Boxer z Osvětimi: Nacisté ho trýznili hladem a bavili se jeho utrpením v krutých zápasech

Harry Haft se narodil 28. července 1925 v polském městečku Bełchatów, asi 160 kilometrů od Varšavy. Byl nejmladším z osmi dětí v chudé židovské rodině. Jeho otec zemřel, když byl Harry ještě malý, což rodinu uvrhlo do ještě větší chudoby. Harry a jeho sourozenci museli pracovat, aby pomohli uživit rodinu. Když nacisté v roce 1939 napadli Polsko, Harrymu bylo čtrnáct. Jeho svět se během několika týdnů zcela zhroutil. Židovské obyvatelstvo bylo vystaveno perzekuci a deportacím.

V roce 1943 byl Harry Haft deportován do koncentračního tábora Jaworzno, pobočky Osvětimi. Díky své statné postavě si ho povšimli důstojníci SS, kteří hledali vězně schopné bavit je v krutých boxerských zápasech. Tyto souboje se konaly pravidelně, nejčastěji v neděli, a sloužily jako zábava pro nacistické stráže, kteří na vězně sázeli a bavili se jejich utrpením. Haft byl donucen vstoupit do tohoto „ringu,“ kde musel bojovat proti ostatním vězňům – často oslabeným, hladovějícím a zoufalým.

Harry Haft byl silný, fyzicky zdatný a rychle pochopil, že každý úder může znamenat život nebo smrt. V Osvětimi byl vybrán jako jeden z vězňů, kteří se museli utkávat v boxerských zápasech pro potěšení nacistických důstojníků. Zápasy se odehrávaly v prázdných halách, na špinavé zemi, za pokřiku mužů v uniformách, kteří sázeli na to, kdo přežije.

Celkem absolvoval 76 takových zápasů. Většinu z nich vyhrál. Každé vítězství znamenalo, že on přežije – a jeho soupeř ne. Vzpomínky na tyto zápasy se staly jednou z jeho největších psychických ran, které ho pronásledovaly až do konce života.

Na jaře 1945, když se blížil konec druhé světové války, byl Harry Haft spolu s dalšími vězni z tábora Jaworzno, nucen absolvovat tzv. pochod smrti směrem na západ. Během tohoto pochodu, který přežila jen hrstka lidí, se Haftovi podařilo uprchnout. Zabil německého vojáka, převlékl se do jeho uniformy a s falešnými doklady se vydával za německého vojáka. Tímto způsobem přežil poslední týdny války, přičemž se skrýval a pohyboval mezi vesnicemi. V některých případech zabil ty, kteří mu poskytli útočiště, ze strachu, že by ho mohli prozradit.

Po několika týdnech na útěku se Haft dostal až k americkým vojákům, kteří ho zpočátku považovali za německého vojáka kvůli jeho uniformě. Po vysvětlení situace a ověření jeho identity byl Haft přijat jako uprchlý vězeň.

Po skončení války a osvobození se Harry Haft vydal na misi, která pro něj znamenala mnohem víc než jakýkoliv boxerský zápas – chtěl najít svého staršího bratra Nathaniela, jediného člena rodiny, u kterého ještě existovala naděje, že přežil. Bratři si byli před válkou velmi blízcí a Harry se na něj upínal jako na poslední pojítko se životem, který už přestal existovat. Cestoval po Německu a Polsku, navštěvoval tábory pro vysídlené osoby a organizace pomáhající přeživším, ptal se po každém jméně, které se jen vzdáleně podobalo tomu jeho.

Během pátrání se dostal do kontaktu s americkými a židovskými pomocnými organizacemi, které evidovaly přeživší, ale žádné záznamy o Nathanielovi se neobjevily. Přesto pokračoval dál. Zapsal se dokonce do boxerského turnaje organizovaného americkou armádou částečně i proto, že doufal, že by o něm mohl bratr díky zprávám slyšet. Věřil, že pokud zůstane viditelný, Nathaniel ho nějakým způsobem najde.

Přes veškerou snahu ale bratra už nikdy nenašel. Tato ztráta zůstala hlubokou jizvou v jeho srdci a častým tématem jeho nočních můr i vzpomínek. Nathaniel zřejmě nepřežil holokaust – stejně jako zbytek celé jejich rodiny. Harry si tuto bolest nesl po celý život a nikdy na něj nezapomněl.

