Článek
Po boku syna Martina se pohodlně usadila do křesla a začala vyprávět o svém tatínkovi, Františku Pláničkovi. S úsměvem, zaujetím i hrdostí na to, jaký odkaz brankář pražské Slavie a národního týmu zanechal. Daleko více než výkonů na hřišti si totiž Dana Lukešová cení toho, jaký byl její tatínek mimo něj. Pokorný a férový elegán, který je vzorem po generace.
Váš tatínek se dožil úctyhodného věku a vždy se těšil dobré kondici. Jak se připravoval nejen na zápasy, ale jak se všeobecně udržoval pro život při i po kariéře?
Aktivně trénoval hlavně na Slavii. Tam si dávali hodně do těla. Mimo si to moc nevybavuji. Vždy si dost hlídal stravu. Například se na mě vždy všichni divně dívali, když jsem si chtěla dát kachnu s bramborem (smích). Zkrátka si hlídal jídlo a tréninku na Slavii dával maximum. Navíc nepil kávu, nepil alkohol. U nás se pila vždy jen voda. Někdy s čerstvou ovocnou šťávou. Nic z toho ale nedělal na sílu nebo protože by to bylo potřeba. Zkrátka to pro něj bylo přirozené.
Neměl přeci jen nějaké oblíbené nezdravé jídlo?
Miloval maminčiny ovocné knedlíky.
Jaký vůbec měli spolu s maminkou vztah?
To byla láska, kterou bych přála do každé rodiny. Znali se od dětství a strávili spolu celý život. Přestože byl tatínek moc krásný, velký elegán a samozřejmě ženami opěvován, byl vůči tomu naprosto imunní. Maminku miloval nadevše a veškerý čas mimo hřiště věnoval jí a péči o nás.
Jaké povahové vlastnosti ho vystihovaly?
Byl gentleman za každé situace. Neměl rád nespravedlnost. Vždy nám zdůrazňoval, že být Čechem je to nejkrásnější a musíme si naší vlasti vážit. Proto těžce nesl oba zrůdné režimy, které jsme zažili na vlastní kůži. Hodně ovlivnily jeho i naši rodinu. Naše přátele, celou Slavii.
Vnímali jste to hodně?
Především skrze to, že jsme se sestrou nemohly studovat. Jinak on tatínek emoce nedával najevo. Nikdy si nestěžoval. Možná se o některých věcech bavil s maminkou, ale já ho nikdy neslyšela, že by si i v těžké situaci na něco bědoval. Vždy to bral tak, jak to je a snažil se dělat to nejlepší dle svého vědomí a svědomí. Myslím, že se mu to dařilo, a proto si ho všichni vážili.
I přestože byl profesionálním sportovcem, musel mít v té době zaměstnaní, čím se živil?
Pracoval v Penzijním ústavu. Uvědomoval si konečnost fotbalové kariéry, a tak si během ní dodělal Obchodní akademii. Věnoval se i Slavii. Jako internacionál nebo při výchově mládeže.
Kariéru končil se zlomenou rukou, jak vůbec vnímal riziko zranění v roli brankáře?
On se ničeho nebál. Od toho byla maminka. Ta pořád chtěl být nablízku, kdyby se cokoliv stalo. Jeho jsem opravdu nezažila, že by si stěžoval. Ani na zranění. Byl to prostě tichý bojovník.
Jak by hodnotil dnešní fotbalovou kulturu?
Měl by určitě radost z toho, jaký je fotbal fenomén. Že lidi chodí, baví se a že fotbal i pomáhá. Jemu vždy záleželo na tom, aby jedinec, ale i celý kolektiv vždy měli nějaké své hodnoty a zásady, za které bojovali. Které reprezentovali. To si myslím, že se u Slavie ani nyní nezměnilo, a naopak se ten pozitivní vztah a zájem o svět a lidi kolem prohlubuje. Z toho by měl radost.
Z čeho by ji naopak neměl?
To je těžké říct, ale vzhledem k tomu, že byl i na hřišti vždy hodně slušný, tak by ho možná mrzelo chování některých současných hráčů například vůči rozhodčím. Férovost na všechny strany pro něj byla zásadní. K fotbalu patří slušné vychování stejně jako emoce a zápal pro hru.
Byl opravdu tak slušný na hřišti i mimo něj?
Měl velkou autoritu. Byl rázný ve vystupování, ale nikdy nebyl hrubý. Nezvyšoval hlas. Nikdy jsem ho neslyšela říct sprosté slovo. Emoce neprojevoval teatrálně, ale tím, co udělal nebo jak se v dané situaci zachoval. To měl v kabině, na hřišti i pak doma. Když jsme se sestrou zlobily, tak stačilo, aby otevřel dveře nebo vstoupil do místnosti a byl klid. I proto si pamatuji z dětství jen domácí pohodu. Tu si myslím, že dokázal přenést i na hřiště. Proto ho tak respektovali a byl tak úspěšný v pozici, na které hrál. Brankář nemusí být hlasitý bijec, stačí, když dodá týmu klid.
Dojetí, hrdost a emoce
Jaký byl vůbec vztah vašeho otce ke Slavii?
Pro něj byla Slavia jako rodina. On žil pro rodinu a měl v životě to štěstí, že měl dvě, které milovaly jeho a on miloval je. Jak jsem říkala, on moc nemluvil, hlavně svými činy dokazoval, že Slavia je pro něj nejvíc, stejně jako naše rodina. Ten vztah byl unikátní.
Co znamená Slavie pro vás?
To samé, ale já fotbalu jako hře moc nerozumím (smích) Od toho byli u nás rodiče. Tatínek i maminka se o něm bavili neustále. Já mám větší vztah k atmosféře, která na a kolem Slavie panuje. Při posledním zápase jsem byla z návštěvy Edenu nadšená. To, co vyřazuje z tribun a všeho, co se kolem stadionu a klubu děje, mi dělá upřímnou radost. Víc než fotbal jako takový.
A jak se vám na Praze 10 líbí?
Na Zahradním městě mám skvělé sousedy i celé sousedství. Samí milí lidé, ke kterým jsem si za ta léta vybudovala moc dobrý vztah. Máme i hezké okolí bydliště, pod okny krásné břízy. Doslechla jsem se, že na tatínkovu počest by se měl na jeho výročí narození zasadit strom. Kdyby to bylo u nás pod okny a třeba i jedna nová krásná bříza, to by mi udělalo velkou radost.
Co pro vás znamená, že váš milovaný klub a vaše městská část věnovaly rok 2024 vašemu tatínkovi?
Dojetí, hrdost, velké emoce. To jsou asi ta správná slova. Těžko se mi hledají, je to vzácná chvíle a prožívat to, být u toho, moci na tatínka vzpomenout i se všemi slávisty. Moc si toho vážím.
Pokračování unikátního rozhovoru s Danou Lukešovou naleznete v příštím vydání klubového magazínu HALFTIME.
Dana Lukešová rozená Pláničková (89)
Druhorozená z dcer legendárního brankáře Slavie a národního týmu. Na tatínka vzpomíná s respektem, úsměvem a láskou, kterou rozdával nejen na hřišti, ale i mimo něj. Sama má k sešívaným barvám a Praze 10 hluboký vztah, který se za posledních 50 let ještě posílil. Žije totiž v bytě na Zahradním městě, kde s ní poslední roky života trávil i tatínek František Plánička.
