Článek
Dá se zkoumat tak složitý koncept, jako je odvaha? Existuje něco jako definice odvahy?
Ve výzkumu jsme na to narazili. Je to nesmírně složité, protože to není nějaká vlastnost, prochází to mnohými situacemi a každý si pod tím představí něco jiného. Sami v sobě nemáme pevně zabudovaný koncept být odvážný. Byl to oříšek. Je to velmi široký koncept, který se projevuje v každém našem jednání. Může to být odvaha jít sem na rozhovor, odvaha někomu něco říct, odvaha vzít zbraň a jít bojovat, odvaha vychovávat děti atd. Ta plejáda je tak široká, že je to pro výzkumníka docela výzva.
Když to srovnáme s výzkumem, který jste dělali dříve – je jednodušší zkoumat strach?
Strach je rozhodně konkrétnější a zároveň ho prožíváme všichni. Odvahu minimálně s nějakým velkým otazníkem. Musí to být už uvědomovaný koncept, se kterým pracujete. Strachy jsou názorné, konkrétní. Máme je všichni, každý si pod tím něco představí. Ale pracovat s pojmem odvaha ve výchově je výrazně méně časté.
Jasná definice odvahy tedy neexistuje a možná je odvaha se s tím smířit.
Myslím si, že neexistuje. Možná to je problém české společnosti – i když nevíme, jak přesně to je u sousedů. My kolem sebe nevidíme vzory odvahy, které by byly veřejně známé. Když se zeptáme, kdo z veřejných osobností je symbolem odvahy, minimálně já zalapám po dechu a vlastně to moc nevím. Ve výzkumu se ukázalo, že takových lidí tu moc není — vzorů odvahy, které je dobré následovat. Nebo tu možná jsou, ale my je nevidíme. To je jeden z podstatných závěrů. Vidíme, že je odvážný náš táta, máma, partner nebo děti. Ale nevidíme kolem sebe významné veřejně známé osobnosti, které by tu odvahu nesly a byly s tím termínem spojované. Je to v mlze. Pro každého je to něco jiného, velmi osobního, naráží to na jeho osobní zkušenosti. Odvaha není společensky důležité téma, to ani omylem.
Pro polovinu Čechů je odvaha důležitá. Znamená to, že pro druhou polovinu tedy není?
V podstatě ano, když budeme přísní. Tohle číslo je pro mě jeden z hlavních závěrů výzkumu. Myslím, že je to fakt málo. Musíme to srovnávat se zbytkem, musíme se podívat na to, co je kolem. Spustili jsme teď novou verzi Atlasu Čechů. Je to jednoduchá webová stránka, kde si můžu zadat skupinu, která mě zajímá — například skauti, lidi, co mají motorku, co pijí Jihlavanku atd. Vyjede mi 900 různých informací. Nedávno jsme přidali velmi důležitou sekci s názvem co je pro lidi v životě důležité – tedy pro tu danou skupinu, kterou si vyberu. Pro náš výzkum jsme teď přidali odpověď mít odvahu.
Je důležité podívat se podívat, kde je odvaha mezi ostatními hodnotami a vlastnostmi. Dělat kvalitně a dobře svou práci je důležité pro 85 % lidí. Odvaha pro 50 %, poměr je výrazně menší. Pod kvalitně odvedenou prací si každý něco představí. Je to možná názornější, je jasné, že to chceme. Mě zaujalo, že i nikdy neporušit své morální zásady (63 %) je výrazně důležitější než mít odvahu. Něco to vypovídá o společnosti. Nikdy neudělat chybu je výrazně důležitější než mít odvahu, než riskovat, když to dává smysl (40 %). To o nás vypovídá, že odvaha není něco, s čím žijeme, co si připomínáme, s čím pracujeme, v čem bychom byli vychováváni, co by pro nás mělo být důležité. Je pro nás důležité dělat dobře svou práci, nebo to, že se na nás ostatní mohou spolehnout, že dobře vychováme své děti. Mít odvahu je v polovině pelotonu a to je škoda. Za tím už zbývají jen věci jako být zajímavý, atraktivní, výjimečný atd.
Může to být ovlivněné i historií? Máme o sobě představu nepříliš odvážného národa?
