Článek
Za soudruhů československá koruna, stejně jako jiné měny států ze socialistického tábora, nebyla opravdovými penězi, protože ji nebylo možné vyměnit za jiné než socialistické měny. Byly to poukázky na zboží ve východním bloku, podložené prací lidu. Zboží byl nedostatek, to se všeobecně ví. Veliký hlad byl po veškerém zboží typu elektronika, domácí spotřebiče, oblečení, auta. Kdo chtěl německé marky, v té době vysoce žádanou zahraniční měnu, musel je shánět na černém trhu. Zdrojem byly osoby, které mohly jezdit do zahraničí, myšleno směrem na západ, což bylo pár řidičů kamionů, v té době silně lukrativní povolání, a potom různí veksláci a šejdíři, kteří nevím, jak se k tomu dostali. Kurz za marku na černém trhu byl vysoký, v osmdesátých letech až 15 Kčs za jednu marku při průměrném platu cca 2200 Kčs. Kdyby se to přepočítalo na dnešní průměrnou mzdu 50 000 Kč, ta by vyšla cena marky na neuvěřitelných 340 Kč. Zřejmě podložení koruny prací socialistického lidu nebudilo důvěru. Také se sháněly většinou na ulici tzv. bony, o těch už toho bylo napsáno dost a nebudu se k tomu vracet.
Směnitelnost koruny byla jednou z hlavních změn při transformaci ekonomiky a pro běžné občany k ní došlo až k 1. říjnu 1995. Koruna se stala volně směnitelnou měnou a padly limity pro nákup cizích měn pro občany. To už však byly původní československé koruny a úspory znehodnocené inflací, která v r. 1991 dosáhla až 56 %. Dopředu se tušilo, co přijde, a tak jsem za své peníze, které jsem našetřila během studií a v prvních letech zaměstnání, horečně nakupovala vybavení domácnosti. Ledničku, postele, televizi, šicí stroj. Abych měla aspoň něco.
Devadesátá léta byla zlatou dobou pro „cash“. Platilo se v hotovosti a nikdo se na nic neptal. Prodávala jsem velkou zahradu se statkem, který jsme zdědily se sestrou po matce. Bylo z ní několik stavebních parcel a při prodeji se peníze skládaly na hromádku na obecním úřadě, kde se podepisovala kupní smlouva. Potom jsme si hromádku rozdělily a odnesly v kabelce. Při prodeji jsem jednala s různými lidmi, včetně osob, navázaných na podsvětí. Zájemce, tlustý muž mafiánského vzhledu, v luxusní restauraci, kam mne pozval na kávu, vytáhl z kapsy tlustý štos tisícovek, prohrábnul je zkušeným gestem, oddělil jeden papírek a zaplatil za tu kávu. Patřilo to v jistých kruzích k prezentaci sociálního statusu. Sama jsem jednou nesla z jedné banky do druhé půl milionu, což ovšem byly docela jiné peníze než dnes, dneska by to odpovídalo dvěma až třem milionům korun, možná i více, za půl milionu byl byt. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit a měla jsem pěkně nahnáno. Ne tak ovšem různí politici, pamětníci si jistě vzpomenou na milion v tašce od strýčka pro Stanislav Grosse, tehdejšího mladého politika, který to dotáhnul až na premiéra a dnes už nežije.
Už v devadesátých letech se začaly pro běžné lidi prosazovat bankovní účty. Nadnárodní zaměstnavatelé, kteří platili své zaměstnance podstatně lépe než původní, byť zprivatizované české podniky, odmítli vyplácet mzdy v hotovosti, a požadovali, abyste si účet u banky založili. Hotovost jste potom mohli získat u přepážky v bance anebo v bankomatech.
Hlavní výhodou plateb v hotovosti byla anonymita majitele. Nikdo nemohl dohledat, od koho bankovky pocházejí, za co se jimi platilo, jestli to jsou těžce vydělané a naspořené peníze za mnoho let práce, anebo lehce získané z pašování zboží, z provozování bordelů, které v devadesátkách byly zlatým dolem, a z dalších pochybných a zločineckých aktivit včetně úplatků.
