Stovky trofejí, 32 hráčů pro ligu. A Souček, co běhal po patách… Zpověď trenérské legendy Slavie

Text vyšel ve vánočním čísle slávistického magazínu HALFTIME v prosinci 2023.

Z jeho svěřenců si 32 hráčů zahrálo první ligu a někteří se dostali až do reprezentace a na prestižní zahraniční adresy.

Procházíme rozlehlým areálem Edenu, zastavujeme se na místech, kde měl historicky Petr Karoch kanceláře. A že těch míst bylo! Po příchodu do Slavie nejdřív sídlil v dřevěné tribuně starého Edenu, posléze se stěhoval do domu zvaného „teskáč“ za tribunou a poté přesídlil do buněk u starého zimního stadionu, kde je nyní parkoviště. Následovalo stěhování do buněk mládeže u pozemního hokeje a naposledy zakotvil v nových kancelářích mládeže v hotelu Slavia.

Působíte v klubu neuvěřitelných 37 let. Je ve Slavii člověk, který tady už pracoval, když jste v roce 1987 přišel?

„Určitě tady déle než já byla Nataša Látalová, která pracovala u B–týmu – dělala pradlenu, uklízečku, poté i pořadatelku.“

Já jsem tipovala Alenu Dubskou, ekonomku mládeže.

„Alena myslím přišla o 5 nebo 6 let později než já. Takže už je to také hodně dlouho, téměř 30 let.“

Trénoval jste její syny Oldu a Tomáše? Ti to dotáhli až do slávistického béčka.

„Oba kluci byli jiné ročníky, než jsem já trénoval, ale protože jsem dělal na Slavii asi 25 nebo 30 let sekretáře mládeže, tak jsem je potkal v rámci papírování, samozřejmě jsem věděl, že ve Slavii působí.“

Jaký to je pocit, po tolika letech potkávat stejné tváře? Vzpomínáte na staré časy?

„Moc ne, spíš myslím na to, co bude. Všechny ty lidi, kteří klubem prošli, si už ani moc nepamatuju, zaměstnanci se tu rychle střídají. Ono to vypadá, že člověk pracuje 36 let na stejném místě, ale já vždy říkám, že za dobu, co tu jsem, přišli noví majitelé Slavie, noví generální ředitelé, šéfové mládeže, hlavní trenéři a následně odešli a nahradil je někdo další. Dalo by se říct, že my s Alenou jsme ti, kteří všechny přežili (smích). Další věc, která se mění, jsou kluci, které člověk trénuje. Teď už jsem trenér ve výslužbě, ale když se vám každé dva nebo tři roky změní hráči nebo jejich věkové kategorie, tak se ta práce mění, není stále stejná.“

Uvědomoval jste si, že je to velká zodpovědnost trénovat žáky, že to, co jim dáte, si odnesou do budoucna? Nepochyboval jste někdy, jestli vše děláte správně?

„Neměl jsem pochybnosti, že jsem kluky zanedbal nebo je něco naučil špatně. Já jsem sice fotbal hrál na nízké úrovni, ale měl jsem vždy cíl a touhu, aby se kluci s balonem naučili co nejvíc. Vadilo mi, když jsem v lize viděl hráče, kteří jsou technicky nedokonalí. My jsme tedy u mladých hráčů, ať jim bylo 6, 10 let nebo byli už v dorostu, pracovali na tom, aby ovládali míč, a to bylo pro mě to nejdůležitější. Když jsem vedl týmy v žákovské lize, což bylo pro mě asi nejčastější, tak jsem jim vždy říkal: ‚Je to hra. Mám 2 cíle, abych byl spokojený. Zaprvé, aby diváci, kteří se na vás přijdou podívat, viděli pěknou a kvalitní hru, ze které budou mít radost oni, vy i já a zadruhé, abychom vyhráli.‘ Fotbal je hra jako každá jiná a já jsem zastáncem toho, že hry od Člověče, nezlob se, pokeru až právě po sportovní hry, se mají vyhrávat. Pokud jsme předvedli hezkou hru a prohráli jsme, tak mě to mrzelo, ale rozhodně méně, než když jsme byli horší než druhý tým a podařilo se nám vyhrát. Ale tohle se mi za kariéru stalo málokrát. Výsledek a předvedená hra mě vždy zajímaly nejvíce.“

Takže jste se při tréninku neodlepili od míče?

