Článek
Na chvílí se zamyslí, pak ze sebe odpověď na otázku, se kterou počítal, dostane. „Může to být za těch devět let zhruba 70 tisíc kilometrů, co jsem se Slavií najezdil. Ročně na lize udělám pět tisíc, k tomu Evropa. Je to náročné, ale mám to moc rád,“ přiznává drobný muž s širokým úsměvem.
Řidiče dělal odjakživa, do padesátky mu zbývají tři roky. Drtivou většinu z úctyhodné každoroční kilometráže odjezdí sám, za skoro dekádu se stal nedílnou součástí týmu. „Mildo, řekni jim, že ti do nafty dávaj na pumpách skokany. Jinak to není možný, že s náma tak drncáš,“ halekají rádi na Osvalda Stanislav Tecl a Ondřej Kolář.
Se začleněním do kolektivu mu výrazně pomohla osoba Stanislava Vlčka, vedoucího týmu, i dlouhá soustředění, která Osvald absolvuje s hráči i realizákem. Plnou dávku, od prvního do posledního dne.
V rozhovoru, který vznikl pro klubový magazín HALFTIME, promluvil o divokých začátcích v éře nizozemského kouče Pastoora, nejdelší a zároveň nejkrásnější cestě na barcelonský Camp Nou, i osamělých návratech z venkovních duelů, kdy slávisté ve vlaku stříkali mistrovská šampaňské, zatímco on sám vezl po D1 bedny s bagáží.
Milan Osvald se slávisty ročně na lize najezdí pět tisíc kilometrů, k tomu daleké výjezdy po Evropě.
Autobus jste poprvé slávistům přistavil v druhé polovině sezony 2013/14, jak se to seběhlo?
„V tu dobu už jsme jezdili s hokejovou Slavií. Tady jezdil dopravce, který střídal řidiče i autobusy. A fotbalová Slavia sháněla dopravce, který by pro ni jezdil exkluzivně. Tak, aby měli jeden autobus i řidiče. Oslovila hokejovou a takhle to začalo.“
Takže s cenným nákladem profesionálních sportovců na palubě jste zkušenosti měl…
„Hokejisty jsem přímo nevozil, ale párkrát jsem s nimi jel. Věděl jsem zhruba, co mě čeká, moje poprvé bylo, když jsem byl pro kluky na letišti po příletu ze soustředění v Turecku. Tam jsem se seznámil se Standou Vlčkem a kolektivem okolo. Poznal jsem se i s Jirkou Šveňkem, což je kustod, který přišel k týmu ve zhruba stejné době jako já.“
Jaký byl první den v práci?
„Fajn. Moc mi pomohl právě Standa, to je skvělej kluk. Pro mě to bylo super, ale horší bylo, že v tu dobu tady byl trenér Pastoor, mluvil anglicky, což mi moc nejde. Moje první cesta byla do Teplic, naštěstí ještě ne přes noc. Samozřejmě jsem z toho byl vykulený, nikdy jsem něco takového nezažil.“
Autobus je pro slávisty druhým domovem. Nikde netráví více času.
Povídejte…
„Bylo to takové nepřirozené, člověk má trému. Je to úplně jiné osazenstvo, než na které jsem byl zvyklý. Tým navíc v autobuse tráví obrovské množství času. Je to pro ně takový druhý domov. Ale dostal jsem se do toho. První půlsezonu jsem se ještě střídal s řidičem hokejové Slavie a od té doby jsem tady nastálo.“
V Teplicích 10. března Slavia padla 0:1, klub prožíval nejhorší sezonu ve své novodobé historii. Neměl jste pochyby o tom, do čeho se to vrháte?
„Ne, vůbec jsem se nerozmýšlel. Cítil jsem, že poznám něco nového a zajímavého. Každému se nepoštěstí, aby mohl vozit fotbalovou Slavii. Začátky byly krušné, to víme všichni. Když se furt prohrávalo, tak jsme zpátky domů do Edenu jezdili se strachem. Pak už se to zvedalo a byla cítit větší pohoda.“
V tom roce přišla jistota záchrany až v posledním kole, v Ostravě jste prohráli 0:2, Olomouc ani Bohemians ale zaváhání nevyužily, sestoupily. Jaká byla cesta z Bazalů domů?
