Článek
Poděkujme odcházející vládě Petra Fialy.
Vláda, která si udržela důstojnost, vysokou politickou úroveň a opírala se o kompetentní odborníky. Vláda, která přes těžká období pracovala tiše, systematicky, často bez okázalé sebepropagace, zato s viditelnými a měřitelnými výsledky. Dnes, kdy sledujeme prudký obrat směrem k politickému teatrálnímu stylu, k vyprázdněné rétorice, k lacinému populismu a záměrnému matení veřejnosti, stojí za to se zastavit a připomenout si, co jsme měli a co nyní riskujeme, že se ztratí.
Tato vláda nebyla dokonale bezchybná. Byly tu přešlapy, neobratnosti i spory. Ale ve srovnání s nově nastupující vládou se tyto nedostatky jeví jako drobné přeřeknutí herce v jinak promyšleném a důstojném představení. To, co z těchto přešlapů dokázali učinit aktéři politického populismu, například Andrej Babiš, Tomio Okamura, Kateřina Konečná, ale také dnes hlasití Filip Turek, Petr Macinka, Jindřich Rajchl a další, je dramatem vycházejícího nikoli z pravdy, ale z účelově vytvářených dojmů. Přesvědčit ty mentálně nejslabší o spálené zemi.
Z drobností se tak staly symbolické zbraně. Z racionální debaty v médiích se stal emotivní ring. Že se to běžně děje v komerčních médiích není moc překvapivé, ale že na pravdu a fakta rezignovali i někteří redaktoři ve veřejnoprávních médiích, mne velmi mrzí. A toto zásadně poznamenalo politický prostor i veřejné mínění.
Fialova vláda však obstála v krizích, jaké Česká republika dlouho nezažila. Od prvního dne stála bez váhání na straně Ukrajiny, tedy na straně napadeného národa, který brání právo na vlastní existenci. Nabídla útočiště stovkám tisíc uprchlíků, dokázala přetvořit energetickou politiku tak, aby nás zbavila závislosti na Rusku, zkrotila inflaci, stabilizovala ekonomiku a obnovila mezinárodní důvěru v Českou republiku jako spolehlivého partnera v Evropské unii i v NATO. Veřejnoprávní média, právní stát a instituce ani na chvíli nepřestaly plnit své role. Demokratický rámec zůstal pevným bodem.
Za to všechno Petru Fialovi a jeho ministrům děkuji. Děkuji za čtyři roky, kdy jsem se nemusel stydět za představitele svého státu. Za to, že přestože měli své chyby, vystupovali s respektem, nešířili nenávist, nezneužívali frustraci veřejnosti jako palivo pro vlastní mocenský vzestup.
Děkuji, že jejich politika nepočítala s nejnižšími lidskými instinkty, ale s kompetencí, odpovědností a důstojností. Ukázali, že Česká republika může být sebevědomým státem, nikoli provinčním dvorkem oligarchů a demagogů. Bohužel tato část mohla být daleko důslednější.
Petr Fiala si nemusel kompenzovat žádné komplexy. Nemusel dokazovat svou hodnotu křikem, výhrůžkami, ponížením druhého. A zde je kontrast s dnešními populistickými aktéry zjevný. Lidé jako Okamura, Konečná, Rajchl, Turek, Macinka Schillerová nebo Babiš staví politiku na permanentní mobilizaci strachu a vnitřního napětí. Jejich jazyk je jazykem podezírání, zkratky, obrany a útoku. To není projev síly, ale nevyřešených osobních komplexů, které se proměnily v mocenskou ambici. Moc se pro ně nestává být nástrojem služby, nýbrž náhradou za nenaplněnou identitu.
Co mě však na odcházející vládě mrzí, je jedno, že moc dobře věděli, kdo jsou tehdejší opozice, komu oni slouží i teď, ale členové Fialovy vlády bohužel nepodnikli dostatečně intenzivní kroky vůči organizované propagandě. Ukázalo se, že nebyli připraveni čelit informační válce, ve které se nehraje o argumenty, ale o pozornost, emoce a identitu.
Zatímco vláda trpělivě vysvětlovala, populisté a extremisté útočili. Média (včetně veřejnoprávních) jim k tomu poskytovala nebývale velký prostor. Co vše neudělat pro čtenost nebo sledovanost, že?! Holt: ,,Děj se vůle trhu."
Zatímco vláda pracovala, populisté stavěli symbolické obrazy nepřítele, šířili obrazy neexistující destrukce a smyšleného selhání.
Zatímco vláda činila konkrétní kroky, propaganda rozbíjela důvěru ve společnost jako celek. A protože propaganda neoperuje na úrovni faktů, ale pocitů, získala převahu tam, kde vládní komunikace zůstala v rovině racionální.
Přesto vše, …Děkujeme Petru Fialoviza to, že dokázal politiku vést s rozvahou. Energetická nezávislost, solidarita s napadeným státem, stabilizace ekonomiky, to nejsou činy populistických hesel, ale práce státníka.
Dnes se však stává realitou, že část společnosti pod vlivem dezinformačních narrativů nechápe, oč šlo. Budoucí hodnocení bude přísné a bude retrospektivní až se ukáže, co znamená návrat k oligarchizaci, proruskému programovému vyprázdnění a „politice národního švejkovského sebepocitu“ místo politiky státu.
