Trenérem od pěti, zákaz Večerníčku. Jaký byl a je Jindřich Trpišovský? Zpověď jeho otce

Nebýt jeho, možná by byl český fotbal o jednoho trenéra chudší. Byl to právě tatínek Jindřich Trpišovský, který pomohl svému stejnojmennému synovi ke studiu profesionální licence. Jak to dopadlo, už všichni víme. Pojďme si teď společně projít cestu, která dovedla Jindřicha Trpišovského mladšího až na trenérskou lavici v Edenu. Cestu otce a syna, které pojí celoživotní láska k fotbalu.

Husté bílé vlasy sčesané na elegantní patku, pevný stisk ruky a štíhlá postava se zády rovnými jako svíčka. Čtyřiaosmdesátiletý Jindřich Trpišovský je zvyklý stát zpříma. A taky zvyklý reprezentovat, ale o tom až později.

Restaurace Šalanda v jeho milovaných Kralupech nad Vltavou v jedenáct dopoledne právě otevírá, čeká nás prostorný salonek vybavený v moderním dřevěném designu, kam pan Trpišovský s přáteli chodívá sledovat venkovní zápasy Slavie. Má to tu rád a mají tu rádi jeho, jak je vidět z veselého vítání s personálem restaurace.

Bílé tenisky, úzké černé kalhoty a výrazně červenou značkovou mikinu, ze které vykukuje límeček bílého polo trička, byste také očekávali spíše na muži o několik generací mladším.

„Ty barvy, to je samozřejmě Slavia Praha. Tohle tričko a mikinu jsem začal nosit, když Jindra převzal slávistické áčko, a slouží už šest let jako vítězné oblečení. Když máme šňůru bez prohry, samozřejmě se nesmí vyprat. Před třemi lety to bylo 58 zápasů v kuse, což bralo nervy mojí manželce, ale já jsem si je schovával, aby mi na ně nemohla. No, a teď je to, tuším, asi 27 zápasů, co nebyly v pračce, a já věřím, že nějaký rekord s nimi ještě trhnu,“ zahajuje naše setkání zvesela Jindřich Trpišovský, starší toho jména, které se v jeho rodině dědí z otce na syna. „A říkejte mi Jindřichu. Nebo Jindro.“

Tak tedy, pane Jindřichu, kolik let vám bylo, když jste se stal otcem Jindřicha mladšího?

Jindřich se narodil v roce 1976, já v roce 1939. Můj táta vždycky říkával: ‚V devětatřicátém přišli Němci a ty.‘ Takže mně bylo 37 a mojí paní o tři roky méně, což na tu dobu nebylo málo. Jindřich se narodil v porodnici na Vinohradech a vyrůstal pod Karlovým náměstím, v Dittrichově ulici.

Jste tedy rodilí Pražáci.

To jsme! Když bylo Jindrovi kolem čtyř let, sehnal jsem byt v Bohnicích, tři plus jedna v novostavbě, a tam jsme žili až do roku 94. V tom roce jsme také začali jezdit do Chvatěrub na chalupu, kam jsme se později i přestěhovali, a následně jsme se ještě přesunuli do Kralup, abychom měli vše víc po ruce. No, v Kralupech už jsme 27 let. Jindřich celé dětství a dospívání strávil v Praze, dokonce když my se ženou jsme se odstěhovali, on zůstal v našem bohnickém bytě. Ale jezdil za námi do Chvatěrub, na fotbalovém hřišti TJ Vltavanu Chvatěruby si také našel životní lásku, a nakonec pražský byt prodal a přestěhoval se blíž k nám. Přišel vlastně za tatínkem, za maminkou a svou přítelkyní (smích).

Byli jste rádi, že ho máte blízko a že už vám ho žádná neodvede?

Moc. Byli jsme opravdu moc rádi, protože nás tady v okolí všichni berou jako svoje, a tak nás hrozně těší, že jsme tady komplet. A můžu vám říct, že do Prahy bych se nikdy nevrátil. Tady je život kamarádský, alespoň trochu se každý s každým zná, každý pomůže, a jsem rád, že tady bydlím.

Čím vás místní kraj nalákal?

Nejdřív to bylo okolí. Chvatěruby jsou krásná vesnička a nad Vltavou je úžasná příroda. Hned pak jsme zjistili, jak skvělí lidé tam žijí. Takové jsem v Praze nikdy nepoznal. V Kralupech se to opakuje. Já mám dva vlčáky, jeden už moc na procházky není, ale s tím druhým chodím podle Vltavy až do těch Chvatěrub, jsou to tak dva kilometry tam a dva zpátky. Když máte vlčáky, na procházku musíte každý den, dneska už jsem byl taky.

