou Slavie a Libérie Oscarem

Kamer se zdráhá, navzdory více než 150 kláním v červenobílém dresu.

Přinést v rámci čtrnáctého vydání magazínu HALFTIME (vyšlo v únoru) největší rozhovor, který kdy Oscar v Česku udělal, tolik ke smělému plánu. Zaslouží si jej? Bezesporu, dva tituly a stejný počet tuzemských pohárů nepřipouští diskuzi. Ale jak na to?

Jak Oscara co možná nejvíce otevřít, proklestit si cestu změtí sportovních frází, vzorových odpovědí?

Prostřednictvím spoluhráče, parťáka, symbolu klubové loajality, který krom mnoha dalších ctností disponuje i perfektní angličtinou. Mick van Buren. On bude náš člověk. Holandského matadora nápad nadchnul, Oscar se před odletem na portugalské soustředění při konfrontaci na toto téma krátce zamyslel. Vlastně to trvalo pár nekonečných vteřin…

Posléze s pohledem upřeným do země suše pronesl: „OK“. A s batůžkem, v teplákách a pro něj signifikantních černých teniskách Vans, které zrovna urazily tradiční vzdálenost Ďolíček, kde bydlí – Eden, kde je takřka pořád, odkvačil na své místo v kabině.

16. leden. Van Burenův pokoj v resortu Cascade v Algarve. Vítáme vzácnou návštěvu, na souboj bývalých zaměstnavatelů Slavia vs. Sönderjyske dorazil Alexander Bah. Odpočívá pohodlně rozvalen na dvoulůžku, Mick mezi řečí zmíní i interview, které ho za hodinu čeká. Na tabletu společně dáváme do kupy témata, která chceme otevřít.

„Jako vážně? Na Oskyho jsem se strašně těšil, chybí mi. Ale počkám si, nechám ho teď asi radši v klidu,“ rozesměje se obránce Benfiky Lisabon. „Tak to hodně štěstí…,“ stihne dodat. Za 60 minut proti sobě Van Buren a Oscar usedají. Čtěte autentický přepis 80 minut dlouhého společného povídání.

O budoucnosti, kterou je třeba předchystat.
Charakteru, který o člověku řekne víc než blyštivé auto.
Mamince, jež jej nikdy neviděla hrát, ale je jeho hnacím motorem.
Libérii, kde laťka není nastavena vysoko, ale země fotbal miluje a milovat bude.
O jménu, které je pouhou přezdívkou, a knížkách, které velí, jak nakládat s penězi.
O prezidenství, které není na stole, i když…
A tak.

Za Slavii jsi odehrál skoro 150 zápasů ve všech soutěžích. Nevím, jestli jsi toho odehrál víc než já, ale každopádně to je velké číslo. Jaký z toho máš pocit?
„Pro mě je čest hrát za Slavii. Máme spoustu kvalitních hráčů, kolem nás se pohybují úžasní lidé. Hrát za Slavii je ale velmi konkurenční. Když se budeme bavit o vítězném nastavení, mentalitě, mám to rád. Člověka to tady nutí být pořád v pozoru.“

Je tu nějaký rozdíl, když bys to porovnal třeba s Libercem, kde jsi působil předtím?
„Jojo, je tu spousta rozdílů. Víš, v Liberci byl na začátku sezony cíl vyhrát ligu. Ale jak liga postupovala, u některých hráčů se začala projevovat slabost. To je ve Slavii jiné. Vždy hrajeme o titul, o pohár, o Evropu.“

A musíme pořád vyhrávat.
„Jo, musíš ze sebe vždycky dostat to nejlepší.“

Jak ses vlastně dostal do České republiky? To je zrovna něco, co nevím.
„Hrál jsem v Litvě za tým Trakai, který se pak přejmenoval na Riteriai.“

