Článek
Evropa dnes stojí v poněkud groteskním geopolitickém divadle, kde hlavní role hrají aktéři, kteří ji buďto chtějí „osvobodit“ od ní samotné, anebo ji přetvořit v soubor malých, navzájem hašteřivých knížectví ideálních pro snadnou manipulaci. Z jedné strany salvy ruské propagandy, z druhé strany multipolární doktrína Spojených států, která Evropu chápe střídavě jako spojence, příležitost nebo kolonii v závislosti na tom, kdo právě sedí v Oválné pracovně nebo podle kouřových signálů hlavního astrologa Bílého domu.
Ruský prezident mezitím hřímá, že pokud Evropa chce válku, Rusko je připraveno. Tento výrok ovšem nepůsobí jako oznámení, nýbrž spíše jako součást dlouhodobého ruského performativního folkloru, v němž se mísí kult smrti, pseudohistorická mytologie a nenávistná propaganda. V Evropě tato rétorika logicky nevzbuzuje touhu po válce, ale spíše jen údiv, proč národ s tak obrovskými přírodními zdroji a potenciálem stálého míru investuje veškerou kreativitu právě do permanentního konfliktu. Je to ale starý trik. Rusko vede válku vždy jako „obranu“. Když útočí, vlastně se brání. Když zabírá území, vlastně chrání své občany. A když posílá tanky přes hranice, údajně bojuje proti „fašismu“.
V utrpení musí všichni Rusové vidět smysl, když si to děda z Kremlu myslí.
Problém nastává ve chvíli, kdy tato doktrína přestává být parodií a stává se geopolitickou realitou, a to zejména v multipolárním uspořádání, které si lokální autoritářské mocnosti vysnily. Multipolarita v jejich pojetí neznamená rovnováhu sil, ale zprivatizované zóny vlivu. Každá velmoc si ve své sféře vlivu dělá, co chce; mezinárodní právo slouží jen jako rituální text, kterým lze mávat, ale nikoli se jím řídit. Trumpova doktrína tento model přijala s nečekanou ochotou a s překvapivou shodou zájmů s Moskvou. Jejich společným cílem je Evropa: oslabená, rozbitá, nacionalizovaná, snadno obchodovatelná.
Aby se tato vize naplnila, podporují Moskva i část americké politické scény evropské nacionalisty. Ne proto, že by věřili v jejich ideologii, ale protože tito aktéři slibují přesně to, co velmoci potřebují: fragmentovanou Evropu, která není schopna hájit vlastní zájmy.
Naopak silná, sjednocená a federalizovaná Evropa je pro autoritáře nejhorší představitelný scénář. Integrovaný kontinent by byl mocností srovnatelnou se Spojenými státy či Čínou, a co je horší, byl by mocností založenou na právním řádu, nikoli na vůli jednoho muže.
Z pohledu oligarchů, autokratů i protekcionářských populistů je EU nebezpečná právě tím, že funguje. Je příliš obtížné ji korumpovat, příliš náročné ji zastrašovat a příliš pomalé ji rozbít. Proto je třeba neustále opakovat mantru o „diktátu Bruselu“, o „ztrátě suverenity“, o „zlé federaci“. Je to starý trik. Každý, kdo nechce, aby Evropa byla silná, jí doporučuje, aby se rozpadla. To bychom našli už v knize Umění války. Tam se sice o Evropě ještě nepsalo, ale metody jak dobýt město nebo říši, jsou stále použitelné. Generál Sun by měl radost.
To jediné, co Evropě chybí, není méně, ale více Evropy. Více koordinace, více investic do společné obrany, méně národních bariér, které dusí konkurenceschopnost. Dnešní Unie je teprve v polovině cesty, konfederací, nikoli federací. Dokud tento proces nedokončí, zůstane snadnou kořistí pro mocnosti, které už dávno pochopily, že Evropa přestává být objektem dějin a začíná být jejich subjektem.Tvůrcem. Pokud ovšem najde odvahu stát se sama sebou. Evropa ma sebe dlouho vůbec nepodporovala. Byla tak politicky korektní, jako by zvedala psí jeno za čistý konec. To už je naštěstí minulostí.
Evropa nežije válkou, ale pravidly. A právě to je třeba bránit. V době, kdy se svět hroutí směrem k multipolární džungli, může být jen silná, sjednocená a sebevědomá Evropa tím, co zabrání návratu logiky vlivových zón.
A pokud tuto příležitost promarníme? Pak se možná jednou dozvíme, jak chutná svět, ve kterém už nerozhodujeme o sobě sami, a kde nám zbyde jen role pozorovatele v příběhu, který měli psát naši političtí předci, ale báli se inkoustu.
O Evropě, ruské propagandě a nutnosti evropské integrace:
- „Coordinative Europeanization and Russia’s war of aggression: how crises shape Europeanization dynamics in EU foreign policy“ tato akademická studie ukazuje, že válka a agresivita Rusko v kontextu invaze na Ukrajinu vedla k bezprecedentní vlně jednoty uvnitř Evropská unie (EU). Analýza potvrzuje, že právě v reakci na ruskou agresi došlo k urychlené koordinaci zahraničněpolitických kroků napříč členskými státy, což dokládá, že kolektivní akce a solidarity má v kritických momentech skutečný smysl. link.springer.com
- „Cílem ruských dezinformačních kampaní je poštvat proti sobě státy i jednotlivce …“ (FORUM 24) tento článek rozebírá, jak státem podporované ruské kanály, trollfabriky a hybridní strategie šíří dezinformace s cílem rozkládat jednotu v Evropě, polarizovat veřejné mínění a pěstovat nedůvěru mezi státy i mezi občany. To je konkrétní ilustrace toho, co v našem textu popisujeme jako „kult války“ a informační ofenzivu proti EU. FORUM 24+1
- „A changed reality: the role of the EU and the US in the transformation of Ukraine and Russia“ (European View, 2015) tato analýza sleduje historické a politické selhání Západu v proměně Ruska ve stabilního partnera a upozorňuje, že dosavadní snahy o demokratizaci Moskvy byly marné. Text naznačuje, že optimistické představy o „normalizaci“ Ruska měly velký podíl na strategické naivitě Evropy, což dnes částečně vysvětluje, proč se Rusko po rozpadu Sovětského svazu vrátilo k agresivní zahraniční politice. link.springer.com