Jezdili jste sem do okolí ještě před tím, než jste se tu usadili?

My jsme jezdili hodně na Mělník, což je prakticky tady, každou neděli odpoledne do zámecké restaurace. Tam jsme se dívali na soutok Vltavy, to Jindra miloval, ale ještě víc tam miloval zmrzlinové poháry, které jsme si dávali.

Pěkný vztah se synem máte dodnes.

My se hodně vídáme, máme k sobě blízko celý život, jezdím na všechny jeho zápasy do Edenu. Jeho maminka kolikrát říká, že ho vidí víc v televizi než doma, ale je to spíš v nadsázce. Ona je nadšená, že je úspěšný, že dělá, co má rád a že se mu daří. Jindřich nás hodně navštěvuje s partnerkou a s vnukem, býváme u něj každé Vánoce a jeho přítelkyni Lindu máme moc rádi. Ta jednou o Jindrovi prohlásila do novin, že je ‚pan Dokonalý‘. Já bych to trošku doplnil, protože pro nás je ‚paní Dokonalá‘ právě ona. A to neříkám jen tak, to je skutečně pravda. On také ví, koho doma má, a řekl bych, že si toho moc váží. My s manželkou jsme šťastní, že má náš syn fungující šťastnou rodinu.

Je Jindřich jedináček?

Ne, není jedináček. Měl o deset let staršího bratra, který tragicky zahynul při automobilovém neštěstí, nebyla to jeho vina. Bylo mu 27 let a pro celou naši rodinu to bylo nejhorší období v životě. Jindra ho měl moc rád a vždycky k němu vzhlížel.

Taky vím, že jméno Jindřich se u vás dědí po několik generací. Podědil ho i váš vnuk?

Snacha nám chtěla vyhovět, aby se jméno Jindřich zachovalo, takže vnuk se jmenuje Jindřich Nikolas Trpišovský. Pro ni doma je to Nikolas, což zdůvodnila tak, že u nás v rodině, když se řeklo Jindřich, tak vstali čtyři lidi. Jeho kamarádi ho taky oslovují Nikolas, Niky, už je to vžité. Ale pro nás s manželkou je to Jindříšek.

Nevadilo někdy vaší paní, že u vás doma je to pořád fotbal, fotbal?

Jindřich někdy v rozhovorech říkal, že jeho kariéra je z velké části moje zásluha. Ale já bych chtěl dodat, že je to taky obrovská zásluha mojí manželky, která nám to tolerovala. My jsme o víkendech projezdili celou republiku po fotbalech. Já jsem se tím bavil a vozil jsem ho všude, kam chtěl, a ještě rád. Ale jí patří dík za tu trpělivost.

Na fotkách z domova je Jindřich často v obležení psů. Jste pejskařská rodina?

To si pište! U nás v rodině má chovatelství dlouhou historii, já jsem celoživotní milovník německých ovčáků a vzal jsem si za manželku pejskařku. Moje žena si dokonce po roce 89 založila chovnou stanici jorkšírských teriérů, ale nemělo to dlouhého trvání…

Co se stalo?

Když totiž měla štěňata prodat novým majitelům, na každém se jí něco nezdálo, měla dojem, že se o pejsky nebudou dobře starat a že jim je nemůže nechat. Zkrátka nebyla schopná dát štěňata do cizích rukou, všech pět jsme si tedy nechali a chovnou stanici jsme zrušili. Na fotkách jsou právě ti jorkšíři. Dneska máme doma dva vlčáky a pražského krysaříka, a ten Jindru obzvlášť miluje. Když někdy vidíme syna v televizi, pes ho pozná a manželka mu říká, že tam v televizi je jeho druhý páníček.

Bavily Jindřicha i jiné sporty než fotbal?

Jeho bavil jakýkoliv sport. Ale fotbal, ten vítězil. On v takových sedmi, osmi letech už znal anglické týmy, sestavy a podobně. Ale věnoval se třeba i cyklokrosu. To bylo v Bohnicích a místní trenér pan Halíř říkal, že Jindra je budoucí šampion v cyklokrosu. Jindřich totiž od prvního závodu, který jel, všechny vyhrál. Měl úžasně silné nohy. Bavil ho i tenis, zkoušel hokej. Jenže když začal aktivně hrát fotbal, ostatní už šlo stranou.