„To si pamatuju jako by to bylo včera… V autobuse bylo úplné ticho, kdyby tam spadnul špendlík, tak by to bylo slyšet. Udrželi jsme se, ale důvod to slavit nebyl žádný. Policajti na nás čekali v Průhonicích u benzinky, protože měli informaci, že na nás fanoušci čekají v Edenu, takže nás doprovodili přímo na stadion.“
Měl jste strach?
„Měl, i kluci ho měli. Jedete někam a netušíte, co se bude dít. To je zvláštní pocit, divný. Nejhorší zážitek to ale nebyl…“
Nejdelší cesta, na kterou se Milan Osvald se slávisty vydal, vedla do Barcelony.
Co bylo horší?
„Stejná sezona, jarní část. Když jsem jel svoje první derby na Spartu, bylo to v dubnu. Přepadli nás jejich fanoušci, zablokovali cestu, začali po nás házet půllitry, dokud nerozbili boční okno. Pak toho nechali. Střep z okna dokonce trefil Karla Hrubeše, byla tam krev.“
Svou roli sehrála i neobvyklá cesta, kterou jste se na Letnou vydali, že?
„Ano. Tenkrát tady byl trenér brankářů Pařízek. Bylo to ucpané, tak mi poradil, ať jedu jinudy a přijeli jsme do boční ulice u Národního technického muzea na Letné. Neměli jsme policejní doprovod, to tenkrát vůbec nebylo. A tam si na nás počkali. Obestoupili autobus a začalo to. Snažil jsem se pořád jet, ale nešlo to.“
To je síla…
„Asi je vyprovokoval nový polep. Byla to novinka, která je vydráždila (smích). Od té doby už s námi vždycky jezdila policie a můžu si sám diktovat cestu. První půl rok byl prostě divočina. Takové chvilky, kdy jsem pochyboval, samozřejmě byly, ale na druhou stranu jsou to zážitky, na které člověk nikdy nezapomene. Něco takového se jen tak nepřihodí, že jo (smích).“
Autobus je vizitka Slavie
Jak dlouho trvalo, než vás hráči přijali mezi sebe, a začal jste se v jejich společnosti cítit komfortně?
„Druhou sezonu už jsem se cítil jako součást týmu. První půlrok bylo takové rozkoukávání. Nevěděl jsem, jak se můžu chovat, co si můžu dovolit. Od druhé sezony to ale bylo lepší a lepší, teď se tady cítím jako doma.“
Rozhovor společně děláme v rakouském Aigenu. Dlouhé týdny na soustředění pomohly?
„Určitě. Je to hodně času stráveného s týmem. Člověk si zvykne na to prostředí víc, než když jedete jen na jeden zápas.“
Milan Osvald má jasno. Autobus je vizitka klubu, musí být pořád čistý.
Jak tady probíhá váš klasický den?
„Ráno nebo dopoledne se jede na trénink, zpátky se vracíme okolo dvanácté hodiny. V půl jedné je oběd a kolem půl čtvrté jedeme na trénink, který je do šesti hodin. Za den udělám čtyři až šest jízd, někdy i osm.“
A jak jsem si všiml, ve volném čase autobus šůrujete…
„Jasně, nikdo nechce být v bordelu a ve špíně, takže ho v průběhu týdne obden uklidím, vyluxuju a umyju okna. Jak kluci chodí oblečení na trénink, tak se neudrží to, aby tam byl pořádek. Je to vizitka klubu. Autobus musí být pořád čistý.“
Vozíte i mládež, tam se asi nauklízíte podstatně víc, je to tak?
„Mládežníci jsou mnohem větší bordeláři, když je občas vezu, tak to je stokrát horší než áčko. Áčko si vždycky uklidí. Jedí tam po zápase, třeba pizzu, ale bordel tam není. Když je potřeba, tak kluky napomenu, že by to chtělo trochu víc pořádku, ale oni si to hlídají sami. Spíš to jsou noví hráči na začátku sezony, kteří si na to musí navyknout. Nemůžu si ale v tomhle ohledu na nikoho stěžovat.“
Zatím poslední design slávistického autobusu.
Také jste u toho, když se vymýšlí nové polepy na autobus, užíváte si ten proces?