Kde že?
„V Litvě. Když jsem tam kolem roku 2016 přišel, čekal jsem na první start skoro půl roku. Tehdy mi bylo 17, nemohl jsem podepsat profesionální smlouvu, musel jsem počkat. Trénoval jsem, ale do oficiálních zápasů jsem se zapojit nemohl. Trvalo mi to skoro 6-7 měsíců. Odehrál jsem zhruba půlku sezony, celkem se mi dařilo. Později přišel nový sportovní ředitel, který ve mně viděl něco zajímavého, pozitivního. A rozhodl se mi pomoci. V té sezoně jsem hrál a naštěstí pro mě jsem pak mohl i odejít.“

Do Liberce. Tak ses dostal do české ligy. To byl velký krok, viď?
„Když jsem přišel do Liberce, bylo to zvláštní prostředí. Velký rozdíl. Přestoupíš do jiné ligy, vidíš jinou kvalitu hráčů, jinou kvalitu týmů… No, pak jsem se chytnul a mohl hrát půl sezony, protože jsem přišel na hostování.“

Takže hlavní rozdíl, který jsi vnímal, byla vyšší kvalita hráčů než v bývalém týmu?
„Jojo. A k tomu ta úroveň. Když jsem přišel, trochu jsem se vším na začátku bojoval.“

První týdny a měsíce v Čechách byly těžké.
„Ano, bylo to těžké.“

A pak jsi začal hrát dobře, všimla si tě Slavia, přestoupil jsi. Jaké byly tvoje první týdny v klubu? Také těžké?
„Teď už můžu říct, co jsem ještě nikdy neřekl. Víš, když jsem podepsal ve Slavii, na začátku jsem z toho moc radost neměl. Když se koukneš na fotky z té doby, uvidíš, že jsem byl hodně vážný.“

Neměl si radost?
„Neměl, no. Tenkrát jsem měl neshody s bývalým agentem. Před podpisem smlouvy jsem viděl, že se vůbec neusmívá. Než se ta smlouva podepsala, dost jsme se pohádali. Něco se stalo a on to přede mnou tajil. Byl jsem naštvaný, ale i tak jsem se rozhodl podepsat.“

Mělo o tebe zájem víc klubů?
„Nebylo to ani o tom, že by někde byl větší zájem. Předpokládal jsem, že mi bude věci říkat. Proto jsme se hodně pohádali. Potom jsem mu řekl, že cítím, že je pro mě lepší to s ním skončit. No a aby toho nebylo málo… Když jsem odehrál za Slavii první zápas, za moc to nestálo. Prohráli jsme, můj výkon byl hodně slabý.“

To si fakt pamatuješ?
„No jo. Bál jsem se. Nevěděl, co tady dělám… Ale vždycky říkám, že se člověk nesmí vzdávat za žádných okolností. Musíš počkat na šanci. Zlepšovat se, dokázat, že můžeš být lepší.“

Takového tě taky znám. Kdo z týmu byl pro tebe během těch prvních těžkých týdnů nejdůležitější?
„Zkušenější hráči mi hodně pomohli. Simon Deli tu už sice nebyl, ale Ibra Traoré, Peter Olayinka a další skvělí hráči mi moc pomohli se udržet. Udělali toho pro mě opravdu hodně. Chci jim poděkovat. Asi si to ale nepřečtou.“

Nabral jsi dobrý kurs. Začal hrát víc, přišly trofeje.
„Teď mám dva poháry, dva tituly. Nejlepší byl ten ze sezony, kdy jsme zůstali bez porážky. Tenkrát jsem dostal šanci se ukázat, bylo to skvělý. Pamatuju si, že jsem si vyzkoušel snad všechny posty na hřišti. To bylo super.“

Cítíš se po těch letech v týmu a v kabině líp? Jak tě znám za poslední rok a půl já, jsi otevřenější. Sedí to?
„Jojo, proto jsem říkal, že když jsem přicházel, měl jsem nějaké problémy. Nebyl jsem zvyklý na kabinu, nebyl jsem připravený na celý koncept. Nebyl jsem zvyklý na to, co tenhle tým obnáší. Myslím si, že nikdo nemůže úplně být.“

