Nenáviděný strahovský exil. Euforie, beznaděj i zrezlý klíč k místnosti, kde nikdo nebyl 20 let

Jakkoli se Strahov nikdy nezbavil puncu nechtěného provizoria, vzpomínky na něj řadě hráčů, fanoušků nebo zaměstnanců klubu nevybledly.

Psal se duben roku 2000 a vedení Slavie rozhodlo o přesunu klubu z Edenu na Strahov. Původně na tři roky, než na místě chátrajícího stadionu ve Vršovicích vyroste stánek nový. Nakonec červenobílí na stadionu Evžena Rošického, postaveném pro atletické mistrovství světa v roce 1978, zůstali osm let. Do Edenu se vrátili až na poslední zápas sezony 2007/08, aby tam po dvanáctileté pauze převzali titul pro mistry ligy.

Ačkoli Strahov, přezdívaný pro svoje často nepříznivé klimatické podmínky „větrná hůrka“, řadě fanoušků a možná ani hráčů nikdy nepřirostl k srdci, Slavia na něm svedla i velké fotbalové bitvy. Hostila zde třeba Tottenham, Monako, Palermo, Anderlecht, Kaiserslautern, v Lize mistrů pak Arsenal, Sevillu a Steauu. K některým z těch nejzajímavějších momentů ze Strahova jsme se vrátili s jejich přímými aktéry.

Ivo Ulich, bývalý záložník Slavie, dnes majitel úspěšné firmy vyrábějící dveřní kliky

Hned na začátku svého strahovského angažmá v sezoně 2000/01 byla Slavia do té doby asi nejblíž Lize mistrů. Z Doněcku si tehdy červenobílí přivezli jednobrankovou výhru, kterou trefil záložník Ivo Ulich. V domácí odvetě pak devadesát minut drželi postupovou remízu, nakonec ale v prodloužení o historický úspěch přišli. Na základní skupinu vysněné soutěže si musel Strahov počkat dalších sedm let.

„Proti Šachtaru to byl opravdu zajímavý dvojzápas. Abych pravdu řekl, možná jsme ten tým trošičku podcenili. Neměli jsme skoro žádné informace, a hlavně jsme jeli na Ukrajinu, kde se v té době nehrál žádný evropský fotbal. Netušili jsme, jakou mají sílu. Když jsme tam přijeli, řekněme, že hotel nebyl nijak hezký, ale to tak nějak odpovídalo našemu očekávání. Ale pak jsme přijeli na stadion, a to bylo neskutečné. Stadion pro pětatřicet tisíc diváků, fantastické zázemí. A my opravdu čuměli, kam jsme to přijeli.

Ten tým jsme neznali, přitom to tehdy bylo půl, možná třičtvrtě ukrajinského nároďáku, a někteří hráči pak udělali skvělé kariéry. Třeba defenzivní záložník Tymoščuk pak hrál za Bayern Mnichov. Takže my jsme vlastně hráli proti super mančaftu, akorát jsme si toho nebyli vědomí. Ale i přesto jsme tam jedna nula vyhráli, a myslím Richard Dostálek ještě neproměnil fantastickou šanci na dva nula. Takže kdyby se nám tohle povedlo, tak si myslím, že jsme postoupili. I když jsme v tom zápase byli neustále pod tlakem, tak jsme ho zvládli a byli jsme jednou nohou v Lize mistrů.

No a pak přišla odveta na Strahově. Už jsme na ně byli připravenější, paradoxně si myslím, že už jsme je zvládali mnohem líp. Bylo to výrazně vyrovnanější, měli jsme i šance, ale bohužel jsme je neproměnili. V devadesáté minutě pak přišel poslední rohový kop, takový nevinný, kdy oni to jenom nakopli a doufali, že z toho něco bude. Radek Černý to vyrazil, nebo to někdo odhlavičkoval na velké vápno, a ten ukrajinský hráč to jen tak ledabyle vrátil zpátky, protože to bylo to jediné, co mohl udělat. Ale míč paradoxně zamířil do brány a Radek Černý, jak to sledoval a chtěl ho chytit, tak se srazil s Liborem Kollerem, který hlídal svoji tyč. Míč spadl do brány a rozhodčí odpískal konec. To nejhorší, co se nám mohlo stát. Gól opravdu v posledních vteřinách. Následovalo prodloužení, kde jsme udělali další chybu a dostali další gól.