Nějakou úsměvnou historku byste vytáhl z paměti?

Třeba z Jindrova raného dětství. V našem bohnickém bytě jsme v chodbě hrávali fotbal, byl tam zelený koberec jako trávník, vchodové dveře coby jedna brána a dveře od toalety coby druhá brána. Já jsem byl Tonda Panenka a Jindra byl Láďa Vízek. Jindra sotva mluvil, byly mu tak dva roky, když ho jednou hlídala babička. Měla mu k obědu ohřát jídlo, které jim manželka připravila, ale volala, že Jindra v ruce drží balon a brečí, že chce řízek. Manželka to uvedla na pravou míru, že nechce řízek, ale že s ní chce hrát fotbal a že je Vízek.

Pamatujete si, kdy přesně začal Jindřich s fotbalem?

To mu bylo šest, sedm let, na Dynamu Praha. Měli škvárové hřiště tam, co je dnes křižovatka Želivského. A začal v brance, chytal, ale nebavilo ho to, tak přešel do pole. Jako fotbalista byl průměrný, nejdál to dotáhl, tuším, do Pražského přeboru. Jeho kvality se později projevily v trénování.

Vy sám jste fotbal hrál i jinak než na chodbě se synem?

Hrál, ale moje nejvyšší soutěž byl pražský městský přebor. A tam jsme byli jenom rok a pak jsme sestoupili.

Dostal se i k hokeji.

Ale ne jako hráč (smích). Léta jsem pracoval na hokejové hale Sparty v Holešovicích. Byl rok 89, rušily se Restaurace a jídelny (zkráceně RaJ, poznámka redakce), tam já jsem pracoval. A pan Míra Kuneš, tehdy sportovní ředitel hokejové Sparty, který mě znal, mi zavolal a říkal „Když se ruší RaJe, nechceš jít sem dělat vedoucího provozu? Máš hotelovku.“

Co vy na to?

Já to přivítal. Šel jsem na pohovor, byl jsem přijat a byl jsem strašně šťastný, protože u Restaurací a jídelen jsem měl pod sebou 23 restaurací, které jsem vedl, musel jsem chodit neustále v obleku a kravatě, prostě připravený reprezentovat. No a já přišel najednou do hokeje, já mohl chodit ve sportovním, a to už jsem nesvlékl, oblek si vezmu akorát na svatbu nebo někdy do televize.

Na takovém místě jste se cítil dobře, že?

Tam jsem se cítil výborně. A byl jsem kolem sportovců. Já jsem zažil na hokejové Spartě pět mistrovských titulů, a pochopitelně jsem jim v tu dobu fandil. Pořádaly se tam velké sportovní a kulturní akce, krasobruslení, tenisové exhibice, pamatuji si, když tam hrál McEnroe. Prožil jsem tam krásných patnáct let profesního života. Pro milovníka sportu nádherný závěr pracovních povinností.

Teď ještě někde pracujete?

Já momentálně dělám pro jednu pískovnu papírování. Ne, že bych to potřeboval, v životě jsem si poměrně slušně vydělal a jsme se ženou zajištění, ale jsem rád mezi lidmi a v mém věku už je důležité, aby mozek stále pracoval.

Jaký byl Jindřich ve škole?

On byl dost dobrý žák. Neměl problémy s učením ani s chováním, byl třídní premiant. Dovolíte mi malou vzpomínku? Jindřich jednou chyběl z důvodu nemoci, tak mu učitelka dala za úkol, aby udělal sloh na téma Můj táta. Učitelka mi to pak dala přečíst a Jindřich tam o mně psal možné ne úplně v superlativech, ale závěr byl – můj táta je to nejdražší, co na světě mám. To bylo moc hezké. Když si na to vzpomenu, zase mám slzy v očích.

To se vám nedivím! Na takové dítě se snad nejde zlobit.

No právě.

Kam pak pokračoval po základní škole?

