Trable s Edenem. Proč Vršovice? Nedej bože vůbec vejít dovnitř. Lukostřelci, dehet i Potěmkin

Namísto radosti z konečného stěhování do nového domova přišla anabáze odstraňování závad a nedostatků, které využívání stadionu znemožnily na několik dalších let. Jako by se smůla, která se na Slavii nalepila v polovině čtyřicátých let, přenesla na podrážkách kopaček i do Edenu.

Na třicet tisíc lidí mířilo 27. září 1953 po poledni do Edenu na slavnostní otevření nového stadionu Slavie. Kapacita téměř 38 000 fanoušků, tedy výrazně více než na Letné, dřevěná hlavní tribuna pro 5 tisíc sedících diváků, hřiště dlouhé 105 a široké 70 metrů a atletický ovál o délce 400 metrů čekaly na svoji premiéru.

Během předzápasového programu nechyběla hudba, slavnostní defilé zástupců všech oddílů ani ukázka tréninku mládeže, kterou v jasně modré teplákové soupravě vedl tehdejší vedoucí žáků Josef Bican. Těsně před výkopem pak v tmavém obleku nastoupil na hrací plochu pražský primátor Dr. Václav Vacek a popřál všem přítomným „mnoho úspěchů v dalším masovém rozvíjení odborářské tělovýchovy“. Starosta jednoty Josef Štětina pak ocenil ty, kteří na stavbě stadionu strávili nejvíce brigádnických hodin. Důchodce ze Smíchova, pan Jozef Purchart, odpracoval celých 558 hodin, hráč prvního týmu Ladislav Hlaváček pak 254 hodin.

Velkou slávu popisovaly snad všechny tehdejší noviny. „Za sportovce Dynama Praha složil mistr sportu lukostřelec Jiří Baštář slavný slib, že ze všech sil se přičiní dosáhnout úspěchů na hřišti, na závodní dráze i na pracovišti. To již k pochvale nestačil potlesk dlaní, do výše se vznesly stovky holubů a třepetaly svobodně křídly. Poslové míru!“ Vše v souladu s tehdejší ideologií…

Kdo byl vlastně JUDr. Václav Vacek - muž, který stadion slavnostně otevíral a po kterém stánek nesl své jméno? V té době pražský primátor, člen komunistické strany prakticky od jejího založení, vstoupil do politiky už za Rakouska-Uherska. Podílel se na událostech 28. října a na úsvitu První republiky působil jako tajemník tehdejšího ministra spravedlnosti a velkého příznivce Slavie Františka Soukupa. Následně byl senátorem, během druhé světové války podporoval odboj a v roce 1945 se na pražské radnici zapojil do řízení Pražského povstání. Mimochodem, slávistický stadion nebyl jediným místem, které v Praze neslo jeho jméno. Až do roku 1990 bylo po doktoru Vackovi pojmenováno dnešní Mariánské náměstí, na kterém stojí hlavní budova pražského magistrátu, od své výstavby v roce 1980 rovněž do roku 1990 pak nesla jméno „Primátora Vacka“ i dnešní stanice metra C Roztyly.

Sešívaní – i když v nucené modro-červené kombinaci – nastoupili proti Křídlům vlasti Olomouc v sestavě Kabíček, Štádler, Bican, Andrejkovič, Moravec, Huml, Hampejz, Trubač, Urban, Kettner a Kocourek, v sestavě hostů se vyjímalo jméno brankáře Viliama Schrojfa, budoucího stříbrného medailisty a nejlepšího gólmana mistrovství světa v Chile 1962. Slavii poslal do vedení symbolicky navrátivší se Bican, za olomoucké vyrovnával v závěru zápasu Kraus. 1:1. Dvě kola před koncem (hrálo se pouze jednokolově) tak bylo Dynamo na osmém místě tabulky mimo ohrožení sestupem, Křídla vlasti třetí, tři body za vedoucím a nakonec i vítězným ÚDA (pozdější Duklou).

A kam že se to Slavia vlastně stěhovala? Vršovice, které se do hlavního města začlenily v roce 1922 během vzniku takzvané Velké Prahy, byly mezi válkami čtvrtí velkých kontrastů. Směrem k Vinohradům mířily noblesní bulváry, jimž dominovala Hálkova (dnes Kodaňská) ulice s řadou secesních a historizujících domů, která si svou krásou a výstavností nezadala ani s Pařížskou. Na druhé straně – oddělené náspem železniční trati – se k Bohdalci zvedaly nouzové kolonie pro ty nejchudší, kde lidé žili v chatrčích sbitých z toho, co kde našli, bez elektřiny a tekoucí vody. A mezi nimi zábavní park Eden s tančírnou, kavárnou, lodičkami na lagunách a pět kilometrů dlouhou horskou dráhou.