Středeční volba Tomia Okamury předsedou Poslanecké sněmovny je symbolem tohoto posunu. Předsedou zákonodárného sboru se stal politik, který dlouhodobě relativizuje zločiny totalitních režimů, znevažuje utrpení obětí holocaustu, válečných obětí ukrajiny a veřejně podporuje narativy, které jsou v souladu se zájmy autoritářské moci v Kremlu.
Ještě nikdy v moderních dějinách České republiky se nestalo, že by nejvyšší reprezentativní instituce byla vedena politikem, jehož koncept politiky je založen na kulturní nenávisti vůči vlaastní zemi a geopolitické loajalitě k agresorovi. K zemi, která nás má na seznamu svých nepřátel.
A není to jen Tomio Okamura. Je to celý mocenský blok, který se nyní snaží zakrýt vlastní minulost a zájmy za rétoriku „nápravy“. Andrej Babiš se snaží vystupovat jako zachránce země před smyšleným chaosem, přestože sám chaos ve společnosti posledních 12 let aktivně vytvářel. Konečná se prezentuje jako obránkyně obyčejných lidí, zatímco její strana opakovaně legitimizovala autoritářské režimy. Komunisté ze solidarity bez pocitu studu a zábran, udělali politické výpalné a prostředek vydírání společnosti. Turek a Macinka se stylizují do role kritiků systému, přestože jejich narativ nepřináší řešení, ale rozklad důvěry v demokratické instituce. Nemluvě o jejich ostudné neznalosti fungování státní správy a evropské legislativy.
To vše se děje v prostředí, kde demokracie ztrácí schopnost vyzdvihnout své nejkvalitnější osobnosti. Mediální prostor je roztříštěný, přetížený, přenesený do sfér, kde je hlas experta slyšen stejně jako hlas diletanta a dezinformátora. „Mám právo na názor“ se stalo nikoli projevem plurality, ale štítem ignorance.
Současná demokracie se ocitla ve fázi, kdy již nedokáže přirozeně tvořit elity. Ne proto, že by nebyli kompetentní lidé. Ale proto, že prostředí, ve kterém by měli působit, je zahlceno křikem, zkratkou, naivitou (přesnější by byla kolektivně sdílená blbost) a spektáklem. Forma zvítězila nad obsahem. Sebeprezentace nad prací. Rychlý emocionální účinek nad dlouhodobou odpovědností.
Jako když vyplašený voříšek na vesnickém dvorečku rozeštěká celou ves.
Otázka „co s tím“ je otázkou, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď. Nevolám po autoritářství. Nevolám po elitářství jako uzavřeném klubu moci. Volám po obnově autority, což je něco jiného než moc. Autorita vyrůstá z důvěry. Důvěra vyrůstá z kompetence a kontinuity. A ta se obnovuje dlouho.
Poděkujme tedy Petru Fialovi ještě jednou. Ne jako idealizovanému politikovi, ale jako člověku, který ve složité době jednal s odpovědností. A současně si přiznejme, že stojíme na prahu období, které nás vrátí k základním otázkám: co je to politika, co je to společnost, co je to demokracie, a zda jsme ještě schopni nést jejich váhu.
A proto je na místě otázka: Co budeme dělat my?
Ne jako voliči jednou za čtyři roky.
Ne jako anonymní komentátoři.
Ale jako občané, kteří nesou odpovědnost za tvar společnosti, do níž patří.
Nemůžeme se vrátit k pohodlné pasivitě.
Nemůžeme předat veřejný prostor těm, kdo hulákají nesmysly a křičí nejhlasitěji.
Nemůžeme se smířit s tím, že politika bude jen show, v níž jde o to, kdo koho pokoří, urazí nebo zesměšní.
Potřebujeme znovu začít mluvit o politice jako o správě společného, protože politika není od slovesa politovat, ale z řeckého slova správa obce.
Je třeba obnovit důvěru, že odbornost a kompetence má smysl.
Je třeba znovu obhájit skutečnou autoritu, autoritu, která stojí na vědění, odpovědnosti a charakteru, ne na křiku, konspiracích ani na pouhých názorech.
Každý z nás má v tom roli.
V rodině. Ve škole. V zaměstnání. Na sociálních sítích. V tom, komu nasloucháme.
A komu dáváme svůj hlas, nejen volební, ale i ten každodenní, lidský.
Nečekejme na spasitele.
Společnost buď stojí na aktivech svého občanství nebo padá s vlastní rezignací.
Udržme směr.
Směr, který vede ke svobodě, k právnímu státu, k úctě k člověku.
Směr, který nás nesměřuje zpět do stínu Východu, ale drží nás v prostoru, kde se pravda nemusí bát být vyslovena.
Děkuji všem, kteří to nevzdávají.
Děkuji těm, kteří nepodléhají cynismu.
Děkuji těm, kteří stále věří, že společnost může být lepší, než jak nám ji předkládají cynici a manipulátoři.
To není naivita.
To je občanská odvaha.
A tu teď budeme potřebovat více než kdy předtím.