Náš gól na jedna nula v Doněcku jsem dával já, taky takový dost kuriózní, ale na to by se nikdo neptal. Standa Vlček je dneska ten, kdo poslal Slavii poprvé do Ligy mistrů. Tenkrát jsem to mohl být já, ale osud to nechtěl.

V tu chvíli nás to ovlivnilo. Štvalo to celý klub, všechny hráče. Protože i v té době to pro ten klub byly neuvěřitelné peníze, roční rozpočet celé Slavie. A zároveň obrovské prémie pro nás hráče, na tu dobu něco neskutečného. Bylo to obrovské zklamání, ale jako profíci jsme to museli překonat. Říct si, že je před námi celá sezona, nedá se nic dělat. A hnedka po tom zápasu jsme jeli do Ostravy, těžké utkání, a my ho zvládli nad očekávání, vyhráli jsme tři jedna. Dál jsme pokračovali v té sezoně, která – řekl bych – skončila velmi dobře.

Ještě před Šachtarem jsme narazili na Shamkir. Zápas v Ázerbájdžánu pro nás byl hrozně zajímavý. Šli jsme do něj hned po přípravě, a byť ten soupeř třeba neměl takovou kvalitu, tak my jsme nebyli vůbec rozehraní. V tom domácím zápase jsem myslím nedal penaltu, ale nakonec jsme ho těsně vyhráli. Být to, řekněme, o dva měsíce později, tak s tím soupeřem jsme si poradili daleko lépe.

Zato odveta byla extrémní. Na rozdíl od Doněcku jsme sice bydleli v nejlepším hotelu v Baku, který nás obrovsky překvapil, ale cestou z letiště do města si člověk spíš říkal, že se tady musel zastavit čas. K tomu tam byla extrémní vedra, něco takového jsem nikde jinde nezažil. Před zápasem jsme ani nešli ven, rozcvičovali jsme se v útrobách stadionu, což se mi už asi nikdy jindy v kariéře nestalo. Byl to monumentální kolos, obrovský, s atletickou dráhou, kde se těch dvacet tisíc lidí skoro ztratilo. To vedro ale paradoxně nakonec nahrálo nám. Tým, proti kterému jsme hráli, nebyl z Baku, ale z hor. To znamená, že oni byli zvyklí na nižší teploty a evidentně jim to dělalo problémy. Větší než nám. Kolem celého hřiště byly kbelíky a lahve s vodou, aby se člověk mohl napít. Ve stínu tenkrát bylo dvaačtyřicet nebo snad pětačtyřicet stupňů.

I přes to vypadnutí se Šachtarem jsme pak ligový podzim zvládali celkem slušně. A to jarní zklamání, kdy jsme většinou koukali na záda Spartě, jsme si kompenzovali v pohárové Evropě. Konkrétně tahle sezona byla moje poslední a byla skvělá. Měli jsme výborný mančaft a dokazovali jsme to právě v pohárech. S Kaiserslauternem jsme doma na Strahově byli lepší, měli jsme obrovské šance, a co jsme tehdy nedali, to bylo neskutečné.

Na rovinu, Strahov pro nás byl náhradní stadion. Ale museli jsme to přijmout, co jsme měli dělat. Za mě Eden, ač byl, jaký byl, bylo domácí hřiště. Mělo to svoji historii a hráli jsme tam rádi. Strahov měl sice větší kapacitu, ale byla tam atletická dráha a nebylo to úplně optimální. Na druhou stranu mohl třeba v těch evropských pohárech pojmout větší počet diváků a ti uměli udělat skvělou atmosféru. Při lize to ale nebylo ideální. Do Edenu chodilo dvakrát, možná třikrát víc lidí než na Strahov.

