Článek
Seděla v hotelové restauraci s notebookem před sebou, ale už dávno nevnímala slova na obrazovce. Myšlenky jí utíkaly zpět do minulosti, do dob, kdy byla mladá, nezávislá a snila o lásce, která by jí vzala dech. Pak ale přišel život – svatba, děti, práce, rutina. Milovala svou rodinu, ale někdy měla pocit, že se v tom všem trochu ztratila.
„Míšo?“ ozval se za ní hlas, který ji okamžitě vrátil do reality.
Otočila se a zalapala po dechu. Stál tam on. Martin. Ten, o kterém kdysi snila. Ten, kterého nikdy neměla odvahu oslovit, ačkoliv po něm tajně pokukovala celé čtyři roky střední školy. Teď tu byl. Starší, ale stále charismatický. A když se na ni usmál, cítila se znovu jako ta dívka, která kdysi věřila v kouzlo lásky.
Slovo dalo slovo, vzpomínky se rozplynuly do dlouhého rozhovoru, smíchu a nečekaného souznění. Ukázalo se, že je ve stejném hotelu na školení. A že má manželku, dvě děti, práci, co ho vyčerpává, a podobný pocit, že někde po cestě trochu ztratil sám sebe.
Večer se protáhl do noci. Nejprve ve vinárně, pak na procházce kolem hotelového parku. Doteky přišly přirozeně – letmé, náhodné, a přesto nabité elektřinou. Když ji vzal za ruku, věděla, že se rozhoduje o něčem, co už dávno viselo ve vzduchu.
Následující dva dny byly jako sen. Wellness, dlouhé rozhovory, doteky, polibky, milování, po kterém se jí chtělo smát i plakat zároveň. Bylo to něžné, vášnivé, a přesto neuspěchané. Jako by si oba chtěli užít každý moment, než se jejich čas naplní.
V neděli odpoledne, když balila kufr, se na něj podívala a viděla v jeho očích stejný smutek, jaký cítila ona. Neříkali si sliby. Nehledali řešení. Bylo to krásné, ale mělo to svůj konec.
Cesta domů byla jiná. Uvnitř cítila klid. Jako by si něco důležitého připomněla – že je stále ženou, nejen matkou a manželkou. Že v ní pořád doutná vášeň a radost.
Když vešla do bytu, děti se na ni vrhly a ona je sevřela v náručí. Manžel ji políbil na tvář a pousmál se: „Vypadáš jinak. Odpočatá.“
Ano. Byla jiná. A možná poprvé po dlouhé době skutečně sama sebou.
