Článek
Čtěte vzpomínky Pavla Řeháka, které byly publikovány ve výročním čísle klubového magazínu HALFTIME při příležitosti 130 let od založení klubu.
Šedesátiletý slávistický srdcař je velkým oblíbencem červenobílé fanouškovské obce, pamatujete 13. květen 2023? Tehdy mu příznivci Slavie na Letné dokonce vytvořili vlastní choreo.
Kdo jiný by měl o derby před derby promluvit… Řehák jich zažil nepočítaně, těch vítězných i těch prohraných.
„Derby. 15. květen 1989. Pro mě osobně nejlepší, nejsladší vítězství, které jsem jako hráč Slavie zažil. Dal jsem gól, navíc ne ledajaký. A vyhrálo se 3:0. Pro mě historický výsledek.“
„Na derby jsem se nikdy nemusel motivovat, speciálně se chystat. Měl jsem to v sobě už od žáků. Úplně přirozená věc. Trenéři nám vštěpovali, co to znamená Slavia, jakou historii klub má. Ať jsme hrdí na to, že nosíme tenhle dres. Mám úplně husí kůži ještě teď, když na to vzpomínám. Můj první trenér v žácích byl Jožan Pařízek, tomu za tuhle ‚posedlost‘, vášeň, je jedno, jak to budeme nazývat, vděčím. Razil heslo, že když hraješ za Slavii, musíš vědět, že je to výsada. Že Sparta je rival, nepřítel, tehdy protežovaný klub.
Pamatuju na žáčkovská derby, křičel na nás, že na hřišti musíme nechat úplně všechno. Hned mi taky naskočí, jak jsem vůbec v den utkání nemohl dospat. Natož abych třeba přijel pozdě, jako se to někomu jinému stávalo. Nebo mně teď jako trenérovi občas v jiných zápasech… To tehdy u mě neexistovalo! Když se opozdil nějaký spoluhráč, byla to pro mě nepochopitelná věc.
Jako trenér u áčka jsem zažil derby spoustu. Jakého vítězství si nejvíc vážím? Jednoduchá odpověď, každého. Proto nechci říct jedno konkrétní. Ale bylo pár výjimečných. Derby na Letné, 17. březen 2018, o poločase vedli 3:0, ale my jsme to srovnali díky penaltě Milana Škody. Kluci hráli do poslední minuty, nevzdali se, jeli na 100 %, nechtěli to Spartě nechat. Byl jsem na ně strašně pyšný. To byl pro mě obrovský zápas.
A ještě předtím, deset let nazpět, říjen 2008. Opět u nich, vítězství 4:1, Vláďa Šmicer vstřelil dvě branky, nádhera. Další trefy šly za Tavaresem a v nastavení to dokonal Zdeněk Šenkeřík. Výhra venku je v derby snad sladší než doma. Slavná je moje fotka s kapesníčkem, jak jsem jim mával v Edenu. Dřív o nás tvrdili, že jsme ubrečení, dávali nám to pořádně sežrat. To je důvod, proč ho nosím v kapse. Aby mohli zatlačit slzy. Někdy vybouchnu, řvu, jsem toho plný. Být hráčem bylo snazší, na lavičce s tím člověk nic udělat nemůže. Cítí euforii, vztek, všechno.
Na derby jsem se vždycky strašně těšil, chtěl ho vyhrát. Bohužel ne vždycky se to povedlo. Jednou jsme prohráli 1:5 na Letné, to bolelo, mrzelo to, ničilo mě to. Pár dní se mnou nebyla řeč, ale člověk měl přesně týden na to všechno vstřebat. Další víkend, další zápas. Co je skoro s podivem, tak v derby jsem vyloučený nikdy nebyl. A jak jsem byl namotivovaný, o tom jsem už řekl dost. Žlutých karet ale byla spousta. Myslím si, že snad pokaždé, co jsem derby hrál. Když už skóre nebylo dobré, chtěl jsem jim to alespoň udělat maximálně nepříjemné. Aby pocítili, že to je derby, že to nebude zadarmo. Od první vteřiny do poslední jsem hrál na plný plyn, nikdy jsem neuhnul, v žádném případě. Museli to dostat pocítit. Hlavně Chovanec, ten si pořád lehal, Vrabec taky dostal vždycky nakopáno.
