Článek
Od mého posledního příspěvku uplynulo půl roku a definitivně jsem se stala důchodkyní. Tento stav má jednu výhodu – svobodu. Neplatí mne žádná firma, nemám zaměstnavatele, k němuž bych měla být loajální. Takže pokud se někdo pozná v mých pamětech, ať se zamyslí, to je tak asi všechno, co se dá dělat.
Výzkum se dělí na základní a aplikovaný. Základní výzkum, jak uvádí Wikipedie, je experimentální a teoretická práce vynakládaná zásadně za účelem získání nových vědomostí o základních principech jevů nebo pozorovatelných skutečností, která není primárně zaměřena na uplatnění nebo využití v praxi. Základní výzkum by měl být teoretická věda. Aplikovaný potom směřuje ke konkrétnímu výsledku a využití v praxi. Koncem minulého století jsem četla úvahu, že jak se doba zrychluje, smazává se hranice mezi teoretickou a aplikovanou vědou. Ve středověku od objevu principu po jeho použití uplynuly i stovky let a autor se nedožil využití své teorie. Už ve dvacátém století se doba od objevu po aplikaci zkrátila tak, že se autoři běžně dožívají doby, kdy jejich objev převálcuje svět a změní naše životy. Jako příklad můžu uvést mikrovlnnou troubu, jejíž princip objevil Percy Spencer v roce 1945 ve Spojených státech amerických a už v sedmdesátých letech ji mělo 60 % amerických domácností. U nás tedy až v devadesátých letech, ale to bylo kvůli soudruhům, byli jsme zaostalí. Podobně mobilní telefony, GPS navigace a mnoho léků a léčebných metod, které prodloužily náš život o mnoho let.
Za těmito objevy stojí výjimeční lidé, kterých bylo, je a bude málo. Je moderní doba a heslu „Dokážeš, co chceš“, se věří. Nemyslím si to. Lidé rozumí sportu a akceptují, že nestačí chtít, aby tady byly tisíce Jágrů a Navrátilových. Potřebujete v první řadě talent, dále trénink a dobrého trenéra, mít kolem sebe podporující prostředí a také trochu štěstí. Ve vědě potřebujete vysokou inteligenci, dobré školy, podporující prostředí, a navíc nějakou zvláštní intuici, jistě to znáte, že jednomu, na co sáhne, to se mu daří a jiný se může marně snažit, a nic. Jistě víte, že jsou dny, kdy všechno jde samo a den „blbec“, kdy se pokazí i židle u stolu. Znám automechanika se zlatýma rukama a znám servis s diagnostikou, kde jenom platíte a auto vám neopraví. Léta jsem učila na VŠ a nestačila jsem se divit, kdo po prolezení školních předmětů s odřenýma ušima zůstával v tzv. výzkumné sféře.
Aby výzkumný projekt dostal dotaci od státu nebo EU, protože o tu jde, vyžaduje se „novost“. Novosti dosáhnete tak, že budete dělat něco, co ještě nikdo nedělal. Potřebujete především dávku kreativity, která vysoce převyšuje odbornost, protože většinu smysluplných věcí už někdo před vámi dělal. Musíte tedy vymyslit nějaký úplný nesmysl. Takže jsem kdysi před pětadvaceti lety, když jsem po pár letech ve výrobním podniku, dětech a stavbě domu tzv. svépomocí, která byla tvrdou lekcí z praxe, získala práci na univerzitě jako levná pracovní síla na pozici odborné asistentky, zůstala v naprostém údivu, když jeden úspěšný docent, později profesor, brousil mazivo. Ano, to je možné. Na kovovou destičku obyčejným štětcem nanesl mazivo, experiment spočíval v tom, že jednou destičku potřel dvakrát zleva doprava, potom dvakrát zprava doleva, potom třikrát atd. Neomezený počet experimentů takto můžete udělat. A jelikož to byl člověk, nepolíbený praktickým životem, který se sám chlubil, že si doma ani neumí uvařit čaj, protože neumí zapnout plynový sporák, nechal si v metalografické laboratoři zalít vzorek do dentakrylu a brousil tu štěrbinu po mazivu, aby zjistil, kolik tam té mazlavé hmoty původně bylo. Neprofesor by vzorek zvážil před a po nátěru a hned by věděl, kolik maziva tam je. Jiný profesor mi s vážnou tváří tvrdil, že když vezme do ruky kus oceli, tak že cítí energii a pozná, jestli byla ocel kovaná nebo ne a jak moc je prokovaná. To my hlupáci musíme tzv. stupeň prokování počítat podle různých vzorců a ještě se o tom dohadujeme, profesor to cítí. Celá léta jsem byla svědkem oprašování různých „zombie“ technologií, které byly důkladně probádané v minulosti. Mezitím se vyvinuly jiným směrem nebo vznikly nové postupy a technologie a ty slepé cesty zůstaly slepými. V lepších firmách se stačí zeptat, proč nějakou technologii nepoužívají. Když najdete zkušeného a inteligentního člověka, řekne vám důvody. Akademici se ale radši nezeptají. Nebývá v tom vždy zlý úmysl, spíše nízká odbornost, k tomu přispívá množství podprůměrných studentů bez praxe, kteří naskakují na fantasmagorické představy svých školitelů. Vymýšlejí se podivnosti. Abych se nedotkla někoho konkrétního a konkrétního projektu, uvedu příklad, jak by takový „nový“ projekt v aplikovaném výzkumu mohl vypadat.
