Článek
Plzeňačka, která ve svém srdci nese lásku k Slavii, je živoucím důkazem, že snít velké sny se vyplácí.
Čtěte její příběh, který byl publikován v prvním letošním vydání slávistického magazínu HALFTIME. Zřít Svitkovou na vlastní oči můžete v sobotu 27. dubna 2024 od 15:00. Ve Fortuna Areně bude k vidění ten nejlepší ženský fotbal u nás. Derby, které může slávistky přiblížit na dosah mistrovskému titulu.
Sešívané fotbalistky zvou fanoušky na derby do Edenu také skrze kampaň s dovětkem #LetUsCook. Ta odkazuje na podporu a oslavu obdivuhodného, nejen sportovního, výkonu jednotlivce nebo skupiny lidí. Zároveň je to výzva k tomu ukázat své dovednosti a schopnosti. Ať už jde o fotbal, umění nebo třeba i gastronomii.
Ale zpět ke Svitkové…
Dveře stadionu v Edenu se pomalu otevírají a vstupuje postava, kterou mnozí okamžitě poznají. Kateřina Svitková, sympatická blondýnka, která si získala srdce fanoušků nejen svým fotbalovým uměním, ale i nevšedním charisma. V ruce se jí pohupuje vodítko, na jehož druhém konci kráčí její nejvěrnější přítel – pes jménem Buffon.
Po dlouhých čtyřech letech se vrací zpět, ve Slavii opět oblékne červenobílý dres s číslem 21, tentokrát v rámci půlročního hostování z Chelsea. „Cítím nostalgii, vždycky jsem toužila se vrátit do Slavie. Tady jsem doma, vždycky se mi znovu vybaví všechny zápasy, které jsem tu odehrála v Lize mistryň, i ty, na kterých jsem fandila klukům,“ usmívá se při průchodu klubovým muzeem.
Mistrovské úspěchy zdobí kromě okolních vitrín také pravý bok slávistické záložnice. „Když jsem v sedmnácti letech přicházela do Edenu, uzavřela jsem s rodiči sázku, že když vyhrajeme titul vytetuju si ho na tělo, smáli se a nevěřili tomu. Slavia v tu dobu čekala devět let na titul a zrovna to vyšlo, tak jsem hned běžela do salonu a za pár dní bylo tetování na světě,“ vypráví a poodhalí pětici pěticípých hvězd.
Proč právě pět? „Všude se píše, že mám čtyři tituly, ale poslední ročník, kde jsme suverénně vyhrály ligu, byl kvůli covidu předčasně ukončen. V ostatních soutěžích byly tituly normálně uznány, u nás ne. Tetování a hvězdičku jsem si stejně nechala udělat, já titul počítám. Mám vytetované všechny důležité momenty i osoby svého života, mezi než určitě patří i Slavia. Všechny pro mě mají speciální význam, ke každému mám vztah. Netetuji si nic bez rozmyslu. Posledním tetováním je vzpomínka na Chelsea.“
Anglický velkoklub, jehož je stále Svitková kmenovou hráčkou. Klub, který si už jako malá vysnila, angažmá, které si musela tvrdě vybojovat. A možná zatím i troška zklamání, že cestu vzhůru zbrzdilo zranění a tři operace. Ale přetočme čas o čtyři roky zpátky, kdy s nadějí odchází na svou první zahraniční štaci – slávistům zaslíbený West Ham United.
První Češka v Anglii
Jak těžké je dostat se pro českou fotbalistku do zahraničí?
„Nebylo to úplně jednoduché, nebýt agentury Sport Invest, která mě zastupovala, tak bych se tam nedostala. Dokud nezačaly mít české fotbalistky své agenty, dostat se do zahraničí bylo skoro nemožné. Vždycky jsem o tom snila. Když jsem byla mladší, tak jsem si myslela, že by ideální volbou bylo Německo, kde budu blízko rodině. Kvůli tomu jsem se učila němčinu, ze které jsem pak i odmaturovala i díky ní se dostala i na vysokou školu. Angličtinu jsem měla vážně špatnou, takže to, že jsem se pak rozhodla pro Anglii, bylo na jednu stranu překvapení. Snažila jsem se ji rychle doučit, ale prostě, dokud jsem v Anglii opravdu nebyla, tak, tak jsem anglicky neuměla. Momentálně se učím španělsky, nikdy nevíte, kam vás to zavede.“
Proč jste si vybrala jako své první zahraniční angažmá West Ham?