Nevím, ale otázka je to dobrá. Může to tím být. Zase narážíme na to, co si pod odvahou představujeme. Zase vidíme, že nemáme dobré příklady a dobrou praxi, která by byla veřejně známá. Někdo udělal něco odvážného a my o tom víme – nějakým způsobem to do svého života přejímáme. To naznačují data. Nedokážeme si vzpomenout na veřejně známou osobnost, veřejně známý odvážný čin. Lapáme po dechu, nevíme. Jestli je to dáno historií? Asi trochu ano. Konkrétně to nevím.
Neplete se lidem pojem heroický a odvážný čin? Odvaha riskovat může být i odvaha změnit práci. O takovém člověku ale málokdo řekne, že je odvážný.
Je to možné a opět je to o práci s tím pojmem. Kde a v jakých souvislostech se odvaha ukazuje? Co jsou její symboly? V našich hlavách je jich málo. Z těch 50 % lidí, pro které je odvaha důležitá, má jen 17 % lidí pocit, že jim samotným se to daří. To je, myslím, hrozně málo. Pokud bychom to samé změřili v okolních zemích, především v Polsku, číslo bude diametrálně odlišné. Nejde o to, jak bychom se zachovali v nějaké konkrétní situaci – o tom nemůže být řeč, to neví nikdo z nás. Jde spíš o pocit „jsem odvážný“. Tím pádem si něco můžu dovolit, něco můžu udělat. Můžu třeba překonat svůj strach. Podívejme se dopodrobna na skupinu těch 17 % lidí, pro které je odvaha důležitá a zároveň mají pocit, že se jim to daří. Pojďme se od nich učit, jak se jim to povedlo. U ostatních věcí máme pocit, že se nám to daří mnohem více, třeba dobře dělat svou práci. Relace je tam úplně obrácená, jsou to dvě třetiny lidí, kteří mají pocit, že se jim to daří.
Je zajímavé se podívat, co dalšího je pro tuto skupinu „odvážných“ kromě odvahy důležité — jaké další hodnoty a vlastnosti. Kromě typických věcí, jako třeba dobře vychovat své dítě, výrazně převažuje výrok být otevřený vůči ostatním pohledům na svět. To nás může trochu navést, v čem odvaha spočívá, kde se ji naučíme. Nenaučíme se ji doma v obýváku. Možná to ukazuje, že respekt vůči ostatním názorům, ono „jít s kůží na trh“ a konfrontovat se s jiným názorem, může být zajímavý způsob, jak se tyhle věci učit. Další výrok: nezištně pomáhat. Na první pohled nesouvisející věc. Ale kdybychom se podívali, co je podle Čechů odvážný čin, krásně to tam probleskne. Jasně, je tam i veřejně říct svůj názor a být sám sebou. Ale za odvážný čin se považuje i pomoc potřebným. Pak jsou tu věci, které nás dělí — být pro, nebo proti očkování. Souvisí to s odvahou říct veřejně svůj názor, jsou to štěpící témata. Kdybych řešil odvahu, na to bych nesázel. Šel bych po lince odvaha a pomoc potřebným, či po hodnotě nezištně pomáhat.
Souvisí spojování odvahy a veřejného vyjadřování názoru s českým post-komunismem, nebo je to věc patrná ve všech demokratických společnostech?
Mohlo by to souviset. Pro nás je důležité mít možnost říct svůj názor, nebát se ho říct, být sám sebou, a na druhé straně se nebát být konfrontovaný a vypořádat se s názorem toho druhého. Obojí je u nás s odvahou intenzivně spojováno. Další věc, kterou jsem vytáhl a která mi přijde zajímavá jako námět k přemýšlení, je, jak budovat ve společnosti odvahu. Těch 17 % lidí, pro které je odvaha důležitá a ještě se jim daří být odvážní, má velmi silný sociální kapitál, silné sociální sítě. Mají výrazně více kontaktů, o které se mohou opřít, než běžná populace. To je minimálně námět k přemýšlení. Pokud chcete v někom budovat odvahu, možná je to v sociálních sítích. Člověk je pak sebejistější, má se na koho obrátit, může s tou sítí pracovat. Velmi pravděpodobně vede k odvaze jistota, že se máme o koho opřít. To může s odvahou výrazně pomoci.
