Článek
Jak moc se během let změnila profese kustodů? O kolik se zvýšily požadavky hráčů? Co byla nejdůležitější věc, kterou zapomněli v Edenu? A při jaké příležitosti tekly slzy jako hrachy?
Zeptali jsme se mistrů svého řemesla Václava Petráka a Jiřího Šveňka. První jmenovaný byl kustodem Slavie mezi roky 1992 a 2008, druhý vykonává stejnou funkci u A-týmu od února 2014 do současnosti.
Obě ikonické postavy, byť každá jiného ražení. Petrák je lidový vypravěč, Šveněk trošku odměřenějšího ražení, nějakou dobu trvá najít si k němu cestu. Oba ale dostali stejný balík patnácti otázek, témat k zamyšlení se. Tady jsou jejich odpovědi.
Václav Petrák (vpravo) byl kustodem Slavie mezi roky 1992 a 2008, Jiří Šveněk vykonává stejnou funkci u A-týmu od února 2014 do současnosti.
Jak dlouho trvá připravit kabinu?
VP: To se odvíjí od zápasů doma nebo venku. Doma bylo v den zápasu dopoledne ještě rozcvičení, takže dát do prádelny z rozcvičení prádlo a pak už se věnovat jenom zápasu. Trvá to třeba hodinu a půl. Doma to člověk dělal postupně po částech. Venku přijel mančaft hodinu a půl před zápasem, já tam byl o hodinu dřív, jel jsem z hotelu první. A než kluci přijeli, už to bylo připravené.
JŠ: Zabere to tak půl hodiny.
Kolik lidí se na přípravě podílí?
VP: Dělal jsem to celé sám.
JŠ: Maká na tom jeden člověk, dříč, já (smích). Ale vážně, občas pomoc uvítám.
Kolik beden se vozí na venkovní utkání?
VP: Toho materiálu a těch lidí za mě nebylo tolik, takže to bylo deset na ligu a takových patnáct na Evropu. K tomu si vozili ještě věci maséři a tak dál.
JŠ: Osm beden. Když jedeme na Evropu, tak tam máme tréninky, takže s sebou bereme osm kovových větších beden. Když se jede na ligové utkání v Česku, tak se berou menší plastové. Celkově to činí deset až patnáct beden, deset na ligu, k patnácti po Evropě.
Václav Petrák na archivním snímku v rozmluvě s Janem Suchopárkem.
Kolik dresů připadá na hráče na utkání?
VP: Já jsem zažil dobu, kdy jsem měl jednu sadu dresů, rok 1992 (smích). Klub na víc dresů neměl, pak přišli sponzoři a zlepšilo se to. Pak jsem měl na každou sezonu čtyři sady dresů. Dva s krátkým a dva s dlouhým rukávem a na každý zápas Poháru UEFA jsem fasoval dvě speciální sady. Na poháry byly speciální, protože jsou jiní sponzoři na ligu i na poháry. K tomu byly ještě venkovní dresy, to bylo to stejné, takže osm sad dresů po pětadvaceti kusech.
JŠ: Každý hráč má na zápas připravené tři dresy.
Co nejdůležitějšího jste zapomněli vzít na utkání?
VP: To je zajímavá epizoda (smích). Ačkoliv jsem do Ostravy vezl tři sady dresů, oni měli modrobílé barvy, my červenobílé, tak rozhodčí řekl, že v našich hrát nemůžeme. Takže jsme hráli v dresu Baníku Ostrava s nápisem Ostravar. Vyhráli jsme 3:2, ale kluci byli naštvaní. Deník Sport napsal titulek ‚Ostravar jim zachutnal‘. Pořád ty noviny mám doma. To bylo na podzim 1992. Ale moje chyba to vlastně nebyla, jen se všechny kombinace nějak kryly s těmi ostravskými.
JŠ: Brankářské dresy (smích). Ale to bylo naštěstí na derby na Letné, takže jsem se pro ně mohl vrátit. Ale orosil jsem se pořádně.
Bez brankářských dresů by derby hrát asi nešlo. Jiří Šveněk ale situaci zvládl zahasit.
Jaký nejzvláštnější požadavek jste museli hráči splnit?
VP: Co se týče oblékání na trénink, tak nebožtík Zdeněk Jánoš by měl nejradši desatery věci (smích). Měnil by je po zákroku. Ale zajímavé bylo, když jeden hráč, který měl nohu velikost 8, chtěl vždy jednu kopačku 8,5. A pak tu byl Lumír Sedláček, který měl 5,5 nohu. Když si šel pro kopačky, tak jsem mu řekl, že musí počkat, že pro dětskou obuv jedu zítra (smích). Měl malou nožičku, dělali jsme si z něj srandu, ale je to dobrý kluk, kamarád.
JŠ: Třikrát vyprané ponožky. Chtěl je po mně Marcel Gecov, ten byl hodně pověrčivý.
Vybaví se vám nějaký rituál?
