Když Letná říkala Slavii pane. Bouda, tragédie a „nic“ místo milionů

Přišla nová doba, Letenská pláň se měnila a pro červenobílé barvy už na ní nebylo místo.

Po dominanci třicátých a první poloviny čtyřicátých let neprožívala Slavia po nástupu komunismu zrovna nejšťastnější období. Ještě v roce 1947 sice získala svůj první poválečný titul, v té chvíli ale nikdo nemohl tušit, že je to na dlouhých čtyřicet devět let naposledy. O dva roky později pak byla nucena přidat ke svému tradičnímu jménu i název sportovní jednoty Dynamo a schylovalo se k tomu, že jméno Slavia na dlouhé roky zmizí z československé fotbalové mapy úplně. Do toho přišlo vystěhování ze starého stadionu, nový se zatím ztrácel kdesi v mlze nejasných příslibů, a jako by toho nebylo málo, všichni fotbalisté Slavie povinně napochodovali na brigádnické práce při úpravě Letenské pláně.

Tam, kde ještě nedávno hráli své mistrovské zápasy, teď s lopatami a hráběmi rovnali terén, aby zbytky stadionu nepřekážely ve výhledu na monstrózní pomník člověka, jehož politika stála život miliony lidí. Ponížení bylo dokonáno a optimismus se stal výsadou snad jen dobového propagandistického tisku.

„Přes poněkud slabší výkonnost závodního mužstva, které proti předcházejícím létům se umístilo v celostátní mistrovské soutěži až na sedmém místě, byla celková práce oddílu kopané Sokol Dynamo Slavia v roce 1950 dobrá. Dokazuje to zejména skutečnost, že příslušníci oddílu odpracovali na dobrovolných brigádách 7 000 hodin a všichni hráči I. a II. mužstva i většina dorostenců splnili podmínky Tyršova odznaku zdatnosti,“ mohli si tehdy slávisté přečíst v novinách. Vskutku slabá útěcha…

Slavia byla Letné doma téměř třiapadesát let. Od chvíle, kdy si začátkem roku 1897 pronajala pozemek nedaleko dnešní ulice Milady Horákové, oplotila ho a postavila na něm dřevěnou boudu (jejímž projektantem i stavitelem byl centrhalv Hrabě), která sloužila jako šatna a sklad. Plácek vskutku skromný, který ale zanechal svou stopu v dějinách. Právě na tomto místě byla pořízena první známá týmová fotografie v červenobílých dresech, a právě tady Slavia v březnu 1899 poprvé hostila anglický klub – univerzitní tým z Oxfordu, kterému podlehla 0:3.

„Letenská pláň byla tehdy podstatně rozlehlejší než dnes. Nebylo tam ještě vyústění tunelu, budovy ministerstva vnitra a gymnázia, domy ‚Molochova‘ ani vedle nich stojící stadion Sparty,“ říká historik a spisovatel Miloslav Jenšík. „Na počátku 20. století, v době prvního velkého rozmachu sportu, přímo volala po vybudování řady hřišť. Po první světové válce tu vyrostlo sokolské sletiště, klusácká dráha, nebo hřiště malých klubů. Například hned vedle Slavie dnes už dávno neexistujícího SK Bubeneč, kde začínal hrát František Plánička.“

Už pár let po svém příchodu na Letnou se ale sešívaní stěhovali o několik desítek metrů jižněji. V roce 1901 tu byl položen základ stadionu, který vydrží prakticky až do konce druhé světové války. Dominovala mu tribuna, jejímž projektantem byl předseda klubu Karel Ankert a která ve své době v Českých zemích neměla obdoby. V přízemí se nacházely kabiny, klubovna (resp. čítárna, protože za Slavii hráli pouze studenti) a byt správce, v patře pak byla lodžie, odkud šlo sledovat zápasy.