Byli jsme prostě taková generace, slávisti tělem i duší. Když se s kluky, bývalými spoluhráči, potkám dodnes, vidím na nich, že se nic nezměnilo. A jak jsem řekl, vděčíme za to tehdejším trenérům, kteří to do nás odmalička pumpovali. Tyhlety věci ti někdo musí předat, je těžké, skoro nemožné, k tomu dojít sám.
Snažím se o to stejné i dnes jako trenér. Už u mládeže jsem to tak léta měl, předávat tyhle věci, vštípit jim, ať si uvědomí, za koho hrají. Samozřejmě to byly jiné generace, než jsme byli my, fluktuace hráčů je mnohem větší, než byla dřív. Ale ta podstata zůstává stejná. Snažím se to ‚poselství‘ předávat do dneška. Myslím si, že každý hráč áčka Slavie musí vnímat velikost toho zápasu. Beru to jako svůj trenérský miniúkol. Doba se ale změnila, nevím, kolik jich před derby nedospává, ale věřím, že nějací se určitě najdou.
Souček, Coufal, Bořil, Tecl, Škoda, další. Ti derby milovali, navíc vždycky dokázali předvést extra výkon, povýšit svou normální hru na další level. Máme teď v týmu hodně zahraničních hráčů, pro ně je to těžké, vůbec jim to nemůžeme mít za zlé. Pořád je tu ale dost českých kluků, kteří jim vysvětlují, jak velký a prestižní zápas to je. Nejdůležitější fotbalová bitva v Česku, kterou je potřeba vyhrát.
Za Standu Tecla jsem byl strašně rád, když mu to v dubnu 2021 konečně spadlo při derby do brány. V lize proti nim odehrál asi dvacet zápasů, jedinkrát se trefil ještě za Jihlavu, ve Slavii nic. Ale dočkal se, z těžké pozice, musel se ve vápně otáčet, pak pálil na bližší tyč nahoru. Zvládl to, navíc se vyhrálo. To mám rád.
A moje trefa z května 1989? Vyplynula ze situace, naštěstí jsem ji vyřešil dobře. Vlastně nejlíp, jak šlo. Na zadní tyč letěl přetažený centr, zpracoval jsem ten míč prvním dotekem. Všichni čekali střelu z voleje. Přehodil jsem si levou nohou Julia Bielika, pravou jsem hned zakončil. Na přední tyč, Stejskal neměl šanci. To bylo na 2:0, ještě v první půli, jako první skóroval Milan Šimůnek. Debakl na 3:0 pak dovršil Franta Mysliveček.
Gólovou oslavu jsem neplánoval, nikdy jsem to nedělal. Proč taky. Jen jsem běžel, křičel, stříkala ze mě euforie. Bezprostřední radost. Utíkal jsem k lidem, přišlo jich tehdy přes jedenáct tisíc. Mohlo být víc, ale byla vybouraná východní tribuna. Katastrofa, kouzlo stadionu šlo pryč. Sedávali tam kotelníci, byla to nádhera, hrát u plotu bylo ani ne těžký, ale spíš nedůstojný. Pro celý klub, pro Slavii, byly kolem toho tahanice. A když se rozhodlo, že se bude stavět stadion, přišla revoluce a byly důležitější věci. Branku jsem dal ale směrem na tribunu s diváky. Naštěstí.
Na tuhle branku si samozřejmě pamatuju, o všech se to říct nedá. To ani nejde. Ne že bych jich bylo tolik… Někdo mi občas nějakou trefu připomene, ukáže fotku, novinový článek. Pak rád zavzpomínám. Třeba na Žilinu, po centru Bohouše Vígera dělo hlavičkou pod břevno, někde od penalty, to byla nádhera. Každopádně nikdy v životě nezapomenu na první ligový gól, kor když jsem ho dal při svém prvním startu za Slavii, a právě taky na tuhle branku. Krásně fotbalově provedená, navíc v nejdůležitějším zápase, který se hraje.“