Mojí asi nejsilnější vzpomínkou na Strahov je čtvrtfinále Poháru UEFA, ve kterém jsme porazili Leeds. Tenkrát jsem dával dva góly, což dneska není úplně podstatné, ale spíš jde o to, že jsme reálně mohli postoupit do semifinále. Měli jsme skvělý tým. Bohužel jsme nezvládli první zápas, který se nám mohl povést daleko víc. Neměli jsme tolik informací o hráčích, možná jsme je i podcenili. V té době jsme byli hrozně sebevědomí. Mysleli jsme si, že nějaký tým, který skončil šestý v Premier League, bude úplně normální soupeř. Jenže ve chvíli, kdy proti nám hráli, už byli top mužstvo, de facto hráli o Ligu mistrů. Takže jsme to v tom prvním zápase podcenili. V kabině jsme byli samá sranda, což je jinak samozřejmě v pořádku, ale i vedení si myslelo, že se nemůže nic stát. Že to tam zvládneme a doma už to nějak uhrajeme. Být trochu pokornější a připravenější, tak jsme tehdy možná to semifinále zopakovali…“

Karel Piták, bývalý záložník Slavie, dnes trenér A-týmu žen

A znovu ta Liga mistrů, a znovu poslední předkolo, a znovu neúspěch, i když po zcela opačném vývoji. Tři roky po Šachtaru si slávisté přivezli zdánlivě nezvrátitelnou porážku 0:3 z Viga, doma ale rychle vedli 2:0 a senzace byla blízko. Další branky ale nepřišly a postup se tak opět nekonal. A neopakovala se ani jízda Pohárem UEFA. Po dvou těsných výhrách nad srbským Sartidem Smederevo přišla domácí remíza 2:2 s Levski Sofia následovaná definitivní stopkou v podobě venkovní bezbrankové remízy. V lize z toho nakonec bylo čtvrté místo, jedenáct bodů za vítězným Baníkem.

„Ten dvojzápas o Ligu mistrů rozhodlo první utkání ve Vigu. Prohráli jsme tři nula, ani jsme si nevytvořili žádné šance, takže naděje do odvety nebyla téměř žádná. Jenže první poločas doma jsme zvládli skvěle, dva nula jsme vedli, Mostovoj navíc dostal červenou. Bohužel druhý poločas už byl strašně rozkouskovaný, do vyložených šancí už jsme se nedostali. Gól tam mohl padnout snad jedině z nějakého závaru, ale to nestačilo. K postupu jsme to nedotáhli, což byla velká škoda.

Strahov nebyl úplně fotbalový stadion, to tak asi vnímala většina z nás. Atletická dráha tomu nepřidávala, všechno bylo takové složitější, a když tam pak na ligu chodily třeba tři tisíce diváků, tak ani tohle celkovému dojmu a atmosféře nepřidávalo. Ale zase to tak nebylo vždycky. Když se vrátím k tomu Vigu, tak ačkoli venku bylo přes dvacet tisíc lidí, tak doma na Strahově byla atmosféra taky výborná, i když přišlo jen něco přes osm tisíc. Zvlášť když jsme pak vedli a lidi nás hnali. O to větší škoda je, že jsme to tenkrát nedotáhli.

Mojí nesilnější vzpomínkou na Strahov je ale asi vítězné finále poháru, když jsme tehdy porazili Spartu 2:1. A tou druhou zápas s Anderlechtem o Ligu mistrů. Venku jsme sice prohráli, ale jenom dva jedna, což byl do odvety slušný výsledek. Bohužel, doma jsme to pak nezvládli. Proč o tom ale mluvím – tehdy jsem poprvé a naposledy zažil vyprodaný Strahov. Po sezoně jsem odcházel do Salcburku. A věřte mi, že něco takového stálo za to.

Díky přestupu do Salcburku mám taky s čím srovnávat. Tam to bylo zase úplně o něčem jiném. Nádherný stadion, tehdy pro osmnáct tisíc, na kterém se pak za pochodu dostavovala horní tribuna pro dalších patnáct tisíc, kvůli blížícímu se Euru. Otevírali jsme to pak přátelským zápasem s Arsenalem, bylo samozřejmě vyprodáno. A to se vůbec nedalo srovnávat…“

Michal Býček, fanoušek Slavie, dnes ředitel PR a marketingu klubu

„Na svůj první zápas na Strahove vzpomínám dodnes, ačkoliv – když se na to zpětně podívám – vlastně nevím proč. Říjen 2004, podzimní počasí, nevlídný stadion a utrápená domácí remíza se Slováckem. Ale možná právě díky tomuhle mixu začal být můj vztah ke klubu o to silnější.