Máme nože na krájení a řezání a máme kladivo na zatloukání hřebíků. Tak se to vyvinulo od pravěku. Nevýhoda? Musíme mít dva nástroje, nůž a kladivo. A tak vymyslíme, že by se dal nožem zatlouct hřebík. Dáme projektu nějaký dlouhý a honosně znějící název. Například „Vývoj multifunkčního nástroje pro speciální víceúčelové použití z moderních materiálů“. Případně název vyšperkujeme v duchu doby, místo moderních materiálů použijeme třeba nanomateriály, které nano být nemusí, protože stejně nikdo neví, jak jsou definovány, nějaká ta nanočástice se všude najde. Nebo vysoce odolné speciální slitiny, nebo ještě něco lepšího, na co moje fantazie nestačí. Zeptáme se kamaráda ideálně v nějaké automobilce, jestli by o nůž, kterým jde zatlouct hřebík, neměli zájem. Dneska možná u nějaké zbrojovky. Měli by zájem, proč ne? Kdo by nechtěl multifunkční nástroj z nanomateriálu. Dostaneme potvrzení, že firma XY má zájem o řešení projektu, a postupuje se dál. U nějakého místního řemeslníka si necháme udělat nůž z „našeho“ materiálu. Samozřejmě, že to nebude fungovat. Když se pokusíme čepelí zatlouct hřebík, tak ji zničíme a hřebík do dřeva nezajede. Budeme tedy zkoušet různé tvary nožů z různých materiálů, nevadí, že nikdy nebudeme úspěšní. Vytvoříme digitální dvojče, módní to terminus technicus, což znamená, že situaci někdo počítačově namodeluje, a když se mu to nepodaří, namodeluje něco jiného. Nevadí. Nicméně i neúspěch je úspěch, protože vědci ověřili, kudy cesta nevede. Potom někoho napadne, co kdybychom hřebík nezatloukali do dřeva nebo do zdi, ale do polystyrenu. A hle, polystyren je měkký a když máte pevný nůž, zatlačíte hřebík do polystyrenu raz dva. Potom ještě můžete ověřit různé druhy polystyrenu, napsat pár chytrých článků do spřízněných časopisů, aby byly publikace, navrch si nechat udělat patent. Některé patentové kanceláře jsou natolik schopné, že vám patent sami vymyslí na zakázku podle vašich potřeb. Cíle projektu splněny a překročeny, dotace vyčerpána, jedeme dál, příště zkusíme, jestli kladivem nejde řezat. To, že z vyvinuté technologie nebo věci nic není, poznáte podle toho, že se zúčastněné strany nepohádají a panuje harmonie. Příště spolu podají další projekt. Jakmile se ale náhodou vymyslí něco, z čeho by byly peníze, říká se tomu komercializovat výsledek, účastníci projektu, což jsou většinou firma, výzkumné pracoviště (obvykle vysoká škola nebo nějaká ta výzkumná akciovka – viz můj předchozí článek) a někdo navíc, kdo se k projektu přilepí, aby dostal taky nějaké „chechtáky“ (můžeme jenom spekulovat, proč), skončí spolu u soudu neboli poperou se. V aplikovaném výzkumu však přece jenom jde o nějaký konkrétní cíl. K tomu se ovšem nepotřebuje snižovat základní výzkum.
Základní výzkum je takový, který vede k objevování principů a posouvání poznatků. Osobně si myslím, že posunout teoretickou vědu nedokáže každý. Geniální je jeden člověk z milionu. Přesto se v naší zemi základní výzkum dělá všude, dělá ho kde kdo, různí studentíci, kteří s obtížemi prolezli naše nenáročné školy bez matematiky, fyziky a chemie a jenom s orientační znalostí oboru, ve které se základní výzkum má provádět. Dneska máme Google s umělou inteligencí, která dokáže vysypat takovou prezentaci, že i člověk bez vzdělání vypadá chytře a utluče vás odbornými pojmy. Potom vás překvapí primitivnost experimentu. Takže základní výzkum se dá dělat tak, že vezmete deset ingrediencí, které mícháte v různých kombinacích, poměrech, jednou rychle a jednou pomalu, potom to zahřejete, potom ochladíte, jednou ohříváte postupně, podruhé rychleji, po každém experimentu uděláte nějakou sofistikovanou zkoušku a analýzu, typicky na špičkovém a drahém zařízení z Japonska nebo Švýcarska. Ráda vařím a peču a zkouším různé recepty. Někdy přidám tohle koření a někdy jiné, limetku nahradím citrónem a místo kysané smetany použiju nekysanou a ocet, přiliju víno nebo zkusím inspiraci z mexické nebo jihoamerické kuchyně. Jídlo je některé výborné, některé podivné, ale vždycky se dá jíst, tak špatná kuchařka nejsem. To je rozdíl od základního výzkumu, tam výsledek není. V základním výzkumu se pohybuje mnoho podivínů a nepraktických mužů. Jednomu vědci jsem kdysi poradila, že když potřebuje zahřát vzorek na 180 stupňů (Celsia), tak ať použije kuchyňskou troubu, nějakou lepší, kde se dá nastavit čas i teplota až do 300 stupňů. Prý super nápad… Směsí, režimů ohřívání a chlazení, míchání a dalších „kuchyňských“ postupů vymyslíte neomezeně. Pokaždé je to „nové“ a publikace se sypou. Ještě vyšší úrovně základního výzkumu docílíte tak, že si koupíte nějaký drahý přístroj, který „umí“ skutečně novou technologii, s nímž si potom hrajete oblíbeným postupem pokus a omyl, protože i ve středověku se přece na největší objevy přišlo náhodně, třeba penicilin, že jo. Tak se tvoří a bádá a píší publikace, a mezitím se někde úplně, typicky v nějaké zlé kapitalistické společnosti z USA nebo Asie nová technologie využije a už to není základní výzkum, ale byznys.