„Jsem u toho a je to super. Můžu k tomu dát své připomínky, i když samozřejmě nejsou všechny splněny (smích). Ale můžu k tomu říct svoje, co tam může být a tak. Třeba když jsou přelepená okna, tak zevnitř jsou malé dírky, ale kluci si stěžovali, že je z toho bolí hlava, když přes to koukají. Třeba Hušbovi nebo Masovi z toho vždycky bylo špatně. Taky aby vzadu byly polepy sponzorů udělané zvlášť, aby šly přelepit. Je toho víc.“
Potkal jste při vašich cestách klubový autobus soupeře, který vám vyrazil dech?
„Asi Lince. Byl propracovaný po konstrukční stránce a měl i nádherný polep. Ten se mi líbil nejvíc. My ho máme taky na vysoké úrovni, určitě je to jeden z nejlepších autobusů v lize. Třeba jsme tam klukům na televizi zařídili tuner na přenosy sportovních utkání. Cestou domů tak mohou koukat na fotbal nebo na filmy.“
Nejvíc zpravidla běží co?
„Nejčastěji tam jde Lajna. To jde pořád dokola. Já snad ani jiný film nemám (smích). Buď se kouká na fotbal, nebo se pouští Lajna. Už to znám nazpaměť.“
Milan Osvald ještě na „starém“ autobusu. Možnost říct si své k novému designu ho vždy těší.
Privilegium jako španělský král
Současný trenérský tým Slavie je velmi pověrčivý, jak se to promítá do vaší práce, řízení?
„Hodně (smích)… Třeba nesmím dát při cestě na zápas zpátečku, abychom necouvli ani o metr. Slavia totiž necouvá, nikomu a ničemu neustupuje.“
To zní jako Zdeněk Houštecký…
„Ano, to je šampion (smích). Nikdo jiný mi do řízení tolik nekecá. Upozorňuje mě, když špatně přeřadím nebo pozdě brzdím. Prostě na všechno. A ještě Radek Černý a Standa Tecl občas trochu popichujou, ale je to v dobrém. Sranda v mužském kolektivu je někdy trochu drsná.“
Zpět k pověrčivosti, co dalšího ještě musíte?
„Když se jede z Evropy a vyhraje se zápas, tak se první kulaťák objíždí tolikrát, kolik se dá gólů. Když tam nejsem, tak se objíždí kulaťák v Praze na letišti. Když se žádná branka nevstřelí, tak se projede rovně a jede se dál. Nejvíc otoček myslím bylo, když se hrálo v Genku. To bylo 4:1, tam to i začalo. Byl to navíc můj první evropský výjezd se Slavií. Hezky to bylo vidět v seriálu Totální sezona.“
Odznáček Genku máte připíchnutý po levé ruce nad okénkem…
„Ano. Začal jsem je sbírat, Genk byl první, mám i Borussii Dortmund, Inter Milán… Vždycky, když někam přijedeme, snažím se vyběhnout do fanshopu a koupit si ho, abych měl památku.“
Zkusíte přiblížit proces evropského zápasu?
„Hráči letí, nebo jedou vlakem, a já přejíždím s autobusem a věcmi s denním předstihem do místa zápasu. Na letišti je pak naberu a odvezu na hotel. Na tréninky i zápas tak mohou jet svým autobusem, mít trošku pohodlí. V posledních letech se dostanu s autobusem i na ranvej. Je to zážitek, když se člověk dostane tak blízko k letadlu. Ten proces předtím je ale složitý a trvá to nějakou hodinu, než se to vyřídí a projdou se všechny dokumenty. Třeba v Kolíne, když jsme jeli na zápas v Dortmundu, už jsem běhal od kanceláře ke kanceláři a nevěděl jsem si rady. Je to ale pro kluky pohodlnější než procházet celý letištěm. Ale ne všude to jde.“
Milan Osvald odznáčky s logy soupeřů Slavie sbírá, zdobí si jimi interiér kabiny.
Řídíte vždycky vy, nebo máte pomocnou ruku?
„Když se jede na evropský výjezd, tak je potřeba, abychom jeli ve dvou. Beru si někoho z firmy, ale nikoho stálého nemám. Zatím to vždycky vyšlo, že na zápasy, které mohl jet jen jediný řidič, jsem jel já.“
Když jste ve dvou, letá vzduchem hláška o Karlovi a Karlovi z Účastníků zájezdu?
„Občas ano, co se dá dělat (smích).“
Jakou nejdelší cestu jste vážil?