V neděli 15. září na stadion poprvé vyběhli fotbalisté, aby porazili 15:2 německou Allemanii Pforzheim. Tři roky na to se stávající tribuna rozšířila o stejně velkou přístavbu, která poskytne místo pro restauraci Branického pivovaru, kanceláře, šatny se sprchami a v patře celkem 18 lodžií.

Mimochodem, podobně jako Slavia putovala po Letenské pláni i Sparta. Ta si po svém krátkém působení v Holešovicích nejprve v roce 1905 zřídila hřiště u horní stanice lanové dráhy v místech, kde dnes stojí Národní technické muzeum. Tam vydržela – se stadionem mnohem skromnějším, než měla Slavia – až do roku 1917, kdy se přestěhovala na severní část pláně. Na místo, kde její stadion najdeme dnes.

„Nový stadion Slavie byl orientován severojižně, stejně jako dnešní Sparta. Co do polohy při pohledu z jižní branky byla za severní vidět letenská vodárenská věž. A prodloužená půlicí čára byla zhruba osou pozdějších budov Kartografického ústavu a Zemědělského muzea,“ přibližuje nový slávistický stánek Miloslav Jenšík.

„Slavia si pro jeho stavbu vyměnila pozemky se Spolkem pro pěstování her české mládeže. Ve svém konečném umístění stadion těsně sousedil na východě se hřištěm DFC, zadní stěna jeho tribuny byla hned za ohradou ochozu Slavie a za jihovýchodním ochozem hlediště se nacházely tenisové kurty LTC. Ty jsou na svém místě koneckonců dodnes.“

Pro představu, během roku 1906 Slavia na Letné přivítala týmy jako Southampton, Newcastle, Bayern Mnichov, Celtic Glasgow nebo reprezentační výběr Holandska. Podle údajů berního úřadu zápasy navštívilo celkem 118 478 platících diváků, což by znamenalo průměr přes čtyři tisíce fanoušků na každý z nich. O rok později došlo konečně po jedenáctileté pauze na pražské derby. To první, v říjnu, skončilo 2:2 a na slávistickém stadionu ho sledovalo 4 100 diváků. To druhé, na stejném místě o měsíc později, vyhrála Slavia 9:1, což je dodnes nejvyšší výhra v historii derby.

V roce 1921 prošel stadion další zásadní proměnou, která na více než dvě desetiletí určila jeho jedinečnou siluetu. Vedle stávající tribuny vyrostla směrem na sever druhá „hlavní“ tribuna, kterou ještě doplnil v rohu hřiště vysoký dřevěný ochoz na stání. Finální kapacita činila přes třicet tisíc diváků (jakkoli je později úředně stanovena na dvacet dva tisíc) a zájem byl takový, že o čtyři roky později Slavia zavádí jako novinku permanentní vstupenky.

Platí sice jen na zápasy s domácími soupeři, ale opravňují k přednostnímu nákupu vstupenek na mezinárodní zápasy. Jejich cena je spočítána tak, aby vstup na jedno utkání nepřekročil pět korun na sezení a tři koruny na stání.

A právě dřevěný ochoz na stání sehraje hlavní roli v tragédii, ke které došlo 2. prosince 1934. O fotbal je v roce, kdy jsme skončili druzí na mistrovství světa, obrovský zájem a Slavia chce přirozeně vyhovět co nejvíce zájemcům o vstupenky. Během zápasu s SK Židenice ale část ochozu nevydrží nápor a zřítí se.

Dvacet diváků je zraněno těžce, čtyřicet lidí lehce a jeden člověk svým zraněním o den později v nemocnici podlehne.

