Článek
Milan byl zkušený řidič kamionu. Za volantem strávil většinu svého života a jen tak něco ho nerozhodilo. Té noci však udělal chybu – rozhodl se přespat u opuštěného statku za městem, kde kousek opodál vyložil několik palet s materiálem pro stavbu.
Statek působil podivně už z dálky. Zchátralé budovy se ztrácely ve tmě, pole kolem byly zarostlé plevelem a staré stromy se ohýbaly ve větru, jako by chtěly něco zašeptat. Milan zaparkoval kamion vedle zrezivělého plotu a vypnul motor. Vystoupil, protáhl se a zapálil si cigaretu. Nikde žádné světlo, žádný pohyb. Jen ticho a šelestění větru.
Když vlezl zpět do kabiny a chystal se usnout, zaslechl zvuk – šramot, jako by se něco pohnulo ve tmě u stodoly. Možná liška, pomyslel si. Ale pak přišel další zvuk. Kroky.
Milan se posadil, zapnul světla – ale venku nikdo nebyl. Jen vítr rozkýval staré dveře stodoly. Povzdechl si a zhasl. Možná únava, možná paranoia.
Už skoro usínal, když se kabina náhle otřásla. Jako by někdo zvenčí prudce trhl za kliku dveří! Srdce mu zabušilo v hrudi. Popadl baterku a opatrně stáhnul okno.
Ticho. Prázdno.
Ale pak… na zaprášeném čelním skle spatřil otisk ruky. Drobný, dětský.
Milan ucítil, jak mu naskakuje husí kůže. Nechápal, kde se tam vzal. Okolí bylo pusté, nikde žádné děti, žádná obydlí. Když okno opět zavřel, tak ve zpětném zrcátku viděl postavu.
Stála tam. Malá, zkroucená silueta dítěte s prázdnýma očima, které hleděly přímo na něj. Chtěl úlekem vykřiknout, ale hrdlo měl sevřené. Když se znovu podíval do zrcátka, postava byla pryč.
Otočil se, aby se podíval do druhého zrcátka a v ten moment by se mu krve nedořezali. Malá postavička dítěte seděla vedle na sedačce a prázdným pohledem se dívalo na Milana, jako by mu chtělo něco říct.
Milan by nejraději vyskočil z kabiny, ale tělo měl celé ztuhlé a nohy těžké jako by v tu chvili měl místo nich kamen. A v ten moment se mála postavička vytratila.
Pomalu se pokusil pohnout, aby nastartoval. Povedlo se. Vyjel z areálu a jel bez zastavení, dokud nedorazil ke kraji města. Teprve tam si dovolil zastavit a vydechnout.
Často se pokoušel na tu noc zapomenout. Říkal si, že únava, tma a jeho vlastní fantazie mu naservírovaly děsivé představy.
Ale nebylo to jen v jeho hlavě. Otisk dětské ruky na skle tam pořád byl. Pokoušel se ho setřít hadrem i saponátem, ale vždycky se znovu objevil, jako by byl vypálený do skla.
Ani další noci už klidné nebyly. Ve zpětném zrcátku stále vídal pohyb a stíny tam, kde by žádné být neměly. A od té doby pokaždé, když se probudil uprostřed noci, měl zvláštní mrazivý pocit – jako by s ním v kabině stále někdo byl.
