Já jsem Slavia! Příběh muže, jehož hlasivkami prošly tisíce sešívaných branek

„Vše začalo před bezmála třiceti lety. Tenkrát mě poprosil kolega z rádia, jestli bych za něj nemohl ve starém Edenu čas od času zaskočit. Věděl, že o fotbale povědomí mám, slávistické srdce jsem zdědil po dědečkovi. Slovo dalo slovo a od té doby jsem snad nevynechal jediné utkání,“ dozvídáme se v předzápasovém shonu tiskového centra.

Za poslední tři dekády se v sešívané obci ledacos změnilo. Kromě radosti z velkých výher a stesku po trpkých porážkách jsme zažili také mnohá stěhování s jedním velkým snem, být zase zpátky doma.

„Možná to bude znít jako paradox, ale kdybych měl seřadit naše poslední tři stadiony, nový Eden bude z profesního hlediska na posledním místě. Samozřejmě, že jsem jeho otevření prožíval s velkým dojetím, všichni na tu chvíli dlouho čekali. Akustika je tady oproti Strahovu neskutečná, problém je, že ji moc dobře neslyším. Zápas moderuju z prosklené uzavřené buňky, která je usazena přímo pod stropem stadionu a nemá otevíratelná okna, což občas komplikuje interakci se zbytkem ochozů. Na Strahově byla okna sice zamlžená, ale šla otevřít, takže si člověk dokázal poradit. V zimě to teda často bylo za cenu nachlazení, v tom je to teď určitě lepší,“ vypráví Pavel Hruška s úsměvem na tváři.

Atmosféra naplněného Edenu je nenahraditelná a v mnoha aspektech specifická. Chorály se rozléhají mezi červenými tribunami, které je následně odráží tam, kde jich je nejvíce potřeba. Není to však jen o architektuře…

„Před pár lety jsem se sešel se zástupci Tribuny Sever a ti mi nastínili, jak by si naši spolupráci při utkání představovali. Synergie mezi tolika lidmi je vždy velmi křehká, obzvlášť, když ji do značné míry ovlivňují často nepředvídatelné emoce. Vždy jsem respektoval melodii chorálů a snažil se je nenarušovat, pokud to bylo organizačně jen trochu možné. Potom se vyhlašování sestav a gólů ujal sám Strašák, což mi co do logistiky velmi usnadnilo práci. Do té doby jsem celý zápas běhal pět pater nahoru a dolů, podle toho, co se zrovna na hřišti dělo. Výhoda Strašáka je v tom, že ho lidé znají. Dělá to skvěle, věřím, že s výsledným produktem jsou fanoušci spokojení. Oba se navíc můžeme v klidu soustředit na to své, já ve studiu, Strašák přímo u plochy. Pro případ, že by se zvuku na jeho cestě náhodou něco přihodilo, jsme ještě propojení vysílačkami a výsledný mix koriguje slávistický event manager.“

Vždy, když míč rozvlnil síť soupeře, sáhl po mikrofonu a o radostnou novinu se natřikrát podělil s celým stadionem. Každému slávistovi nepochybně utkvěl v srdci nějaký gólový okamžik, na který nikdy nezapomene. No a když vás jeden takový pošle poprvé v historii klubu do Ligy mistrů, ani toho největšího matadora nenechá chladným.

„Na první dobrou jednoznačně oba góly Standy Vlčka proti Ajaxu. A na druhou… Asi taky. Bylo to zkrátka něco neskutečného. Nepopsatelná euforie. Neskutečná energie. Jsem rád, že jsem toho mohl být aktivní součástí.“

Pár minut před úvodním hvizdem hráči netrpělivě přešlapují v tunelu a plnými doušky hltají ruch, který vychází z jeho konce. Na výkop si ale ještě musí chvíli počkat, je třeba představit hlavní aktéry zápasu.

„Za svou kariéru jsem ohlásil řadu velkých jmen světového fotbalu. Napadá mě třeba Lionel Messi, který tady s našlapanou Barcelonou div neztratil body. Ohlédnu-li se dále do historie, pak pro mě byl největší osobností španělský brankář Andoni Zubizarreta. Byla to sezona 1996/97, kdy k nám do starého Edenu přijela v rámci Poháru UEFA Valencie a on vychytal nulu. Druhou přidal i v odvetě a tím naše evropská pouť skončila. Když se vrátím ještě k Ajaxu, nejvíc mě bavil stoper Jaap Stam. Toho si vybavuju i z mezinárodních zápasů, kdy proti nám hrál za Nizozemí a tváří v tvář se střetával s Janem Kollerem. Nebýt nepatrného výškového rozdílu, nikdo by je od sebe nerozeznal.“

Pro slávisty je hlas Pavla Hrušky nedílnou součástí zápasového koloritu, každých čtrnáct dnů všem na stadionu předává ty nejdůležitější informace o aktuálním dění. Jeho vokály ale zaznívají nejen na pažitu v Edenu…

„Moje léta v rádiu nebo za DJ pultem už mají pravěký přívlastek. V současnosti pořádám sérii golfových turnajů, kde si jako promotér často beru slovo. Potom se stává, že se s někým dám do řeči, sklouzneme k tomuhle tématu, a nakonec si mě podle fonetiky ke Slavii přiřadí. Turnaje jsou ale mezinárodní, takže tolik slávistických fanoušků zase nepotkávám. Výjimkou byli třeba Karel Jarolím s Kamilem Čontofalským, kteří si ke mně přišli několikrát zahrát a v jejich případě už byla ta identifikace o něco jednodušší. Takové to ‚no jo vlastně‘tedy občas zaslechnu, ale nejsem žádný exhiba ani samožer, vlastně se nerad poslouchám, takže to zas až tak nevnímám.“

S klubem jsou spjatí několik desítek let a za tu dobu si mezi sebou vytvořili vztah zocelený mnoha pády. I v tomto příběhu ale platí, že až bude situace nejhorší, vše se začne obracet k lepšímu.

„V posledních dekádách nebyl úděl slávisty často jednoduchý. Společně jsme vyrazili na jízdu po horské dráze, které se v určitých momentech nechtělo vyrazit zpět vzhůru. V jednu chvíli přišel absolutní zmar a reálná hrozba zániku, na tu dobu se nedá zapomenout. O to víc si vážím současných úspěchů a moc bych si přál, aby se pády, které zákonitě musí přijít, nepřiblížily takovým hlubinám. Pokud má být dnem sinusoidy naše současná absence v jarní fázi evropských pohárů, pak s tím budu naprosto spokojený,“ uzavřel naše povídání muž, jehož hlas už téměř třicet let provází sešívanou rodinu fotbalovým životem.