Článek
7 733 minut. 40 gólů a 25 asistencí. Tolik ke statistikám Stanislava Tecla s hvězdou na prsou. Těmi to ale nekončí, naopak. Přidal k nim obrovský charakter, lásku ke Slavii, péči o mladší i zahraniční spoluhráče.
Věci výjimečné, k nezaplacení…
Když po skalpu Boleslavi mával Tribuně Sever a z jejích sedaček dunělo jeho jméno, neubránil se dojetí. „Co ti mám říkat, je to strašně těžké… O takové kariéře jsem nesnil. Když se teď se mnou loučí celý Eden, to je něco nepopsatelného. Držel jsem se, ale když jsem viděl svoje syny, jak brečí, dolehlo to na mě taky,“ vyznal se třiatřicetiletý útočník.
Na Teclovu počest čtěte nejobsáhlejší rozhovor, který během svého sešívaného angažmá poskytl. V prosinci 2022 mu při něm zdatně sekundoval Lukáš Masopust. Jeho dlouholetý parťák, kamarád.
Společně byli uznávanými strážci pořádků v kabině Slavie.
Před rozhovorem stihli rozhodit týmy na vánoční slávistický hokej, oba utvořili první útok. Po jeho skončení zase domlouvali detaily společné dovolené s rodinami na horách nebo rozdávání vánočních dárků v kabině. Nerozlučná dvojka Stanislav Tecl a Lukáš Masopust.
Lídři na hřišti, persony v kabině. Členové rady starších, která udržuje pospolitost v kabině sešívaných. Tmelí kolektiv, servisují nově příchozí, a že jich červenobílý dres prvně navlékne rok co rok pěkná řádka. A co víc, nejvíc, oba jsou velcí kamarádi. Už léta.
„V Tanvaldu je krásně. Byl jsem tam v sedmé třídě na horách. Maso, ty jsi tam nebyl?“ prohodí Stanislav Tecl. „Ne, v sedmičce jsem byl přece ještě ve škole v Kamenici,“ opáčí mu Lukáš Masopust. To je během hodinového povídání možná jediná chvíle, kdy se neshodnou.
Společně prošli Jihlavou, Jabloncem, Slavií, sbírají starty v národním týmu. Jejich manželky se znaly ještě dříve než oni dva. Z nevázaných mladíků se stali otcové od rodin, Masopust vychovává dcerku a syna, Tecl má dva kluky. Když mají odpovědět, zda by současných úspěchů a trofejí šlo dosáhnout bez fungující kabiny, vyletí z nich takřka jednohlasně:
„V žádném případě!“
Hlavně o tom, jak ve skoro třicetičlenné komunitě udržet křehkou harmonii, je exkluzivní dvojrozhovor pro prosincový HALFTIME. Probíhal po týmové „dokopné“, při které se spoluhráči a realizačním týmem na měsíc rozloučili. Sedíce na druhém místě tabulky a po dlouhé době bez jarní účasti v Evropských pohárech.
Kolik dokopných už jste společně zažili?
ST: „Hodně (smích).“
Porovnejte první a tu zatím poslední.
LM: „Já jsem se začal víc vonět (smích).“
ST: „Tak jsme se oklikou přesunuli z Jihlavy do Prahy (smích).“
LM: „Já si to pamatuji dobře, na té první jsem ke Standovi vzhlížel.“
To se nezměnilo, ne?
LM: „Teď spolu víc kamarádíme.“
Dřív tomu tak nebylo?
ST: „Byli jsme kamarádi, ale…“
LM: „Pro mě byl tenkrát Standa něco víc. On tam v Jihlavě měl svoji partu, do které jsem se snažil začlenit. A to nestihneš hned. Byl jsem zajíc, jsem o tři roky mladší.“
ST: „My jsme se míjeli už na intru podle mě. Já si pamatuji, že jsem tě poprvé viděl za béčko na tréninkovém hřišti v Jihlavě.“
LM: „No, to jsem byl poprvé za béčko. Dvakrát jsem šel sám na bránu a nedal jsem to.“
ST: „Ale byl jsi dobrej, to si pamatuju.“
LM: „Pak jsem si to pořádně vyžral v kabině, že se v béčku už hraje za prémie a ať si uvědomím, že to není žádný dorostenecký fotbal (úsměv).“
Do té doby jste o sobě nevěděli?