Nouzová kolonie Zahrádky stála dokonce v místech dnešních tréninkových hřišť Slavie na dohled budoucího stadionu a ve 20. letech přímo sousedila se zábavním parkem. Byla zbourána v roce 1930 a po válce zde vyrostla klasická zahrádkářská kolonie, jejíž poslední zbytky zanikly až v 70. letech s dostavbou sportovního areálu Slavie. Zástavba, která odděluje dnešní areál Slavie od Vršovické ulice, začala růst v první polovině padesátých let, prakticky souběžně se stadionem, zelené pláně mezi Vršovicemi a strašnickými vilkami kolem dnešního Kubánského náměstí ale byly zaplněny až v letech šedesátých a sedmdesátých.

Potíže s novým stadionem začaly vlastně už o osm let dříve, když v roce 1945 vyhořela během Pražského povstání tribuna na Letné. Škoda byla vyčíslena na 2,8 milionu korun, Slavia ale žádné peníze náhradou nedostala. I proto nezačala stavba nové tribuny dříve než v roce 1947 a dokončena mohla být dokonce až o tři roky později, ve chvíli, kdy byl osud letenského stadionu zpečetěn. Klub sice do stavby vložil dva miliony korun ze svého, dalších skoro pět milionů si ale musel půjčit, což investicím do budoucna jistě příliš nenahrávalo.

Dva týdny před definitivním dokončením nové tribuny bylo rozhodnuto o úpravách Letenské pláně, které se sportovním areálem Slavie nepočítaly. Soupis zlikvidovaných zařízení zahrnoval kromě fotbalového hřiště s tribunou, restaurací a bytem kustoda také klubovnu tenistů, šatny házenkářů a atletů, hřiště pro házenou, pozemní hokej, dva kurty pro košíkovou, dvanáct tenisových dvorců, 13 dvorců pro odbíjenou a několik dalších budov se šatnami a zázemím. Celková škoda? 16,5 milionu korun československých. Náhrada? 600 tisíc a příslib stavby nového stadionu v Edenu a tenisových kurtů v Braníku do konce roku 1951.

Jak víme, budování stadionu v Edenu se protáhlo téměř o dva roky, a Slavii tak způsobovalo další výdaje. „Ztrátou hřiště na Letné byli jsme zbaveni možnosti pořádati podniky naší jednoty ve vlastním prostředí a bez zvláštních výloh. Po celou dobu výstavby stadia v Edenu museli jsme platiti značné nájemné za hostování na cizích hřištích, což se viditelně projevovalo v hospodaření jednoty,“ píše se v jedné z výzev tehdejšího výboru klubu.

Stadion byl sice v září 1953 otevřen, odehrál se na něm zápas s Křídly vlasti, rozhodně to ale neznamenalo konec všem útrapám. Spíše naopak. „Je to architektonicky dobře řešené dílo,“ psalo před otevřením Rudé právo, ovšem na tomto díle byla už během kolaudace zjištěna řada nedostatků, které de facto znemožňovaly jeho využívání.

Pohledem z uctivé vzdálenosti Eden zářil novotou, pomyslný divák ale nesměl přijít blíže, nedej bože vejít dovnitř. Krytina střechy byla provedena dehtovou lepenkou, která se během horkých letních dnů roztékala a černá mazlavá hmota kapala skrz dřevěný podhled nejen na lavice, ale během zápasů i na hlavy sedících diváků. Okolí stadionu postrádalo zpevněné cesty a během deštivých dnů se tak nejen sportovci, ale především tisícovky fanoušků musely na zápasy brodit bahnem (nicméně kdo zažil výstavbu pražských sídlišť, tak ví, že něco podobného nebylo výjimkou ani o dvacet či třicet let později). Ústí známého tunelu pod atletickou dráhou, kterým hráči nastupovali ze šaten na hřiště, bylo umístěno tak blízko autové čáry, že bylo jen otázkou času, kdy si některý z hráčů přivodí pádem na jeho poklop zranění.

Stadion postrádal i pevné oplocení, a můžeme citovat další z litanií slávistického výboru „bylo zapotřebí jen zcela malé námahy, aby sešlápnutím, nebo podlezením drátěného pletiva se každý náruživec dostal levně na sportovní podnik“. Chybělo také sociální zařízení, takže jedinou možností, jak o poločase vypustit vypitá piva či limonády, bylo odskočit si za jižní tribunu k železničnímu náspu (tato „tradice“ vydržela až do konce existence starého Edenu a návštěvníci Strahova si jistě vzpomenou, že ji částečně převzal i borový lesík za tamní jižní tribunou). Stavitelé stadionu nemysleli ani na ozvučení, ani na telefony, kterými se organizátoři sportovních akcí museli domlouvat mezi sebou. Obojí si slávisté nakonec – a podle dobových svědectví velmi kvalitně – museli opatřit svépomocí.

