Z auly do lesa: Skauting jako vzpoura pedagogů

Možná už jste slyšeli vtip o tom, jak by to asi vypadalo, kdyby se na c. k. reálce vyučovala cyklistika. Na první hodině by pan profesor diktoval, že jednostopá vozidla poháněná lidskou energií dělíme na kola městská, horská a závodní. Byla by představena fyzika převodu a plakát se schématem přehazovačky. Následovalo by několik přednášek o historii cyklistiky a letopočty jednotlivých patentů by byly předmětem obávaných ústních zkoušení. Na dlouho očekávaný praktický nácvik samotné jízdy by nakonec čas nevybyl. Žáky ani žačky by takový předmět asi příliš neuchvátil. A zdaleka ani všechny vyučující…

Když profesor stanuje

Výrazným buřičem ve školním kabinetu a nepřítelem školometství byl i Antonín Benjamin Svojsík, žižkovský tělocvikář a zpěvák. „Mezi školou a chovanci panuje dnes zřídka přátelský poměr, proto také jen u malé části mládeže můžeme mluviti o skutečné citové a mravní výchově vlivem školy,“ poznamenal si jednou. Podobné úvahy ho asi o letních prázdninách roku 1909 zavály na letní tábor do Anglie, kolébky skautského hnutí. Vrátil se odhodlaný začít se skautingem i u nás a zčeřit tak hladinu místního vzdělávání a výchovy. A výsledek se dostavil: skautští vedoucí se stali pro mládež poučenějšími kamarády, než jakými jsou spolužáci, a zábavnějšími učiteli, které mnohdy nedělí od svých svěřenců ani zásadní generační propast.

Se vznikem první republiky narostla potřeba vytvořit pro bobtnající skautské hnutí funkční systém, který by dokázal skauty pro roli takového vedoucího připravit. Již fungovala síť vůdcovských kurzů, ale pro jejich instruktory žádná vyšší průprava neexistovala. Chyběla skautská univerzita. Kurz Wood Badge, originální anglický model, posloužil jako silná inspirace, ale nakonec vznikla svébytná česká varianta s názvem „lesní škola“. Ostatně podobně Svojsík ke vzoru britského skauta přimíchal amerického zálesáka a začal tomuto novotvaru říkat junák.

Skautská univerzita se otevírá

První lesní škola byla týdenním kurzem, jehož důležitým hybatelem byl František A. Elstner, sám neklidný pedagog, dobrodruh a spisovatel. První ročníky kurzu byly zároveň velmi nízkoprahové – účastnili se jich i skautští vedoucí, kteří nebyli o mnoho služebně starší než dětští členové a členky oddílů. Možná i proto se skautská univerzita byla jednou velkou hrou na skautský tábor. Důstojní pánové (nejstarší frekventant byl mladý 56 let) odložili své vázanky i frčky a po dobu kurzu je čekala služba v kuchyni, praktické a sportovní aktivity i hry. Na chvíli se doslova stali jedním společenstvím, jedním skautským oddílem a učili se hlavně samotnou činností. Tím se lesní škola odlišovala od ostatních spíše teoretických kurzů.

„Skauting celý je hra, při hře vlastně však hoch pracuje, vychovává se, aniž by o tom věděl,“ zapsal si do deníku jeden z účastníků památného prvního ročníku lesní školy v roce 1923. Došlo samozřejmě i na debaty a filozofování u táborových ohňů. U toho zahajovacího padla právě ona otázka na problematiku dovednosti pískat na prsty, jezdit po zábradlí a prát se. Nebylo by tedy lepší, aby učitelé namísto zakazování dokázali žactvo naučit správnou techniku, aby se při těchto disciplínách snížila úrazovost?

Poselství šedého šátku

Možná že odpovědí na tuto provokativní řečnickou otázku je skautské hnutí samotné. Dobrovolnické společenství, které předává hodnoty, praktické dovednosti a poskytuje i prostor pro bezpečné vydovádění v přírodě. Což je podoba, kterou na sebe ústav povinné docházky a školních škamen jen tak a bezvýhradně vzít nemůže. A tak i nejvyšší stupeň skautského vzdělání – skautská univerzita – je od začátku školou lesní, bez katedry a lavic, bez stěn, schodů a vlastně i toho zábradlí.

Právě na stoletou tradici lesních škol navazuje i Skautský institut. Tato platforma pro inovace, výzkum i experimenty totiž vede taky jakousi hru na oddíl, do kterého však zve úplně všechny – ať už se skautováním v životě potkali nebo minuli. Specificky pro učitele a učitelky pak institut produkuje semináře, metodiky a programy, které umožňují poznatky skautské výchovy dál propojovat se školami. Učebna možná nemusí vypadat jako tábořiště, ale proč by školní výlet nemohl být trochu jako skautská výprava a třídnická hodina zas malinko jako družinová schůzka? Účastníky a účastnice pedagogických seminářů školí lektorský tým se šátky Skautského institutu, jejichž šedá barva odkazuje právě na absolventský šátek skautské lesní školy. Je to barva, která také zavazuje, že nuda a šeď se do školních tříd už nevrátí.