LM: „V žácích jsme spolu jezdili, protože já jsem byl posunutý.“
ST: „To si tě pamatuji s takovým obrovským batohem, skoro tě převažoval. Nebyl si přes něj vůbec vidět (úsměv).“
LM: „To jsme spolu ještě nekamarádili, Standa byl starší.“
ST: „Pak jsem ho viděl na tom béčku, to už vyrostl a byl dobrej. Byl vždycky takovej malinkej.“
LM: „I fotbalově jsem vyrostl doufám. Já si pak Standu pamatuju, jak v dorostu hráli proti Spartě. Měl ten svůj květák na hlavě a byla na tebe červená.“
ST: „To je možný, no, sparťani… (smích).“
Ze spoluhráčů se přátelé stali kdy?
LM: „Já jsem byl takový toulavý pes, co trochu pajdal a Standa si mě ochočil. Ujal se mě (smích). Ne, pořádně jsme se začali bavit až v Jablonci, ale už v Jihlavě bydlel nade mnou, takže mě občas vozil na tréninky, když jsem neměl auto.“
Takže jste měl pocit, že máte Lukášovi pomáhat?
ST: „Jen tak normálně jako. Vždycky, když přijde někdo z dorostu, tak je to s kluky těžké. Pak když vidíš někoho normálního, tak mu pomůžeš.“
Definitiva tedy přišla při vašem druhém společném angažmá, v Jablonci v sezoně 2015/16, sedí to?
LM: „V Jablonci to propuklo naplno (smích).“
ST: „Třeba naše manželky se znají ještě dýl než my, ale nekamarádí se tolik.“
O dva roky později jste sehrál důležitou roli v Lukášově příchodu do Edenu, že?
ST: „Ano, musel jsem zapracovat, aby ho trenéři chtěli (smích). Když vidíš, co trenéři chtějí, je to jednoduché. A já jsem věděl, že je pro ně Maso jak dělaný. Pak přišel, ukázal to. Dali ho tam v pravou chvíli, nemusel hned přijít a od prvního zápasu hrát dobře. To se tu za poslední dobu trošku změnilo, když někdo přijde, tak musí hned hrát. Čas na aklimatizaci není tak dlouhý.“
LM: „Podle mě je to těžké, když někam přijdeš, jsi nový a hned tě hodí do hry na úkor někoho, koho má třeba ta kabina ráda. Pro nově příchozí hráče to taky není jednoduché.“
ST: „To je pravda. Bylo to tady tak, že kdo přišel, tak v podstatě tři měsíce nehrál. Já jsem do sestavy naskočil až po tom, co si Mick van Buren zlomil nohu a od té doby jsem začal nastupovat.“
LM: „Protože jsi prý neměl naběháno, jsem slyšel (smích).“
ST: „Nebo na mě byli trenéři naštvaní, protože jsem je sestřelil, když jsme vyhráli s Jabloncem 3:0, dával jsem dva góly (smích).“
Čtyři hodiny hledat zakopnutý balon
Jak těžké je kloubit vlastní výkony s péčí o mladší spoluhráče, tým obecně?
ST: „Podle mě by bylo smutné, kdybychom to v našem věku tak necítili. Když se mě na něco někdo zeptá, tak mu řeknu svůj názor. Je to jednoduché.“
LM: „Standa je persona, i když třeba nehraje. Řekne všechno trenérům, jak to cítí, to nikdo jiný nedělá. Já tohle nemám v sobě, tuhle autoritu musíš mít vrozenou.“
ST: „Je to i o tom, že když se nás na něco zeptají, je potřeba to rozhodnout a nejde pokaždé obejít třicet lidí. To by ses k ničemu nedostal. Vždycky se zeptám třeba pěti kluků a podle toho tak nějak rozhodneme, co chceme.“
Funguje to tak všude?
