Slavia za Bicana. Góly bez oslav, na tréninku dva míče. Záchrana díky škodovce

Dnes, po sedmdesáti letech, co spolu poprvé vyběhli na hřiště, o největší legendě v historii Slavie nemluví jinak než jako o Pepovi.

Jméno devětaosmdesátiletého Jana Andrejkoviče najdeme v sestavách prvního týmu Slavie mezi lety 1953 až 1961 s dvouletou přestávkou, kdy oblékal dres Slovanu Bratislava.

Svou fotbalovou kariéru ukončil nezvykle brzo, v sedmadvaceti letech dal inženýr zeměměřičství přednost své profesi, které se věnoval po zbytek svého života. I tak ale zvládl prožít několik významných událostí tehdejší éry slávistické kopané. Byl na hřišti, když se v září 1953 hrál první zápas ve starém Edenu, stejně tak když Slavia na Velikonočním turnaji v dubnu 1956 opět oblékla své krásné sešívané dresy a na podzim téhož roku v nich vyrazila na nezapomenutelné turné po Jižní Africe. Ale hlavně – jako devatenáctiletý mladík seděl ve slávistické kabině, toho času umístěné nejčastěji v azylu na Letné u sparťanského rivala, když přišlo vedení klubu a oznámilo jim: „Do Slavie se vrací Josef Bican.“

Prohlížíme si stará alba s fotografiemi a vzpomínky ožívají, Andrejkovič jako by zase trénoval na škváře a nastupoval po boku Bicana, Hemeleho, Kocourka, Kabíčka a dalších svých tehdejších kamarádů na prvoligové trávníky.

Narodil se na Slovensku, ale v dětství se s rodiči přestěhovali do Prahy, konkrétně do Tróji a následně na statek ve Stromovce, kde dnes stojí planetárium. Do školy chodil do ulice U Studánky, jen pár set metrů od bašty prvorepublikové kopané a dalších sportů, Letenské pláně. K fotbalu se dostal v žákovském věku.

„Chodil jsem hrát s ostatníma klukama do parku, pak jsem jednou jel na letní tábor, kde mi kluci řekli, že jsem docela dobrý a ať jdu k nim hrát do Meteoru 7, to bylo v roce 1946. Pak přišly reorganizace, spojili jsme se se Starem 7, během půl roku to byla Hvězda 7. Jenže pak přišlo nařízení, že každý klub musí mít svůj patronátní podnik. Jeden z našich členů, který působil i jako rozhodčí, pracoval v podniku Zátka, a tak řekl, že to vezme na sebe a stali jsme se klubem Sokol Zátka Praha. Měli jsme krásné hřiště na Trojském ostrově mezi stromy, ale později nás z něj vyhodili a dali nám plac přímo naproti Spartě, za vlakovými kolejemi,“ vzpomíná na začátek své fotbalové kariéry někdejší záložník.

Na začátku 50. let došlo k další reorganizaci, Zátka zanikla, Slavia musela opustit svůj letenský stadion.

„Celý dorost jsme přešli k panu doktorovi Marešovi do Slavie, v tehdejším týmu jsem měl spoluhráče Fáfu Morávka, Karla Nepomuckého nebo hokejistu Láďu Chabra,“ vzpomíná nad fotkou dorostenců a postupně vyjmenovává všechny spoluhráče. Trénoval je Emil Seifert, slavný slávistický hráč a kouč, který získal se sešívaným týmem čtyři mistrovské tituly. Stejný trenér vedl i áčko, za které poprvé nastoupil na jaře 1953. „Někteří z hráčů Slavie dostali tresty, že hráli pouťové zápasy, tím se otevřely dveře pro mě jako dorostence do áčka, protože tam v tu chvíli jiní hráči nebyli,“ přibližuje svou cestu do prvního týmu.

Členem mužstva, kterému se výsledkově příliš nedařilo, byl jen pár měsíců, když do kabiny přišlo slávistické vedení a oznámilo: „Do Slavie se vrací Josef Bican. Jako hrající trenér, střídá Emila Seiferta.“ Devětatřicetiletý Bican musel z politických důvodů skončit s hraním a trénováním  Hradci Králové a po čtyřech letech opět oblékl červenobílý dres.

„Pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Byl jsem z toho úplně perplex. A přitom Pepa byl takový lidový, dneska bychom řekli v pohodě,“ vzpomíná na první setkání s Bicanem. Do té doby ho viděl hrát naživo jen v několika zápasech. „Rodiče neměli k fotbalu vztah, nebrali mě na něj. Za války, když Slavia i Bican byli na vrcholu, jsem byl ještě malý kluk, pak Slavii vzali komunisti hřiště, ale na zápasy hrané na Spartě jsem občas chodil. Bicana jsem viděl hrát, mimo jiné za reprezentaci, v zápase výběr Prahy proti výběru Paříže v roce 1947. To byl tým! Bican, Kopecký…“ zasní se Andrejkovič.

Domácí mužstvo vyhrálo 6:1, kapitány výběrů byli Josef Bican a na druhé straně Larbi Ben Barek, slavný francouzský fotbalista původem z Maroka. Jeho dres z tohoto utkání patří mezi nejcennější artefakty slávistického musea.

A tak začaly tři roky, během kterých Bican trénoval Slavii a první dvě sezony za ni ještě nastupoval v ligových zápasech. „Bican nebyl jen výjimečný, on jednoduše neměl konkurenci. Hlavně tím, že byl úžasný střelec. Ale nedával žádné bomby silou, to ne. Jeho góly byly skvěle umístěné šouráky. Byl rychlý, skvělý hlavičkář, uměl kopat levou i pravou nohou, nic pro něj nebyl problém. Byl komplexní fotbalista a v tom byl výjimečný, neměl slabinu,“ dává dohromady fotbalovou charakteristiku legendárního šutéra, kterému na několik gólů nahrál.

Bicana předcházela pověst hráče, který přísně dbá na svou životosprávu, je výjimečně rychlý a přidává si po tréninku. To už však v době návratu do Slavie nebyla úplně pravda. „Neřekl bych, že kromě Franty Pláničky by byl další hráč, který by měl takový vzorný přístup k životosprávě, alespoň tedy už ne v době, kdy jsem Pepu zažil já. Měl příležitostně rád pivo, ale jedině pěkně vychlazené U Morávků v Holešovicích, kde bydlel,“ vzpomíná Andrejkovič s úsměvem.

„Už si ani nepřidával, já osobně jsem tedy tréninkům moc nedával. Tenkrát nebyly žádné dvoufázové nebo třífázové tréninky. Trénovali jsme v úterý a ve čtvrtek, ve středu jsme si zahráli nějaký přátelák, a to bylo všechno. Já měl ale výhodu, že od roku 1953 do roku 1958 jsem studoval zeměměřičství, takže jsem na některé nechodil, když jsem měl cvičení ve škole.“

Jaké to bylo, nastupovat po boku Bicana na hřišti? „Góly nějak moc neslavil, jen jsme k němu šli, podali jsme mu ruku nebo jsme si ťukli. Žádná valná hromada jako dnes, to byl zabralo hrozně času,“ směje se Andrejkovič. „Pepa nejradši střílel branky, když mu nahrával Hemele, Holman, dal za jednu sezonu i 50 gólů.“

Poslední kapitola aktivní ligové kariéry Josefa Bicana má datum 22. listopadu 1955, Slavia porazila Žilinu 2:1. Od té doby se Bican věnoval už výhradně trénování. „Pepa nebyl přísný trenér, byl to naprostý kliďas. Uměl odhadnout, kdo umí fotbal hrát. Oslovovali jsme ho ‚Pepo‘. Se spoluhráči si všichni tykali, s nimi hrál, byli kamarádi. My mladší jsme si samozřejmě nedovolovali mu tykat, byl přesně o 21 let starší, já mu vždycky vykal. Zajímavé bylo, že jeho největší spoluhráč Vlasta Kopecký byl ještě o rok starší a s ním jsme si tykali. Je pravda, že Pepa a hlavně jeho paní dávali najevo, že jsou taková honorace.“

