Článek
Bydlím v malém městě v západních Čechách blízko Plzně a mám se dobře. Nejsme chudý kraj. Na okraji města je velká firma, která zaměstnává polovinu obyvatel a vesnice v okolí a na české poměry slušně platí. Školky, škola, fotbalový stadion s několika hřišti, supermarkety s jídlem, jeden levný, druhý lepší. Lékaři, i když tam nějaké problémy jsou, ale to je spíše věcí organizace. Za čtvrt hodiny autem jste v krajském města se spoustou příležitostí. Dobrá autobusová doprava, autobus jezdí co hodinu a ve špičkách co dvacet minut. Dobré spojení vlakem. Pitná voda z vrtů v okolí. Vzduch býval čistý, až v posledních letech ho kazí smrad ze spalováků, kterých projede přes město dvacet tisíc za den. Nicméně se staví obchvat, sice už 30 let, ale nakonec snad bude. Optický internet zavedený jako v jednom z prvních měst v regionu. Krajina je krásná: kopce s dlouhými výhledy, lesy prostřídané poli a lukami, řeka, kousek na tajemnou Šumavu a do malebných Jižních Čech. Luxusní západy Slunce a z některých míst při dobré viditelnosti dohlédnete na Alpy. Na opačnou stranu jste za hodinu v Praze a na letišti a můžete odletět, kam chcete. Nepřizpůsobivých lidí je zde minimum, údajně pár feťáků, které všichni znají a městská policie monitoruje. Řekla bych, že je naše město bezpečné. Tohle zní jako reklama na ráj na zemi. Město má ale jeden rys, který je společný a typický pro mnoho podobných měst a vesnic. Je ošklivé. Samozřejmě, že kdo v něm žije, si zvykne a přestává vnímat, jak domy, kolem nichž chodí, vypadají, a celkový blahobyt a spokojenost potřebu estetiky utlumí, navíc, když jinde v okolí to není o moc lepší. Je to, jako když v letitém manželství tolerujete tepláky a břicho. Nerozvedete se kvůli tomu, ale netěší to.
Ošklivost naší ulice, která leží ve čtvrti rodinných domků, jsem si intenzivně uvědomila jednou brzy ráno, když jsem se vracela z výletu k rodině z Bruselu. Abyste se hned nezačali čertit a rudnout při vyslovení slova Brusel, tak bych chtěla upřesnit, že nemáme nic společného s politikou a důvody pobytu příbuzných v Belgii nebyly spojeny s Evropskou administrativou a úřady, které v Bruselu sídlí. Rodina bydlela v nájemním bytu v rezidenční čtvrti, která byla jedním slovem nádherná. Široká klidná ulice, plná udržované zeleně a starých vzrostlých stromů, je po obou stranách lemována fasádami vil a domů ve stejném stylu, i když je každý jiný. Brusel, podobně jako jiná belgická města, má svou typickou architekturu. Členité fasády jsou obložené cihlami, které jsou nejčastěji tradičně červené, ale i pískové barvy nebo šedivé. Brusel je město s vysokou hustotou obyvatel, uvádí se 7781 obyvatel na kilometr čtvereční (Praha 2800 – pro představu) a rezidenční čtvrt, kde jsem strávila několik dnů, má cca 5 500 obyvatel na kilometr čtvereční. Město je tedy na můj vkus až přelidněné, i když civilizované a organizované. S tím souvisí intenzivní výstavba nových bytových domů všude, kde to jenom trochu jde. Moderní bytové domy ale zachovávají styl a viděli jsme, jak na tvárnice z pórobetonu zedníci poctivě přilepují cihličky, aby dům opticky v ulici nevyčníval a nerušil celkový dojem klidu a harmonie. Město dbá na to, aby byly zachovány rozlehlé parky a lesoparky, takže i přes spoustu obyvatel se máte kam projít, proběhnout – místní taky chovají spoustu psů (v parcích puštěných na volno) a udržují se v kondici sportem.