Tehdy jsem s rodiči kousek od strahovského stadionu bydlel, takže to pro mě byla srdeční záležitost. A zůstává dodneška. Samozřejmě jsem si celou dobu při prohlížení všech možných maket nepřál nic jiného než návrat do Edenu. Ale vzhledem k tomu, že jsem starý stadion jako dítě nestihnul a v Edenu byl poprvé až při otevření nového stadionu, tak právě Strahov je pro mě tím speciálním místem, které vytvořilo můj vztah ke Slavii. A jsem si stoprocentně jistý, že právě díky těm začátkům na Strahově je tohle pouto ještě silnější. A to nejen v dnešní naprosto úžasné době.

Nejsilnější vzpomínkou na Strahov je samozřejmě Ajax, to nemůže být jinak. Ale v paměti mám i derby 1:1, ve kterém byl vyloučen David Kalivoda, nebo třeba i prohru 0:3 se Žižkovem, po které jsme s kamarády šli ze Strahova pěšky, už ani nevím kam, ale trvalo to snad celé odpoledne a vůbec jsme při tom nemluvili. Málokdo z nás tehdy věřil, že sezona ještě může dopadnout titulem. Silnou vzpomínkou je také odchod týmu ze hřiště na protest v zápase s Libercem na jaře 2006. Vzpomínám si ale taky na vítězné a důležité góly v posledních minutách proti Baníku od tehdy mladého Tomáše Necida, nebo obrat díky gólům dnes bohužel už zesnulého Michela Costy a Mateje Krajčíka proti Brnu. Tehdy nám zajistily druhé místo, díky kterému následně mohl přijít postup přes Ajax.

Vrátit se na Strahov v roce 2017 byl úžasný pocit! Dodnes si pamatuju na celý ten zápasový víkend. Trávili jsme tam všichni dny i noci, protože ta organizace na už dost omšelém stadionu byla opravdu náročná. Měl jsem ale ze všech lidi v klubu pocit, že vědí, že to tomu Strahovu tak nějak dlužíme. Z toho, jak se to povedlo, jsem pak měl ohromnou radost. Strahov si tuhle parádní sešívanou rozlučku za tu službu, kterou Slavii odvedl, zasloužil.

V posledních letech jsem viděl spousty stadionů, zvenku i zevnitř, ze zázemí pro hráče. Ale z pohledu fanouška na mě už asi navždy nejvíc zapůsobil první příchod do Edenu. Jakmile k tomu má člověk vztah, tak to proste nejde srovnat s ničím jiným. Ani s Barcelonou nebo San Sirem, které mají opravdu působivou atmosféru.

V Edenu se denně pohybuji už přes deset let, a to, jak dynamicky se v poslední době proměňuje, je úžasné. Neustálé inovace jsou pro dlouhodobý provoz ohromně důležité. A těší mě třeba i to, že vedle naší inspiraci po Evropě je i řada klubů, které se naopak inspirují právě u nás. Potěšil mě třeba zájem kolegů z Bayeru Leverkusen nebo Rakówa, kde právě teď stavbu nového stadionu řeší.“

Stanislav Vlček, bývalý útočník Slavie, dnes vedoucí A-mužstva

Vrcholem šesté slávistické sezony na Strahově bylo bezpochyby podzimní derby. Sešívaní měli za předchozích šest let na svém kontě jedinou výhru a po úvodní brance Matušoviče a Fořtově neproměněné penaltě to ani tentokrát na velkou slávu nevypadalo. Dušan Švento ale ještě do půle srovnal a tři góly během šesti minut po přestávce daly výslednou podobu jednomu z nejvýraznějších slávistických vítězství. V sezoně 2005/06 Slavia nakonec skončila devět bodů nad Spartou, přesto to stačilo jen na třetí místo – za Mladou Boleslaví a mistrovským Libercem. Další slibně rozjetou cestu Pohárem UEFA pak v únoru zastavila těsná prohra 0:1 v Palermu.

„Na to derby si samozřejmě pamatuji. Hned ze začátku jsme dostali branku a prohrávali jsme. Ale otočili jsme to. Mužstvo jsme tehdy měli opravdu silné. Pamatuju si ten gól, dostal jsem balon, z první přehodil Jardu Blažka a běžel jsem slavit k naší tribuně. Rád na to vzpomínám, porazit Spartu 4:1 byl skvělý výsledek. Věděli jsme, že se nám tehdy proti Spartě nedařilo. Neměli jsme takovou sílu, to mužstvo se teprve dávalo dohromady, takže těch porážek bylo hodně. O to víc jsme si cenili, že jsme je porazili tak vysokým rozdílem, navíc ještě když jsme museli otáčet.