Náš systém, analýzy, videa…
„Přesně tak. Proto jsem začal vidět věci po svém. Víc správně. Říkal jsem si, jestli chci v tomhle týmu hrát, musím dělat věci takhle a takhle. Být si s kluky blíž, víc se otevřít a tak.“

Nemáš někdy trochu pocit, že jsi podceňovaný? Nemáš tolik asistencí a gólů. Myslíš na to někdy, nebo je ti to jedno?
„Víš, dneska ve fotbale někteří koukají jen na statistiky. Když nastupuji, ať už za kohokoli, vždy se snažím co nejvíce pomoci týmu. Nedívám se na individuální čísla. Pro hráče jsou důležitá, samozřejmě chtějí dávat góly. Já bych se třeba chtěl zlepšit v asistencích. Ale pokud můžu nastoupit, hrát lépe, pomoci týmu k lepšímu výkonu, je to pro mě důležitější než vstřelit branku.“

Máš třeba nějaký hráčský vzor ve velkých týmech, jako jsou Man City, Liverpool…?
„Fandím Barceloně, takže v době, kdy tam hráli Messi, Xavi, Iniesta, jsem je obdivoval obzvlášť.“

A kterého hráče konkrétně?
„Za mě Messi. Dává góly, má asistence. Iniesta sice tolik neskóroval, ale byl to hráč se svým tempem. Vodil si míč, dokázal rozhodnout zápas. Vzhlížel jsem k nim všem. Hráli kouzelný fotbal, chtěl bych vidět víc takového nádherného fotbalu.“

Jo, tenkrát to byl asi celosvětově nejhezčí fotbal. Úplně s tebou souhlasím, taky fandím Barceloně. V čem podle tebe leží naše úspěchy v posledních letech?
„Podle mě ve filozofii.“

Trenérově filozofii?
„Trenérově filozofii. Když přijdeš, hned se dozvíš, co přesně máš dělat. V tom je Slavia o krok napřed.“

Teď se posuneme k tvojí osobnosti. Mohl bys mi o sobě něco říct? Jaký jsi člověk? Já to vím, ale pro ostatní.
„Víš, když jsem poprvé přišel, říkali mi: ‚Oscare, ty se vůbec neusmíváš, nepůsobíš přátelsky.‘ Možná nemám vhodnou, usměvavou tvář pro kamery. Ale lidi, kteří mě znají, kteří mě viděli i v těžkých časech, to chápou… Víš, člověk by se neměl sám chválit, ale já jsem dobrý člověk. Chci být dobrý člověk.“

Myslím, že jsi velmi skromný. Trochu samotář, s vlastním prostorem…
„Respektuji ostatní. Projevuji náklonnost.“

Jo, takhle tě taky vnímám. A taky vidím, že chodíš do kabiny v normálním oblečení. Spousta hráčů jezdí velkými auty, chodí v blyštivém oblečení. Ty se zdáš, že máš rád prostý život.
„To mám nejspíš od zesnulého dědečka. Nejde o materiální věci, nejde o to se předvádět. Jde o to, jak interaguješ s lidmi, co ti pomáhá se s nimi sblížit. Takže ty materiální věci pro mě nejsou důležité. Podstatné je, jaký jsi k lidem, jak se k nim chováš, jaké s nimi máš vztahy.“

Ptal jsem se na Ibru a další kluky z dřívějška. Máš teď nějakého podobného kamaráda? Třeba Iggyho?
„Jo, Igoh (smích). TJ, Bolu… Mohl bych vyjmenovat celou kabinu, s tebou si jsem taky blízký… Sheriff určitě taky, i když je nový… Vždy, když se vidíme, pozdravíme se. Pro mě to ale není nic zvláštního, v týmu si musíš budovat vztah se všemi.“

Teď bych se chtěl zeptat na rodinu. Jak je pro tebe důležitá?
„No… řeknu to asi takhle: kdyby nebylo mojí rodiny, asi bych tady neseděl, asi bych se tolik nesnažil. Dal bych si nohy nahoru, řekl si, hraješ za Slavii, můžeš jet na pohodu.“