„Ano, vše se dělalo s míčem. Kluky to bavilo, ale jen o tom fotbal samozřejmě není. Jsou důležité i jiné věci, ale takhle jsem já své týmy vedl.“

Dalo by se říct, že vás více bavilo pracovat na ofenzivní fázi hry než na defenzivě?

„Mně dlouhou dobu trvalo, než jsem se odhodlal k tomu, abychom pracovali na taktice. Byl jsem ten trenér, který vyznává u kluků nápady, kreativitu a jejich osobní rozvoj, nechtěl jsem je moc svazovat. Ale vím, že v dorostu už je na taktiku i defenzivu kladen větší důraz, je to potřeba. Občas jsme si situace kreslili, dělali jsme cvičení na hřišti. Dával jsem hráčům taková cvičení, aby i v ofenzivních akcích byli zapojeni obránci, kteří budou hrát naplno, ale preferoval jsem trénink ofenzivy – útočení, ovládání míče, atd. Když začnou v 8 letech hrát fotbal, tak dovednosti nezapomínají, nabalují na ně nové další. Bavilo mě nechat je vymýšlet nové nápady a nechat je se tím učit nové věci.“

Bavilo vás více, když jste byl s týmem déle než jen jednu nebo dvě sezony? Mohl jste si udělat dlouhodobější plán, co byste hráče chtěl naučit?

„Ze začátku jsem dlouhodobě vedl 2 týmy, jeden jsem měl 7 let a druhý 8 let. Přišel jsem na to, že mě hráči rychle poznají a rychle odhalí moje myšlenky, co jsem chtěl říkat, co jsem jim chtěl poradit. To je potom omrzí. Navíc to takhle na Slavii nebylo zavedené a nebylo to nadále možné. Víc mi potom vyhovovalo, když jsem s týmem trávil dvou nebo tříleté cykly. Za půl roku kluky člověk pozná, ví, co umí a co neumí, a další rok a půl s nimi může pracovat a někam je posouvat. Pozná také, jaké jsou jejich stropy, přece jen nebyli všichni hráči tak talentovaní jako Milan Černý, Marek Suchý nebo Tomáš Souček.“

Vy jste tedy trénoval najednou ročníky 87 a 88?

„Ne. Když jsem začínal trénovat, tak rozhodující datum, do které věkové kategorie hráč patří, bylo 1. 8. Asi po 10 letech se datum změnilo na 1. 1. Já jsem měl družstvo, kde byly ročníky 87 a jarní 88. Po té změně jsem si nechal ročník 87, ale také i 5 nebo 6 kluků, kteří byli mladší, takže jsem trénoval družstvo vedené jako ročník 87, ale přibližně třetina byla mladší. Další ročníky 1990, 1993 a 1995 už jsem trénoval podle kalendářních roků a měli jsme pouze výjimečně mladší talentované hráče.“

Jak se vůbec zrodil váš příchod do Slavie v roce 1987?