Popisuji situaci z oborů, s nimiž jsem se setkala. Ze světa techniky. Jaká džungle asi panuje v jiných oborech, které platíme z daní? Čas od času proběhne informace o úspěchu české vědy, že vyšla publikace v kultovním časopisu Nature. Typicky že čeští vědci našli v Amazonii brouka, který má jinak barevné nožičky než jiný brouk. Nejspíše od vás dostanu strašně vynadáno. Samozřejmě, že je to zajímavé. Návratnost investice ale nulová. Myslím, že na projekty typu „dobrodružná výprava do daleké exotiky“ by měla poskytovat podporu soukromá sféra, miliardáři jako třeba náš premiér. Ti si peníze ale radši nechají pro sebe a svoji rodinu anebo koupí fotbalový klub. V poslední době, než jsem definitivně odešla do důchodu, rozkvetla ještě jiná cesta, jak získat dotaci do vědy. Nakupují se vědci i s jejich publikacemi. To se najme člověk, který se dokázal v teoretické vědě prosadit, i kdyby tím, že zkoumal něco, co by žádný jiný rozumný stát nepodpořil, a jeho publikace se vykážou jako publikace vlastního pracoviště bez ohledu na obor. Například stavební výzkumný ústav může mít publikace z biomedicíny. Nebo na zemědělské škole je onkologický výzkum, vedený osmdesátiletým profesorem agronomem. Proč ne. Když mohlo JZD Slušovice dělat počítače, proč by nemohl stavař fušovat do medicíny? Však je dneska všechno multioborové a třeba plesnivé stavby škodí zdraví. Kdokoliv dělá cokoliv, i když to neumí, prezentaci vytvoří AI. Když je nejhůř, pozve se někdo z Indie, kdo nás má za přestupní stanici do bohatších zemí, čímž se můžeme pochlubit mezinárodním vědeckým týmem. Pro celý ten kolotoč je typické, že se se z investovaných peněz nevrátí ani koruna a zaměstná se mnoho lidí včetně inteligentních, kteří by byli užiteční jinde.
Co se děje v oblasti humanitního výzkumu radši ani nechci vědět. Tam nejenom že z výzkumu nic není, ale ještě může škodit. Před pár lety genderoví odborníci zjistili, že mladé ženy mizí z vědy v souvislosti s mateřstvím. Vymysleli, že by si zasloužily podpořit. Jistě to je bohulibá myšlenka. Mně se přihodilo, že mi můj mladý kolega bezelstně položil otázku: Soňo, neznáš nějakou ženskou? Já jsem přece „ženská“. Ne, to musí být mladá, do 35 let. Kdeže nějaká teta po padesátce. Chápete to? Žena je ženou do 35 let, machistický přístup, co se ještě hodí do postele… Jistou logiku by mělo navázání nějaké podpory na návrat z rodičovské, což je složité období, takto ale podmínka nezněla. 35 let a potom babice. Takže podporu měly mladé atraktivní slečny hned po škole, které děti vůbec v dohledné době ani neplánovaly…Mohla jsme jim závidět nejenom to mládí, ale taky peníze, které dostaly, když se díky nim získala podpora projektu. Prožila jsem celou pracovní kariéru většinou mezi muži, proti šovinistickému šéfovi se můžete bránit nebo odejít, ale tato systémová diskriminace podle věku byla šokující. Co dokáží různí ti myslitelé napáchat v duších labilních jedinců a problematických lidí jenom tuším. Ale možná už této době nerozumím.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kladn%C3%AD_v%C3%BDzkum#:~:text=Z%C3%A1kladn%C3%AD%20v%C3%BDzkum%20je%20experiment%C3%A1ln%C3%AD%20a,uplatn%C4%9Bn%C3%AD%20nebo%20vyu%C5%BEit%C3%AD%20v%20praxi.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikrovlnn%C3%A1_trouba