Ale abych nechválila jenom ten Brusel. V hlavě mi utkvěl obraz jednoho města v Holandsku, nevím už, jak se jmenovalo, které jsem viděla po rozednění z autobusu na zájezdu do Amsterdamu. Za letního šera jsme nejdříve jeli alejí starých stromů se silnými kmeny, a za tím bylo město jako z holandské pohádky. Zdobená okna, fasády s jemnými dekoracemi, předzahrádky s pečlivě pěstovanými keři, všechno absolutně čisté a udržované. Když to shrnu, města v této části Evropy jsou krásná, a ta krása je tvořena lidmi – na rozdíl od nás, kde je krása tvořena přírodou, a lidi to kazí…
Když jsem se vracela z výletu s kufrem vloni v létě vylidněnou ulicí ke svému domu, zpívali ptáci, bylo teplo a vlahý vzduch, nad kopcem se zvedal opar. Bohužel jsem se musela dívat hlavně pod nohy, protože naše ulice je rozbitá. Staré dlaždice ještě z dob komunismu, každá leží jinak otočená, jak se za ta léta hnuly. Po obou stranách veliké domy, které si co do prostornosti nijak nezadají s vilami v popisovaném Bruselu. Skoro každý dům je ovšem nějak nepovedený. Okna jsou ve fasádě umístěna náhodně, jedno velké, druhé malé, třetí úplně nějaké jiné, nejsou umístěna ani symetricky, ani nějak promyšleně, prostě jak to vyšlo, tak to padlo. Jeden dům má do ulice pět druhů oken a okének. Tvar domů je potom „beztvarý“. Základem bývá krychle, z které se boulí přístavky jako kýla z břicha. Domy, které napovídají, že jsou odvozeny z domu se štítem do ulice, mívají jednu půlku štítu zachovanou a druhá část má jiný sklon, takže celý dům je křivý a jako po mrtvici. Jestli tato asymetrie byla záměrná už v původním návrhu nebo vznikla nevydařenou dodatečnou přestavbou, těžko odhadovat. Některé domy jsou nedefinovatelné, domek na domku, čtyřpatrové obludy, nastavené až do nebe, slepence verand, garáží a dostaveb. Zvláštní kapitolou jsou nátěry fasád… Naše ulice je bez stromů, to málo, co tam rostlo, bylo důsledně vykáceno. O to více vynikne šerednost staveb.
Pro naše město je typické, že čím blíže středu, tím ošklivější. Na okraji se vystavěla nová čtvrt, i tam jsou domy každý jiný. Bungalov vedle vesnického domku s přízemím a podkrovím, vedle toho patrová „kostka“, potom moderní betonový přízemní dům, a tak dále. Výhodou této čtvrti, takže nakonec dojem není až tak strašný, je upravené okolí, zahrady a stromy, které rychle rostou. Okrajové čtvrti, i když nejsou architektonický skvost, tak celkem ujdou a místy snesou srovnání s kulturním světem. Když jdete z okrajové čtvrti směrem k centru, dostanete se do starší zástavby v duchu naší ulice. Nejhorší se potom centrum. Zde se vyřádili komunisté, takže je zastavěno desetipodlažními paneláky. Prostor mezi nimi je upraven pro sportovní účely tak, že tam jsou navezeny kopce hlíny, aby měly děti kde sáňkovat a bobovat. Ve skutečnosti se tady sáňkuje a bobuje tak týden co pět let, protože jsme ve srážkovém stínu a když už nějaký ten sníh napadne, tak pár centimetrů. Místo náměstí máme parkoviště a z neznámého důvodu jsou domy kolem náměstí vybydlené a mnohé neudržované. Když jdete třeba v pátek večer, tak zjistíte, že se uvnitř nesvítí. Nevím, co vede majitele k tomu, aby domy nevyužívali, nebo k čemu se využívají, když vypadají tak opuštěně. Do jedné boční uličky neradno vstupovat, špína a omšelá omítka, přesto vedle starých vrat zvonky se jmény.
Nemyslím si, že je naše město nějak mimořádné a jak už jsem psala, materiálně se tady žije dobře. Nevím, proč jsou naše města tak neestetická. Samozřejmě existují výjimky, a je to podobné jako s domy. Vedle hezkých a upravených obydlí, která jsou v menšině, všelijaké hrůzy. Vedle upravených a udržovaných měst zanedbané vesnice a městečka. Budovy každý pes jiná ves.
