Článek
Obloha byla černá jako inkoust a mlha se válela kolem úzké silnice jako přízrak. Pavel, zkušený řidič kamionu, měl za sebou už stovky kilometrů, ale únava ho přemohla. Když zahlédl staré, polorozpadlé parkoviště u lesa, rozhodl se zastavit na pár hodin. Vypnul motor a chvíli jen seděl v kabině, poslouchal ticho noci a tlumené šumění stromů ve větru.
Zadíval se do zpětného zrcátka. A tehdy ji spatřil. Stála opodál, osamělá postava v dlouhých bílých šatech, které ve světle lampy slabě zářily. Měla dlouhé tmavé vlasy a pohled, který byl zároveň smutný i fascinující.
Pavel chvíli váhal, než stáhl okénko. „Slečno, jste v pořádku?“ zavolal na ni.
Usmála se, pomalým krokem přišla blíž. „Jsem v pořádku. Jen čekám,“ řekla tichým, melodickým hlasem.
„Čekáte na někoho? V tuto hodinu?“
„Možná,“ odpověděla tajemně a zadívala se do temného lesa.
Pavel pocítil zvláštní neklid. Bylo něco zvláštního na jejím hlase, na tom, jak se objevila odnikud. Přesto se jí nabídl, že ji může někam odvézt, ale ona jen zavrtěla hlavou.
„Můžu si sednout?“ zeptala se po chvíli a ukázala na schod u jeho kamionu.
Pavel přikývl. Posadili se vedle sebe, povídali si. O životě, o samotě, o cestách bez cíle. Mluvila tiše, melancholicky, a přesto se mu zdálo, že ji zná už roky.
Hodiny ubíhaly, mlha houstla. Najednou se podívala k obzoru, kde se objevovaly první náznaky svítání. „Musím jít,“ zašeptala.
„Kam?“ zeptal se, ale ona se jen pousmála, položila mu dlaň na ruku – byla studená jako led – a zmizela do mlhy.
Pavel chvíli seděl v tichu, než si uvědomil, jak zvláštní to bylo. Vyskočil, běžel za ní, ale nikde po ní nebylo ani stopy.
Ráno, když se rozjel, zastavil v nejbližší vesnici a v hospodě se zeptal na opuštěné parkoviště. Stařec u vedlejšího stolu zvedl pohled.
„Tam?“ zamračil se. „To už roky nikdo nepoužívá. Naposled tam prý čekala mladá dívka na svého snoubence. Ale havaroval po cestě za ní a nikdy nepřijel. Od té doby tam občas lidé tvrdí, že ji viděli…“
Pavel cítil, jak mu po zádech přejel mráz. V kapse nahmatal něco studeného. Když se podíval, uviděl malý, stříbrný prstýnek.
A v dálce, v ranním oparu, mu připadalo, že zahlédl bílou postavu, jak se na něj usmívá… než se rozplynula v mlze.
