Fialový mimoň jako symbol nového dna české politiky

Andrej Babiš působí v české politice trochu jako Sauronovo oko. Kam se podívá, tam po něm zůstane jen spoušť a zoufalství. Vznik hnutí ANO zasadil v počátcích svého fungování tvrdou ránu ODS, do jehož antikorupční a proevropské formy se snažil převtělit. ODS pak trvalo téměř 10 let, než se z tohoto debaklu vzpamatovala a mohla se znovu vrátit na vrchol jako nejsilnější pravicová strana. Hnutí ANO si však uvědomilo přetlaku na české pravici a proto se jeho pozornost stočila směrem k Sociální demokracii. Ta se nechala dokonce dvakrát vlákat do koalice s hnutí ANO, které nelenilo a nasadilo nový kabát. Z bojovníka proti korupci a za moderní stát se Andrej Babiš proměnil v ochránce chudých, pro které maká a myslí na jejich dobro. Se svou stranickou mašinérií pak rozdrtil Sociální demokraty, kterým sebral většinu svého elektorátu. Aura lidového miliardáře Babiše totiž okouzlila nejednoho voliče a to navzdory faktu, že jedna z nejbohatších osob v Česku rozhodně netrpí problémy obyčejných Čechů. Proti dobře placenému PR neměla skomírající SOCDEM, v té době pod přímou palbou Miloše Zemana, žádnou šanci. Nyní se Sauronovo oko obrátilo na novou kořist, kterou se stala SPD Tomia Okamury. Po prohrané prezidentské kampani, kterou Andrej Babiš přepálil přehnaným národovectvím, nešikovnou snahou oslovit věřící a strašením ze zatažení Česka do války, se ukázalo, že jediný směr, kterým se hnutí ANO může dále ubírat, je tažení na pravý okraj politického spektra.

To se může jevit jako odvážný krok ze strany politika, který se doteď snažil (a na evropské půdě stále snaží) vykreslit své hnutí jako catch-all liberální střed. Co jiného taky měl dělat v zemi, kde žádná politická strana nemá odvahu nazvat se čistě pravicovou nebo levicovou. Zachováním si pozice středového hnutí mohl souběžně luxovat umírněné voliče pravice i levice bez nutnosti názorového ukotvení. To se však posunem k národnímu konzervatismu může změnit. Přesto se tento krok dá považovat ze strany hnutí ANO jako zcela racionální. Krajní pravice, tak jak ji známe v pojetí SPD, je spojením tvrdého nacionalismu obaleného v rasismu a euroskepsi, přelité nesmyslnými populistickými sliby o tom, že se sníží daně, ceny a cokoliv dalšího, co si volič neznalý souvislostí usmyslí. Pro Andreje Babiše to znamená, že nemusí nijak zásadně měnit svou rétoriku, za kterou se už dnes neskrývá žádná jasná ideologie, jen prázdné sliby, které mu umožní nechat se znovu volit a získat moc, po které tolik dychtí. SPD si navíc podle průzkumů dlouhodobě drží podporu zejména u osob s nejnižším dosaženým vzděláním. Jedná se tedy o část obyvatel, která je dlouhodobě nespokojená se svou socio-ekonomickou situací, cítí silnou nedůvěru v politiku, a proto nemá mnoho důvodů zajímat se o politické dění. To se politikovi, jež si nově libuje v sáhodlouhých projevech, které nemají ani patu, naprosto hodí. Může vesele pokračovat ve svém opozičním tažení proti každému, kdo odolává jeho charismatu a manažerským schopnostem. Soudě podle vysokých preferencí a silného volebního jádra, které by mohla hnutí ANO závidět každá ze stran pětikoalice, tato taktika zřejmě funguje.

S každým dalším vystoupením však Andrej Babiš ztrácí poslední zbytky politické důstojnosti, pokud tedy ještě o něčem takovém můžeme hovořit. Z premiéra, který makal od rána do večera a neztrácel čas ve žvanírně, jak kdysi Andrej Babiš nazval Poslaneckou sněmovnu, se stal zhrzený, jízlivý a místy zoufalý opoziční poslanec, který neustále zneužívá své pozice, aby svým groteskním vystupováním na sebe upoutal pozornost a zablokoval veškerý legislativní proces. Nikdo nečekal, že by současné složení dolní komory přineslo konstruktivní opozici, ale to, co se momentálně děje připomíná spíše maňáskové divadlo, než parlamentní demokracii. O tom svědčí i poslední parlamentní schůze ke konsolidačnímu balíčku, během které Andrej Babiš vystoupil s projevem, přičemž mával plyšovým fialovým mimoněm, kterého srovnával se současným předsedou vlády kvůli barvě tohoto plyšáka.

Jak jsme viděli na Slovensku, tento způsob politiky, který vedl bývalý premiér Igor Matovič, se příliš neosvědčil. Provokativní PR senzace po čase omrzí, zejména pokud politik, který na sebe takto upozorní nedokáže přijít s ničím s konkrétními návrhy, jak by současnou politickou situaci řešil jinak. Je zřejmé, že za šaškováním Andreje Babiše ve sněmovně není žádný propracovaný plán ani snaha obohatit parlamentní debatu. Přesto se mu nadále dostává mediálního prostoru, do kterého hystericky vřeští o „nové totalitě“ a o tom, jak mu média ten samý prostor upírají a jak jsou vlastně celkově všichni proti němu. Nepředpokládám, že se Andrej Babiš někdy zamyslí nad absurditou svých výroků, ale měli by se nad nimi zamyslet hlavně jeho protivníci. Protože je očividné, že pouhé zesměšňování bývalého premiéra a mávnutí rukou nad jeho mnohdy nebezpečnými výroky prostě nestačí. Zpochybňování veřejnoprávních médií a demokratického zřízení naší země si nemůžeme nechat líbit. Je načase, aby se vyhlásila hnutí ANO válka o jeho voliče. Politické scéně v Česku jedině prospěje, když Andrej Babiš, který svou rétorikou pomalu vchází do velmi nebezpečných vod, skončí v propadlišti dějin. Tak jako v případě Saurona se dnes v Česku musí nalézt odvážné společenstvo, které se Temnému pánovi postaví a vhodí Prsten moci do Hory osudu. A s ním tam, doufám, zahodí i toho fialového mimoně, který nemá na půdě Parlamentu, co dělat.