„Ještě před zahájením zápasu bylo hřiště policejně uzavřeno, neboť 22 tisíc návštěvníků zcela naplnilo místa za bariérami. Tribuny byly přetíženy,“ popisoval minuty před katastrofou dobový tisk. „Hned po nástupu mužstev přišlo obecenstvo do varu. Když na severní části tribuny počali diváci dupat, povzbuzujíce tak Slavii, povolily náhle podpěry a část tribuny, na níž stálo asi 150 osob, se zřítila do hloubky 8 metrů. Lidé padali do trosek prken a dřev. V klubovně Slavie byla zřízena pomocná služba raněným. Většina jich byla převezena auty záchranné stanice a drožkáři do nemocnice na Bulovce a na kliniku prof. dr. Schloffera. Dvacet jich zůstalo v ošetřování. Hrozila katastrofa, neboť se mohla zřítit celá tribuna. Na hřišti se hrálo plným tempem, takže většina diváků do konce poločasu ani nevěděla, co se vlastně stalo. Mnoho zraněných se vrátilo mezi diváky. Zápas se dohrál,“ stálo v novinách. Slavia vyhrála 3:2, dohrou utkání byla ale mastná pokuta, kterou musela zaplatit za prodej většího množství vstupenek, než kolik jich dovolovala kolaudace.

Důvodem, proč byl celý stadion ze dřeva, nebyla snaha slávistického vedení ušetřit, ale nevyjasněná situace s pozemky pod ním, které byly od magistrátu pouze propůjčené. Dalo by se říct, že Slavia na Letné od samého začátku hrála v provizoriu. V místech, kde stál stadion, se totiž počítalo s výstavbou reprezentativní vládní čtvrti a na pozemcích bylo dovoleno stavět pouze ze dřeva. Také proto se většina velkých zápasů Slavie v dobách první republiky odehrávala o kousek dál, na Spartě, stejně jako většina derby. Šlo především o kapacitu hlediště, které se na stadionu Sparty neustále rozšiřovalo a postupně se do něj mohlo vměstnat až čtyřicet pět tisíc diváků, tedy výrazně víc než na Slavii. Kromě toho nabízel stadion Sparty také důstojnější zázemí, už jen proto, že sloužil výhradně fotbalistům, zatímco na slávistickém stadionu sídlily i další oddíly, například atletika nebo ragby.

Tuzemská fotbalová infrastruktura tehdy pokulhávala nejen na Slavii, ale dá se říct i v celé zemi. „Ruku na srdce, stadiony v tehdejším Československu, to nebyla žádná sláva. Určitou změnu přinesla až přestavba sparťanské hlavní tribuny po požáru z roku 1934 a výstavba sportovního stadionu na Strahově uvedeného do provozu o rok později. Ale taková Hohe Warte ve Vídni, to byla přeci jen jiná káva, stejně jako stadiony v Budapešti, v italských metropolích, v Paříži, v Barceloně, a samozřejmě v Anglii. Praha v tomto ohledu byla tehdy o dost skromnější,“ přidává spisovatel Miloslav Jenšík srovnání se zahraničím.

Cestu pryč z Letné hledalo vedení Slavie prokazatelně už od roku 1930. K průlomu mohlo dojít o osm let později, kdy klub konečně dostal stavební povolení pro stadion s kapacitou přes padesát tisíc diváků, okupace a vypuknutí druhé světové války ale znamenaly, že byl projekt uložen k ledu. V posledních dnech války, večer 6. května 1945, navíc stadion zapálili příslušníci Wehrmachtu a obě tribuny lehly popelem. Na velkou stavbu podle původních plánů už ale peníze nebyly, i kvůli poválečné inflaci, která vyhnala ceny materiálu desetinásobně, a Slavia se tak octla nejen bez pozemků, ale i bez stadionu.

Fotbalisté sice získali své zázemí zpět jako první ze všech slávistických oddílů, jednalo se ale pouze o „podnájem“ v klubovně tenisového odboru, která jako jediná požár během Pražského povstání přežila. Pro ostatní oddíly, jako byla atletika, házená, košíková nebo odbíjená, byly v průběhu roku 1946 pořizovány buď provizorní dřevěné domky, nebo objekty, které během války sloužily jiným účelům. Navzdory existujícímu zázemí si Slavia během zmiňovaného roku 1946 své hřiště neužila, neboť prakticky celou sezonu trvalo, než na něm byl založen a vyrostl nový trávník, který by nám – podle tehdejší ročenky – mohl záviděti mnohý z pražských stadionů a hřišť.