ST: „Bylo to tak ve Slavii vždycky a myslím si, že by to tak mělo být. Skupinka starších by měla držet spolu a tu kabinu nějak řídit, protože se to obecně začíná pomalu vytrácet a nám to tady docela funguje. Ti mladí, co přijdou odjinud, z dorostu nebo z béčka, tak potom budou automaticky pokračovat dál. Je důležité nastavit kulturu v kabině.“
Někdy je potřeba zvýšit hlas?
ST: „Třeba přišel Lingy, odehrál dva zápasy a po třetím zápase začal řvát po rozhodčím. Tohle mi třeba vadí, když mladí kluci, kteří jsou tu týden i s cestou, dělají. Je to odraz kabiny, nás všech. Musíme to držet v mezích.“
LM: „A vidíš, jak mu to pomohlo. Vzal to za správný konec. Pravidla prostě musí být. Já to tolik neumím, takhle někomu něco říkat. Třeba se to jednou naučím.“
Vy osobně jste zažili personu v kabině, lídra, který vás v pozitivním slova smyslu zformoval?
ST: „Určitě v Jihlavě, ale myslím si, že to začíná u výchovy.“
LM: „Taky si myslím, že to je hodně o povaze.“
ST: „Já jsem takhle fungoval už v dorostu nebo ve třídě ve škole. Je to pro mě normální, přirozené. Není to tak, že bych si řekl, že chci být přesně jako někdo jiný. Byl jsem v kabině áčka od šestnácti, člověk nad tím ani nějak nepřemýšlí, ale viděl jsem, jak se ti kluci chovají, jak by ta kabina asi měla vypadat nebo fungovat a třeba po roce už jsem patřil mezi ně, i když mi bylo sedmnáct. Vzali mě úplně normálně mezi sebe. Myslím si, že je to asi přirozený vývoj.“
Jak těžké je srovnat se se změnami, které přicházejí? Co jste dělali vy, už mladí nedělají…
LM: „Nejsou to všichni. Dřív deset nosilo a jeden nebo dva se na to vykašlali a dneska je to obráceně. Pro mě je takové ubíjející se pořád někoho doprošovat, aby něco udělal. Když jsme byli mladí, tak to bylo automaticky. Já neumím být zlý (úsměv).“
ST: „Podle mě se to furt musí držet. Celkově takové to mazáctví vymírá s tím, že skončily vojny. Měl jsem v kabině kluky, kteří třeba byli na vojně a tam, když jsi něco neudělal, tak tě, když to bylo hodně zlé, tak začaly létat facky. Neumím si představit, že bychom dneska v kabině někoho zfackovali. Když se bavíš s kluky, co zažívali, tak to byla jako čistá šikana. Asi se to přirozeně vytrácí. První rok na vojně dostávali strašnou sodu, pak luskneš prstem a druhý rok mohli tu sodu dávat. Ten řád starších, že ti mladší je uměli poslouchat a starší je uměli vést, fungoval i na fotbale a celkově ve společnosti.“
LM: „Obecně odchází úcta ke starším a úcta k autoritám. Odráží se to i ve fotbale. Prostě to tak je.“
Není to jen taková věta, která zlidověla?
ST: „Ne, vidím to sám se sebou. Ale zase porovnávat Slavii a Jihlavu je prostě rozdíl. Tady je kolem týmu zhruba třicet lidí, my jsme tam měli tři. Já nevím, když starší zakopli balon, měli jsme každý svůj, a nemohli ho najít, tak jsem ho tam po tréninku hledal já a ještě jeden stejně starý. Ostatní už odjeli domů a my jsme tam třeba čtyři hodiny hledali mičudu, dokud jsme ji nenašli.“
LM: „To děláš ale dodnes, ne?“
ST: „Jo, tak mně to nevadí, byli jsme tak vychovaní. Mě nenapadlo, že by bylo blbě, že tam ten balon hledám já. Kluci, kteří teď přijdou, jsou zvyklí na jiné podmínky. Tohle vůbec neřeší, je to vůbec nenapadne. Já jsem třeba jednou zapomněl rozlišováky, když jsme v zimě jeli hrát na umělku a běžel jsem pro ně čtyři kilometry tam a zpátky, všichni na mě čekali. Pak už jsem je v životě nezapomněl.“
Nejhorší vlastnost je arogance
Jak těžké je zvykat si často na nové spoluhráče?