Na Strahov často vzpomínám. Tehdy jsme prostě neměli to štěstí, že bychom mohli hrát na tak nádherném stadionu jako dneska. Ale tak to bylo, a prostě jsme si zvykli. Já jsem ho bral opravdu jako naše domácí hřiště a vzpomínám na něj strašně rád, protože se Strahovem jsem nějakým způsobem spojený. I kus Slavie je se Strahovem spojený, odehráli jsme tam spoustu sezon. Pro mě je to místo, kde jsem zažil ty největší úspěchy svojí kariéry.

Když se hrálo poprvé v novém Edenu a slavil se titul po zápase s Jabloncem, byl jsem se samozřejmě podívat. Na stadion jsem se chodil dívat i dřív, ale s fanoušky to potom bylo úplně jiné. Doslova mě to pohltilo a v ten moment jsem strašně chtěl být na hřišti.

Návrat na Strahov v roce 2017 pak byla velká nostalgie. Slavili jsme titul, ale mně před očima běžely všechny vzpomínky, které jsem na ten stadion měl. Byl jsem tam zase po dlouhé době, k tomu na takhle důležitý zápas, ale všechno tam zůstalo úplně stejné. Myslím, že tím víc jsem si to užíval. A stejně tak myslím, že to měli fanoušci. Že to brali jako vzpomínku na léta strávená na Strahově.“

Ondřej Zlámal, bývalý ředitel komunikace Slavie, dnes mimo jiné reportér serveru uefa.com

„Liga mistrů byla pro Strahov svátkem. Ten stadion si ji zasloužil. Už jen za všechny ty předchozí nepodařené pokusy, které v hráčích i fanoušcích vyvolávaly pocit, že je nejprestižnější evropská soutěž pro Slavii snad zakletá. Ale postup přes Ajax zdaleka automaticky neznamenal, že se bude na Strahově hrát i základní skupina. UEFA si pečlivě hlídá, kam Ligu mistrů pustí. Vadí každý malý schůdek, na kterém by si někdo snad mohl zvrtnout kotník. Každý problém je hned zanesen do dokumentů a musí mu být přiřazen nejen termín, dokdy bude odstraněn, ale i konkrétní člověk, který za jeho odstranění zodpovídá. Včetně telefonního čísla.

Jestli se Liga mistrů může na Strahově hrát, vlastně nikdo netušil. Začalo se to ale řešit ještě před předkolem se Žilinou. Do Prahy se ohlásila inspekce UEFA, což byla pro zaměstnance klubu, kteří s ní jednali, zapeklitá výzva. V černé kabele hlavního inspektora se ukrývala obsáhlá zpráva, prý dodaná ze svazu, která pro tehdejší slávistický stadion nevypadala dobře. A inspektor si všechny ty informace přijel ověřit na vlastní oči.

Jedním z hlavních problémů byly chybějící prostory – třeba ten, kde by se sestavovaly reklamní bannery. Zpráva v inspektorově černé kabele totiž říkala, že odpovídající prostor na Strahově není. A právě díky tomu jsem si uvědomil, že ten stadion – navzdory tomu, jak dlouho na něj chodím – vlastně tak úplně neznám. Tehdejší provozní ředitel Slavie Jan Jakubec totiž vyhrabal z kapsy zarezlý klíč, kterým otevřel obrovskou tmavou místnost uvnitř východní tribuny. Podle jejího stavu v ní nikdo nebyl možná dvacet let, bál jsem se, že zevnitř vyletí mračno netopýrů, nebo že na inspektora vypadne kostra nějakého zapomenutého spartakiádníka. Inspektor neohroženě vstoupil do tmy jako zkušený jeskyňář. Byla v nás malá dušička, co na to řekne. Ale on se úplně rozzářil – ideální, stačí přivést elektřinu!

Hned potom ale přišla vážnější starost, tentokrát s plechovou budkou, která už od atletického mistrovství světa 1978 zabírala prominentní místo na komentátorských pozicích na středu hlavní tribuny. Jenomže právě sem bylo třeba umístit televizní kameru, aby stála přesně na půlící čáře. Na řadu přišel opět pan Jakubec, který komisaře – možná i díky přítomnosti nějakého narychlo sehnaného dělníka, který u stadionu zrovna pracoval – přesvědčil, že budku dokážeme promptně odřezat. Měl jsem o tom své pochybnosti, ale skutečně se to stalo hned následující den po našem postupu přes Ajax. Bylo vidět, že Liga mistrů byla pro všechny v klubu obrovskou motivací.

