Článek
„Respektujte volby,“ zaznívá. Jako by to byla konečná stanice demokracie, nikoli její začátek. Včerejší demonstrace ukázaly, že část společnosti tento výklad odmítá, i s vědomím, že historie už jednou podobnou logiku proměnila ve čtyřicetileté ticho.
Na sobotní demonstraci Milionu chvilek se podle některých hlasů z politické scény nestalo nic zvláštního. Vlastně šlo jen o drobný projev kolektivní hysterie občanské společnosti, která, jak nás poučil Petr Macinka, zjevně nedokáže unést tíhu demokracie. Demokracie je totiž křehká věc. Přežije ledacos, ale rozhodně ne lidi, kteří ji chtějí aktivně vykonávat.
Macinkova diagnóza je přitom fascinující. Nejde o to, že by někdo ohrožoval směřování země, mezinárodní závazky či institucionální stabilitu. Skutečným problémem jsou prý lidé, kteří se sejdou na náměstí a vyjádří nesouhlas. Jinými slovy: demokracie je v pořádku, dokud mlčí. Jakmile začne mluvit, stává se podezřelou. Především pro ty politiky, kteří moc dobře vědí, že se do politiky prolhali, že musí být vděční ruské straně za volební podporu a proto plnit jejich představy, myslím ty ruské, kremelské.
Historie nám k tomu nabízí drobnou poznámku pod čarou. Československé parlamentní volby 1946 také všechno proběhlo „svobodně“ a „demokraticky“. Výsledek byl respektován, a pak už nebylo co respektovat. Zdá se, že některé politické interpretace demokracie mají zvláštní chronologii. Volby jsou začátek i konec zároveň. Co následuje poté, je prý jen technická údržba moci. Nerušte, vládneme.
Do debaty se zapojil i Patrik Nacher, který objevil elegantní vysvětlení: za demonstraci může minulost, konkrétně vláda Petra Fialy. Je to logické. Pokud se dnes někdo bouří proti současné vládě, musí za to nést odpovědnost ta minulá. Tento kauzální řetězec by mohl být inspirací i pro další oblasti, například za déšť může včerejší slunce a za inflaci středověk, nebo že se vám svítí v ledničce, bude mít na svědomí Duch svatý.
Zvláštní kapitolu tvoří galerie současných politických osobností, které se pasují do role obětí nepochopené demokracie. Andrej Babiš, Tomio Okamura, Filip Turek, Jindřich Rajchl či Zuzana Majerová, M. Ševčík vytvářejí pestrou mozaiku politického stylu, který by se dal shrnout jako „říkejme lidem to, co chtějí slyšet, a pak se divme, že tomu uvěřili“. V tomto ohledu jde o mimořádně efektivní model, pravda je sice zbytečně komplikovaná, ale lež má tu výhodu, že se dá dobře zapamatovat a hlavně není trestná. Divím se, že to ještě nikdo nezkusil s placením daní?
Ekonomická dimenze celé věci pak působí jako bonusový program. Stát, který by měl reagovat na geopolitickou realitu a bezpečnostní hrozby, se podle kritiků chová, jako by se nacházel v idylickém bezčasí. Rozpočtová politika připomíná spíše kreativní účetnictví než strategické řízení. A když se někdo zeptá, kam peníze mizí, odpověď se ztrácí v mlze dotací a přesunů, které by si zasloužily vlastní literární žánr, něco mezi detektivkou a fantasy.
Celá situace tak nabízí paradoxní obraz. Občané, kteří protestují, jsou označováni za hrozbu demokracie, zatímco politici, kteří relativizují její základní principy, se stylizují do role jejích obránců. Je to trochu jako sledovat hasiče, který vysvětluje, že problémem požáru nejsou plameny, ale lidé, kteří na ně upozorňují.
Možná je to jen nedorozumění. Možná si část politické reprezentace pod pojmem demokracie představuje něco jiného, např. tichý, poslušný systém bez zbytečných otázek. Jenže demokracie bez otázek je jako noviny bez textu. Formálně existují, ale jejich smysl se někam vytratil.
Volby proběhly. Pravda byla přepsána. A každý další projev nesouhlasu je podezřelý. Včerejší demonstrace připomněly, že problémem dneška nejsou jen lži politiků, ale i rostoucí nárok, aby jim občané tiše přihlíželi?