Takže bys byl pohodlný?
„Jo. Ale pokaždé, když se podíváš na rodinu, říkáš si, že chceš něco víc, chceš být lepší. Tam, odkud pocházím, ke mně spousta lidí vzhlíží. Nejen rodina. Lidé, kteří ti věřili, když jsi byl malý, tě teď vidí uspět. A já o sobě můžu říct, že jsem jeden z mála liberijských hráčů, který to někam dotáhl. Lidi to povzbuzuje.“

To je jasný, píšeš skvělý příběh.
„Dostal jsem se až sem, a kdybych spadnul, byl bych jako zbytek týmu mé generace. Jé, on se dost nesoustředil. Dostal se nahoru, ale vybouchnul. Já nechci vybouchnout… Chtěl bych být vzorem pro ostatní. Chtěl bych být ten, co to dotáhl až na vrchol a udržel se tam.“

A co tvoje máma? Kluci mi říkali, že jí třeba při podpisech smluv voláš. Jak to spolu máte?
„Víš jak, mezi matkou a synem je pouto. My ho mezi sebou máme taky. Ona je má síla.“

To je super. Já mám taky skvělý vztah s mámou, takže tuším, jaké to je. Takže ona ti dává i spousta rad do života…
„Spoustu. Jo, poslouchám ji hodně… Taková zajímavost – nikdy mě neviděla hrát naživo. Nikdy nebyla na stadionu. Proto na to hodně tlačím. Byl by to takový splněný sen, kdyby máma přišla na hřiště. Snad se to někdy povede. To bych si moc přál.“

Byla už v Praze?
„Ne, kvůli práci a mladšímu bráškovi. Musí tam být a starat se o něj. Je v USA, chodí tam do školy. V Minnesotě. Teď mu je čtrnáct, on tam studuje. Snad přijedou, až mu bude osmnáct… V USA musí do 18 let být matka s dítětem.“

Jak se do Ameriky vůbec dostali?
„Máma jela jako první. Tenkrát jsem ještě nehrál fotbal na takhle vysoké úrovni. Hrál jsem nanejvýš pro zábavu. Ale když odešel dědeček, o kterém jsem ti říkal, věci přestaly být jako dřív. Musel jsem něco udělat.“

On se staral i o tebe?
„Ano, staral se i o mě. Po jeho smrti jsem se začal víc soustředit na fotbal. Zanedlouho máma odjela, já zůstal u babičky… A proto je pro mě rodina vším. Byli se mnou od začátku. Brácha se narodil až v Americe. Už je to dlouho. Mluvíme spolu denně.“

Jak vlastně začala tvoje fotbalová kariéra? Z Libérie do Litvy?
„Nejdřív jsem hrál ve Future Leader, tam nás bylo v každém týmu tak deset. Pak jsem hrál za Monrovia Cloackbirds… První liga. Pak jsem dostal příležitost odjet do Litvy.“

Bylo pro tebe snem, nebo možná cílem, hrát v Evropě?
„Víš, tenkrát jsme sledovali evropské zápasy. Pamatuji si, jak jsem koukal na Ronaldinha a říkal si: ‚Co je to za člověka?‘ Začal jsem sledovat Barcelonu. To už jsem ti říkal. A nestačilo mi se jenom podívat, potřeboval jsem po každém zápase vědět výsledek. Pak jsem se rozhodl: ‚Tohle je nádherný sport, musím mu dát všechno, abych se dostal do Evropy.‘ Pak mě začali lidi chválit: ‚Pokračuj, jsi dobrý hráč.‘ V Africe ti říkají ‚díky, jsi dobrý hráč‘, ale někdy je těžké najít podporu.“

Tím se dostáváme k dalšímu tématu. Ve tvé zemi se ti dostává velkého kreditu, mohl bys mi to trochu osvětlit? Podle některých se ti tam přezdívá „Oscar – liberijský Pelé“.
„Víš, já se nejmenuji Oscar.“

Aha, a jak se jmenuješ?
„Jmenuji se Murphy Dorley (smích).“

Aha.
„Tohle jméno jsem dostal od jednoho z trenérů. Oscar je přezdívka. Trenér fandil Chelsea. Já pak přišel do klubu a on mi začal říkat Oscare. Víš, že jsem drobný…“

