Článek
Od Sputniku po raketový boom
Na počátku vesmírné éry, v roce 1957, odstartoval sovětský Sputnik – vůbec první člověkem vyrobený satelit. Tehdy šlo o technologický zázrak a začátek nové éry. Následujících padesát let probíhaly starty nových satelitů poměrně stabilně – každoročně jich do vesmíru mířilo zhruba 50 až 100. Tento relativní klid však narušilo nové století a zejména nástup soukromého sektoru.
S příchodem společností jako SpaceX (Elon Musk), Blue Origin (Jeff Bezos), OneWeb a dalších došlo ke zrychlení vývoje nosných raket, zlevnění startů a především ke spuštění tzv. megakonstelací – masivních sítí stovek až tisíců satelitů poskytujících připojení k internetu a další služby po celé planetě.
Výsledkem je prudké navýšení počtu objektů na oběžné dráze. V roce 2024 byl do vesmíru průměrně každých 34 hodin vypuštěn nový nosič s nákladem satelitů. Jen během tohoto jediného roku přibylo přes 2 800 nových satelitů. To je téměř trojnásobek oproti roku 2019.
Kolik satelitů dnes Zemi skutečně obíhá?
Podle dat z května 2025 obíhá naši planetu přibližně 11 700 aktivních satelitů, přičemž naprostá většina z nich se nachází na tzv. nízké oběžné dráze (LEO – low Earth orbit), tedy ve výšce do 2 000 km nad zemským povrchem.
To ale není celý příběh. Když započítáme i satelity, které již nefungují, ale stále se pohybují po oběžné dráze, stejně jako ty, které byly přesunuty do tzv. hřbitovní dráhy (vyšší oběžná dráha určená pro vysloužilé družice), může se celkové číslo blížit 15 000 kusům.
Tato čísla poskytuje mimo jiné Úřad OSN pro otázky kosmického prostoru (UNOOSA) a také astronom Jonathan McDowell z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, který pohyb satelitů sleduje od roku 1989.
Kam to směřuje? Satelitní přetížení a jeho limity
Zatímco dnešních necelých 15 000 satelitů se může zdát hodně, někteří experti varují, že do několika desetiletí může být toto číslo až desetinásobné. Astronomové jako Jonathan McDowell, Aaron Boley (University of British Columbia), Federico Di Vruno (SKA Observatory) a Benjamin Winkel (Max Planck Institute for Radio Astronomy) odhadují, že kapacita nízké oběžné dráhy by mohla teoreticky dosáhnout až 100 000 aktivních satelitů.
Tato hranice je známá jako nosná kapacita (carrying capacity) – maximum, při kterém ještě lze jednotlivé družice bezpečně řídit a zabránit kolizím. Jakmile se této hranici přiblížíme, bude možné vypouštět nové satelity pouze jako náhradu za ty, které ukončí svou činnost a zaniknou. Podle některých předpovědí můžeme této hranice dosáhnout už před rokem 2050.
Problémy, které s sebou vesmírné zahlcení přináší
Zvýšený počet satelitů v prostoru není jen technologickým triumfem. Je to i vážný problém s dopady na několik oblastí:
1. Vesmírný odpad (space junk)
Každý start znamená nejen satelit, ale i desítky dalších objektů – vysloužilé nosiče, oddělené části raket nebo neaktivní družice. Pokud dojde ke kolizi, vznikne tisíce úlomků, které mohou poškodit jiné družice nebo i pilotované stanice jako ISS.
Vědci se obávají tzv. Kesslerova syndromu – kaskádového efektu, kdy se srážky množí a prostor na oběžné dráze se stává nepoužitelným.
2. Rušení astronomických pozorování
Satelity na nízké dráze odrážejí světlo ze Slunce, což znehodnocuje snímky z pozemských teleskopů. Dlouhé expozice jsou narušeny jasnými čárami – tzv. photobombami – které zcela překryjí snímky galaxií nebo supernov.
U rádiové astronomie je situace ještě horší. Například síť Starlink vyzařuje nežádoucí rádiový šum, který komplikuje detekci vzdálených kosmických signálů. Některé metody výzkumu mohou být v budoucnu zcela znemožněny.
Replika Sputnik 1.
3. Znečištění atmosféry
Starty raket a opětovné vstupy satelitů do atmosféry zanechávají uhlíkovou stopu, která je na jeden start několikanásobně vyšší než u běžného komerčního letu letadlem. Navíc během hoření satelitů dochází k uvolňování kovových částic do horních vrstev atmosféry, kde mohou zůstat dlouhé roky.
Podle nových výzkumů by velké množství těchto částic mohlo ovlivnit i zemské magnetické pole, což by mělo katastrofální ekologické důsledky. Tato oblast výzkumu je zatím v plenkách, ale první náznaky nejsou povzbudivé.
Soukromé megakonstelace – kdo dominuje vesmíru?
Za explozivním růstem počtu satelitů stojí především soukromé společnosti, které se snaží pokrýt celý svět rychlým internetem a komunikačními službami. Tyto sítě, označované jako megakonstelace, zahrnují stovky až tisíce satelitů, často vypouštěné v rámci jednoho jediného startu.
Starlink (SpaceX)
Nejvýraznějším hráčem je společnost SpaceX Elona Muska. Její projekt Starlink měl k květnu 2025 na oběžné dráze přibližně 7 400 aktivních satelitů, což tvoří více než 60 % všech aktivních družic na světě – a to všechny vypuštěné od května 2019.