Vojtěch Prokeš v Nebát se. Foto: David Růžička
Poslední věc, kterou jsem z té skupiny vytáhl, je otázka, jak se odvaha projevuje v běžném životě. Specificky v práci: „odvážní“ mají pocit, že práci snadno najdou, raději ji řídí a mají rádi výzvy. Odvaha není něco samoúčelného, co bych se měl naučit, abych byl za hrdinu. Odvaha je součástí mého úspěchu v práci. Můžu být úspěšnější v práci, pokud považuji odvahu za důležitou a zároveň se mi ji daří mít. V tu chvíli dělám rozhodnutí, přijmu nějakou výzvu, že tu práci raději budu řídit, že ji snadno najdu a jsem otevřenější ostatním výzvám. Přijde mi důležité nejen si říkat, „pojďme všichni být odvážní,“ ale vnímat odvahu jako prostředek k tomu, abychom byli ve svém životě úspěšnější. Je to vidět i v tématech životního stylu a volného času. Nemám problém s rychlým rozhodováním. Držím svůj život pevněji v rukou, dávám mu nějaký jízdní řád. I pro naše výchovné organizace je dobré vědět, že odvaha není jen nějaká samoúčelná věc, abychom se poplácali po zádech, jak jsme všichni odvážní, kdyby přišla válka. Ne. Odvaha se projevuje v každodenním běžném životě a já díky odvaze můžu být úspěšnější, to je důležitá zpráva.
Takže je to reálná věc, ne jen abstraktní koncept. Nevztahuje se jen na lidi, kteří spáchají atentát na Heydricha. Nežít ve strachu, ale žít v odvaze pomůže v každodenním životě.
Ptali jsme se hodně otevřeně lidí, co jsou pro ně odvážné činy, jestli se považují za odvážné a proč. Vyšly krásné příběhy, které nám ukazují konkrétní projevy odvahy. Toho, co jsem schopný zvládnout jako odvážný člověk. Zadruhé, jak do široka to jde, kde všude se to může projevit. Proč se považujete za odvážné? Protože jsem překonala dvě rakoviny. Protože se nebojím chyb. Protože se starám o autistickou dceru. Protože jsem pracovala jako policistka. Protože se držím hesla, že všechno se má vyzkoušet. Nebojím se říct svůj názor. Kdybychom to obrátili na věci, které lidi zmiňují, když nejsou odvážní, zazní pravý opak. Nejdu proti proudu; nejsem schopen říct svůj názor nahlas; nerad riskuji; mám velké plány v hlavě, ale když má na to dojít, rozklepou se mi kolena; nemám rád konflikty. Tady jsou krásné příběhy, kde konkrétně se lidé s odvahou nebo zbabělostí, tedy opakem odvahy, potkali a jak konkrétně se to projevilo. Může to být pro nás inspirace, že naše odvaha nás může vysekat z náročných situací, aby dopadly úspěšněji. Abych si pak něco nevyčítal, abych dokázal moje potřeby uspokojit.
Strach je emoce a odvaha je um, jak jej zvládnout. Dá se učit. Třeba konflikty se může naučit dobře zvládat každý z nás.
Řekl bych, že je to řemeslo. Snad ano, to už je na každém. Hodně práce se dá udělat tím, že odvaha bude veřejné téma a že s odvahou budou spojovány konkrétní symboly, osoby, činy, projevy, které si zapamatujeme a budeme je mít v hlavě. Sdělení, že tohle je odvaha, je podstatné. Mě na celém výzkumu nejvíce trápí to, jak málo je to pro nás důležité — jen pro polovinu lidí. To je strašná škoda. Když jsem v nějaké situaci, co mi může pomoci překonat strach? Líbí se mi, jak moc je důležitá hudba. Je možné jít na zkoušku a během cesty si poslouchat něco, co mi dodá odvahu, nějaká moje oblíbená písnička, něco, co mně možná nabudí. Díky technologiím je možné narušit to ticho před tou situací. Hudba je dobrý prostředek. Stejně jako zavolat blízkému.
Telefonátem s někým blízkým si dodává odvahu jen čtvrtina lidí. Není to málo?