Občas cestuji jako každý, a tak jsem navštívila samozřejmě i jiné země a jiná města, nejenom výstavní a bohatý Brusel. Třeba města v Itálii nebo Španělsku. Obytné čtvrti nejsou tak načančané a naleštěné jako slavná a bohatá města v západní Evropě. Jsou ale ve stejném stylu, přírodních barvách, v ulicích stromy, které poskytují stín, dole obchůdky a různá bistra, kavárny a restaurace. Cesty a chodníky také nejsou perfektní, ale celkový dojem je příjemný, harmonický. V podstatě nikde s výjimkou Mexika jsem neviděla takovou stavební patlanici jako u nás. Tím mám na mysli kromě uvedených zemí ještě Německo, Rakousko, Švýcarsko, ale také Norsko, Británii a USA. V „Americe“ architektura mimo velká města se omezuje v podstatě na obytné krabice v zemitých barvách, přecpané moderní technikou a vymoženostmi, jaké máme u nás jenom v drahých vilách, které se neliší jedna od druhé, maximálně velikostí – jsou velké a ještě větší. Zázrak to není, ale nevkus také ne. Směrem na východ od nás už nějakou dobu necestuji, naposled na Slovensko, tam je to podobné jako u nás.
Speciální kapitolou u nás je ale něco, co mi vypaluje oči a nad čím zůstává rozum stát - a to jsou barvy. Může mi někdo odpovědět, proč Češi milují křiklavé barvy? Typicky oranžovou. Vám se oranžová skutečně líbí? Na oranžovo jsou natřené paneláky, starší dvoupatrové rodinné domy, nové stavby, bungalovy nebo moderní bytové domy, kde se snad vyjádřil i nějaký ten architekt. Ve městech stejně jako na vesnici. Další oblíbenou barvičkou je potom fluorescenční zelená a žlutá. Zelená i žlutá jsou barvami naší přírody, ale kdosi je dokáže namíchat tak uměle a nepřirozeně v tak sytém odstínu s přídavkem nevím čeho, že z toho vyjde barva policejních vest a bezpečnostního nátěru na schodech ve špatně osvětlených průmyslových halách. Ještě by mohly tyhle domy blikat, aby byl dojem dokonalý. Kdo se cítí jako konzervativní seriózní osoba, volí kontejnerovou modrou, a kdo se cítí kreativně, natře si domek na sytě fialovo. Každý se cítí jinak a každý si prosazuje právo na to, napatlat si svůj dům, čím chce a postavit si, co chce, a tak nakonec i přijatelné barvy a domy vypadají příšerně, když jeden je natřený na zeleno, vedle toho růžový, vedle růžového modrý, potom oranžový a jinak zelený – celkový dojem je blázinec. Kdo nemá sebemenší cit pro barvy, tak mu to možná nevadí, ale my ostatní trpíme jako když muzikant poslouchá falešnou hudbu. Někdo ji taky nepozná… Hudbu si ovšem můžete vypnout. Pohled na ošklivé domy a příšerné barvy na nich vypnout nemůžete. A tak trpíte.
Nejhorší ze všeho jsou paneláky, natřené křiklavou barvou, ideálně úhlopříčně nebo je na nich namalovaný jiný dům. Romantickou českou krajinu zase hyzdí fialová, oranžová a modrá stavení. Nepřítelem měst a vesnic potom bývají stromy, které přirovnávám k oblečení. Je to jako s lidmi – chodit nahá si může dovolit maximálně nějaká modelka. Tlustý a neforemný člověk také ale může vypadat dobře, když se dobře obleče. Stromy a zeleň jsou šaty, které by pomohly schovat beztvaré domy s boulemi a patvary, jako dobře ušitý kabát schová špeky. Bohužel vidím, že čím horší stavba, tím více vadí stromy, takže bez milosti pokáceno vše, co je vyšší než metr. Nezjišťovala jsem, jak chodí oblékáni lidé, co tam bydlí, jestli to jsou tlouštíci v legínách. Možná jo. V našem městě, a nejen v něm, bych udělala akci, přijď v oblečení té barvy, v jaké máš dům. Představuji si pány v oranžových oblečcích, šmouly, zelené lesklé mužíčky a zářivě svítící dámy s nadváhou. Vtipná představa některých, které znám.