ST: „Nejhorší je, když odejde někdo z velkých kamarádů.“
LM: „Každý odchod se prožívá jinak.“
ST: „Dokud se to nabaluje na nás s Masem, Bóřu, Holiho, Šévu a Koliho, tak ten tým jde pořád ve stejných kolejích. Samozřejmě kdybychom tu zůstali sami a vyměnilo se kolem nás dvacet lidí, tak s tím nic neuděláš. Takhle jsou ty věci zaběhlé, někdy to funguje víc, někdy míň. Zasáhlo nás, když během chvíle odešli Škoďák, Hušby, Suk, Cuf, Zmrhy a kluci, co tu byli dlouho. Pak chvíli trvalo, než si s tím kabina poradila. Bylo to bez nich takové smutnější.“
LM: „Mně asi nejvíc chybí Suk s Cufem a Kudy.“
Hledáte aspekty lídrů v nových hráčích?
LM: „Třeba David Jurásek přišel sám. My jsme byli na soustředění, my třeba napíšeme, že sedíme na masérně a on z těch mladých přišel jako jediný. Seděl tam s námi každý večer, mlčel, koukal a byl spokojený.“
ST: „No jasně a zároveň i v Boleslavi měl třeba Škoďáka a Suchoše. Byl v tomhle vychovaný a ví, jak se v tom orientovat. Ti kluci mají složité začlenění, když přijdou z dorostu. Jít si tam sednout, sedět a mlčet, občas si do nich někdo rýpne, třeba jim to není příjemné. Člověk je nemůže nutit, ale jinak se do toho týmu nezačleníš.“
Přijít v mladém věku do týmu, který tři roky po sobě vyhrál mistrovský titul, musí být velká zkouška.
ST: „Já bych to třeba nezvládnul (smích). Ne, každý to zvládne. Ale je to dřina… V devatenácti nemají kluci pět zápasů po sobě, aby se rozehráli. Jde na poločas a musí něco předvést, potom dva zápasy nic a najednou tam jde od začátku a zase musí něco předvést. Proto jim v tomhle vůbec nezávidím, mají těžkou roli. Navíc teď sestava nebyla tolik ustálená, hodně se točila a je něco jiného nastoupit, když tam je devět jasných hráčů a k nim se přidá jeden nový, než když je to naopak. V tomhle to měli těžké.“
LM: „Celkově přijít do kabiny, kde sedí deset reprezentantů, nemůže být jednoduché. Teď sem chodí kluci, mají odehráno třeba patnáct zápasů v lize, dřív ses musel jít někam otlouct. Je to pak rozdíl.“
Je nějaká vlastnost, která vás dokáže spolehlivě nadzvednout ze židle?
ST: „Asi arogance, ta mi vadí.“
LM: „Asi taky, ještě mi vadí, když si někdo hraje fotbal na vlastním písečku. Když čeká, až mu to tam nějaký blbci vybojujou, aby on si mohl zkusit kličku, a když to nevyjde, tak znovu čeká, až to ostatní vybojují.“
Daly by se úspěchy, na které jste dosáhli, získat, pokud by kabina nefungovala?
ST: „To je podle mě úplný základ. Můžeš mít horší hráče a dobrý tým, spíš než naopak. Když budeš mít dobré hráče a horší tým, tak je to k ničemu a v životě ničeho nedosáhneš.“
LM: „To jsi řekl úplně přesně.“
Takže spojení „česká kabina“ není mýtus?
ST: „Nemyslím si. Vidíš Real Madrid, kde jsou spolu deset let. Vidíš na hřišti i na projevu, že se tam mají hráči rádi. Pak vidíš PSG, je to pak úplně jiné. Když Liverpool udělal titul, tak mi přišlo, že měli tým, kde když dali gól, tak vylétla celá lavička.“
LM: „Takhle to teď funguje třeba i na Slovácku. Tam jsou hráči taky dlouhou dobu spolu…“
Krize tým může rozsekat, nás spojila
Není někdy náročné udržet si roli lídra i přesto, že do utkání nezasáhnete?
