Jiří Vrba, hrdina. Příběh muže, bez kterého by Slavia neexistovala

Právě Jiří Vrba během dvacetiletého působení jakožto klubový funkcionář vykonal v těžkých dobách tolik záslužných činů ve prospěch klubu, že i dnes může být právem označován jako hrdina slávistických dějin.

Stále vitální muž, který si nepřipouští stařecké zdravotní neduhy a srdnatě s nimi bojuje. Tvrdí, že zapomíná, ale když se vracíme do klubové historie vzdálené neskutečných 64 let, pamatuje si všechny události velmi dobře. V mládí rozený Pražan závodně plaval za Český plavecký klub, v roce 1949 ho po komunistickém puči vyhodili z Obchodní akademie v Karlíně, kde dělal předsedu studentské rady.

Aby dostudoval střední školu, tak se musel odstěhovat do Teplic, kde pokračoval v plavání za tamější oddíl. A teprve po maturitě přišlo osudové spojení se Slavií. „Po maturitě jsem se vracel do Prahy, a protože jsem byl v širším kádru národního plaveckého mužstva, tak o mě měla zájem Slavia. Řekli mi: ‚Pojď k nám, my ti dáme zaměstnání.‘ Takže takhle jsem se dostal do Slavie, ale tenkrát se jmenovala Dynamo.“

Mladičký Jiří Vrba pokračoval ve sportovní činnosti, Slavia tehdy ještě neměla vlastní plavecký stadion, v zimě chodili plavci trénovat do Axy a v létě měli své místo na plovárně u Žofína, kde denně plavali kolem Střeleckého ostrova. Znenadání se ale ocitnul v úplně jiné funkci, která nastartovala jeho funkcionářskou kariéru. „Můj šéf byl ekonomický náměstek, tehdy se říkalo hlavní účetní, a protože byl ekonom, tak mu řekli, že bude dělat taky hospodáře Slavie. Jemu se to ale nelíbilo, a tak mi řekl: ‚Hele, Slavia tě sem vzala, tak budeš dělat hospodáře Slavie, člena výboru.‘ Tak jsem se dostal do výboru Slavie.“

Klub se ale topil v dluzích. Bývalý dlouholetý předseda Slavie a ředitel Chmelařských závodů Václav Valoušek Slavii podporoval z peněz firmy, kterou vlastnil, ale po Valouškově emigraci byla společnost znárodněna a nejen ona po Slavii vymáhala značné peníze. „Tenkrát tam bylo 6 milionů dluhů, to tehdy byly ohromný peníze. Benzín stál korunu dvacet, já nastupoval do Slavie za plat 400 korun měsíčně,“ vzpomíná Vrba.

A právě na něj připadl úkol klub oddlužit. „Snažil jsem se, aby se dluh odepsal. Chodil jsem po věřitelích, hlavně za Chmelařským podnikem, ale i jinde, a říkal jsem jim: ‚Pánové, musíte taky podpořit tu socialistickou tělovýchovu, protože my vám stejně nic nedáme, protože nic nemáme.‘ Pro dvacetiletého mladíka to musela být velká škola vyjednávání a diplomacie.

„Oni na moje žádosti o odpuštění dluhu přistoupili, protože tehdy jim to bylo fuk, nebylo to z jejich kapsy, ale ze státního, tak nám ty dluhy odpustili,“ popisuje Vrba vyvrcholení svého prvního velkého úkolu v klubu, který se tehdy jmenoval Závodní sokolská jednota Slavia Dynamo Praha. V roce 1952 z názvu zmizela Slavia a zbylo jen Dynamo Praha.

V sezoně 1951 Dynamo sestoupilo z první ligy a Jiří Vrba se osobně angažoval v jejím návratu mezi elitu. „První sestup zavinil výbor fotbalu, protože začal pouštět hráče pryč bez náhrady. Například přijeli funkcionáři z Ostravy za předsedou Slavie Vodičkou a říkali mu: ‚Soudruhu předsedo, ocelové srdce Ostrava potřebuje Bicana, my musíme těm horníkům a ocelářům ukázat, že se u nás hraje taky dobrej fotbal.‘ No a ten odpověděl: ‚Vemte si Bicana,‘ pustil ho a bez náhrady šel Bican pryč. A pustili i řadu jiných fotbalistů. Tak Slavia spadla do druhé ligy. A my začali shánět posily, abychom se vrátili.“

Přibližně v té době se Jiřímu Vrbovi začala honit v hlavě nová myšlenka – jak přejmenovat klub zpátky na Slavii. „Při prvním pokusu jsme se chtěli sloučit se Slavií Zahradní město, která sídlila na Praze 10 a patřila pod vysokoškolský sport. Mysleli jsme, že po sloučení bychom si vzali jejich, tedy vlastně naše, jméno. Ale jejich nadřízení to nedovolili,“ líčí Vrba.

Druhý pokus o vrácení jména Slavia proběhl v roce 1958. „Tenkrát jsme slavili 65. výročí zahájení sportovní činnosti. Do Brožíkovy síně na Staroměstské radnici jsme pozvali funkcionáře Československého svazu tělovýchovné jednoty a sportu, odvolávali jsme se na tradici klubového jména a na to, kdy jsme byli založeni a žádali jsme je o změnu jména, oni to samozřejmě všichni odmítli,“ popisuje bývalý předseda Slavie.