Ani mnohé z toho, co bylo v roce 1953 oficiálně dokončeno, sportovcům radost nepřinášelo. V interiéru se šetřilo, kde se dalo, a tak každou chvíli na někoho odpadl kus nekvalitního nátěru, aby mu pak při odchodu zůstala v ruce klika, případně rovnou celé dveře. Kotelna byla umístěna v prostoru, který nevyhovoval bezpečnostním předpisům a z trubek prosakovala voda na tolika místech, že byly brzy promáčené celé stěny a příčky.

Hlavní Achillovou patou nového stadionu byl ale trávník. „Co svěžesti a síly je ukryto v ukázněném pochodu dynamovců! Každý z těch chlapců a děvčat jistě by se nejraději rozběhl po tom příjemně zeleném koberci,“ psaly noviny den po jeho slavnostním otevření. Realita byla ale jiná. Onen „příjemně zelený koberec“ byly ve skutečnosti travní drny položené na jílovitém podkladu původního jezírka z dob zábavního parku (kde dlouho předtím už existoval rybník), takže jednak při dešti nepropouštěl žádnou vodu a měnil se v brouzdaliště, jednak kvůli nedostatku živné půdy prakticky okamžitě odumřel.

„Dvakrát měř, jednou řež. To bychom chtěli znovu připomenout všem, kteří se přičinili o to, že stadion více než rok po předání svým účelům plní jediný úkol – stojí,“ psalo se v Mladé frontě ještě v září 1955, tedy ne rok, ale dva roky poté, co sešívaní v Edenu odehráli svůj první zápas. „Trávník se už znovu pěkně zelená, a ani největší lijáky nestačily ho potopit. Střecha tribuny ale odolává zatím jako jediná volání po nápravě,“ dočteme se v článku o tom, že zatímco hrací plocha se dočkala úprav, problém kapajícího dehtu ze střechy dva roky nikdo neřešil. Stejně tak stále chyběly svody dešťové vody do kanalizace, závady se projevovaly na rozvodech vody, osvětlení nebo odvětrávání šaten, v útrobách tribuny hrozila požárem nevyhovující kotelna a také úprava okolí – cesty či výsadba stromů – příliš nepokročila.

Trvalo ale ještě další rok, či dva, než mohl klub na novém stadionu začít plnohodnotně fungovat. Až během slavného zájezdu fotbalistů do Jihoafrické republiky na podzim 1956 totiž dokázali nedávní mistři světa v lukostřelbě a členové Slavie Jiří Baštář a Václav Karola zařídit, že se v roce následujícím bude další mistrovství světa konat v Československu, a to právě na stadionu v Edenu. Z peněz od světové lukostřelecké federace FITA byl pak konečně vybudován trávník, který vyhovoval nárokům tehdejší doby, a velikonoční turnaj na jaře 1957 se tak v Edenu mohl poprvé odehrát na kvalitním pažitu. Po šesti letech tak mohlo skončit – částečné či úplné – vandrování Slavie po cizích stadionech.

Ani kapacita 38 tisíc diváků, která byla oficiálně stanovena kolaudačním rozhodnutím (i když se později ukázalo, že ochozy jsou schopné pojmout o několik tisíc lidí více), ale nedostačovala a zhruba po patnácti letech začala Slavie uvažovat o přestavbě a novém stadionu s kapacitou až 64 tisíc fanoušků. Tehdy už měl starý Eden za sebou rekordní návštěvu více než 42 tisíc diváků (možná i 44 tisíc, různé prameny se opět neshodnou) na zápase o postup ze druhé ligy mezi Slavií a Plzní v roce 1965 a zástupci Slavie dokonce odjeli do Paříže podívat se na tehdy rozestavěný Park princů, stejně jako řada předchozích – a bohužel i následujících – pokusů ale i tento vyšuměl do ztracena.

Sešívaní tak v Edenu vydrželi hrát s drobnými přestávkami až do konce sezony 1999/2000. A i přes veškeré starosti, které Slavii na počátku své existence nadělal, se stadion nakonec dočkal své hvězdné chvilky. To když ve stínu staré dřevěné tribuny mohli hráči spolu s fanoušky oslavit jistotu mistrovského titulu po dlouhých 49 letech. Psalo se datum 1. května 1996.

Čekání na další ligový titul pak trvalo dvanáct let. Slavil se na stejném místě, ovšem už v kulisách čerstvě otevřeného nového stadionu.