„Trenér West Hamu mě znal, což byl jeden z těch hlavních důvodů, proč jsem šla přímo tam. V zahraničí je velmi důležité abyste měli podporu toho trenéra. Bohužel jsem se na začátku sezony zranila a pak, když jsem se vrátila, tak trenér se rozhodl odejít z klubu, takže to nebyly úplně jednoduché začátky. Přišel jiný trenér, který mi nedával tolik šancí, ale dokázala jsem ho nakonec svými výkony přesvědčit, že na to mám. Když jsem mohla hrát, tak jsem hrála pak furt, bohužel jsem se znovu zranila, takže to bylo takové nahoru dolů. Zpětně to stále vnímám jako správnou volbu, poznala jsem anglickou ligu a postupně se zlepšovala.“
V anglické lize jste navíc byla první českou hráčkou…
„Když jsem se tam s někým bavila, Česko ani třeba neznali. Většina lidí si myslí, že jsme stále Československo a naši ligu moc neznají. Holky se mě dokonce ptaly, ať už ve West Hamu, nebo v Chelsea, jestli je i jiná česká hráčka v anglické lize, vůbec neměly přehled. Bylo to místy i úsměvné, ale to k tomu prostě patří. Jsme malá země.“
Přišla jste do Anglie v době, kdy se z tamní ligy stala první profesionální ženská soutěž. Bylo to znát?
„Okamžitě, hned na první pohled. Zápasy byly v televizi, hráčky byly součástí různých rozhovorů, lidé je poznávali na ulicích, chtěli se společně vyfotit, bylo to jiné na mnohem větší úrovni. Největším rozdílem bylo hlavně zázemí. Celý den trávíte v tréninkovém centru, kde máte snídani, meetingy, protahování, trénink, oběd, posilovnu, možnost fyzioterapeuta či wellnes pro regeneraci. K dispozici máte tým, který se vám snaží plán přizpůsobit na míru. Den tam funguje tak, že přijdete v osm, v půl deváté a odcházíte ve tři, ve čtyři odpoledne, něco jako klasická pracovní doba.“
V čem vás tento režim nejvíce posunul?
„Co se týče fotbalu, v Anglii se zaměřují hlavně na taktiku než na individuální rozvoj hráček. Tam jsem měla velké rezervy, jelikož se to v česku tolik neřeší, tam je to na denní bázi, každý den trénink je taktický, to jsou věci, které mě obohatily, a můžu být díky nim lepší.“
Vyprodané Wembley
Odměna za tvrdou práci přišla v podobě přestupu do Chelsea, to se neodmítá, že?
„Neodmítá. West Ham chtěl prodloužit smlouvu, cítila jsem se dobře, rozehrála jsem se, ale také jsem věděla, že bude trenér, pod kterým jsem hrála, končit a nevěděla jsem kdo přijde místo něj. Chelsea je suverénně nejlepší tým v Anglii a patří mezi nejlepší týmy na světě, říkala jsem si, kdy jindy. Cítila jsem se herně dobře, takže všechno do sebe jako tak nějak zapadalo.“
Splnil se vám dětský sen?
„Rozhodně, jako je pro mě Slavie nejlepší klub v České republice, tak pro mě byla Chelsea v Anglii. Když jsem se jako malá dívala na Premier League, tak jsem fandila Chelsea. Mamka ji neměla ráda, ale já ji milovala, takže pro mě to opravdu byl ten tým, za který chci někdy hrát, chci dávat góly a vyhrávat velké trofeje, to všechno se mi povedlo. Vyhrála jsem anglickou Super League, další ze splněných snů.“
Jaký byl první den v kabině Chelsea, byla jste nervózní?
„Nebyla, jelikož jsem dorazila na Chelsea, když tam kvůli právě probíhajícímu mistrovství Evropy z hráček skoro nikdo nebyl. Nějakou chvíli jsme musely trénovat s klukama, protože nás nebyl dostatečný počet, až na turnaji v Americe jsem měla možnost poznat zbytek týmu. Pak začala liga a už se to všechno rozběhlo, navíc se zranila trenérka Emma Hayes, musela podstoupit operaci a neviděla mě v akci. No a když si to konečně všechno sedlo, zranila jsem se.“
Byla jste ve svém vysněném klubu, ale zraněná. Jak těžké to bylo?
„Když jsem odcházela ze Slavie, nikdy jsem zraněná nebyla, ve smyslu toho, že bych musela vynechat nějaké důležité zápasy. Za tech sedm let jsem vlastně vynechala jedno finále poháru, jinak jsem vždycky byla k dispozici a odehrála jsem úplně všechno, celé zápasy. V Anglii jsem měla trochu i smůlu, vždycky do mě narazila hráčka, která byla několikanásobně větší a těžší a ty kosti a vazy to nevydržely. Nesla jsem to těžce, nikdy jsem si nemyslela, že bych někdy musela jít na operaci, natož na tři, hrozila dokonce čtvrtá.
