Proč se z Česka stal skanzen politického sexismu?

Postkomunistické země mají dlouhodobý problém s nízkou stranickou základnou, která je spojená s nízkou důvěrou v politiku a všeobecně v instituce jako takové. A tento problém je o to větší, když se zaměříme na aktivní účast žen a mladé generace v politice. Sám jsem si prošel fází, kdy pro mě bylo nepředstavitelné, že bych se stal členem nějaké politické strany, a to i přesto, že jsem se od dětství zajímal o politické dění. Mé vnímání se postupně změnilo během mého studia na střední a vysoké škole ve Francii, kde je zcela přirozené se již na střední škole občansky angažovat a zapojovat do aktivit mládežnických organizací politických stran. Stranictví v západní Evropě totiž není zesměšňované jako u nás, kde samotné slovo stranictví vyvolává u řady lidí husí kůži a spojuje ho s „papalášstvím“ a „svazáctvím“, které evokují slovník minulého režimu. Tedy něco, co i u mladých lidí, kteří již vyrostli v demokratickém zřízení, nevyvolává nic pozitivního a hlavně motivujícího.

Ženy ve vysokých pozicích jsou všude po Evropě, jen ne v Česku

Mimořádně frustrující je pro mě pak samotné postavení žen v české politice, neboť tento problém poukazuje na lhostejnost a pasivitu významné části naší společnosti. V otázce rovných příležitostí mužů a žen v politice, zdá se, nám ujel vlak nejen v zemích na Západ od nás, ale pomalu i v zemích na Východ od nás. Země jako Estonsko, Litva, Polsko, Slovensko či Ukrajina již měly své prezidentky nebo premiérky a čím dál více žen se v tamní politice dostává do nejvyšších politických funkcí. Oproti tomu česká politická scéna dlouhodobě zaostává a bagatelizuje tento problém. Z nejzápadnější země východního bloku se tak postupně stává skanzen politického sexismu, misogynie a toxické maskulinity. To je stav, se kterým se jako občan nehodlám smířit.

Není na škodu si připomenout, že nedostatečným zastoupením žen v politice ochuzujeme společnost jako takovou, a to z důvodů, které řada z nás již zná nazpaměť - bez adekvátního zastoupení poloviny naší populace v politice nejsme schopni utvářet zákony, které berou v potaz specifické situace, se kterými se někteří muži v životě nesetkávají - nerovné podmínky v zaměstnání, rodičovská dovolená, obtíže spojené s menstruací, domácí násilí a další. Ochuzujeme tím také naši politickou nabídku o talentované odbornice z různých oblastí a systematickou podreprezentovaností žen v politice nadále podsouváme narativ o tom, že politika je čistě mužská záležitost.

Ženy na billboardech nestačí

Když se přitom člověk podívá na billboardy politických stran v předvolební kampani v Česku, má pocit, že je vše v pořádku, neboť téměř každá strana umisťuje na své plakáty ženy, byť je někdy musí hledat velmi hluboko na kandidátce. Někteří si vzpomenou na poslední komunální volby v loňském roce, kde současný primátor Bohuslav Svoboda na billboardech často vystupoval s Alexandrou Udženijou a Hanou Kordovou Marvanovou. Ti z nás, kteří ale politické dění sledují pravidelně, v tom nemohou vidět nic jiného než pokrytectví a cynismus. Volby proběhly, řada žen byla zvolena do zastupitelstev, začala tvrdá a zdlouhavá politická vyjednávání a světe div se, najednou nějakým záhadným způsobem ženy nebyly připuštěny do těchto vyjednávání. Vzpomeňte si na fotku z jednání pražských zastupitelů z řad koalice SPOLU na koberečku u lídrů stran koalice v prosinci loňského roku. Jedinou ženou na fotce byla předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová.

S takovým přístupem se nemůžeme divit, že na nejvyšších politických postech v Česku by člověk hledal ženy lupou. Jak v naší osmnáctičlenné vládě, tak v případě jedenáctičlenné Rady hlavního města Prahy, jsou všehovšudy ženy pouze dvě. Nejsem zcela přesvědčen, že tento přístup je tou odvahou dělat politiku jinak. „Prostě tu nebyly vhodné kandidátky,“ objeví se sem tam nějaký komentář. A debata tím pro většinu politiků, ale i veřejnost končí. Řada z nás, kdo se v nějaké organizované politické struktuře pohybovala, tak ví, že zájemců o členství je vždy podstatně více než zájemkyň. Při vyrovnaném zastoupení mužů a žen ve společnosti by se nicméně dalo očekávat, že politické strany budou usilovat o co nejvyrovnanější počet mužů a žen. Proč se to ale neděje? A proč před tím strany mnohdy zavírají oči? V době žalostně nízkých stranických základen by aktivní hledání nových členek a členů mělo být jasnou prioritou. Není z toho jasné, že současný stav není v pořádku?

Změna politické kultury je běh na dlouhou trať

Jedním z mnoha cílů, které jsem si předsevzal při vstupu do politické strany, bylo zasvětit svou práci vytváření lepších podmínek pro ženy tak, aby se nejen více zapojovaly do utváření stranické politiky, ale aby byl více slyšet jejich hlas. Není to ale paradoxní? Neměly by to být právě ženy, které by při pohledu na současnou politickou kulturu měly masivně vstupovat do politických stran a snažit se reformovat zastaralé struktury, které pevně drží v rukou stále stejná úzká sociální skupina? S postupným odstupem si však uvědomuji, že dělat politiku jinak, moderně a odvážně, je běh na velmi dlouhou trať. Je zcela přirozené, že většina z nás má obavy pustit se do dlouhodobých projektů s nejasným výsledkem. Vidina úspěchu a reálné změny je v nedohlednu a dláždí ji náročná cesta plná urážek, ponižování a podrazů, které bohužel nadále charakterizují atmosféru ve vysoké politice. Ne každý člověk je proto ochoten se na tuto cestu vydat a dojít až do konce. To platí obzvlášť u žen, které mají startovací pozici ještě vzdálenější a to na základě kritérií, které nemají s politikou co dočinění.

Politika nepotřebuje více žen do počtu a na to, aby strany měly lépe vypadající billboardy. Ale řekněme si na rovinu, že to samé platí i u mužů, ale těm to zaprvé nikdo neříká a zadruhé jsou tito muži často vedeni neotřesitelným, místy až arogantním sebevědomím a neochotou přiznat si vlastní chyby a nedostatky. Česká politika proto nutně potřebuje více žen, protože každá další žena v politice napravuje křivdy minulosti a přináší svůj talent, vizi a chuť změnit společnost k lepšímu. Jedině tak budeme mít do budoucna v politice více silných kandidátek s chutí změnit nejen naši společnost k lepšímu, ale zároveň i způsob, jakým se v dnešní době politika dělá. Příchod této nové generace političek, které se nebudou bát jít svou vlastní cestou, oslabí tábor těch, kteří přichází bez jakékoli vize a vůle hájit veřejný zájem, kteří jsou hnáni prostou vidinou osobního obohacení a v horším případě i udržování stále existujících nerovností v naší společnosti.