„Studoval jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu, obor Učitelství TV a zeměpis. Od druhého ročníku jsem si k tomu dělal specializaci kopané a diplomovou práci jsem také psal o fotbalu. Po ukončení studia jsem za to získal nejvyšší trenérskou licenci. Byl jsem na tom lépe než někteří ostatní trenéři, měl jsem na škole anatomii, fyziologii, posilování a všechny možné předměty, které s trénováním souvisí. Když jsem skončil fakultu, sháněl jsem, kde budu pracovat. Můj kamarád z fotbalu mi volal, že na Spartě hledají metodika fotbalu a hokeje. Tak jsem tam nastoupil. Zkušební lhůta byla 3 měsíce, oni měli zájem spolupráci prodloužit, já jsem ale nechtěl. Seděl jsem pouze v kanceláři, téměř nic jsem nesměl a neměl jsem do čeho píchnout, tak jsem si řekl: ‚Jsi učitel, půjdeš učit.‘ Po Vánocích jsem tedy začal hledat učitelské místo, ale volal mi opět jiný kamarád, že na Slavii hledají trenéra sportovních tříd. Tak jsem byl za Ivo Lubasem, který seděl na IPSu (Inženýrskoprůmyslové stavby, někdejší sponzor Slavie za socialismu), měli velkou budovu na Kubáni. Tam jsme se domluvili a já jsem pozici získal. Byl jsem sice zaměstnancem ČSTV – trenér sportovních tříd fotbalu na Slavii, platil mě sportovní orgán ČSTV, ale působil jsem na Slavii. Bohužel potom zemřel sekretář, který ve Slavii byl, přišla revoluce, změnily se podmínky a mně nabídli, abych začal dělat trenéra a sekretáře. Dopoledne jsem organizoval a odpoledne jsem byl na hřišti s klukama.“

Bavilo vás napůl trénování a administrativa?

„Vyhovovalo mi to moc. Tehdy to ale bylo jinak. Sekretář měl slovo v organizaci, nebylo tolik hřišť ani družstev, řešili jsme přestupy do Slavie. Vždy záviselo na trenérovi, koho chce do družstva. Jak byl trenér aktivní, tak vypadalo družstvo. Pokud se trenéři dozvěděli, že na Hájích je dobrý hráč, tak o něj projevili zájem, já jsem s nimi spolupracoval a jel jsem tam vyřešit přestup. To vše se dalo stihnout buď dopoledne nebo potom večer, a odpoledne jsem měl čas na to být čtyřikrát nebo pětkrát týdně na tréninku. V sobotu a neděli se hrály zápasy. To mi vyhovovalo. Než nastoupil Martin Hladík jako technický manažer mládeže, tak vše bylo v úplně jiných dimenzích – nebyla IT technika, ale byla hlášení, rozpisy tréninků, přestupy hráčů, vše se dělalo ručně.“

Kdo ve Slavii při vašem příchodu vedl úsek mládeže?

„Za socialismu existovala komise mládeže. To byli funkcionáři, kteří se každé pondělí večer scházeli v hospodě v tribuně starého stadionu a tam dost často s nějakou hladinkou rozhodovali o něčem, čemu moc nerozuměli. Co se týká fotbalu, tak nebyli až tak vzdělaní. Ze začátku jsem tam chodil, ale pak jsem zjistil, že je těžké je o něčem přesvědčit. Byli tu oni, sekretář, trenér prvního dorostu, kteří rozhodovali, ale žáci nebo přípravka je nezajímali. Po revoluci jsem přestal být zaměstnancem ČSTV a domluvil jsem se s panem Lubasem, že mě na Slavii zaměstná, a od té doby jsem oficiálním zaměstnancem Slavia Praha. Od té doby vznikl post sportovního ředitele, šéfa mládeže máme vlastně teprve 7 lety, kdy se tu začala budovat akademie a vytvořil se souvislejší systém. Do té doby byl o mládež malý zájem.“

Byl jste i šéftrenérem žáků, v jaké době jste tedy mohl začít do trénování projektovat vaše představy, jak by měl tréninkový proces vypadat?

„To bylo až mnohem později, když se začala budovat akademie. Do té domy jsem měl zodpovědnost za to, aby měli kluci kde trénovat, aby sem přicházeli hráči, byly napsané hlášenky, objednané autobusy… S tím mi samozřejmě pomáhala Alena Dubská. Metodické věci jsem si dělal u svého družstva tak, jak jsem to cítil já sám a nikdo mi do toho nemluvil. Určitě jsem ale nebyl zodpovědný za to, jak budou trénovat ostatní kategorie.“

Jaký jste měl přístup ke zdrojům, ze kterých jste čerpal trendy, metodiku nebo se sebevzdělával?