Navíc jsem v Chelsea měla i dvě angíny, plus se mi dlouhou dobu motala hlava, musela jsem před operací skoro 3 měsíce vynechávat tréninky, protože mi to prostě zdravotní stav neumožnil, koleno vždycky hned oteklo a nemohla jsem s tím nic dělat. O to víc mě to mrzelo, že se to takhle sešlo, cítila jsem se na tréninku herně velmi dobře, ale ne vždy mi to tělo umožnilo.“
Pokud zahrajeme na pozitivnější notu, získala jste v Chelsea dvě trofeje – mistrovský titul a FA Cup. Jak jste si i přes zdravotní peripetie užila oslavy?
„Nikdy nezapomenu, když jsme vyhrály pohár. Finále se hrálo ve Wembley, bylo vyprodáno, 90 000 fanoušků, prostě neskutečný. Sice jsem nehrála, ale ten zážitek byl hodně silný, být toho součástí a vidět vše na vlastní oči. Medaili nám předával princ William, to jsou velké zážitky, Nezapomenutelné.“
Kolik se na Chelsea chodilo koukat fanoušků na běžné zápasy?
„Většina domácích zápasů, které se obvykle hrají na stadionu Kingsmeadow s kapacitou zhruba čtyř tisíc fanoušků, bývá vyprodána. Občas jsme měly příležitost hrát také na Stamford Bridge, kde se na zápasy přišlo podívat až 30 000 lidí, což bylo opravdu úžasné. Jednou z těchto příležitostí byl pro mě zápas proti Tottenhamu, který pro mě představoval nezapomenutelný zážitek a splněný sen.“
Bourání tabu
Trenérka Chelsea Emma Hayes je známá svojí přísností. Byla jste zvyklá na trenéry muže, jaké to je mít ženu trenérku?
„V Anglii je to hodně běžné, že hlavním trenérem je žena. Celý realizační tým byl složený z žen, jediný asistent trenéra brankářek byl muž. Emma Hayes je velmi přísná, chce po vás vždycky maximum, i když to kolikrát není ani možné. Chce vyhrávat, dělá pro to všechno, myslím si, že splnila všechno, co jsem od ní očekávala. Mít jako ženu trenérku je určitě jiné, myslím si, že dokážou lépe pochopit, jak my jako ženy fungujeme víc. V realizačním týmu hrála klíčovou roli také nutriční specialistka a menstruační poradkyně, což bylo zásadní. Velký důraz byl kladen na menstruační cyklus a správnou funkci těla. Kdy je potřeba doplnit vitaminy, aby právě menstruační cyklus fungoval a potom i správně fungovalo tělo v zápase a předcházelo se zraněním.“
Menstruace je stále jedním z tabu v ženském sportu, i když se o ní začíná čím dál častěji diskutovat a například slávistky měly možnost si vybrat, zda chtějí jako součást dresu bílé trenky nebo zvolí tmavou variantu. Menstruační poradkyně je ale pro Česko nezvyklý koncept. Můžete nám popsat, jak funguje?
„Toto téma se i trošku řešilo ve West Hamu, kde fungovalo spíš jenom formou vyplnění denního dotazníku, což pro bylo novinkou. Každé ráno se vzbudíte a vyplníte dotazník, jak se cítíte. V Chelsea píšete, jaký máte zrovna menstruační cyklus, a podle toho se vám snaží poradit, co máte jíst a taky samozřejmě, kdy je lepší třeba si nepřidávat po tréninku a radši víc regenerovat. Dodávali nám různé suplementy, aby byl cyklus pravidelný a hlavně, abychom neměly bolesti. Hodně mi to pomohlo.“
Na jakou další oblast jste se v tréninku soustředili?
„Hodně se zaměřují i na reakční a zrakový aparát. Máme cvičení s blazepody nebo různými světelnými tabulemi a samozřejmě i s míčem. Trénujete reakci, snažíte se říkat barvy, nebo i různě běhat k těm světlům, což je samozřejmě hodně důležité proto, abyste na hřišti měli dobrou orientaci a rychlou reakci.“
Péče o vás byla tedy komplexní?