Pokud jste ale chtěli udělat velký nákup, museli jste si vzít dostatečnou hotovost a nejednou se mi stalo, že jsem hledala bankomat, který nikde nebyl, protože jich bylo málo.
První platební kartu jsem získala s prvním bankomatem v našem městě v polovině devadesátých let. Moje malá dcera tehdy nakreslila obraz „Táta u bankomatu“ a vyhrála stavebnici lega, takže si to pamatuju docela přesně, i tu radost.
S platební kartou skončila éra tlusté peněženky a počítání papírků a mincí. Těmi jsem platívala malé částky třeba u řezníka, paní prodavačky mne občas okradly. Místo pětikoruny mi do hrsti drobných daly dvoukorunu, sem tam se spletly o stovku, a když jsem si všimla, tak se omlouvaly. Staří lidé potom měli problém penízky vyndat z peněženky a napočítat obnos, poněvadž špatně viděli a měli necitlivé ruce. Nepoznali desetikorunu od padesátikoruny, pětikoruny, dvoukoruny a koruny splývaly v jednu stříbrnou minci. Viděla jsem, jak starý pán dal pokladní celou peněženku a paní, vyberte si to, já na to nevidím. Šlo o malé částky, ale přikrást si drobné muselo být lákavé. A co teprve v hospodách a u stánků, tam se dalo nakrást!!!!
Pozvolna a tiše začaly utahovat šrouby státy a banky, které potřebují od států licenci. Zatímco v devadesátkách se nikdo neptal, odkud máte peníze a cash jste skládali a vybírali u přepážky ve statisícových částkách, stačilo dopředu ohlásit, že si pro ně přijdete, aby na pobočce bylo papírků dost, později se banky začaly ptát na zdroj. Dnes si peníze v hotovosti můžete vybrat, ale nesmíte jimi platit. Přesně (zdroj AI) existuje zákon o omezení plateb v hotovosti, limit 270 000 Kč na den. Stát a finanční instituce se chrání před daňovými úniky a praním špinavých peněz. Za obcházení zákona se platí drastické pokuty. Banky, ale také realitní kanceláře, směnárny, kasina nebo notáři mají zákonnou povinnost zkoumat původ peněz u jakéhokoliv obchodu nad 10 000 EUR. Pro běžného člověka vznikají nepříjemné situace. Kupovali jsme v jednom vzdáleném autobazaru auto za 400 000 Kč. Nechcete si vézt po D1 v tašce papírky, co kdybyste bourali a papírky se rozlítaly po silnici. Bez prohlídky si ale auto samozřejmě nekoupíte. Banka nám nebyla schopna zaručit, že provede převod peněz na účet autobazaru třeba do hodiny, což je doba, kterou jste ochotni akceptovat. Měli na převod z banky do banky tři dny. Autobazar vám nedá klíče, dokud nemá peníze na účtu. Takže platba proběhla tradičním způsobem – v místě autobazaru jsme museli dopředu ohlásit výběr a potom papírky přenést v tašce do banky, kde měl účet autobazar. Také jsme museli sdělit, odkud se 400 tisíc vzalo, paní za přepážkou měla smysl pro humor a vtipkovala, že jsme je našli na cestě. Podobnou zkušenost má známý, kde ho lustrovala paní, se kterou se dobře zná, poněvadž jsme malé město. Jde přitom o relativně malé částky, které se dají skutečně naspořit z práce. Český zákon o omezení plateb v hotovosti je v platnosti od 1. července 2004.
A jak je to jinde ve světě? Nechám se opět poučit umělou inteligencí.
„Evropská unie má pravidla AML – kontrola původu peněz od 10 000 EUR.“ To znamená, že banky, realitní kanceláře nebo směnárny jsou povinny zjišťovat vaši totožnost a původ peněz v celé Evropské unii.
„V USA, které byly synonymem pro kapitalismus a svobodné podnikání, neexistuje žádný federální zákon, který by omezoval platby v hotovosti mezi lidmi. Na druhou stranu má USA jeden z nejpřísnějších systémů na sledování plateb v hotovosti nad hranicí 10 000 dolarů. Ten, kdo od vás peníze převezme, ať banka, firma, soukromá osoba, platbu v hotovosti musí do 15 dnů obchod nahlásit federální vládě.“ Jinak vás jsou schopni i zavřít do vězení, americké zákony jsou tvrdé.