„V době totality jsme neměli přístup k žádným zdrojům. Když jsem chodil na fakultu, tak pokud to opravdu zjednoduším, bylo mi řečeno, že v tréninkovém procesu mládeže se má brát v úvahu jejich fyziologický vývoj a věk. Po revoluci se sem začaly dovážet VHS kazety se cvičením Coervera. Dělal jsem si z nich poznámky a sám jsem se to učil, abych to mohl ukázat klukům. Takhle to sebevzdělávání začínalo. Potom jsem měl nějaké kontakty s trenéry v zahraničí, kam jsme po revoluci začali jezdit na turnaje a sdíleli jsme své zkušenosti. Například ve Španělsku žáci trénovali jen ve formě hry s míčem. Člověk se k informacím dostal, ale nebylo to nic uceleného. Nyní pokud má trenér zájem, tak může sehnat na internetu téměř všechno od videí až po detailně popsaná cvičení.“

Jak se v průběhu let proměňoval váš realizační tým?

„Začal jsem trénovat ročníky 1979 a 1980. Stejný ročník jako ve Spartě Tomáš Rosický a Lukáš Zelenka, to byli naši největší soupeři, když jsme proti sobě začínali hrát. Trénoval jsem i syna Zdeňka Blažka, Zdeňka. Asi po roce, když klukům bylo 7 let, mi nabídl, že mi s trénováním může pomoct, že má trenérskou B třídu. Tenkrát bylo u žáků 5 placených trenérů, já jsem byl až níž, dostal jsem něco málo, ale byl jsem ještě placený od ČSTV, tak jsem to moc neřešil, zajímalo mě trénování. Takže jsme začali trénovat spolu, a vydrželo to 28 let. Byli jsme domluvení v podstatě na všem, já jsem vše vymýšlel, on mi dělal asistenta, měl na starost organizační věci. Navíc když se jezdilo do Německa, tak umí dobře německy, tak to řešil on. Přibližně v roce 2012 jsme měli mít dalšího asistenta, přišla k nám Andrea Nováková jako masérka. Dělala vrcholově aerobik, se kterým kvůli zdraví musela skončit. Měla certifikáty na silovou přípravu, takže kluky masírovala a starala se i o kondiční přípravu. Vydržela s námi spolupracovat asi 6 nebo 7 let, než ji Jirka Plíšek jako šéf akademie posunul ke starším týmům. Mým realizákem prošli i Viktor Schejbal, Petr Hurych nebo Martin Hladík. Ale prvních dvacet let jsem trénoval jen se Zdeňkem Blažkem.“

Jaké to je pocit, když se vaši svěřenci, ať už Milan Černý nebo Martin Hladík, najednou stanou vašimi kolegy?

„To je normální. Co se dá dělat, teď mi šéfují (smích). Musí to tak být, není potřeba se cítit starý. Čas nám běží všem stejně, za mě to je správné, protože mladí lidé přijdou s novými myšlenkami a posouvají vše dopředu.“

Myslíte si, že pro trenéra výhoda, když je bývalým vrcholovým hráčem?

„Myslím, že ano. Ale je to složité. Říct bývalému profesionálnímu hráči, reprezentantovi, že má trénovat 8, 10 nebo 12leté děti není tak jednoduché. Musí se s tím ztotožnit, mít o to zájem. Já jsem například zavolal Milanovi Černému a říkal jsem mu, jestli by nešel trénovat a on hned řekl, že o to má velký zájem, že ho to baví. Potom byl půl roku u mě jako asistent žáků, pak si ho vytáhli k dorostu. Vidím, že o trénování má obrovský zájem. Hráč musí mít v trenérovi autoritu. Já jako ‚no-name‘ si ho musím postupem času získat anebo přijdou ligoví hráči, reprezentanti, kteří mají autoritu jen díky svému jménu. Navíc tito hráči umí vše perfektně předvést. Já umím kopat do balonu, ale některé věci nepředvedu tak dobře, jak bych třeba chtěl. Většinou si vyberu nejlepšího hráče, o kterém vím, že tu dovednost má, a ten to ostatním předvede. Zatímco bývalý profesionální hráč jim to může předvést sám. Je to proto lepší, ale hlavní je vztah a chuť.“

Ztotožníte se s označením ročníků 1987 a 1988 jako „Karochových dětí“?