Vzhledem k tomu, že byl nadaný student, pokračoval na střední hotelovou školu, tu jsem kdysi studoval i já i manželka. Téhle profesi se ale nakonec moc dlouho nevěnoval, poměrně brzy začal dělat trenéřinu. Když trénoval mládež na Xaverově, to bylo asi v roce 96, tak u toho pracoval jako vedoucí provozu v jedné restauraci na Černém Mostě. U mládeže pochopitelně nebyl placen, musel se něčím živit. Bral si tam obvykle ranní nebo noční směny, aby mohl být odpoledne s dětmi na tréninku. Byl to pro něj dost náročné. Na Xaverově nejprve dělal asistenta trenéra ve druhé lize, jenže když vstoupilo v platnost, že k tomu musí mít profi licenci, přešel k mládeži. Vzal si dorost, který tehdy hrál přebor Prahy a dostal ho do ligy, a to mu bylo teprve dvacet let.

A pak začal studovat profesionální licenci?

Ano, pak se do toho obul. Zajímavostí je, že když začal studovat, byli tam s ním samí bývalí ligoví fotbalisté. On byl samouk. Začal sám na sobě pracovat, bez jakékoliv protekce, a dotáhl to tam, kam to dotáhl. Víc než hráčský um v něm dřímal smysl pro trenéřinu.

Kdy jste si všiml, že by mohl mít pro trénování talent?

My jsme mívali chatu v Klánovicích, před ní byla travnatá cesta a na ní každé prázdniny dvě branky. Chodily k nám všechny děti z okolí a Jindra sestavoval oba týmy. Příprava na utkání trvala tak tři čtvrtě hodiny a pak šest minut hrály, než musely na oběd. Tam jsme ho s manželkou pozorovali a z toho, jakým způsobem on děti pro jejich role vybíral, co jim říkal a jak ony plnily jeho pokyny, jsem cítil, že má pro trénování vlohy. Měl respekt i u dětí o dva roky starších, to bylo zajímavé.

A vy jste se rozhodl do jeho trenérského vzdělání zainvestovat.

To ve chvíli, kdy vyšlo nařízení, že bez licence nemůže dělat asistenta ve druhé lize. Já jsem ho ponoukal, aby šel studovat, ale on tehdy prohlásil, že to je všechno hezký, ale že na ni nemá peníze, protože jen ta přihláška tenkrát přišla na 100 000 korun, a to ještě nepočítám každý měsíc týdenní výjezd do Olomouce na Univerzitu Palackého, bydlení a stravu. Já jsem však neváhal ani vteřinu a slíbil jsem, že mu studium budu platit. On sám se zdráhal od nás takový dar přijmout, ale já jsem nedal jinak. Nakonec uspěl v přijímacím řízení mezi samými známými fotbalovými jmény. Nelitoval jsem ani vteřinu, dodnes jsem rád, že jsem ho podpořil a on mohl studium absolvovat.

Jak jeho trenérská cesta pokračovala?

Studium pro něj bylo náročné, protože týden, který byl v Olomouci, si pak musel napracovat ve svém tehdejším zaměstnání, do toho ještě trénoval mládež na Xaverově. Z Xaverova se během studia přesouval do Kolína, kde dostal za úkol vytáhnout dorostence Kolína do ligy, a jemu se to během roku povedlo. Když jsem tenkrát koukal, jak gólem nějakého Čapka porazili Mladou Boleslav a postoupili, říkal jsem si, že je to to největší, co ten můj kluk dokázal, a že teď bude trénovat dorosteneckou ligu, ale kam to bude pokračovat, to jsem si nedovedl ani představit.

Měl někdy ve své trenérské kariéře velkou krizi?

Když trénoval Viktorii Žižkov, hráčům nechodily výplaty, to on nesl velmi špatně. Sám dokonce některým pomáhal. Když mu řekli, že nemají pro rodinu na neděli na oběd, tak jim dal nějaké peníze ze svého. Tehdy se mi zdálo, že měl možná chuť s trénováním skončit, ale nikdy mi to neřekl. Já jsem ho v té době také finančně podporoval, měl jsem slušný příjem a také jsem sháněl sponzory, kdekoliv to bylo možné, abych těm klukům trochu pomohl. Na druhou stranu na Viktorce udělal svůj první velký úspěch, když přebíral A–tým v zuboženém stavu, fyzicky absolutně nepřipravený, a ti kluci na konci ročníku skončili třetí, jen tři body od postupového místa.

Jaké vlastnosti z něj dělají dobrého trenéra?

Jindřich je od dětství zvyklý věci dotahovat. Já si vlastně nevzpomínám na žádný jeho vyložený neúspěch. Co začal, to také dokončil. Dnes už má spoustu profesních nabídek do ciziny, a všechny je odmítá, protože to chce se Slavií dotáhnout co nejdál to půjde.