Po osvobození z koncentračního tábora se Harry Haft ocitl v táboře pro vysídlené osoby ve Schwäbisch Hall v americké okupační zóně Německa. V roce 1947 se zúčastnil boxerského turnaje pořádaného americkou armádou, kde si rychle získal pozornost díky své surové, ale účinné technice. Vítězstvím v tomto turnaji získal titul amatérského židovského šampiona v těžké váze. Trofej mu tehdy předal generál Lucius D. Clay – vojenský guvernér americké zóny – což pro Hafta znamenalo nejen uznání, ale i symbolické potvrzení vlastní hodnoty poté, co mu nacisté vzali důstojnost.

O rok později, v roce 1948, Haft emigroval do Spojených států amerických. Usadil se v New Jersey a rozhodl se věnovat boxu naplno – tentokrát už jako profesionální bojovník. Přestože neměl formální výcvik ani zázemí jako ostatní boxeři, jeho minulost mu propůjčila mimořádnou houževnatost. Nastoupil do celkem 21 zápasů, z nichž 13 vyhrál, včetně několika tvrdých knockoutů. Jeho styl byl agresivní, přímý, založený na surové síle a instinktu přežití – přesně tak, jak se učil v táborech.

Největší pozornost na sebe Haft upoutal 18. července 1949, když nastoupil proti tehdy začínajícímu, ale mimořádně nadějnému Rockymu Marcianovi. Zápas proběhl v Rhode Island Auditorium a přitáhl média. Haft později prohlásil, že ještě před utkáním ho kontaktovali tři muži údajně napojení na mafii, kteří mu vyhrožovali smrtí, pokud neprohraje v prvním kole. Ačkoliv byl zastrašován, rozhodl se jít do zápasu naplno – Marciana dokonce zasáhl solidním úderem do těla. Přesto byl ve třetím kole knockoutován. Tím pro něj ring skončil. Věděl, že z něj odešel ne zlomený, ale přeživší – znovu.

Po ukončení profesionální boxerské kariéry v roce 1949 se Harry Haft rozhodl opustit ring a začít nový, klidnější život. Téhož roku se oženil s Miriam Wofsonikerovou, mladou židovskou ženou, která stejně jako on přežila válku, i když jiným způsobem. Jejich seznámení bylo prosté – žili ve stejném domě v Brooklynu. Když jednou Miriam nemohla otevřít dveře, zavolala Harrymu o pomoc. Tento obyčejný moment byl začátkem jejich vztahu, který rychle přerostl v rozhodnutí vzít se.

Svatbu měli v listopadu 1949 na civilním úřadě v Kings County. O několik měsíců později uspořádali i tradiční židovský obřad, čímž stvrdili nejen manželství, ale i snahu navázat na to, co jim bylo během holokaustu ukradeno – víru, rodinu, normálnost. Společně otevřeli obchod s ovocem a zeleninou v Brooklynu, kde trávili většinu času prací, budováním živobytí a výchovou tří dětí – Alana, Helene a Martyho.

Ačkoliv navenek mohlo vše působit jako americký sen, realita byla mnohem temnější. Harry trpěl posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), která se v 50. a 60. letech téměř nediagnostikovala a už vůbec neléčila. Trauma, které si nesl z ghetta, z boxerských zápasů v koncentračním táboře i z pochodu smrti, se promítalo do jeho každodenního chování. V noci ho sužovaly děsivé noční můry, v nichž se znovu a znovu ocital v ringovém kruhu pod pohledem esesmanů. Ve dne se u něj střídaly výbuchy hněvu s apatií. Jeho syn Alan vzpomínal, že často musel otce bránit nebo uklidňovat, protože nebyl schopen ovládat svou úzkost a agresi. Jejich domácnost tak byla plná lásky i napětí, radosti i obav.

Harry se snažil být otcem, ale stíny minulosti mu to neustále komplikovaly. Na své děti byl přísný, někdy i příliš tvrdý. Jeho přístup formovala hluboká vnitřní bolest a vědomí, že on sám musel dospět v podmínkách, kde přežili jen nejsilnější. Lásku projevoval po svém – často skrze starost o jídlo, bezpečí a praktické věci. Projevy citu, které v něm válka zablokovala, nahrazoval těžkopádnou péčí a občas i mlčením.

V roce 1963 došlo k výjimečné události, která pro Hafta znamenala návrat k zásadnímu okamžiku jeho mladistvého života. Dozvěděl se, že Leah, jeho první láska z Polska, která byla důvodem, proč tolik let doufal a přežíval, skutečně přežila válku a nyní žije v Miami. Vydal se za ní i se svým synem Alanem. Setkání po tolika letech bylo hluboce dojemné. Leah však byla těžce nemocná, a tak jejich schůzka nebyla začátkem nového příběhu, ale spíše symbolickým rozloučením. Harry v ní našel určité uzavření – vědomí, že to, co tehdy bylo, existovalo opravdu, a že aspoň na chvíli mohl tu část sebe znovu spatřit v jejích očích.

