Článek
Zde, co by kamenem dohodil z náměstí Jiřího z Poděbrad, našel nigerijský stoper své pražské útočiště. Dočasnou oázu klidu. Klid má hodně rád.
Stejně rychle, jako od svého lednového příchodu pronikl do srdcí slávistických fanoušků, se odsud dostane do Edenu. Tak zněl jediný požadavek, dle kterého vybíral lokalitu. Mít to blízko do „práce“, nemrhat časem. Však nám o tom brzy povypráví. O tom i mnohém dalším.
Igoh Ogbu našel svou oázu klidu, pražský domovo, blízko Náměstí Jiřího z Poděbrad.
Nastupujeme do výtahu, o pár desítek vteřin vcházíme do jeho království.
Připravená omluva za brzký čas návštěvy, hodiny ukazují 9:32, není potřeba. „Nikdy nevstávám později než v osm hodin. Zůstatek z dětství, musel jsem mamce pomáhat v restauraci. A člověk toho víc stihne, že,“ rozesměje se.
Zas je v dobrém rozmaru.
Oděný v nátělníku a pestrobarevných šortkách nabízí kávu, vodu. Ze světlého a prostorného obývacího pokoje vedou dveře na terasu, výhled je do dvora. „Byt je skvělý. Mám tu klid, i když jsou vedra, je tu příjemně. Znám tu sousedku, stará paní, asi 80 let, co bydlí pode mnou. Pozdravíme se a jednou jsem jí pomáhal nést krabici. Chtěla mi za to dát nějakou sušenku.“
Nadhled i výhled. Igoh Ogbu na balkoně svého pražského bytu.
Obývák je zařízený střídmě, dominantou je velký bílý kožený gauč, obrazy na zdech schází. K tuningu interiéru zřejmě nikdy nedojde. „Líbí se mi tu moc, myslím ale, že se brzo budu stěhovat jinam. Parkoviště tu je na ulici, měl bych o auto trošku strach. Navíc pokud by zase sněžilo, trvá déle, než ho člověk připraví před jízdou. Zimu nesnáším.“
Zajímavé, že se bavíme o autě. Jezdil dlouho tramvají, čekal na vyřízení řidičského průkazu. Zkoušky skládal kousek od stadionu, v autoškole na Bohdalci. „U nás máme šedesát otázek, tady jsem jich dělal pětadvacet. Samozřejmě, že jsem udělal nějaké chyby, ale mám splněno, to je nejdůležitější.“
Člověk, který ten den zkoušené dozoroval, slávistického obránce poznal, poprosil o podpis, který dostal. Měl štěstí, Ogbu vycházkami šetří, a když jde ven, nikdy za sluníčka, raději má podvečerní šero. Na tradičních farmářských trzích na „Jiřáku“ rovněž nebyl, účast na nedělních bohoslužbách v tamním kostele mu znemožňuje nabitý fotbalový kalendář.
Igoh Ogbu během focení titulní strany slávistického magazínu HALFTIME.
„Beru to, jak to je. Ale jednou to vyjde, je to pro mě důležité. Před zápasy ve sluchátkách poslouchám verše, pomáhá mi to relaxovat. Vždycky, když jdu na hřiště, jedno jestli na ostrý zápas, nebo trénink, se pokřižuju, pomodlím. Nikdy jsem nevynechal. A nevynechám. Patří to k částem fotbalu, které nejvíc miluju. Patří to ke mně.“
Bible je také jednou z mála knih vyskládaných na prosté dřevěné poličce. Zbytek pak historické publikace, záliba jeho milé. Když norská přítelkyně do Prahy dorazí, ze svého klidového módu musí slevit. „Charitine mě vždycky z bytu vykope. Chce poznávat památky, mít zážitky. Strašně ji baví historie. Praha se jí moc líbí, má to tu hodně ráda, vyhání mě ven, i když jí třeba říkám, že jsem unavený (smích). Bude se sem brzo stěhovat nastálo.“
Igoh Ogbu s přítelkyní Charitine po vítězném utkání na Bohemians.
Když lidé ztratí naději
O chvíli později, opřený o vycíděnou kuchyňskou linku, padne dotaz, zda ji vůbec někdy použil. Na oko se naježí. „Jsem výborný kuchař. Vím, že teď ta kuchyně moc nevypadá, že je používaná, ale opravdu je. Moje máma stále vlastní restauraci, myl jsem tam nádobí, často jí koukal přes rameno. Pomáhal jsem, spoustu se naučil. A moje máma vždycky říká, že když člověk dovaří, musí po sobě uklidit. A tak to dělám.“
Ve stejné ulici, ve které stojí jeho činžák, má obchod s africkými surovinami. Základem většiny receptů je kuře, nejoblíbenějším pokrmem pak „fufu“. A rovněž avokádo. „To mě vždycky nakopne. Superman potřebuje superfood,“ pobaví se vlastním vtipem.
„Chef“ Igoh Ogbu. Mít pořádek nejen na kuchyňské lince, ale i v životě, mu vštípila maminka.
Když otevře dvířka do velké lednice, je vidět snad sedm krabic pomerančového džusu. Alkohol nepije. V tu chvíli poprvé zvážní. Široký úsměv jeho tvář opouští.