Podíváme se ještě na východ, kam to spoustu našich lidí stále táhne.
„V Rusku platí pro obchodování v hotovosti federální zákon o boji proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Kontroly provádí speciální úřad, Rosfinmonitoring, který má k dispozici armádu bankovních analytiků. Existuje povinná kontrola od jednoho milionu rublů (opět cca 250 000 Kč). Banka musí informovat stát. Dochází k blokování účtů jako na běžícím pásu. Pokud na účet fyzické osoby přijdou peníze a dotyčný se je pokusí vybrat v hotovosti, algoritmus banky účet okamžitě zablokuje. Dokázat původ peněz podle zákona 115 -FZ je byrokratická noční můra, která často končí trvalým zabavením prostředků. Od roku 2022 jsou zavedena mimořádná pravidla, takže vám banka z účtů, založených před březnem 2022, vydá maximálně 10 000 dolarů, v účtech, založených později, jedině rubly. Přechází se tak na hotovostní šedou zónu a masivní návrat k hotovosti v rublech nebo čínských chuanech a na kryptoměny.“ Stát kontroly nad hotovostními toky neustále utahuje a buďte si jisti, že vás dokáže potrestat.
„Čína je v oblasti kontroly peněz unikát. Čína je v podstatě 100% digitální společnost. Běžný občan u sebe nenosí peněženku ani platební kartu, ale vše probíhá přes čínské aplikace pomocí QR kódů. Situace s hotovostí zašla tak daleko, že obchodníci, taxikáři a restaurace začali fyzické peníze hromadně odmítat. V únoru 2026 Čínská centrální banka vydala speciální nařízení, které pod hrozbou obřích pokut přikazuje obchodníkům hotovost přijímat. Stát to udělal proto, že digitální systém odřízl od společnosti starší lidi, děti a zahraniční turisty, kteří čínské aplikace nemají. V Číně neexistuje plošný zákaz nákupu věcí za hotové, ale platí brutální limity na to, co s hotovostí můžete v bankovním systému dělat. Čína zašla až tak daleko, že pokud byste prováděli neobvyklé hotovostní operace, systém vás vyhodnotí jako rizikový element. To sníží váš osobní sociální kredit, což v Číně znamená, že vám stát například zakáže koupit si jízdenku na rychlovlak nebo letenku.“
Když to tedy shrnu, státy prostřednictvím bank, které jsou na nich závislé, kontrolují a ovládají lid ve svých zemích a je to jeden z nejsilnějších nástrojů, jak si na vás došlápnout. Vaše peníze nejsou úplně vaše, protože když se znelíbíte, prostředky vám zablokují, zabaví nebo vás rovnou zavřou.
Na druhé straně – odšpuntovat tato omezení přivede do země mafie, nelegální obchody s drogami, zbraněmi a otroky ve všech podobách. Důsledky známe z devadesátek a potom z různých novinových článků a polodokumentárních filmů jako je slavný seriál Narcos. Mafie používají cash, zlato a kryptoměny.
Boj za cash v rámci ČR je tedy poněkud mimo mísu. Větší platby stejně nemůžete anonymně provádět, protože jsme v EU. Návrat poměrů divokého východu jistě nechceme. Ono na tom divokém východě jsou státy a jejich vliv ještě silnější a tresty drakonické.
A jaká je moje zkušenosti v běžném životě? V Čechách a na Moravě se mi nestalo, že by někdo nechtěl hotovost, naopak. Když nemáte dost papírků, tak se ani nenajíte, i kdybyste měli na účtu milion. Takže se stane, že jdete na výlet s mobilem a pár papírkama v kapse, které nemusíte hlídat, jestli vám je někdo ukradne v tramvaji, vlaku nebo autobusu, ani se nemusíte bát, že vám vypadnou, když se budete škrábat přes kameny na kopec. Když vylezete na ten kopec, potěší vás, když objevíte otevřenou hospodu, že si dáte vařené jídlo. Kouknete na ceny, jedno jídlo dvě stovky, jedno pití padesát korun. Pouze cash. Prohrabete kapsy, a zjistíte, že máte 248 Kč. Nechcete vypadat jako sociální případ a hledat levné jídlo a přepočítávat, jestli se vejdete do 248 Kč. Takže si sednete na kámen před hospodu a vybalíte svoji svačinku… To je skutečný příběh.