„Jednoznačně Barcelona, když se jelo na Ligu mistrů. To je dodnes nejdelší trasa, kterou jsem jel. Bylo to 1 900 kilometrů. Ze začátku jsem měl z cesty strach, jeli jsme to v kuse, ale stálo to za to. Všechno, co se tam dělo, byl parádní zážitek.“
Vyprávějte…
„Na hotelu s námi byli španělský král a královna. Všechno bylo zabezpečené, ani nás tam nechtěli pustit. Do okolí vůbec nepouštěli auta, všude byly rušičky, nefungovalo ani dálkové ovládání na odemčení autobusu. Bál jsem se, že se mi rozbil autobus, ale podařilo se to pak odemknout normálně klíčem (smích). U zátarasu s ochrankou nás normálně pouštěli, když viděli autobus. Dá se říct, že takové privilegium jsem měl jen já a španělský král (smích). Každého kontrolovali až při vstupu do hotelu.“
Nejdivočejší cesta dle Milana Osvalda? Asi po finále MOL Cupu v Mladé Boleslavi.
Co nejlepší zpáteční cesta? Platí, že když je tým v euforii, tak vy jste naopak lehce v nervech?
„Trošku. Když je tým v euforii, tak čekám, co se zničí. Asi nejdivočejší byla cesta po finále MOL Cupu v Mladé Boleslavi. Když se venku vyhrál titul, tak se jelo domů vlakem z Ostravy.“
To vám muselo být líto…
„Samozřejmě bych u toho chtěl být, ale s tím asi nic jako řidič neudělám. Jedině, že bych se naučil řídit i lokomotivu (smích). Ale to k tomu prostě patří, poslední titul jsme naštěstí slavili v Edenu, u toho jsem nechyběl. Když mi to práce dovolí, chodím na každý domácí zápas. A zase na venkovních utkáních musím do autobusu tak deset minut před koncem, abych ho přistavil ke kabině.“
Takže třeba gól Traorého na De Kuip na 3:3 jste minul…
„Je to tak. To mě hodně mrzelo. Ale jak jsem řekl, to k tomu prostě patří.“
Mám tu opravdové kamarády
Vzbuzuje teď autobus více pozornosti, když se v posledních letech týmu daří?
„Určitě. Autobus přitahuje víc pozornosti. Dřív si lidi dělali fotku jednou za čtrnáct dnů, dneska si lidi udělají fotku pětkrát, než stihnu přejet Prahu. Je vidět, že nám lidi víc fandí.“
„Dnes si lidi udělají fotku autobusu pětkrát, než stihnu přejet Prahu,“ popisuje Milan Osvald.
Ale asi ne všichni…
„Ano, událostí, že ho někdo poškrábe klíčem, také přibylo. Třeba na Feyenoordu dostal hodně za uši.“
Vážíte si současných úspěchů, získávání trofejí o to víc, když jste prožil i dobu temna?
„Samozřejmě. Zažil jsem, když se hrálo o sestup, a najednou jsem zažil titul. Když jsem sem přišel, tak jsem si nemyslel, že bych někdy mohl titul zažít.“
Co cítíte před velkými duely? Nervozitu, natěšení, jako to mají hráči?
„Dá se to tak říct. Na člověka to působí, že už se začíná něco dít. Cítí takový adrenalin, že se jede na zápas, kde to vypukne. Třeba v Kluži v boji o Ligu mistrů to bylo fantastické, průvod městem, všude byly červenobílé vlajky. Jel jsem skoro krokem. Taky nikdy nezapomenu na los přímo v autobuse, tehdy nám vytáhli Sevillu. Ten příběh vlastně začal u mě na sedačkách (smích).“
Poznávají vás fanoušci Slavie? Prý jste už rozdal i nějaké podpisy…
„Tak žhavé to není (smích). Jednou přišel fanoušek Slavie v Salcburku, který ode mě chtěl podepsat fotku starého autobusu a jednu mi taky dal, takže tu tam mám. Hned vedle odznáčků, o kterých jsem už mluvil.“
Zníte nadšeně, z převážení týmu z bodu A do bodu B se stala podstatně hlubší záležitost, viďte?
„No to určitě. Už je to jako rodina. Ze začátku z toho byl člověk trochu rozpačitý. Ze začátku to byla práce, teď už to je mnohem víc. Našel jsem si tu opravdové kamarády.“
Milan Osvald, dvorní řidič Slavie, ve svém království.