Toto setkání se stalo jedním z mála momentů, kdy Harry veřejně otevřel své city a dovolil sám sobě cítit víc než jen bolest. Přestože se ke své ženě Miriam vrátil a zůstal s ní až do konce jejího života, Leah pro něj zůstala nezhojenou, ale už ne krvavou ranou. A pro jeho děti to byl první náznak toho, kolik vrstev v sobě jejich otec skutečně skrýval.

Po desetiletích mlčení se Harry Haft na sklonku života rozhodl prolomit bariéru, kterou kolem svých vzpomínek pečlivě vystavěl. Až v roce 2003, dva roky před smrtí své ženy Miriam, se poprvé otevřel svému synovi Alanu Haftovi. Seděli spolu u kuchyňského stolu, když mu Harry popsal vše – od boxerských zápasů v koncentračním táboře až po pocity viny, které ho nikdy nepustily. Bylo to tiché, bolestivé svědectví člověka, který celý život zápasil s tím, jestli si vlastně zaslouží přežít.

Alan byl touto výpovědí tak zasažen, že se rozhodl příběh svého otce zachytit – nejen pro sebe, ale pro svět. V roce 2006 publikoval knihu názvu Harry Haft: Survivor of Auschwitz, Challenger of Rocky Marciano, která nebyla jen biografií, ale i terapeutickým nástrojem – jak pro něj, tak pro jeho otce. Kniha nabídla čtenářům unikátní pohled do duše přeživšího, který nebyl ani hrdina, ani oběť, ale muž, který přežil peklo tím nejtvrdším způsobem, jaký si lze představit. V dubnu 2007 byl Harry uveden do Národní židovské sportovní síně slávy (National Jewish Sports Hall of Fame), což bylo významné ocenění jeho přínosu a odolnosti.

Kniha Harry Haft: Survivor of Auschwitz, Challenger of Rocky Marciano zaujala německého komiksového umělce Reinharda Kleista, který se rozhodl převést Haftův příběh do podoby grafického románu. Výsledkem byl titul The Boxer (2011), který získal mezinárodní uznání a otevřel téma přežití v táboře prostřednictvím sportu zcela nové generaci čtenářů. Kleist sám později přiznal, že nikdy předtím nečetl nic tak syrového a lidského zároveň.

O více než deset let později, v roce 2021, se příběh Harryho Hafta dostal také na filmové plátno. Biografické drama The Survivor režíroval Barry Levinson (držitel Oscara za film Rain Man), a hlavní roli ztvárnil herec Ben Foster, který se na roli fyzicky i psychicky důkladně připravoval. Film měl premiéru na festivalu v Torontu a sklidil pozitivní ohlasy za svou emotivní sílu a věrnost historickým detailům. Foster za výkon obdržel nominaci na Critics' Choice Award. Film se nesoustředil pouze na box, ale především na vnitřní zápas přeživšího – na trauma, vinu, lásku a potřebu být pochopen. Byl to snímek o muži, který musel bojovat v ringu, kde sázkou nebyl pás šampiona, ale vlastní duše.

Harry Haft zemřel 3. listopadu 2007 ve věku 82 let v Pembroke Pines na Floridě. Podle jeho rodiny podlehl rakovině. Jeho odchod přišel jen několik měsíců po smrti jeho milované manželky Miriam, se kterou strávil více než padesát let manželství. Během posledních let svého života už neboxoval – ale i tak neustále bojoval. S minulostí. Se stíny, které ho nikdy zcela nepustily. Se vzpomínkami, které se neptaly, jestli je na ně čas. Zemřel v kruhu své rodiny, jako otec a dědeček, obklopen těmi, kteří znali nejen jeho příběh, ale i jeho ticho. A právě v tom tichu spočinul – muž, který přežil Osvětim, ring i Ameriku.

_________________

Zdroje:

https://www.coffeeordie.com/article/harry-haft

https://www.historyvshollywood.com/reelfaces/the-survivor/

https://www.nytimes.com/2022/04/27/movies/survivor-harry-haft.html

https://www.newsweek.com/survivor-hbo-who-harry-haft-boxer-auschwitz-true-story-1701397

https://www.panelpatter.com/2014/06/the-boxer-true-story-of-holocaust.html

https://johnwight1.medium.com/meet-harry-haft-a-man-who-survived-auschwitz-and-went-on-to-fight-rocky-marciano-303a31889c0e