Osobně se mi stalo jedině v Londýně, že jsem nemohla platit hotovostí. Na výlet jsem si vzala pár liber, a ty jsem přivezla domů. Jinde v Evropě, navštívila jsem v poslední době Itálii, Španělsko, Belgii, Norsko, bylo možné platit hotovostí, ale zároveň všude šlo zaplatit kartou, i u stánku s kebabem. Dalo se platit samozřejmě i jiným digitálním způsobem. Hotovost byla akceptovaná, ale neobvyklá a nevítaná, protože neměli, jak vydat. Takže po vás chtěli mít přesně napočítanou částku nebo aspoň drobné. Zaplatit za vstupné v hodnotě dvanácti euro padesátieurovkou je problematické, protože prostě nemají v pokladně dost drobných.
Nevýhody hotovosti jsem ovšem poznala letos, na dovolené ve Vietnamu, kde jsem cestovala s rodinou.
Ve Vietnamu se platí měnou, zvanou dong, která je podobně jako mnoho lokálních měn v nepříliš bohatých zemích vydatně zdevalvovaná. Konkrétně jeden dong je 0,000038 amerických dolarů a 0,00081 korun českých. Vietnam je země hotovosti. Dostali jsme radu přivézt si dolary, které, ať se nám to líbí nebo ne, jsou stále základní měnou, kterou akceptuje svět. Americké dolary jsou podloženy důvěrou a tradicí, ničím jiným. Důvěra ve Spojené státy je zatím stále vysoká a tradice dlouhá. Takže jsme si přivezli papírové dolary a ty jsme šli vyměnit za papírové dongy. Na osobu jsme si rozměnili přibližně každý 500 US dolarů, a rázem jsme byli milionáři. Dostala jsem cca 13 milionů dongů. Ve Vietnamu se sice nekrade, ale při té zalidněnosti, která tam je, nevíte, kam s nimi. Takže kus do batůžku, kus do kapsy u kalhot na zip, něco do kabelky. Peníze jsou jenom papírové, na všech bankovkách je vůdce Ho-Či-Min a barvy jsou podobné, žlutá, rezavá, žlutozelená. Jsme spořiví Češi a také přepočítávám ceny na koruny. Zkuste si ale přepočítat, kolik korun je třeba 850 tisíc dongů. Naučili jsme se, že musíme škrtnout ty tři nuly a potom 80 procent z toho. 850 tisíc dongů je asi 700 Kč. Ještěže jsem nemusela často platit, dovolenou organizovala moje snacha, budiž jí za to díky. Nastávaly vtipné situace, kdy jsme se nechávali odvézt taxíkem, resp. službou zvanou Grab, kdy jsme se potom na platbu různě skládali podle toho, co kdo našel v kapsách, kdy žena mého syna prohlásila, že potřebuje ještě dva miliony. Ve Vietnamu není běžná autobusová nebo vlaková doprava a auto si nemůžete půjčit. Většinou se jezdí na skútrech a není jednoduché tam řídit jako všude v Asii. Takže na delší trasy a pro skupiny si najímáte taxi. Časem se u mne nashromáždily bankovky v hodnotách od deseti tisíc, což je osm korun, až po půlmilionové. Ztratila jsem přehled, kolik mám peněz. Chtěla jsem se toho zbavit v jednom obchůdku s potravinami, ale nevidím bez brýlí na čtení dobře a nejsem zvyklá počítat a úplně jsem se do toho zamotala. Papírky pomačkané, podobně zbarvené, všude Ho-či-min a plno nul. Trapas, po dlouhé době mého počítání se ukázalo, že mám málo a někdo z rodiny tam hodil půlmilion. Stres. Prodavačka nám vydala, takže zase divných bankovek přibylo. Potom jsem papírky dala synovi, ten vystudoval kybernetiku a byl schopen po delším počítání je v restauraci utratit.