„Jedním z klíčových aspektů, který pro mě osobně znamenal nejvíce, byla absolutní bezstarostnost. Při příchodu vás čeká již vyprané složené prádlo, můžete se těšit na připravenou snídani a k dispozici máte také služby fyzioterapeuta, nebo trenér, či kondiční trenér. Vše je připraveno tak, aby vám nic nechybělo. Po intenzivním tréninku vás pak čeká hotový oběd, takže se nemusíte starat ani o vaření. Tento přístup výrazně usnadňuje každodenní rutinu a je považován za samozřejmost například v mužském fotbale. Vidím, že se toto zlepšuje i ve Slavii už žen.“
Tréninkové centrum jste sdílely i s mužským týmem Chelsea?
„V tréninkovém centru, jsou budovy pro ženy, pro A-tým mužů, pro juniorky a pro mládež. Je tam k dispozici asi 6 hřišť, v budově máme svoji jídelnu, posilovnu, místnost pro fyzioterapeuty a wellness, kde máme možnost být samy. Když chcete regenerovat ať už v bazénu, nebo je potřeba speciálního vyšetření pro zraněné hráčky musí do budovy A-týmu chlapů, takže se několikrát stalo, že jsme se tam potkali, a to i třeba v bazénu, nebo vířivce. Největším zážitkem bylo, když jsem byla s Masonem Mountem ve vířivce. Společné večírky jsme ale žádné neměli.“
Měla jste čas zajít klukům fandit alespoň na Stamford Bridge?
„Samozřejmě, to byl další ze splněných snů, vidět Premier League na vlastní oči, vidět, jak to vlastně funguje a jaká je tam ta atmosféra, přeci jen je to něco jiného než v televizi. Kouzlo to mělo, ale musím říct, že největší zážitky mám rozhodně tady na Slavii, atmosféra je tady mnohem lepší. Možná je to tím, že tady jsem doma, tady se cítím dobře, ten tým mám v srdci. Slavisti, jako fanoušci jsou neskuteční, atmosféra v Edenu je jedinečná.“
I přes všechna vyjmenovaná pozitiva je asi potřeba říct, že angažmá v Chelsea jsi si asi představovala jinak. Cítíte zklamání?
„Stále to beru pozitivně. Uvidíme, co přinese samozřejmě budoucnost, ale už i tak jsem hrozně se posunula a dalo mi to strašně moc. Získala jsem jiný pohled na fotbal, jak by se to mohlo, nebo i třeba mělo dělat. Hráčky jsou profesionálky, to, jak se staví k fotbalu a celkově k životu, jsou cenné zkušenosti. Každý den strávený v Chelsea, nebo celkově v Anglii mě vždycky obohatil. Samozřejmě jsem si přála, aby ta sezona probíhala pro mě jinak, ale co se týče týmu, to byla to úspěšná sezóna.“
Jaro tak pro vás bude sešívaný restart. Co vás teď čeká a co je pro vás prioritou?
„Věřím, že mě čeká skvělá půl sezona bez zranění s oslavou titulu a poháru. Chci pomoc holkám na hřišti i mimo něj, hlavně těm mladým hráčkám, předat zkušenosti, které jsem v zahraničí získala. Během té půl sezony bych se ráda vrátila i do reprezentace. A co bude dál, to se uvidí v létě, jak na tom budu zdravotně, a i je otázkou co se mnou Chelsea zamýšlí, ještě na rok tam mám smlouvu. Ničemu se nebráním, jsem otevřená všemu.“
Máte nějaké slávistické přání, které jste si ještě nesplnila?
„Mým snem bylo si zahrát tady v Edenu derby, tak doufám, že se to podaří. Slavia je pro mě domov, jsem tady doma a cítím se jako doma, což teď ve své kariéře potřebuji.“
Inženýrka za mikrofonem
Když se ještě jednou vrátíme k porovnání Česka a ostrovů, mají hráčky v Anglii prostor se věnovat pouze fotbalu?
„Bohužel ani tady to není možné. Každá z nich studuje nebo si dělají trenérské licence, některé si i přivydělávají, aby měly pracovní zkušenosti do budoucna. Snaží se během volného času získat pracovní zkušenosti, protože se ani tam ženským fotbalem nikdo se nezabezpečí.“
Studovala jste i vy. Jaký byl váš obor?
„Vystudovala jsem vysokou školu ekonomickou v Praze, obor matematické metody. Poslední ročník bakaláře jsem dodělala ještě před odchodem do West Hamu. Magistra jsem tedy dodělávala v Anglii bylo to mnohem snazší, vycházeli mi hodně vstříc, trenér často sám říkal, že nemusím jít na trénink, jen abych měla dokončené vzdělání. Paradoxně bylo těžší dodělávat bakaláře tady v Česku, kde chodíte na přednášky a rovnou přejíždíte na trénink, ne každý učitel byl vstřícný. Když jsem říkala, že hraju fotbal za Slavii úplně to nebrali. Postupem času se ale vytvořily speciální programy pro sportovce, studium magistra pak už nebyl problém.“
Ve vzdělávání nejen sama sebe pokračujete i ve své pracovní kariéře mimo trávník.