Je otázka, jestli to ostatní jen nevyužívají, nebo jestli skutečně nemají komu zavolat. Naprostá většina lidí má někoho, o koho se může opřít, když je mu špatně. Takový člověk téměř nikomu nechybí. To, že jich nemáme deset, je druhá věc. Taky tomu člověku nemůžeš volat 10× denně, protože máš pocit, že prožíváš něco těžkého. Tam bych spíše viděl bariéru, že toho člověka nechceš vyčerpat, otravovat.
Češi si také podle výzkumu dodávají odvahy pomocí panáka nebo cigarety. To nejsou moc zdravé věci.
Zase to je rituál, vytržení ze situace, způsob, jak na něco přestat myslet. Dám si chvíli pro sebe, abych se zkoncentroval. Podobně, jako když začnu zhluboka dýchat.
Ve výzkumu vyšlo, že s odvahou je nejvíce spojována ochrana rodiny. To je biologické, kulturní, určitě to není překvapivé zjištění.
Hezky se to projevuje, když se lidí obecně zeptáme, kdo je pro ně vzorem odvahy. Většinou se to točí kolem rodiny. Nejčastěji je pro nás zdrojem odvahy matka, otec, partner. To jsou nejčastější asociace s odvážným člověkem. Není to ani politik, ani superhrdina, ani veřejně známá osobnost. Odvaha se dnes v Česku odehrává v osobních věcech, mezi blízkými, v běžném každodenním životě. To není nutně špatně. Podle mě ale ještě potřebujeme tu vrstvu nad tím, tu vrstvu veřejnou. Jsme schopni jmenovat někoho ze svého okolí, z veřejně známých osobností ne. Když se podíváme na zbabělost, tak dokážeme jmenovat politiky, nejmenujeme lidi kolem sebe, nebo výrazně méně častěji.
Co historické osobnosti?
Točí se to kolem klasiky. Jan Hus, Jan Žižka, Karel IV. Z novodobé historie Havel, Milada Horáková, ale pro výrazně menší část lidí. Aby si někdo vzpomněl na Miladu Horákovou, to je spíše výjimka.
A ze současných politiků?
Nejzajímavější je opět vidět tu vyprahlost. V podstatě jediné jméno, které se objevuje jak ve zbabělosti, tak v odvaze, je Andrej Babiš. Je to kontroverzní postava, pro asi 20–30 % lidí, je zdrojem či představitelem odvahy, pro druhou část je pravým opakem. Povedlo se mu to, dlouho na tom pracoval, aby tomu tak bylo. Tím pádem je to zajímavá postava, nese obě tyto nálepky. Ale pak je ticho, nikoho jiného nemáme. Ani tam, ani tam.
Co tě na výzkumu české odvahy zaujalo?
Jak nízká ta čísla jsou. S tím bychom měli jako společnost pracovat. Odvaha by měla být běžnou součástí našeho vzdělávání a přemýšlení o tom, jak svůj život postavit na silných základech. Vidíme, že odvaha člověka nejen mobilizuje, aby obstál v nějaké životní zkoušce, ale pomáhá lidem vést svůj život lépe, spokojeněji, šťastněji, a pomáhá jim vnímat se jako úspěšnější. Je velká škoda, že s tím nepracujeme pořádně.
Vojtěch Prokeš (*1986). V roce 2010 vystudoval sociologii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde nyní studuje doktorský program v oblasti korupce a sociální důvěry. V rámci projektu Erasmus strávil rok na Univerzitě Otto-von-Guericke v Magdeburgu. Ve své profesní kariéře využívá své dlouholeté zkušenosti z výzkumné činnosti a projektového managementu i v neziskovém sektoru. V roce 2015 spoluzaložil Behavio Labs, které se zabývá aplikací behaviorálních věd v marketingovém výzkumu a dalších oblastech. Mezi jeho dosavadní aktivity patří desítky marketingových výzkumů na téma značek, analýzy trhu, testování kampaní atp. pro značky ŠKODA auto, McDonald’s, Heineken, Jablotron, Ondrášovka, Equa bank, Deloitte, Avene, Red Bull, E.on a mnohé další. Aktivně se věnuje skautingu a je organizátorem a moderátorem mnohých akcí pro veřejnost.
Rozhovor vedl Jiří Pasz v rámci pořadu Nebát se Skautského institutu.
