Článek
Už rok zuří válka, kterou v Evropě nemůžeme nevnímat. Je to útok na bezpečí našich sousedů i našich domovů, útok na právo člověka rozhodovat a jednat sám za sebe. Snad všichni lidé dobré vůle se proto v prvních dnech této nevyhlášené války vzbudili s nutkavou potřebou jednat, pomoct k ochraně ostatních i sebe. Nepřijmout roli pasivního přihlížejícího a dokázat si, že tady stále máme svobodu i sílu něco dělat. Třeba i něco sebemenšího, symbolického, jako přinést na sběrné místo deku a léky. Bylo nám nesmírnou ctí, že se i Skautský institut na Staromáku proměnil v gigantické skladiště humanitární pomoci. Díky skautským kontaktům napříč státy a práci spousty zapálených dobrovolníků se podařilo to obrovské vzedmutí zkoordinovat a usměrnit tak, aby nevznikl jen „dobročinný chaos“. Společně jsme dokázali na cestu vypravit 55 plně naložených vozidel, která dorazila přesně tam, kde zrovna bylo potřeba. Dva tisíce dobrovolníků se u nás přihlásilo se zájmem o dlouhodobější činnost, kterou jsme potom koordinovali podle aktuálních potřeb spojených s příchodem uprchlíků.
Sbírka humanitární pomoci ve Skautském institutu na Staromáku
Když se pak díky mecenášské podpoře Pale Fire Capital objevila možnost rozjet provoz humanitárních hotelů pro nově příchozí, neváhali jsme a sestavili tým komunitních pracovníků i dobrovolníků, který přetvořil dva pražské hotely v bezpečné útočiště pro ukrajinské uprchlíky. Po namáhavé cestě do neznáma mnoho lidí ve skautských hotelech poprvé od začátku války opět spalo na posteli, jedlo u stolu. Naši dobrovolníci a komunitní pracovníci tady pomáhali nově příchozím zorientovat se v novém prostoru a postavit se znovu na nohy: najít si zaměstnání a bydlení. Hotel Svojsík o kapacitě 200 lidí jsme udrželi v plném provozu několik měsíců, menší hotel Rakša pak skoro celý rok. A pořád bylo plno.
Rozsvítili jsme maják na Staromáku
Hotely měly dětské koutky a společenské zázemí, avšak obojí mělo jen omezený rozsah. Triangl záchytných bodů ale brzy doplnilo Komunitní centrum Svitlo. A to přímo na Staromáku: Magistrát hlavního města Prahy nám zapůjčil další část radničního komplexu. Těchto 1000 metrů čtverečných, které v minulých letech procházely rekonstrukcí a doposud byly prázdné, jsme uklidili, vybavili a otevřeli s pomocí houfu dobrovolníků, dárců a podporovatelů. Vzniklo místo, kde najdete sdílený česko-ukrajinský obývák, velký dětský koutek s hlídáním, knihovnu i učebny. Denně tu probíhají kurzy češtiny, komunitní a kulturní akce, psychologické, právní a zdravotní konzultace.
Návštěva Mikuláše v Komunitním centru Svitlo na Staromáku
Při pohledu nazpět to celé vypadá jako jedna velká šílená jízda. Proč vlastně? Kde se vzalo tolik dobrovolníků, dárců z řad jednotlivců i velkých firem? Jsme národ posedlý dobročinností? Možný výklad nabízí název, který nesl skautských humanitárních hotelů: Rakša.
Jsme jedné krve, ty i já
Tohle zvláštní jméno hotel sdílel s postavou Rakši - matky vlčice z Knihy džunglí od Rudyarda Kiplinga. Světové skautské hnutí nejdřív počítalo jen s dětmi od 11 let. Varianta skautingu pro mladší vznikla později a byla motivována právě příběhem a kulisami známé knihy o Mauglím. Mladší skauti se označují vlčata, která se učí rozumět džungli a všem jejím nástrahám pod vedením Akély, starého vlka. V příběhu Knihy džunglí je ale také matka vlčice jménem Rakša, která se neváhá ujmout ani opuštěného cizího mláděte – člověka, který pak získá jméno Mauglí.
Mezi skauty má však slovo Rakša ještě další význam. Je to přezdívka snad největší hrdinky třetího odboje u nás. Skautská vedoucí Dagmar Skálová, která přezdívku Rakša nosila, se zapojila do odbojářské skupiny složené z postav protinacistického odboje i československých legionářů. Tyto hrdiny, kteří se zasloužili o Československo, se režim po roce 1948 snažil odstavit, umlčet a odpravit. Byli to totiž lidé, kteří byli ochotni za své ideály a za demokracii zaplatit i nejvyšší cenu. Odbojová skupina plánovala chod dějin zvrátit a vrátit poválečnou republiku zpátky mezi demokratické státy.
Dagmar Skálová – Rakša
Kdo to klepe?
Dagmar Skálová, její manžel Karel Skála a Jiří Navrátil byli jedněmi z vedoucích, kteří se ke skupině odbojářů přidali. Rakša mimo to do některých podpůrných aktivit zapojila i starší skauty (jako informační spojky). Celá síť byla však v květnu 1949 rozbita a zatčena. Skautské části odboje se podařil husarský kousek: přes stěny cel a celá patra se domluvili vyťukáváním morseovky. Společná výpověď proto zněla: skauti byli do odboje zapojeni nevědomky, mysleli si, že se účastní noční bojovky. Rakša neváhala na sebe vzít maximum viny a přijmout trest doživotního žaláře, avšak s úsměvem na rtech – většina skautů vyvázla s mírnými tresty nebo úplně bez nich. Hlavní hybatelé skupiny byli odsouzeni k trestu smrti. Dagmar Skálová byla nakonec propuštěna po šestnácti letech. Odvaha jí nechyběla ani za mřížemi, patřila do skupiny vězeňkyň, která sepsala stížnost na porušování lidských práv v ČSR generálnímu tajemníkovi OSN.
Ve Skautském institutu jsme chtěli, aby poskytováním pomoci ukrajinským uprchlíkům skauti, dobrovolníci a podporovatelé nestavěli pomník sobě, ale spíš Rakše a jejímu poselství. Abychom v sobě všichni včas nalezli odvahu k činu, k tomu postarat se obětavě o svou smečku vlčat a zařadit do ní nejen vlastní děti, ale i ty cizí. Třeba i Mauglího.
