Betlémské světlo: hra, která testuje míru svobody

Racionálně vzato, oheň je oheň, ať už ho vláčíme přes půl světa anebo zapálíme doma na plynovém sporáku. A jistě, plamen z místa, kam tradice zasazuje Ježíšovo narození, v sobě má čitelný náboženský základ. Ale pro křesťanství je základním elementem spíš voda, coby prostředek křtu, požehnání i zasvěcení. To skauti, zálesáci a trampové jsou staří uctívači ohně. Slavnostní táborovou vatru nikdy nezažehnou sirkami, ale pochodní z jiného ohniště, na kterém oheň rozdělají nejlépe třením dřev. Zapalování, udržování a přenášení ohně jsou zkoušky, kterými se skauti vzájemně trápí už od počátku celého hnutí. Roznášení Betlémského světla je vlastně taková typická skautská hra. Kdybyste nedodrželi její jediné pravidlo, byla by směšně jednoduchá. Je to výzva, která zní trochu střeleně, ale přijmout ji a naplnit přináší skvělý, nezaměnitelný pocit.

Vzpomínka na zážitek z dětské hry možná stála i u zrodu moderního putování Betlémského světla. Donést svíčku z náměstí až domů, aniž by její plamínek zhasl, si zkusila Ada Brandstetter v rodném městečku Planá poblíž Tachova. V její rodině, stejně jako u drtivé většiny obce v meziválečném období, se mluvilo německy. Z toho důvodu Ada své rodné město musela po roce 1945 opustit. V novém domově, v rakouském Nussdorfu, pak iniciovala akci „Světlo ve tmě“. Byla to vzpomínka na dětství v Plané, kde si z vánočního setkání v místním kostele děti odnášely domů v lucerničkách světlo zapálené z jediného zdroje. Připomínka komunitního zvyku měla však i hořkosladkou chuť emigrace a vzpomínek na nedosažitelnou zem za železnou oponou.

Akce na konci 80. let nabobtnala a zapojila se do ní veřejnoprávní rakouská televize. Vánoční světlo se poprvé nezapalovalo v Evropě, podařilo se ho dopravit ve speciální schráně přímo z Betléma. Dostat hořící lucernu z neklidného pomezí Izraele a Palestiny až do Vídně bylo bez nadsázky riskantním podnikem, který vyšel díky podpoře dopravní společnosti a dobré vůli všech zúčastněných. Ne náhodou cesta Betlémského světla získala název Friedenslicht, Světlo míru.

Je to možná trochu paradox. „Původní“ Betlémské světlo se objevuje v legendě o italském rytíři, který vyrazil dobývat muslimy ovládanou Svatou zem v rámci křížové výpravy. Ve strachu o vlastní život dal slib, že pokud přežije, donese hořící svíci z Betléma až do Evropy. Z válečné křižácké trofeje se ale dnes stala pochodeň míru, která má sbližovat národy i vyznání a pomáhat. Svým poselstvím, ale i zcela přímo: k akci je přidružená charitativní sbírka, většinou na děti s hendikepem.

V roce 1989 se do sledované akce coby dobrovolníci zajišťující rozvoz světla z Vídně zapojují poprvé i skauti. A mezi nimi i českoslovenští exiloví skauti v Rakousku. Zatímco vrcholily přípravy na tento ročník, padaly zdi a ostnaté dráty. Betlémské světlo se podívalo do obou dosud oddělených částí Berlína i do polistopadového Československa, kde se právě skautské hnutí obnovovalo. Lucernu, coby symbol spojení svobodných zemí, na náměstí v Českých Budějovicích vítalo 10 tisíc lidí. Zakladatelka tradice Ada Brandstetter již také několikrát Betlémské světlo osobně dopravila do Plané u Tachova, kde svou rodačku a její poselství přijali s otevřenou náručí.

Od roku 1990 světlo rozvážejí přímo z Vídně brněnští skauti a po železnici ho dopravují do všech koutů Česka. Více než třicet let po „sametovém“ ročníku však možná trochu zapomínáme, jak nesamozřejmé takové bezstarostné cestování s lucernou napříč státy i kontinenty vlastně je. Tahle jednoduchá výzva se svíčkou, která nesmí zhasnout, ale prostě vyžaduje bezpečné a svobodné herní území. Betlémské světlo míru by nám především mělo připomínat, jak příznačné je, že my si dnes hrát můžeme. Protože v područí totalitních vládců, v zajetí opevněných hranic nebo pod útokem nemorálního agresora to prostě nejde.