Jak konkrétně probíhaly tréninky po taktovkou Josefa Bicana? „Pepa byl bezvadný, nepotrpěl si na gymnastiku, na statistiky, kdo za kolik co uběhl. Pro mě osobně bylo na tréninku nejpříjemnější, že se hrál nohejbal. Tam si člověk osvěžil techniku. Trénink začal tím, že jsme si oběhli kolečko, pak řekl Kocourkovi, který byl starší, ať už si odpočine, a my mladí ještě běhali dál, ale nijak zvlášť hodně. Oběhli jsme pár koleček, sprinty, pak jsme hráli na dvě brány. My jsme ani neměli moc míčů, jeden, nebo dva. Tenkrát míče byly se šněrovadlem a hlavičkovat balón nacucaný vodou z výkopu brankáře nebyla žádná slast. Ale nikdy jsme nenacvičovali taktiku, naše taktika byla ‚hoď to Pepovi, on dá gól,‘“ líčí záložník, který uměl hrát oběma nohama a podle svých slov spíš kličkoval a na branky nahrával, než že by je sám střílel.

Na podzim roku 1956 byla Slavia, pod tehdejším vnuceným jménem Dynamo Praha, pozvána na turné do Jižní Afriky. Proti tamějším výběrům a výběru města Lourenco Marques v nynějším Mozambiku vyhrála pět zápasů, prohrála jen jeden.

„Pamatuju si, že Pepa tenkrát s sebou vzal dva mladíky, sedmnáctiletého Karla Nepomuckého a o rok staršího Honzu Lálu. Místním fanouškům se dobře skandovalo Honzovo jméno, pamatuju si, jak nám fandili: ‚La-la, Daj-na-mo.‘“

Největší pozornosti ze strany pořadatelů i novinářů se ale těšil Josef Bican, který ještě nazul kopačky a zahrál si první poločas zápasu proti výběru provincie Natal. Byla sobota 15. září, Slavia vyhrála 3:1 a bylo to naposledy, kdy Bican nastoupil v sešívaném dresu za A–tým a také za něj vstřelil gól.

Při pobytu u chladného oceánu nastydnul na záda a ta ho už nepustila do dalších bojů na jihoafrických trávnících. Cestou zpátky do Československa poskytl Bican rozhovor Radiu Svobodná Evropa a tím byl jeho osud ve Slavii zpečetěn. Paradoxně dostal nabídky trénovat v Jižní Africe, ale odmítl je.

Po odchodu Josefa Bicana ze Slavie oblékal Jan Andrejkovič sešívaný dres ještě čtyři roky, dvě sezony odehrál ve Slovanu Bratislava, než v pouhých 27 letech ukončil kariéru a věnoval se profesi, kterou vystudoval. „Po Bicanovi přišli jiní trenéři, Tonda Rýgr a další, ale to už nebylo ono,“ mávne rukou.

S Bicanem se potkával dál, chodili spolu hrát fotbal do Edenu. „Hemele, Bican, Kabíček, Kocourek, Jonák a další jsme si chodili každou sobotu zahrát na Slavii na malé brány, říkali jsme tomu vo zlato.

Mydlili jsme to a pak jsme šli posedět na víno. A já jsem mu vždycky vykal, nikdy mi neřekl, ať mu tykám. Ale ono se těžko tyká takovým hráčům, jako byl Pepa, navíc když byl o tolik starší. Kdyby mi řekl, tak možná, ale nevím.“

Jednou Andrejkovič Bicanovi pomohl. „Byl večer, najednou telefon a Pepa volal, že zůstali viset s autem se synem Ivanem ve Kbelích. Já měl starou škodovku, tak jsem pro ně jel a odtáhl je domů.“

Do Bicanova holešovického bytu občas chodil na návštěvu, někdy společně sledovali i fotbalové zápasy v televizi. „Pamatuju si, jak za Real Madrid hrál Alfredo Di Stefano, dvojnásobný držitel Zlatého míče, světová hvězda. A Pepa se díval na nějaký jeho zápas a říká: ‚Ale on háže auty, to přeci nejde, on je tam od toho, aby dával góly, a ne házel auty.“

Taková byla Bicanova mentalita, touha vstřelit gól za každou cenu.