Cílem Starlinku je poskytovat vysokorychlostní internet v odlehlých oblastech planety, kde není dostupná běžná infrastruktura. Zatímco v praxi již funguje v desítkách zemí, odborníci upozorňují, že dosažený přínos je diskutabilní ve srovnání s riziky.
Další megakonstelace na obzoru
SpaceX sice dominuje, ale konkurence nespí. Na orbitu se tlačí další projekty:
- OneWeb (nyní pod Eutelsat) – evropsko-britská síť, která má již stovky aktivních satelitů a cílí zejména na státní sektor a firmy.
- Project Kuiper (Amazon) – Jeff Bezos plánuje vlastní globální síť s až 3 000 družicemi.
- AST SpaceMobile – americká firma slibuje přímé připojení běžných mobilních telefonů k satelitní síti.
- "Thousand Sails" (Čína) – čínský projekt má být odpovědí na Starlink, s podobnými ambicemi a rozsahem.
Některé státy navíc uvažují o regulačních krocích proti dominanci amerických firem na oběžné dráze, protože se obávají ztráty kontroly nad vesmírným prostorem.
Lze vesmír zachránit před zahlcením? Odborníci varují, že času ubývá
Přes veškeré varování se nové satelity stále vypouštějí. Odborníci přitom zdůrazňují, že zpomalení je nutné – alespoň dokud nebudou nastaveny lepší mezinárodní regulace.
Nemyslím si, že úplné zastavení vypouštění satelitů je realistické.
„Ale zpomalení tempa a odložení masového nasazení desítek tisíc nových satelitů, dokud nebude existovat robustní právní rámec, je naprosto rozumné.“ Dnes totiž stále neexistuje jednotná celosvětová pravidla, která by jasně určovala, kolik družic je možné vypustit, jakým způsobem mají být likvidovány, nebo kdo nese odpovědnost za škody způsobené vesmírným odpadem. Bez těchto pravidel se blížíme ke stavu, kdy by kolize, rušení výzkumu i ekologické dopady mohly zcela paralyzovat naši schopnost využívat nízkou oběžnou dráhu – a tím i brzdit budoucí výzkum, komerční služby a lety do hlubšího vesmíru.
Co když nezasáhneme? Důsledky přehlceného orbitálního prostoru
Pokud bude pokračovat stávající trend bez zásadní regulace, můžeme se během několika desetiletí dostat do bodu, kdy nízká oběžná dráha (LEO) přestane být bezpečně použitelná. V nejhorším scénáři hrozí kaskádové kolize (tzv. Kesslerův syndrom), při nichž jedna nehoda vyvolá řetězec dalších srážek a vznikne extrémní množství trosek, které bude znemožňovat nové mise a ohrožovat již existující zařízení.
Vědci také varují, že přetížení LEO by omezilo budoucí vědecký výzkum, včetně výstavby vesmírných stanic, dalekohledů na oběžné dráze nebo misí k Měsíci a Marsu. Současně by mohlo dojít k paralýze planetární obrany, kdy by v případě reálné hrozby z vesmíru bylo extrémně obtížné vyslat jakoukoli reakci.
Ochrana vesmíru: Co je třeba udělat teď
Z výzkumů i vyjádření odborníků vyplývá několik klíčových kroků, které by mohly přispět k řešení situace:
- Zavedení mezinárodních pravidel – OSN, ITU (Mezinárodní telekomunikační unie) a další instituce by měly přijmout jednotná pravidla pro správu oběžné dráhy, včetně limitů na počet aktivních družic, systému licencování a odpovědnosti.
- Aktivní odstraňování vesmírného odpadu – firmy i vlády by měly investovat do technologií, které umožní zachytávání, přemístění nebo likvidaci nefunkčních satelitů a úlomků.
- Zvýšení transparentnosti – firmy by měly poskytovat veřejně přístupné informace o poloze svých satelitů, aby se zamezilo kolizím a zlepšila koordinace provozu.
- Etický přístup – rozhodnutí o vypouštění tisíců nových družic by mělo být vedeno dlouhodobou vizí, nikoli okamžitým komerčním ziskem. Zvláště pokud jsou ve hře nevratné dopady na vědu, životní prostředí i bezpečnost.
Odměna versus riziko: Stojí to za to?
Nelze popřít, že satelitní internet přinesl zásadní přínosy, především v oblastech s nedostatečnou infrastrukturou. Připojení v odlehlých částech Afriky, Jižní Ameriky nebo Asie znamená ekonomické možnosti, přístup ke vzdělání a bezpečnost.
Ale otázka zní: Je tento přínos adekvátní ceně, kterou platíme v podobě vesmírného znečištění, ztráty přístupu k noční obloze a ekologického zatížení planety? Většina expertů se shoduje. Měli bychom zpomalit. Ne zastavit pokrok, ale začít ho konečně řídit s rozumem. Jinak se může stát, že si lidstvo uzavře vlastní cestu k hvězdám – vinou neukázněného běhu za signálem.
____________
Zdroje:
https://www.livescience.com/how-many-satellites-orbit-earth
https://nanoavionics.com/blog/how-many-satellites-are-in-space/
https://geospatialworld.net/prime/how-many-satellites-orbiting-earth/
https://spinoff.nasa.gov/Make_Way_for_Satellites
https://dewesoft.com/blog/every-satellite-orbiting-earth-and-who-owns-them