VP: Pokud se vyhrávalo, tak bylo zásadní, když kluci přijeli, se oholit. Dělal jsem to vždycky na stadionu. Pokud jsme prohráli, tak to bylo naopak bez holení, člověk zarůstal do té doby, než se získaly tři body. Pak jsme měli rituál s Frantou Ciprem, že jsme si dali malé pivo a cigáro (smích).
JŠ: Na Spartě zdobíme kabinu. Různé fotky kluků, na kterých jsou emoce, gólové radosti. Taky popisky, jmenovky, motivační nápisy. Tento zápas si žádá speciální výzdobu kabiny.
Na jaký výjezd nikdy nezapomenete?
VP: Řím, březen 1996, čtvrtfinále Poháru UEFA. Pozitivně výsledkem a postupem, negativně pak chováním fanoušků a způsoby jejich realizačního týmu. A taky velice nepříjemné a dá se říct až nepřátelské obecenstvo. Ten zápas měl všechno.
JŠ: Určitě se mi líbilo na stadionu Sevilly. Krásný stánek, skvělé město i hotel, počasí. A výsledek přesně takový, aby stačil o týden později na postup (smích). Na Sevillu vzpomínám hodně rád.
Václav Petrák zažil i sezonu, kdy tým disponoval pouze jednou sadou dresů.
Jak si na soustředění nebo na výjezdu krátíte čas?
VP: Bral jsem si knížky, o historii Československa, to mě hodně bavilo. Normalizace a tak. A taky jsem chodil běhat, někdy pět kilometrů, někdy víc.
JŠ: Taky čtu, na výjezdech i soustředěních. A taky si rád zahraju ‚parkování‘, takovou hru na mobilu (smích).
Nejhorší venkovní kabina, kde jste byli?
VP: Byl jsem v kabinách od severu Skotska až po Baku, těžké soudit (smích). Ale třeba v Baku byla malá kabina, vypelichaný koberec, ale zas tam byl samovar. Nebylo to tak hrozné. V Leedsu byla taky malá kabina, tam jsem měl věci na chodbě, to nebylo příjemné pro pohodlí kluků.
JŠ: V Genku byla nejmenší kabina, co jsem zažil, a taky největší bordel. To mě dost překvapilo. Bylo to staré, zaprášené, nevím, jestli to udělali naschvál, zapomněli uklidit. Ale musím říct právě Genk.
Na jaké hráče nejraději vzpomínáte?
VP: Na všechny, 99 % hráčů. Když se člověk dostane dovnitř fotbalu, to je úplně jiný pohled. Ta první parta 92 – 96 do zisku titulu – Pavel Kuka, Honza Suchopárek, Luboš Kozel, Jarda Šilhavý, Patrik Berger, Vláďa Šmicer, Radim Nečas, Pavel Řehák. Scházíme se na umělce v Edenu dopoledne na Štědrý den. Letos už to bude třicátý ročník. Je to na moje narozeniny. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl. Určitě ano, byli jich spousty (smích).
JŠ: Těch je moc. Od Škoďáka, Pepy Hušbauera, Tomáše Součka, Jiříka Pavlenky, Martina Berkovce až po pana Vlčka (smích). Ale samozřejmě také Jaroušek Zmrhal, na toho nesmím zapomenout.
Vlaječky, které si kapitáni vyměňují před zápasy, jsou cennou relikvií a „kit roomu“ nesmí chybět.
Co děláte během zápasu?
VP: Koukat se musím, protože se občas něco stalo, spadla kopačka, vyletěly špunty. Na to byl specialista Rudla Skácel. Tomu jsem tahal špunty skoro každý zápas. Musíš být ve střehu. Roztrhne se dres, někomu po hlavičce začne téct krev, takže se nemůžeš zašít, ale reagovat na to, co se děje na hřišti.
JŠ: Ze začátku se koukám, o půlce jsem samozřejmě v kabině. Jak kdy, podle toho, jak je potřeba. Když hráč dostane červenou, tak s ním jdu do kabiny. Zkrátka podle vývoje, co se děje.
Největší euforie, kterou jste ve Slavii zažili?
VP: Určitě titul v 96. Na Slavii jsem jako fanda chodil od jedenácti. Táta mi vyprávěl, že poslední titul zažil, když jsem se narodil a potom Slavia nevyhrála titul 49 let. Takže jako kustod určitě tohle.
JŠ: Po každém vítězství. Není to stejně silné pokaždé, ale výhra je výhra, to je nejvíc. Vážím si každého vítězství. Ať hrajeme špatně, nebo dobře, tak to vždycky udělá radost. Samozřejmě nejvíc v derby nad Spartou (smích).
Plakali jste někdy kvůli fotbalu?
VP: Určitě když jsme vyhráli titul v 96, tak to slzy byly. A i po tom postupu v Římě. Jak se člověku vybavují ty generace, které čekaly na titul, a najednou jsi u toho ty. To by mě v životě nenapadlo. A nestyděl jsem se za to, v žádném případě.
JŠ: Ano. Slzy vzteku, bezmoci. Na Rangers.
Jiří Šveněk u zdi slávy u sebe v edenské „kanceláři“.