„Ano, pracuji v analytické firmě, která se snaží sportovcům umožnit růst, je to skvělé. Dělám něco, co mě to baví, navíc je tam skvělý kolektiv. Také jsem začala komentovat fotbalová utkání na kanálu SPORT+, stala jsem se jejich fotbalovou expertkou. Je to práce, co mě nadchla! Scházíme se a debatujeme o fotbale, řeším Premier League, soutěž, která je mi tak blízká, s hráči jako je Vladimír Šmicer, nebo Karel Poborský. Neskutečná věc, za kterou jsem vděčná.“
Jak se na komentování připravujete?
„Je rozdíl se připravovat na komentování, nebo se připravit na přenos v zápasovém studiu, každá ta činnost vyžaduje úplně jinou přípravu. Musíte fotbalem žít, poslouchat různé rozhovory a chtít vědět víc. Neberu to jako práci, beru to jako koníček, který mě baví. Beru to se vší vážností a chci se v tom zlepšovat, chytlo mě to.“
Komentovala jste i mistrovství světa žen, bylo to náročné?
„Na každý ten zápas, který jdete komentovat, se musíte extrémně dobře připravit, pokud chcete přiblížit divákovi hráčky i tým, který zrovna hraje. Vyžaduje to hodiny. Musím přiznat, že po mistrovství jsem byla úplně vyčerpaná. Komentovala jsem desítky zápasů během pár dní.“
Ve Slavii má s komentováním zápasů zkušenost asistentka trenéra Blanka Pěničková, v Anglii ženy komentují fotbal běžně. Posouvá se to i v Česku?
„Komentovat zápasy jsem vždycky chtěla, když už jsem byla ve Slavii a bylo mi asi osmnáct, šla jsem do konce na casting na Óčko TV, ale zvorala jsem to, což mě mrzelo. Špatně jsem se na to připravila. To, že se ke mně komentování zápasu vrátilo, je vlastně skvělá náhoda. V Anglii je běžné, že ženy zápasy komentují, mluví hezky, přirozeně, je vidět, že tomu rozumí. Myslím, že to je skvělý trend, že komentují bývalí hráči, zápas vám přiblíží lépe než někdo, kdo ten sport nikdy nedělal, i kdyby měl všechno načtené. Dodají tomu šťávu.“
Dovedete si představit, že ženy komentují českou mužskou ligu?
„Doufám, že se do toho bodu někdy dostaneme, rozhodně spousta žen fotbalu rozumí a byly by skvělými komentátorkami. Fotbalu to neublíží, naopak, mohou tomu dodat jiný náhled a třeba by to bylo i pro některé fanoušky atraktivnější.“
Komentovala jste vy osobně už někdy mužský fotbal?
„Jasně, dostala jsem se do studia během mistrovství světa mužů, byla jsem první ženou ve studiu, v televizi, byla jsem ta moc ráda, byla to vážně pocta. Byla jsem šíleně nervózní, ale nakonec to byl skvělý zážitek.“
Jste častým hostem televizních pořadů a podcastů, neuvažovala jste o něčem vlastním?
„Už jsem o tom přemýšlela, momentálně na to není úplně čas, ale věřím, že až se jednou vrátím do Čech nastálo něco takového zrealizuji. Je to jedna z věcí, co by mě bavila, do čeho chci jít. Podcast bude fotbalový, za 4 roky v zahraničí mám neuvěřitelně různých historek, ale i zkušeností, které bych ráda předala, myslím, že by to mohlo lidi bavit.“
Parťák Buffon
Můj nejlepší parťák, hlavně v době, kdy jsem byla zraněná – border kolie Buffon, pojmenovaná po slavném italském brankáři. Byl mi velkou oporou. Za ty skoro čtyři roky jsem se musela čtyřikrát stěhovat, ne všude v Anglii je bez problému mít v bytě psa. Musela jsem kvůli němu vybírat domy o něco dál tréninkového centra, doprava je v Anglii nevyzpytatelná, hlavně v Londýně. Stěhování nebylo úplně jednoduché, ale myslím, že ty změny zvládnul skvěle, vždycky si tam našel místa, kde to měl rád.
Navíc jsem i díky němu lépe poznala Anglii. Dokud jsem byla zdravá, vždycky jsem se snažila najít novou procházku a nové místo. Po operacích už to úplně tolik nešlo, koleno mě po pár minutách extrémně bolelo a nateklo, teď se mu to snažím všechno vynahradit.