On už ale se Slavií dokázal, co se dalo.

To máte pravdu. Letos by určitě chtěl vybojovat titul a účast v Lize mistrů. Doufám, že se to povede a že budeme mít v Edenu zase co slavit. Já mám ale sen, že si Jindra jednou zatrénuje i nároďák. To víte, jsem velký vlastenec.

Chodíte do Edenu na každý zápas?

Já chodím na všechny. Už když Jindra trénoval dorosty, tak jsem jezdil všude s nimi a vynechal jsem jen když jsem byl marod. Teď už na delší výjezdy nejezdím, dávám přednost sledování v restauraci s kamarády nebo doma v televizi. Ale moje paní na Jindřichovy zápasy vůbec koukat nemůže, je hrozně nervózní, já jí jen o poločase hlásím, jestli je to dobrý nebo špatný. V Edenu byla jen párkrát, třeba na posledním zápase, když bylo slavnostní předávání poháru pro mistry ligy, a příště prý půjde zase až budou mistři. Doufám, že to bude letos!

Co máte v Edenu rád?

Všechny lidi od pana Tvrdíka až po paní recepční, protože to je rodina. Oni o sobě říkají, že jsou rodina, a myslím, že to není přehnané, protože všichni navzájem se tak k sobě chovají. Vždycky to tam na mě zapůsobí příjemnou atmosférou.

Voláte si s Jindřichem po zápasech?

Jen když zavolá on mně. Vím, že má spoustu pozápasových povinností, různé tiskovky a rozhovory s novináři, ale jsem rád, když to s ním můžu probrat třeba druhý den. A ještě jednu věc vám prozradím: Jindřich mě občas bere s sebou po zápase do kabiny. Není to často, nezneužívám té možnosti, ale když se mi poštěstí, mám to moc rád, hlavně kvůli atmosféře mezi klukama.

Co nejhezčího jste s Jindřichem na fotbale zažil?

To, že jsem seděl v Edenu na zápase Slavie s Barcelonou, na hřišti běhal můj idol Messi a na trenérské lavici seděl Jindra. Myslím, že jsem tvrdý chlap, v životě jsem něco zažil, ale v tomto případě mi tekly slzy. Slzy obrovské hrdosti na mého syna.

Původně jsme měli rozhovor dělat i s maminkou slávistického trenéra, nakonec jsme z ní vymámili jen krátký telefonát. Monika Trpišovská je skromná dáma, která si na publicitu nepotrpí. Také zdůrazňuje, že fotbalu nerozumí a že tuhle lásku Jindřich vždy sdílel s tatínkem.

Jindra byl vždycky tátův kluk. Manžel ho uměl líp přebalit i nakrmit, později ho oblékal i vodil do školky, což na tu dobu vůbec nebylo běžné. Měli k sobě blízko, až jsem někdy žárlila. A to víte, že mě štvalo, že se doma pořád řeší jenom fotbal, a vadí mi to doteďka (smích). Dokonce jsem chtěla, aby se Jindra víc věnoval oboru, který vystudoval než hraní fotbalu. Když se obul do trénování, tak jsem ho ale podpořila, věděla jsem, že bude dobrý.

Do Edenu skoro nechodím. Fotbalu nerozumím a kdykoliv soupeřův tým vletí na naši polovinu, začnu řvát, protože mám strach, že dostaneme gól. Já chci na konci znát výsledek, nervy na sledování nemám.

Jindra neměl nikdy přísnou výchovu, neuznávali jsme tělesné tresty, spíš jsme mu v případě nutnosti zatrhli Večerníček, to pro něj bylo nejhorší. Dokonce říkával tátovi, že by radši dostal na zadek. Je ale důležité zmínit, že s ním nikdy nebylo těžké vyjít, bylo to bezproblémové a rozvážné dítě, i puberta nám prošla v klidu.

Proč je úspěšný trenér? Protože dostal od Boha talent poznat, kde jsou možnosti hráče, a snaží se ho tam dotlačit. Dokáže z nich dostat to nejlepší. Krom toho je velmi trpělivý a dovede člověku vysvětlit, co po něm chce. Jako maminka mám na Jindrovi nejraději jeho laskavost, rozvahu a klid. Když přijde, nemusí ani mluvit, ale poznáte na něm, že vás má rád. Taky je kdykoliv ochotný přispěchat na pomoc.

Text vyšel v prvním letošním vydání klubového magazínu HALFTIME.