„Tak jsme si do třetice řekli, že už se nebudeme nikde ptát. Já jsem na řešení šlamastiky se jménem přišel náhodou, když jsem hledal cesty, jak z toho ven. Tehdy v roce 1964 jsme si řekli, že se podíváme do vzorových stanov ČSTV a ono to tam bylo! Odstaveček, že jméno tělovýchovné jednoty schvaluje valná hromada toho klubu. Tak jsme se rozhodli, že svoláme valnou hromadu a tam se přejmenujeme z Tělovýchovné jednoty Dynamo Praha na SK Slavia Praha.“ Platnost stanov si šel Jiří Vrba pro jistotu ještě nenápadně ověřit. „Abych se kryl, šel jsem na okresní výbor ČSTV na Praze 10 a říkám jim: ‚Tady jsme koukali na ty stanovy a platí? Není tam nějaká výjimka, i pokud jde o to jméno?‘ a oni odpověděli, že určitě platí, když jsou jako vzorové stanovy určeny. Jenže netušili, co my provedeme,“ usmívá se Jiří Vrba.

A jako muž činu svolal společně s kolegy z výboru shromáždění do sálu Elektrických podniků na Praze 7. „Pozvali jsme novináře, televizi a tam jsme dali návrh, že se přejmenujeme na SK Slavia Praha podle stanov. Návrh jsme odsouhlasili, mělo to úžasný úspěch! Martin Růžek jako předseda Odboru přátel tam úžasně promluvil: ‚Vždyť je to jasný, my jsme se tady usnesli, že chceme být Slavia, a nebude nám nikdo diktovat, jak se budeme jmenovat. To je jako by mi někdo nařizoval, že se místo Růžek budu jmenovat Novotný.‘ To bylo tehdy haló, protože Novotný byl předseda partaje, generální tajemník ÚV KSČ, to byla druhá provokace, to bylo úžasný. Večer to bylo v televizi, druhý den ve všech novinách a oni s tím nemohli už nic dělat. Tím jsme se stali znova Slavií a hrozně nám to pomohlo v budování Odboru přátel.“

Svou zdravou drzost a statečnost prokázal Vrba už dříve, ale nebál se ani při jednom z pokusů o změnu jména, že z toho vyplynou pro něj nějaké důsledky? „Nebál, nemuseli jsme se bát, nebylo moc čeho.“ Akcí Slavie se změnou jména se pak inspirovaly i další kluby. „Byli jsme příkladem, Sparta, když to viděla, tak to udělala taky, stejně tak i Bohemka.“

Rok 1964 byl pro Jiřího Vrbu hektický. Kromě toho, že byl hlavním hybatelem změny klubového jména, tak na jaře spolu se spisovatelem Pavlem Hanušem spoluzakládal Odbor přátel. „Tenkrát za mnou Pavel přišel. Oni už tehdy byli takové uskupení přátel Slavie, ale ne oficiálně organizované. Scházeli se před dřevěnou tribunou na platech, říkali jsme jim ‚platový‘. Tam diskutovali a chodili na fotbal. Pokud ale chtěli pořádat akce, setkání nebo sbírky, tak pro to museli mít legislativní podklad. Tak jsme se s Pavlem domluvili, že z nich uděláme členy Slavie, a tím pádem budeme za vše zodpovídat legislativně my. A tak se stali samostatným útvarem v rámci velké Slavie, stejně jako třeba byli fotbalisti, házenkáři a jiní. A tak vlastně vznikl Odbor přátel Slavie.“

A do třetice důležitých událostí se Vrba valnou měrou zasloužil i o návrat Slavie do první ligy, ze které v první polovině 60. let dvakrát sestoupila. „Tehdy byl fotbalový oddíl veden takovými s odpuštěním zmetky, že se jim podařilo dostat Slavii zpátky do druhé ligy. A tak jsme se snažili ho dostat znovu zpět na výsluní. To už byla nová doba, Slavia měla zpátky své jméno, už existoval Odbor přátel.“ I s pomocí financí od Odboru přátel se zadařilo přivést do týmu nové tváře, tehdy i nadějného záložníka Františka Veselého. A s jejich pomocí od podzimu 1965 Slavia opět hrála nejvyšší soutěž.

V tu chvíli zbývaly Jiřímu Vrbovi už jen tři roky ve funkci předsedy Slavie. Ještě stihl v roce 1967 s týmem obletět svět na propagačním turné, ale po roce 1968 musel skončit. „Za normalizace člověk, který se stal předsedou po mně, svolal prověrkovou komisi, která měla prověřit, kdo se jak choval při příchodu ‚bratrských‘ vojsk, a že budou jednotlivé členy výboru kádrovat. Já jsem řekl, že se nenechám kádrovat, že končím a odcházím. Odešel jsem, s takovými lidmi jsem tam ani už neměl chuť spolupracovat,“ uzavírá své vyprávění o působení ve Slavii Jiří Vrba.

Vyprávění, během kterého se mu nejednou leskly oči. Slavii má opravdu hodně rád a do její historie se zapsal tolika činy jako nikdo jiný.