Co nám ale i nadále nikdo závidět nemohl, byla situace s pozemky. Problémy přetrvávaly i po válce a jak se píše ve stejné ročence z roku 1946, Slavia dál vynakládala velké úsilí na hledání nového místa pro svůj stánek. Na Letné se totiž v té době stále počítalo s výstavbou budov parlamentu a v platnosti zůstával zákaz stavět cokoli jiného než jen provizorní dřevěné objekty, do čehož se při porovnání nákladů a nejisté budoucnosti funkcionářům vůbec nechtělo.

V této době tak vznikl projekt nového sportovního areálu se stadionem pro 45 tisíc lidí na Výstavišti, mezi Průmyslovým palácem a železniční tratí, v místech, kde dnes stojí Křižíkova fontána. Z něj ale sešlo, stejně jako z plánů postavit stadion na Štvanici. Město Praha totiž trvalo na tom, že zmiňované pozemky zůstanou vyhrazeny výstavním, resp. rekreačním účelům. Podobný osud – tedy neúspěch – měl i záměr vystavět stadion až pro 60 tisíc lidí v kotlině mezi Malovankou a Střešovicemi, na místě dnešní křižovatky, kde na sebe navazují Strahovský tunel a tunel Blanka. Ani tady Slavia se žádostí o přidělení pozemků neuspěla. A tak byla nová dřevěná tribuna s kapacitou 4 111 sedících diváků přeci jen postavena na Letné. Sešívaní ji 7. dubna 1948 pokřtili vysokou výhrou 11:1 nad Čelákovicemi.

Po dvou a půl letech pak přišla ona jinak ničím nezajímavá neděle 3. prosince 1950. Liga se hrála jednokolově, jenom na podzim, protože se právě přecházelo na sovětský model jaro-podzim. Na slávistický stadion se na zápas posledního kola Celostátního mistrovství proti ZSJ Sokol OD Karlín (někdejší Čechie Karlín) přišlo podívat dvanáct tisíc lidí. Utkání skončilo 3:3, úplně poslední gól Slavie dával Antonín Bradáč. Pak přišel závěrečný hvizd, odešli diváci, hráči, poslední zhasnul a byl konec. Následovalo vystěhování kabin, restaurace a bytu správce, rozmontována a uschována pro budoucí použití byla nová dřevěná tribuna, všechny další objekty byly zbourány. Současně bagry začaly srovnávat se zemí okolní ochozy a hrací plochu.

Oficiální důvod? Stavba Stalinova pomníku, jehož základy ale začaly růst přes tři sta metrů od někdejšího stadionu. Skutečný důvod? „Byla to čistá svévole,“ říká Miloslav Jenšík.

„Důvody nepřízně poúnorového režimu bylo možné hledat třeba v někdejším aktivním členství Edvarda Beneše ve Slavii, ve skutečnostech, že předseda klubu a současně fotbalové asociace Valoušek emigroval, nebo že se Bican jako největší fotbalová hvězda stal po únoru 1948 terčem útoků proti profesionálnímu sportu. Ale tlaky na to, aby obě ‚S‘ opustila Letnou byly i za první republiky. Tehdy se rodily plány na veliké náměstí s reprezentativními budovami státních úřadů. A totalita zase potřebovalo obrovské ‚Martovo pole‘ pro okázalé vojenské přehlídky.“

Hodnota zbořeného stadionu byla vyčíslena na šestnáct a půl milionu korun. Klub jako náhradu dostal šest set tisíc a příslib, že nový stánek vyroste už napřesrok. Nakonec z toho bylo téměř tříleté čekání, během kterého se Slavia vystřídala v exilu na Bohemians, na Strahově i na Spartě. První zápas v Edenu sehráli sešívaní – tehdy v modročervených dresech a pod jménem DSO Dynamo – 27. září 1953.