Článek
Marek a Klára si vždy přáli dům na samotě, obklopený přírodou, kde by mohli vychovávat své dvě děti – osmiletou Aničku a pětiletého Honzíka. Když objevili starý pozemek na kraji vesnice, kde dlouhá léta nikdo nebydlel, neváhali ani chvíli. Cena byla překvapivě nízká a úřední záznamy říkaly, že jde o bývalou pastvinu. Nikdo jim ale neřekl, že tady kdysi stál hřbitov, který byl před více než sto lety zrušen.
Dům postavili přesně podle svých představ – světlé dřevo, velká okna, útulná terasa. První měsíce zde byly nádherné. Klára s dětmi sázela květiny, Marek instaloval houpačku na starý dub. Všechno působilo jako splněný sen. Jenže pak se začaly dít podivné věci.
Nejprve to byly jen drobnosti. Dveře se zavíraly samy od sebe, někdy se v noci ozývalo škrábání na stěnách. Klára to přikládala starému dřevu a větru. Pak ale začaly mizet věci – Aniččina oblíbená panenka, Honzíkova malovaná autíčka. Děti tvrdily, že si je vzala „ta paní“. Když se jich Klára zeptala, jaká paní, Anička tiše řekla:
„Ta, co se dívá oknem, když spíme.“
Marek to bral na lehkou váhu, ale Klára se nemohla zbavit pocitu, že je někdo pozoruje. A pak se jedné noci probudila a uviděla Aničku stát u postele. Holčička byla bledá, oči měla dokořán.
„Mami, oni nejsou rádi, že tu jsme,“ zašeptala.
Klára se otřásla. „Kdo, zlato?“
„Ti, co jsou pod námi.“
Ráno se rozhodla zjistit víc. Pátrala v archivech a konečně narazila na staré mapy. Její srdce se sevřelo – přesně pod jejich domem se kdysi nacházel hřbitov. Oficiálně byl přenesen na jiné místo, ale některá těla zůstala. Jejich dům stál přímo nad nimi.
Jakmile to zjistila, události v domě nabraly na intenzitě. Zhasínala a rozsvěcela se světla, dveře se zabouchávaly s ohlušujícím rámusem. Anička a Honzík měli noční děsy a budili se s modřinami na rukou. V noci slyšeli šeptání. Slova byla nesrozumitelná, ale jejich tón byl plný hněvu.
Marek, stále skeptický, se rozhodl pro jistotu vykopat místo u starého dubu, kde si děti často hrály. A tehdy narazil na něco tvrdého. Když odhrnul hlínu, zjistil, že v zemi leží stará lebka. Chtěl ji odhodit, ale ve chvíli, kdy se jí dotkl, ho přepadla nesnesitelná bolest hlavy a před očima se mu zjevily obrazy – starý hřbitov, mniši odříkávající modlitby a pak plameny. Spatřil, jak lidé vyhánějí mrtvé z jejich hrobů, jak kosti házejí do jámy a zasypávají je hlínou.
V tu chvíli pochopil. Dům nikdy neměl stát tady.
Další noc byla nejhorší. Zdi domu se chvěly, děti plakaly a z podlahy se ozývaly tlumené rány, jako by se někdo snažil dostat ven. Klára křičela, ať je nechají být, že nechtěli ublížit. A pak, stejně náhle jako vše začalo, zavládlo ticho.
Do rána nespali. Hned za svítání naložili děti do auta a odjeli. Dům nikdy neprodali, nikdy se nevrátili. Po několika letech ho zarostla příroda.
A lidé z vesnice? Ti občas tvrdí, že v noci odtamtud slyší šepot. A někdy vidí dětskou panenku, jak se sama houpe na starém dubu.