ST: „Já o tom takhle vůbec nepřemýšlel. Máš radost, když se týmu daří. Když budu dávat góly a my budeme prohrávat, tak asi úplně spokojený být nemůžu, ani to nejde. Ale zase že jdeš někoho pochválit jen abys měl dobrý pocit, tak to úplně takhle taky nefunguje.“
LM: „My jsme tu už hodně dlouho. Nevím, jak to funguje jinde, ale my to ve Slavii máme v tomhle směru mimořádné. Opravdu můžeme k dění říci svůj názor. Pak je samozřejmě odpovědnost za tým a výsledek úplně jiná… Zda jsi na hřišti či střídáš.“
ST: „Tady je největší rozdíl u trenérů, jak moc se baví s hráči. Není jim blbé se zeptat na názor hráčů.“
LM: „A trenéři se nebojí dát na naše rady.“
ST: „Když pomůže hráč něco spolurozhodnout, tak je za to pak odpovědný. Pak mu na tom záleží daleko víc.“
Výrazná část kabiny je tvořena hráči ze zahraničí. Je na ně náročné přenášet své postřehy?
ST: „Je to složitější, já na ně ale pořád mluvím česky. Oni rozumí, odpovídají tedy anglicky, něčemu z toho rozumím. Je to tak 50:50. Mluvím vždycky česky. Většina z nich je tu déle. Ti novější tu mají kluky, kteří jim to překládají. V tom není problém. Nemluvím na ně anglicky, i když po mně něco chtějí, tak odpovím česky.“
LM: „Když se někdo snaží mluvit česky, tak sem daleko lépe zapadne. Má to pak mnohem lehčí. Třeba Christ nebo Aiham, ten se učí česky od začátku. Byl tu dva týdny a někdo na mě na tréninku volal záda, pravá, levá. Jsem nevěděl, kdo na mě mluví. Myslel jsem, že si ze mě někdo dělá srandu (smích).“
Když se bavíme o podzimní části, bylo nejtěžší období po dvou porážkách od Kluže v Evropské konferenční lize nebo před odvetou s Rakowem?
ST: „Vždycky, když přijde nějaká krizová situace, tak to tým buď totálně rozseká, nebo naopak spojí.“
LM: „My jsme byli druhý příklad. Pomohli jsme si jeden druhému.“
ST: „Ve finále tam pak necháš vždycky všechno a není ti to jedno. Když budu hrát s Masem, tak na něj nikdy nebudu naštvaný, že něco zkazí, protože vím, že se na to nevykašle, to samé s Ivanem Schranzem a dalšími. Ale když někdo něco zkazí, rozhodí rukama a zpátky jde pěšky, tak jsem z toho potom vytočený.“
LM: „Ze začátku to tak bylo i s Peterem Olayinkou, taky jsem na něj byl často naštvaný. Ale jsme tu už spolu čtyři roky, poznáš ho. On hodně maká, je to fajn kluk, hraje s námi hry. Začleňuje se mezi nás. Už ti pak je jedno, že něco zkazí, protože víš, že se otočí a zamaká zpátky.“
ST: „Byly tu sezony, kdy jsme dostali čtyři góly za sezonu, tam krize nebyla žádná. Když jsme dostali gól, tak jsme věděli, že to buď otočíme, nebo prohrajeme jen jednou. Stoprocentně jsem věděl, že neprohrajeme podruhé. Teď si myslím, že nám krize pomůže.“
Kdy byl naopak tým nejvíc vyladěný?
ST: „Jeden vrchol byl Raków a pak derby. Derby bylo sice super, ale my jsme čtyřikrát vystřelili na bránu a dali jsme čtyři góly. To byl spíše skvělý zážitek než příklad učebnicového výkonu.“
LM: „Derby nám hodně sedlo! Domácí zápasy jsme ale všechny odehráli skvěle. Když vysoko vyhraješ, tak všichni řeknou, že soupeř byl hrozný. Ale ono to bylo tím, že my jsme byli dobří. Kdyby to bylo 3:0, točili bychom je a byly by šance, tak by řekli, že to byl skvělý výkon.“
ST: „Důležitá byla i Boleslav. Hodně se čekalo, jak ten zápas dopadne. Bylo tam napětí, muselo se to zlomit.“
LM: „Bylo tam super, že jsme dostali gól na 1:1, byli jsme v deseti a stejně jsme dokázali dát vítězný gól.“
Podíváme se na sebe a víme
Když jste spolu, vypadáte vždy v dobrém rozmaru. Prožili jste spolu i těžké chvíle?