A máš podobný styl, pohyb!
„Takže proto Oscar. A pak celá Libérie začala říkat: Oscar, Oscar. Ještě dneska se najdou lidi, co mi nevěří, když vidí mé skutečné jméno (smích). Oscar tenkrát nosil číslo 11, takže já taky, bylo to bláznivý!“

A co uznání dnes, jak to vnímáš? Poznávají tě lidé na ulici? Chtějí podpisy?
„O tom můžu říci jen to, že pro můj lid, Liberijce, je fotbal sport číslo jedna.  Kvůli Georgi Weahovi, dotáhl to až na prezidenta. Každopádně díky němu všichni fotbal milují… Takže když tě u něčeho vidí, mají radost… Mají rádi lidi s disciplínou. To je jeden z klíčů. Dost často jsou u nás dobří hráči, ale bez disciplíny. Když vidí někoho jako mě, kdo se dostal na tuhle úroveň, ale pořád chodí mezi lidmi, chová se normálně… Zůstává skromný… Myslím, že proto mě mají docela rádi.“

Ty nechceš být prezident?
„Určitě ne (smích).“

Řekl bych, že se lidem líbí tvoje hodnoty. Nejen ve fotbale, ale i v životě. Lidé tě budou víc respektovat, víc obdivovat.
„Tohle mi při setkání často říkají. Pokračuj. Jsi dobrej kluk. Sledujeme tě, děláš to dobře. Mám z toho ohromnou radost. Když ti lidé říkají něco takového, cítíš se jinak.“

Určitě! Taky by mohli lidi říkat, kdybys byl nějakej blbeček, podívejte se na něj, tomu to leze do hlavy…
„Tak by to mohlo být! Ale protože jsem, jaký jsem, je to jinak.“

Pověz mi, když jedeš na reprezentaci, je to velký rozdíl?
„Je to, můžu říct, hodně velký rozdíl (smích). S reprezentací to je teď těžké. Naše výkony už roky nejsou nic moc, někdy je to frustrující. Ne, nedá se to vůbec porovnat se Slavií. Rozdíl je velký. Je to tam těžké, spousta věcí chybí. Momentálně ani nemáme trenéra. Odstoupil.“

Máš v reprezentaci nějaké slovo skrz to, co se bude dít, kdo přijde trénovat?
„Ne, já se do takových věcí nerad míchám. Nechávám to být.“

Tvoje role v národním týmu je trochu jiná, ne? Spíš do ofenzivního záložníka.
„Vlastně jo… Jak jsem mluvil o sezoně bez porážky, prostě záleží vždycky na trenérovi, kde hraju. ‚Oscare, dneska hraješ na tomhle postu.‘ Vysvětlí mi to, řeknu si, v tomhle můžu pomoci. Někdy máme pět, šest, sedm záložníků a pak nám chybí levý obránce. Já můžu vypomoct, ok, není problém. V takových případech říkám, v pohodě, ale minule už jsem šel za trenérem a říkám, trenére, je čas, abych se vrátil na svůj post (smích).“

Pamatuji si, jak jsi hrál na desítce a dal gól patičkou. Řekl bys, že to byl tvůj nejhezčí gól v kariéře?
(smích) „To jsi vážně viděl, jo? Asi jeden z nejhezčích. Byl hezký, patičky jsou vždycky paráda.“

Kolik fanoušků chodí na zápasy? Vyvolávají tě?
„Když tam hraju, hraju za reprezentaci. Lidé jdou podpořit Libérii, ne mě. Takže skandují ‚Libérie!‘ Ale většiny uznání se mi dostává od lidí mimo stadion a na sociálních sítích. Někdy je taky sleduju a pak vidím hodně lidí, co mi ukazují náklonnost.“