Horší situace nastala v závěru dovolené. To jsme se nechali odvézt asi 100 km od Hanoje směrem do jedné zajímavé oblasti, kde tedy cizinci nebyli. Bylo to tam krásné, ale došel cash. Všechno stálo o trochu více a když jsme vysypali všechny kapsy, kabelky a batůžky, tak jsme zjistili, že máme do konce dovolené málo. Na Google mapách jsme našli bankomat, který byl 30 km, a to ještě opačným směrem než kam jsme chtěli na výlet. Mladí naštěstí uhandlovali taxík, že se zaplatí až po výběru z bankomatu, což nebylo jednoduché, protože taxikář mluvil jenom svojí rodnou řečí, takže nastoupil Google překladač. Kurz se už v tomto okamžiku neřešil, byli jsme z kategorie chudí bohatí. Nakonec jsme se odtamtud dostali, zaplatili, ale díky schopnosti mladých, sama nevím, jestli bych si poradila a neumřela tam…
Takže po mých zkušenostech hotovost má svoje záludnosti a digitální platby, ať už kartou, mobilem nebo QR kódem, jsou mnohem, mnohem jednodušší. Jsem už taky stará a neumím platit hotovostí. Hotovost vám ukradnou, špatně vám vydají, větší částky si musíte pořád hlídat. Nechávat je v autě se nemá, na hotelu nebo v Airbnb taky ne, brát si je na pláž nejde, a co když jste v kempu pod stanem? Když je nejvíce potřebujete, zjistíte, že nemáte. Na druhé straně zůstáváte anonymní, nikdo nemůže ani zpětně dohledat, kde jste co platili a kudy jste se pohybovali. Velkými částkami v hotovosti nesmíte platit nikde. Ovládání peněz státem a jejich kontrola je nástroj, kterým vás stát dokáže šikanovat, ale na druhé straně chránit, záleží ovšem na typu státu, který to dělá a na které straně zákona jste.
Budoucnost prý jsou kryptoměny, které začínají akceptovat i klasické banky. Kryptoměny jsou podloženy algoritmem, šifrou. Výhodou kryptoměn má být to, že aniž jste identifikován, je možné zjistit životopis konkrétního „coinu“. Existuje technologie, která to dokáže zjistit a rozpoznat, jestli je konkrétní mince čistá nebo špinavá. Je to složité a zatím to nezvládají ani mnohé naše pobočky renomovaných bank.
Co bych napsala na závěr? Dnešní peníze nejsou podložené ničím reálným, co má hodnotu, jsou podloženy důvěrou v ekonomiku států, tradicí, dohodou ve společnosti. O tom, jestli peníze na účtu máte nebo ne, nakonec rozhoduje banka prostřednictvím státu. Když stát řekne ne, Pepa je gauner a potřebujeme ho zlikvidovat, tak vám peníze stopne, že nebudete mít ani na jídlo. Čím více totalitní stát, tím se to udělá snadněji. Mohou vás zavřít, mohou vás zabít. Tomu napomáhá lokální měna, kam česká koruna pro deset milionů lidí také patří, i když si nemyslím, že náš stát je tak nebezpečný, že by vás zlikvidoval. Deset milionů je jedno světové město. Mít vlastní měnu – to je nástroj moci pro místní politiky a zlatý důl pro pobočky bank, které se pasou na směnném kurzu.
Boj za cash, které místní politici dokážou prodat jako hlavní a palčivé téma, které je třeba řešit, je irelevantní. V běžných drobných platbách by mělo být ustanoveno naopak právo platit digitálně, protože jinak pořád abyste hlídali, kolik máte s sebou a dopředu počítali, jestli zajdete na oběd nebo si koupíte na výletě pivo. Jinde to jde, i kebab u stánku zaplatíte kartou, jenom u nás zase ne, protože jsme jako národ staromilci a nové technologie nemáme rádi. Důležitější, než boj za cash podle politiků a političek, který se odehrává tak, že se sedí na zadní části těla v klimatizované místnosti, pije kafe, víno a pivo, a bojuje se plamennými projevy, je boj proti totalitě v jakékoliv podobě, protože až ta vás dovede prostřednictvím bank skřípnout a zlikvidovat i s vaší rodinou.