Dodnes jsem hrdý na to, že se nám podařilo komisaře přesvědčit. Že desky, do kterých si všechno tak pečlivě zapisoval, prostě nezaklapl a neodjel. Byla to týmová práce. Přiznal nám, že kdyby neviděl, jak si všechno horlivě zapisujeme, tak doporučení nevydal. Kdyby se to stalo, svou historicky první základní skupinu Ligy mistrů bychom museli odehrát kdo ví kde, možná až v Teplicích. Když se začaly instalovat kulisy té nejslavnější klubové soutěže, byl to neuvěřitelný a nezapomenutelný pohled. Jako z nějaké kouzelné pohádky. To byla nádhera, vzpomínáte?“

* Na přípravy Ligy mistrů na Strahově Ondřej Zlámal vzpomínal mimo jiné ve své knize Splněný slávistický sen (2014), ze které vychází i tento text.

Jiří Bílek, kapitán mistrů ligy 2017, dnes sportovní ředitel klubu

Téměř kompletních osm sezon strávili sešívaní na „větrné hůrce“, zahráli si tu velké bitvy v Poháru UEFA i vysněnou Ligu mistrů. Ten úplný vrchol – přebírání mistrovského titulu – ale musel Strahov přenechat nově postavenému Edenu. Tam se slávisté přestěhovali na začátku léta 2008, aby si remízou s Jabloncem zajistili teprve druhý titul v samostatné české lize. Tahle křivda spáchaná na strahovském stadionu byla napravena o devět let později. Výhra nad Brnem během jednozápasového exilu 27. května 2017 znamenala první titul v éře nových vlastníků klubu a také určitou satisfakci pro téměř čtyřicetiletý stadion. I Strahov se tak dočkal svých oslav titulu…

„Vzpomínky na tenhle zápas s Brnem mám krásné, protože to byl zápas o mistrovský titul se vším všudy – nic jsme před ním ještě neměli jisté. Nastoupil jsem tehdy na posledních deset, možná patnáct minut, a Brno jsme porazili 4:0. Spousta lidí, krásná atmosféra, i když se část stadionu nemohla zaplnit.

Z toho, že se nebude poslední zápas hrát v Edenu, jsme původně v kabině nebyli moc nadšení. V Edenu jsme byli doma, a ten stadion nám dával sílu. Na druhou stranu, Slavia je spojená i se Strahovem ještě od dob, kdy se nový Eden stavěl. Všichni si vzpomínají na zápas s Ajaxem. S Ajaxem, který porazil Standa Vlček. Tyhle vzpomínky se nám vrátily. Strahov má svoje kouzlo a je se Slavií spojený.

Pár tréninků jsme tam tehdy absolvovali. Nejen před zápasem, ale i v zimě, protože tam je vyhřívaný trávník. Takže ten stadion jsme znali, nešli jsme do ničeho tak úplně nového. Ale ta retro atmosféra tam na vás prostě dýchne.

Ten titul pro nás byla satisfakce. Když jsem přicházel do Slavie, tak jsem sice přicházel do velkoklubu, tehdy ale se spoustou problémů. V tom roce 2017 vzestup Slavie vygradoval. Jsem strašně rád, že jsem mohl být u toho, i proto, že ten začátek sezony nebyl ideální a my se rozjeli až po derby, kdy jsme porazili Spartu venku 2:0. Vyhráli jsme díky tomu, že jsme měli skvělou partu, byli tu skvělí fotbalisté, i slávističtí fanoušci nám hrozně pomohli. Ten titul byl nečekaný, ale zasloužený.

Stadionů jsem prošel spoustu. A když pominu samozřejmě Eden, protože tady jsem strávil největší část své kariéry, tak jsem měl asi nejradši Betzenberg v Kaiserslauternu, kde jsem taky odehrál spoustu zápasů. I tam dokázali fanoušci udělat pěknou atmosféru, a to byl velký stadion, dvojnásobný oproti Edenu. Na taková místa člověk vzpomíná rád.“