ST: „My spolu i brečíme, ale nechceme, aby nás někdo viděl.“
LM: „Ale jen u Titanicu. Ale moc vážných věcí nemáme k řešení.“
ST: „Pořád je to jen fotbal. Lidé mezi sebou řeší daleko horší problémy. Když jde o vážné věci, tak se nesmějeme. U nás je to více než jen fotbalové přátelství, ale nikdy jsme nic vážného neřešili.“
LM: „V přátelství se hádají hlavně holky.“
ST: „Na stejných postech naštěstí nehrajeme. To bylo v Jablonci, že mě stavěli na Masův post a chtěli nás poštvat proti sobě (smích).“
LM: „Mně nevadilo, že hrál Standa. Byl jsem rád za kamaráda.“
Před rozhovorem jste spolu řešili hokejový zápas, musíte hrát vždycky spolu?
LM: „Vždycky! My nejsme se Standou takoví kamarádi, kteří se spolu hecují. Jsou přátelství, kdy jeden po druhém jde. To my nejsme.“
ST: „My hrajeme spolu, protože si můžeme navzájem nahrávat. Nás nebaví se obehrávat. Třeba na paintballu nás chtěli postavit proti sobě a Maso protestoval, že nepůjde hrát.“
LM: „Nedovedl jsem si představit, že bych vystřelil na Standu.“
ST: „Mně by to také nešlo. V té masce bych to tedy nepoznal, ale pak by mi to bylo líto, když bych to zjistil.“
LM: „Mě třeba mrzí, když proti sobě hrajeme intervalovky a musím Standu bránit jeden na jednoho. Se bojím, že ho kopnu nebo tak.“
ST: „On je na mě opatrný, protože ví, že mám věk a všechno mě bolí víc než normálně.“
Když se spolu bavíte o fotbale a svých výkonech, dokážete být vždycky objektivní?
ST: „Jsme vždycky upřímní. Já mu vždycky říkám, že je nejlepší (smích). Ale když mi něco vadí, tak mu to řeknu. My si nemusíme nadávat, na hřišti se na sebe podíváme a víme. Nemám mu za co nadávat. On se mi občas vysměje za oblečení, to je tak vše.“
LM: „Za oblečení tě uznávám.“
Jak vidíte jarní část? Po dlouhé době bez Evropy.
ST: „To nám může paradoxně dost pomoci.“
LM: Taky si myslím, že nám to pomůže. Teď už toho bylo hodně a kolikrát bylo vidět, že ten tým toho má plné zuby.“
ST: „Je to i hodně o tréninku. Když se často hraje, tak se nedá ani moc pořádně trénovat. Je to pak hodně znát. Nebyli jsme zvyklí, že jsme už od půlky července hráli dva zápasy týdně, čímž bylo přes týden mnohem méně času na klasický trénink. Časem to všechny doběhne.“
LM: „Je to dobře i pro nové kluky. Oni ani neměli moc prostor zjistit, co my chceme na hřišti. Furt jsme se v té narvané termínovce chystali jen na zápasy.“
Bez Evropy ubyde na jaře zápasů a zvýší se boj o místo na hřišti. Souhlasíte?
ST: „Určitě. Ukáže se, jak na tom jsme jako tým.“
LM: „Vše to přináší své pro a proti. Když se nám nedařilo, tak si vždycky se Standou při příchodu na hřiště řekneme, že si jdeme zahrát dobrý fotbal, aby nás to bavilo. Jdeme se pobavit fotbalem. A většinou to dopadne dobře.“
ST: „Když děláš něco, co tě nebaví, tak je to špatný.“
LM: „Na jaře bychom se chtěli bavit fotbalem.“
ST: „To se spolehni.“