„To se těžko říká. Nejdéle se mnou byli asi Milan Černý a Marek Suchý. O Markovi obrazně říkám, že všechno, co umí, umí ode mě a všechno, co neumí, tak za to můžu já, protože jsem ho to nenaučil. Že bych ale říkal, že jsou moje děti, to ne. Já jsem je chvíli trénoval, ale jejich rozvoj probíhal i pod dalšími trenéry, kariéra se odvíjela i od jejich zdravotního stavu, někteří měli štěstí na trenéry nebo spoluhráče. Určitě to není jen moje zásluha.“

Jak jste prožíval jejich úspěchy nebo naopak zranění?

„Já se snažím to neprožívat. Člověk po několika letech odevzdá kluky do dorostu a přijdou mu další, na které se musí soustředit. Přijdou tréninky, turnaje, soustředění nebo zápasy a člověk tím má hodně zaměstnanou hlavu. Na to, co bylo, už nemá čas. Dohromady jsem trénoval 9 týmů, některé jen rok, některé 3 roky a dva takhle dlouhou dobu. Sleduji, jak se jim daří, kam jdou, ale že bych to hodně prožíval, tak to úplně ne. Mám radost, když se někdo objeví v reprezentaci nebo v dobrém klubu a jde jim to, ale život jde dál. Stejně jako ve škole, učitelé si oblíbí nějaké žáky, ale pak odejdou a přijdou další.“

Poznal jste u některých hráčů, kteří se v dospělosti prosadili v lize, už v takhle mladém věku, že budou úspěšní? Nebo bylo častější, že jste si říkal, že někdo bude úspěšný, a nakonec z toho nic nebylo?

„Je těžké to odhadovat. Kromě fotbalového a pohybového talentu hráči musí mít dobře srovnanou hlavu. Ti, kteří jsou hvězdy týmu, jsou tak dobří proto, že jsou pohybově dobře vybavení a můžou se prosadit v jakémkoliv sportu. Přijdou a jde jim všechno snadno, oni jsou ti, kteří dostávají ocenění za výkony, ale najednou se dostanou ve 14 letech do situace, kdy se například mírně později dostanou do puberty, do sestavy se dostávají jiní hráči, kteří mají vyvinutější postavu, a oni s nimi najednou musí bojovat o místo v základu. Může se stát, že někdo z nich bude sedět na lavičce. Někteří, kteří to měli naopak, že začali hrát později a v mladším věku se tolik neprosadili, tak mohou vyrůst rychleji a mají tak výhodu a dohánějí hvězdy dětských kategorií. Tito hráči jsou zvyklí na to, že museli bojovat o místo v sestavě a něčím si museli projít, oproti tomu hvězdy dětských kategoriích nemusí situaci, kdy budou sedět na lavičce, zvládnout. Záleží na tom, jak to mají srovnané v hlavě. Je to ale případ od případu, kluk od kluka.“

Kolik jste za svou trenérskou kariéru vyhrál turnajů a trofejí?

„Budou to stovky, dělal jsem si poznámky ze všech tréninků a turnajů, ale když jsem přestal trénovat a stal jsem se organizačním pracovníkem, tak jsem všechno vyhodil. Měl jsem jeden rok, kdy jsme každou sobotu a neděli v zimní sezoně objížděli halové turnaje. Navíc část družstva byla v sobotu se slabšími soupeři, další část potom v neděli hrála proti silnějším. Takhle se vyhrála spousta turnajů, některé bylo snadné vyhrát, jiné ne. Takhle to ale nešlo vydržet. Další rok jsme si vyhodnotili, že to je špatné pro vývoj dětí, ale i finančně. Pro mě to bylo těžké, dopoledne jsem dělal sekretáře, odpoledne trenéra a o víkendech jsem jezdil po turnajích. Já nevím, jak vyrůstala moje dcera, byl jsem pořád na fotbale.“

Jak jste na tom byli s konkurencí napříč kategoriemi? Byla Slavia dominantní?