Barva je minimum, co se dá změnit bez velkých nákladů. Úřady zaměstnávají architekty, ale nevím, jestli jsou ku prospěchu věci nebo to jsou lidi bez talentu, kteří si chtějí hlavně prosadit vlastní ego. U nás například vzniknul opravou původního vybydleného domu služeb modrý kontejner jako kdyby vypadnul z nákladní lodi v Hamburku, který vás praští do očí nejenom, když kolem jdete, ale i když přijíždíte do údolí k našemu městu. Nehraje roli, že máme vizualizace, kdy nám počítač ukáže, jak dopadne náš návrh. Nemusíme mít ani dobrou představivost, ani vytříbený cit pro barvy, stačí, když nejste slepí. Náš modrý dům navrhoval „umělec“ – lidí, kteří bydlí v okolí a budou na to zbytek života koukat, se nikdo neptal.
Já bych ty křiklavé barvy fakt i zakázala. Platí pravidlo, že syté a ostré barvy se mohou použít na malé plochy, na ozdoby kolem oken, nebo nějakou dekoraci, máme červeno - bílé kostely a historické vily, které vypadají krásně. Barvy dříve se ale získávaly z přírodních surovin, a tak nemohla nikomu ujet ruka s pigmentem, aby barva bila do očí. Na velké plochy, na celé domy nebo celá patra, se syté a divoké barvy nemají dávat. Je to jako s oblečením. Když si vezmete oranžovou brož, korále, nebo třeba i kravatu, tak nemusíte ještě vypadat strašně. Když si vezmete oranžový oblek, tak vypadáte jako montážní dělník v bezpečnostní pracovní kombinéze, aby ho bylo dobře vidět. Města by měla na to trošičku dbát. Přimlouvala bych se za vytvoření škály barev v přírodních odstínech, kterými je povoleno si natřít dům ve velkých plochách. Někdy stačí zvolit o dva tři stupně světlejší barvu, aby to vypadalo lépe. A kdo nemá cit pro barvy, může zvolit – bílou. Tou se nikdy nic nezkazí. Když překročíte hranici do Bavorska, tak tam taky najdete na vesnici veliké domy – „stodoly“ - bohatých Němců, taky to bývají kostky o třech patrech, ale co mají společné, je bílá barva, doplněná dřevem. Není to architektonický skvost jako některá známá města, ale celkový dojem je úhlednost, čistota, důraz na funkčnost, prostě Bavorsko. Přejedete hranici a praští vás do očí stejně velký, snad i stejně funkční, ale ošklivý oranžový dům s nevkusným plotem a špatně oblečenými obyvateli. Shrnula bych své dojmy takto – třetina domů je celkem hezká, udržovaná a nedělá ostudu. Třetina domů je zanedbaná s léta nenatřenou fasádou, kde by pomohlo pro zlepšení celkového dojmu ji natřít na bílo, já bych se i přimlouvala, aby město bílý nátěr sponzorovalo, je to minimum, co se dá pro estetiku bydlení udělat. A třetina jsou hrůzy. Tam je každá rada drahá, fasády jsou nové a po rekonstrukci, ale spolehlivě týrají svoje spoluobčany agresivitou. Tam aspoň pro příště nepovolovat cokoliv komukoliv. Městští architekti by potom měli být zkušení lidé bez extravagantních ambicí a zbytnělého ega bez respektu k ostatním, protože ti nadělají víc škody než užitku podle hesla – já jsem architekt a kdo je víc, a pokud se vám moje veledílo nelíbí, tak jste primitivní burani a musíte si zvyknout. Měla jsem kdysi v železárnách kolegu, a ten říkal, zvyknout se dá i na osinu v zadku. Nejsem architekt ani umělec, jenom jsem v rámci třídy patřila k nejlepším ve výtvarné výchově a nějaký ten elementární cit pro krásu a barvu asi mám podobně jako spousta lidí pozná falešnou hudbu. Mám ráda barvy, ne jenom tu bílou. Když jsem vybírala barvu na fasádu na vlastní dům, sehnala jsem si barevné etalony a odstín hledala porovnáním proti obloze a proti trávníku, netroufla jsem si vybrat barvu od stolu. Doporučuji všem.
Nevím, kdy a proč se ztratil cit pro architekturu a harmonii a proč nejde obnovit. O to je nepochopitelnější, že Češi s domy v oranžových, fialových a dalších ostrých a syntetických barvách s přístavbami a nástavbami a příšerným plotem, v nevkusném oblečení na ne zrovna krásných tělech protestují proti štíhlým a ladným větrným elektrárnám na obzoru…
