Článek
Silnice se leskla pod těžkými kapkami deště a stěrače kmitaly v pravidelném rytmu, jako by se snažily utřít nejen kapky vody, ale i tíhu, která ležela na srdci Martina.
Byl řidičem kamionu už přes deset let. Miloval tu práci – nekonečné cesty, klid, kdy měl čas přemýšlet, a tu svobodu, kdy byl pánem svého času. Ale posledních pár měsíců to bylo jiné. Prázdné. Samota, která mu dřív nevadila, ho teď tížila víc než kdy dřív.
Manželka mu před půl rokem oznámila, že odchází. A ne sama. Odešla s jeho kolegou z firmy. Mužem, kterému v práci důvěřoval, kterého považoval za kamaráda. Jeden den měl domov, ženu a pocit jistoty, a druhý den neměl nic. Jen svůj kamion a nekonečné kilometry asfaltu, které mu nabízely únik.
Setkání uprostřed deště
Ten den byl obzvlášť pochmurný. Hustý déšť bičoval asfalt, když zastavil na odpočívadle u opuštěné benzínky. Chtěl si dát kafe, zapálit cigaretu a chvíli jen tak sedět. Ale když otevřel dveře, uslyšel tiché zakňučení.
Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdálo. Pak to uslyšel znovu. Otočil se a pod přístřeškem, kde kdysi stály odpadkové koše, ležela promočená krabice.
Uvnitř se choulilo malé, zrzavé štěně. Hubené, třesoucí se a promočené skrz naskrz. Podívalo se na něj těma velkýma, nevinnýma očima a slabě zakňučelo.
Martin si povzdychl. „No to mi ještě scházelo…“ zabručel, ale už natahoval ruce. Vzal štěně do náruče, přitiskl ho k sobě a cítil, jak se to maličké tělo přestává třást.
Parťáci na cestách
Od té chvíle už Martin nikdy nejel sám. Pojmenoval ho Max a udělal z něj svého spolujezdce. Postavil mu pelíšek na sedadle spolujezdce, krmil ho v motorestech a občas mu dával i kus svého řízku.
Max mu vrátil něco, co si myslel, že už nikdy mít nebude – pocit, že na něj někdo čeká. Že někomu chybí, když odchází, a že se na něj někdo těší, když se vrací.
A pak přišla ta nehoda.
Láska na druhý pohled
Jednoho večera, když zastavil na odpočívadle, si nevšiml mastné skvrny na asfaltu. Uklouzl, špatně došlápl a bolestivě si podvrtl kotník. Nemohl do kabiny, nemohl skoro chodit. A právě v tu chvíli se nad ním objevila ona.
Blanka.
Majitelka malého bistra na odpočívadle. Zvedla ho na nohy, pomohla mu do tepla a než se nadál, měl před sebou horký čaj a obvázaný kotník.
A pak si všimla Maxe.
„Ty jo, to je ale fešák,“ usmála se a podrbala štěně za ušima. „Vy dva jste nerozlučná dvojka, co?“
Martin se na ni podíval a poprvé po dlouhé době se usmál. „Jo. Asi jo.“
Od toho dne se na tom odpočívadle zastavoval čím dál častěji. Nejdřív kvůli dobrému kafi. Pak kvůli úsměvu, který ho vždycky vítal. A nakonec kvůli tomu, že zjistil, že už znovu není sám.
A tak se díky malému, opuštěnému štěněti nejen zbavil samoty, ale našel i nový začátek.