„Vždy jsme byli na špičce. Moje první družstvo, které jsem měl od jejich 7 let, určitě nebylo na prvním místě. V té době nám dávala zabrat Sparta s Rosickým a Zelenkou. Nicméně v B–žácích U14 jsme je poprvé porazili, takže někam jsme se posunuli. Měli jsme v týmu dva hráče, kteří později hráli ligu, brankáře Martina Slavíka a Filipa Herdu. Potom jsem dlouho trénoval už zmíněné ročníky 1987 a 88 a s těmi jsme všechny celkem válcovali. Až do U15, kde jsem dostal hráče, kteří byli o rok mladší, byli talentovaní, ale v hlavě jim to zatím moc nešlo a moc to nefungovalo. Ale stále jsme byli na špičce. Byl jsem několikrát na mistrovství republiky v žácích. Mladší žáky jsme vyhráli 3× nebo 4×, ve starších žácích jsme byli mistry republiky dvakrát. To byl ročník 2002, družstvo, které přede mnou trénoval Martin Hladík, já je dostal do A–žáků. A pak ročník 1995 s Tomášem Součkem.“

Jakého poháru si vážíte nejvíc?

„Asi Premier Cupu v roce 2009, to bylo ve stejném roce, jako jsme vyhráli mistry republiky v nejstarších žácích U15. V týmu kromě Tomáše Součka byli ze známých jmen i Stefan Simič anebo Jakub Jankto. Byla to 2. největší soutěž po mistrovství republiky v této kategorii. Vážím si toho, že jsme potom mohli jet na turnaj do Aarhusu a hlavně si ho cením kvůli těm klukům. Všechny tyto trofeje a poháry jsou krásné, ale z hlediska jejich další kariéry moc význam nemají.“

Pro kluky ale získávání trofejí motivací je, ne?

„Teď je ve Slavii nová koncepce, že o výsledky nejde nebo nejsou až tolik důležité. Můžeme vyhrávat Premier Cup nebo mistrovství žáků tím, že budeme dobře bránit a odkopávat míče a potom dáme gól z rychlého protiútoku a vyhrajeme 1:0. Nebo se můžeme snažit hrát svoji hru, být techničtější a nemusíme vyhrát. Vždy to má dvě stránky.“

Jak jste si vedli v konfrontaci se zahraničními soupeři? Viděl jste nějaký rozdíl ve hře a inspiroval jste se?

„Bylo to určitě družstvo od družstva. Některé ročníky byly silnější, některé slabší. Čím byli kluci mladší, tím jsme byli více konkurenceschopní a byli jsme schopni vyhrávat turnaje. To bylo hlavně v mladších žácích, ve starší přípravce. Ale pak třeba v kategorii U15 bylo vidět, že se ostatní týmy dostaly dál, například Němci. Přehrávali nás fyzicky a technicky taky nebyli špatní. Třeba ročník 1988 nebyl technicky horší než kdokoliv jiný, ale potom za německého soupeře nastoupili hráči z U15, kteří byli všichni vyšší než já. S příchodem Jirky Plíška do čela akademie jsme jezdili na stáže, získávali informace zvenku. Na západě už akademie jedou, dávají do přípravy více peněz, informací, know-how, prostě vše, co je dostupné. My se to teprve všechno učíme, zlepšujeme se a dneska jsme už schopni s nimi hrát vyrovnaná utkání i v dorostu. Samozřejmě to záleží na tom, jaké máme hráče, jaké mají oni. Do našich žáků chodí taky málo cizinců. V Salzburgu začíná akademie v U15. Do té doby tam jsou hráči z okolí Salzburgu, ale poté už tam chodí vytipovaní hráči z Balkánu nebo Afriky. Takové možnosti my moc nemáme, spoléháme jen na místní hráče.“

Kolik vám vlastně rukama prošlo hráčů?