„I proto, v jak složitém prostředí jsem vyrůstal, nepiju. Viděl jsem, co to s lidmi dělá, co se z nich stává. Ztrácí naději. Slíbil jsem si, ještě když jsem byl hodně mladý, že nikdy nebudu pít. Nikdy na tenhle slib sám sobě nezapomenu. Doteď neznám chuť piva, nikdy jsem neměl kapku alkoholu. Neznám to, ani nechci. Znám jen chuť vody a džusu. Je to další věc, díky které jsem silný.“
Když chladící box zavírá, zvenku jej krášlí magnetky. S přítelkyní si je vozí z cest. Paříž, Menorca, Ibiza, Kodaň. Další evropské i světové metropole. A když neseženou magnet, s radostí jej nahradí kýčovitým sněžítkem, žádný problém.
A pak, že mu je sníh cizí.
Sněžítka různých velikostí jsou velkou vášní Igoha
Další zajímavostí Ogbuova příbytku je zlatý řetěz, dar od nigerijského proroka zavěšený na zdi blízko televize. Většinou zůstává vypnutá, teda pokud se nehraje fotbalový zápas. „Čas od času se podívám na film. Mám rád chvilky sám pro sebe, klid. Dříve jsem míval Playstation, ale už taky nehraju. Občas jsem se u toho extrémně naštval, rozbíjel věci. Vtáhlo mě to, měl jsem kolikrát pocit, že videohra je skutečný svět. Prohrával jsem, porážky nenávidím. Tak jsem to všechno raději dal mladšímu bratrovi. A oba jsme spokojení.“
Copánky plést neumím
Míříme na balkon, vzniknout musí i fotografie. Ogbu se na chvíli vzdálí, jde zkontrolovat účes. „Bylo období, kdy jsem se chtěl stát kadeřníkem. Po vzoru nejstaršího bratra, v rodném městě má salon pro muže i ženy. Dělá i pedikúru. Učil jsem se to od něj, dodnes se tak živí. Miluje to, tak jsem si říkal, že se od něj přiučím, abych dělal ještě něco jiného mimo to, že jsem pomáhal mamce. A hrál fotbal.“
Řemeslu se naučil zdárně. Po každém tréninku zaskočil k bratru na školení. Už je to pár let, kdy se nechal stříhat cizím člověkem. „Jediné, co neumím, je plést copánky, s tím mi někdo musí pomáhat. Dříve jsem stříhal a upravoval účesy i kamarádům, teď už jen sám sobě.“
A účes přítelkyně? Kdepak, k tomu se ani nepřiblížil, byť se nabízel.
Když jsme před vizitou sbírali informace u jeho parťáka Muhameda Tijaniho, věrného druha, se kterým sdílí pokoj na soustředění, místo v kabině Slavie i řadu let společné známosti, prozradil, že Iggy je blázen do hudby.
Igoh Ogbu a jeho věrný parťák a krajan Muhamed Tijani na soustředění v rakouském Aigenu.
Pravdu děl, řešíme rap, hip hop. „Naprosto zásadní interpret je pro mě Lil Wayne. V jeho textech se nacházím. Rapuje o sobě, přitom to je, jako by to bylo o mně. Naše životní cesta je dost podobná.“
Oblíbený song, jeden z mnoha? How To Love.
„Everybody will watch – count down's gonna start. When you go up – Hope you don't blow up,“ hlásí ve zmíněném tracku Lil Wayne. „To sedí, ne,“ usměje se jeho věrný posluchač.
Žádná kopie, originál
Poslední místnost, kterou zbývá prozkoumat, je prostorná šatna. Hostitel se úplně rozvášní, těší se, až se pochlubí zajímavými kousky. Tak nějak tušíme, v čem vyjde jako první. V dresu legendárního basketbalisty Scottieho Pippena, šestinásobného vítěze NBA s Chicagem Bulls, se rád dostavuje i na tréninky.
Igoh Ogbu a jeho oblíbený módní kousek.
„Když jsem se dokoukal The Last Dance, tak jsem si ho musel koupit. Prostě musel. Je to skvělá motivace, moc se mi ten seriál líbil. Pippen byl hodně silný, každému sebral míč. Musel si svou slávu zasloužit, byl v Jordanově stínu. Ale vždycky, vždycky by pro tým umřel. Neuvěřitelná inspirace! Nejde o ten dres, jde o Scottieho, o jeho odkaz.“
Pak přizná, že basketbal v rodném městě Jos i sám hrál, stejně tak házenou. Urostlá postava k tomu vybízela. Pravidla házené moc neznal, proto zastával pozici pivota. Jen chytnout míč, napálit ho do branky. „Easy,“ rozesměje se. Trenér jej chtěl do týmu, ve hře bylo i stipendium, ale zvítězil fotbal. Nebylo o čem.
V šatní skříni najdeme spoustu tenisek, pantoflí. Hodně v oblibě má i košile, notně extravagantní, třeba dodat.
Igoh Ogbu ve svém módním království.
„Miluju módu. Snažím se nosit věci, co nikdo jiný nemá. Když vidím, že má někdo dlouhé tričko, tak chci mít krátké. Tak to dělám, prostě naopak, proti proudu. Tak si to užívám. Chci být svůj.“ Ze značek lze vypíchnout mezi fotbalisty oblíbené klasiky, nechybí Gucci, Versace, Louis Vuitton.
„Když vidím dobré oblečení, co se mi líbí, padne mi, tak si to koupím. Jedno, jestli je to „no name“ ze secondhandu, nebo Vuitton. Okamžitě poznám, co mi bude slušet. Chci chodit oblíkaný tak, aby hned bylo jasné, že je to Igoh.“
Žádná kopie, originál. Takový je, můžeme to potvrdit.
Igoh Ogbu: Mám radost, když fanoušci Slavie mají radost!