Spousta Liberijců díky tobě přeje Slavii.
„Jo, máme písničku: ‚Ať jdeš kamkoli, hraješ kdekoli, Liberijci ti přejí vítězství. Liberijci ti přejí vítězství. Liberijci ti přejí vítězství.‘ Prostě jak jsi jednou Liberijec a někde hraješ, máš jejich podporu.“

Tohle zpíváte s týmem třeba v autobuse?
„Jo, pustíme hudbu… Je to inspirující, posune tě to o krok napřed. V repre nám ne vždycky všechno vyjde, ale… Liberijci stejně tu hru milují. Vždycky nás podporují. Laťka je nízko, ale máme podporu lidí. Jednoho dne se to třeba zlepší.“

Když už se bavíme o budoucnosti, máš už nějaké plány, co po kariéře? Slyšel jsem, že jsi investoval do nějaké komerční nemovitosti v Libérii. Přemýšlíš o životě po fotbale, nebo ještě ne?
„Jistě. Nebudu ti ale říkat všechno…“

Ale něco v hlavě máš.
„Jsem typ člověka, který o budoucnosti přemýšlí. Asi to nebude sranda. Už jsem viděl hodně hráčů, co vydělali spoustu peněz, ale po kariéře nedělali nic.“

Takže o tom přemýšlíš, investuješ.
„Každý den, nejen dnes. Každý den plánuju svůj život po fotbale.“

Teď nechceš nic prozrazovat.
„Nechci, ale mimo hřiště se daří.“

Co se týče života mimo hřiště v Praze, jak se bavíš?
„Já bych teda neřekl, že mám v Praze i nějaký život mimo hřiště (smích). Ven chodím maximálně poslat něco domů. Ale většinu času odpočívám. Nejsem moc dobrý kuchař. Většinu jídla si proto nosím. Mám rád hudbu a komedie. Stand-upy, občas se chci prostě zasmát. Někdy člověk potřebuje odbourat stres.“

Čteš?
„Jo, občas nějakou knížku, ale všechny jsou o tom, jak můžou peníze věci změnit. Třeba Nejbohatší muž v Babylóně. Chtěl bych umět zacházet s penězi, takže čtu takové knihy. Jde mi o osobnostní rozvoj. Mám dvě takové oblíbené knížky. Nejbohatší muž v Babylóně, pak Bohatý táta, chudý táta od Roberta Kiyosakiho.“

Bohatý táta, chudý táta od Kiyosakiho? Tu mám rád, taky jsem četl.
„Snažím se přemýšlet, být napřed. Člověka to může posunout.“

Takže takhle trávíš čas doma. Nechodíš tedy třeba do centra podívat se na památky, nezajdeš si do pěkné restaurace.
„Ne. To je těžký. Nemám to moc rád. Leda s týmem. Potřebuju svůj klid doma. Takže tak.“

Asi poslední otázka – co by sis přál do jarní části?
„Vyhrát titul. Dostat se do Ligy mistrů, to je taky velký cíl. Na tu chvíli se osobně moc těším. Když se tady hrála, byl jsem ještě v Liberci. Takže by to byl takový můj splněný sen.“

Jak myslíš, že by na to lidé v Libérii reagovali?
„Wow… (smích). To by bylo velký.“

Moc Liberijců Ligu mistrů nehrálo.
„Myslím, že poslední, kdo hrál Ligu mistrů, byl Sekou Jabateh Oliseh. Tenkrát myslím hrál za CSKA Moskva proti Realu Madrid, to jsem byl asi ještě v Africe. Pamatuji si totiž, jak mu všichni fandili, všechny restaurace byly nacpané. Když hrál, všichni se radovali, tam se nedalo vůbec hnout. Takže to by bylo stejné, ať už by hrál kdokoli, ne nutně já, jakýkoli Liberijec, budou ti fandit. Budou fandit tvému týmu.“

Tak doufejme, že se tam dostaneme a odneseme si pěkné vzpomínky.
„Na to se těším. Nějakou dobu jsme tam nebyli… V Evropské lize jsme hráli dobře, ale Liga mistrů je Liga mistrů, uvidíme.“

Tak díky za rozhovor!
„Jo… Bylo to dobrý.“