„Bylo to 7 týmů, hráči se tam střídali. Myslím, že to bylo mezi 150 a 200 hráči. A kolik byste řekla, že jich to dotáhlo do první ligy?“

To víte přesně? Zkusím 25?

„Ano, to si píšu. Je jich teď 32. Ti nejmladší, co jsem trénoval, ročník 2002 a 2001, ještě mohou hrát ligu, jsou ještě mladí.“

Jak moc velký úspěch toto číslo je?

„To nevím, nad tím tolik nepřemýšlím a neporovnávám to. Ale za každého jsem rád. Myslím, že je fajn, když vím, že pár kluků, které jsem trénoval, se fotbalem živí a nějaký počet je i v reprezentaci, ale ten je samozřejmě nižší. V jednu chvíli, kdy trénoval národní tým Karel Jarolím a hledal nové družstvo na mistrovství Evropy, tak bylo na hřišti 5 ‚mých‘ hráčů – Simič, Suchý, Jankto, Zmrhal a Souček. Například u Marka Suchého cítím velkou zásluhu, toho jsem trénoval dlouho, ale pokud je tam někdo, koho jsem trénoval pouze rok, tak to už tolik za mnou nejde.“

Řekl byste někdy do Tomáše Součka, že bude největším přestupem ze Slavie?

„Ne, určitě ne. Tomáš Souček tady byl od mladších žáků. Dva nebo tři roky ho trénoval Milan Titěra a já jsem ho dostal na 2 roky ve starších žácích a na rok v dorostu, a pak ho v dorostu opět dva nebo tři roky trénoval Milan. Jak za Milana, tak za mě, to byl zvláštní hráč, který byl vysoký, uměl dávat góly a fotbalově mu to myslelo. Ale nebyl v základní sestavě. Do té se dostal až v dorostu. Kdykoliv šel na hřiště, ať už hrál stopera, středního záložníka nebo středního útočníka, tak v drtivé většině případů vstřelil gól. Vždy si ve vápně dokázal najít místo, kde se balon objevil a dával odtamtud góly. Ale on je nedával stylem, že by zavřel oči a poslal velkou ránu, on vždy věděl přesně, že u druhé tyče je mezera a dal míč poslal. Bylo vidět, že má přehled. Já jsem mu říkal, že špatně běhá, běhal po patách a na můj popud si zařídil na Julisce atletické tréninky s trenérem. Dojížděl sem třikrát týdně z Havlíčkova Brodu, od 14 do 16 měl trénink a potom hned jel přes celou Prahu trénovat běh. Měl výbornou fyzičku a hlavu, myslelo mu to skvěle. Určitě bych do něj ale neřekl, že bude nejdražším hráčem, který kdy ze Slavie přestoupil.“

Říkal jste, že se tady hodně měnili zaměstnanci, proč jste vy zůstal? Bylo a je trénování ve Slavii nejvyšší meta, které může trenér mládeže dosáhnout?

„Trénování dětí mě bavilo, za těch 30 let jsem vyzkoušel vlastně všechny věkové kategorie. Jediné družstvo, které jsem netrénoval, byla U19, u staršího dorostu jsem ale také působil. S dětmi jsme dělali různá cvičení, někdo se učil rychleji, někdo pomaleji, ale oni to pak i dokázaly předvádět při zápasech na hřišti, a to mě moc bavilo. Věděl jsem, že do značné míry to, co kluci předvedou, záleží na mně. Kdybych šel k dospělým, ať už k A–týmu nebo do nižší soutěže, o jejich dovednostech tolik rozhodovat nebudu, a proto jsem zůstával u mládeže.

Slavia to je sinusoida. Jednou je nahoře, vyhraje titul, vydělá peníze, dostane se do Ligy mistrů. Pak se přiblíží k bankrotu. Poté přijde někdo, kdo ji pomůže se vytáhnout a potom zjistí, že to finančně neutáhne, tak odejde a jde to opět dolů.

Takhle to bylo několikrát. Majitelé a generální ředitelé přicházejí a odcházejí, akorát já jsem tu zůstal.“