Článek
Začátkem měsíce jsem navštívila dceru, která bydlí v Kolíně. Ne nad Rýnem, ale u Prahy. Dozrávají tam brzy jahody, to byl náš cíl. Jela jsem v úterý ráno z Přeštic u Plzně do Kolína. Cesta proběhla neobvykle klidně, vlak zvaný Berounka měl jenom pět minut zpoždění a na Kolín jsem v Praze přesedla beze spěchu. Měla jsem v plánu u dcery přespat a zpátky jet druhý den po obědě.
Plány se plánují, blázni se radují. Druhý den kolem poledne jsem zjistila, že na trase Kolín – Praha, což je hlavní trať a možná nejfrekventovanější úsek v Čechách a na Moravě, nic nejezdí. Nějaké autobusy, něco oklikou, důvod „stržené trakční vedení“. Bylo krásné letní počasí, nebyla námraza, nebyla vichřice, prostě nic, pohoda. Tak jsem si řekla, že nespěchám, a pojedu v půl třetí. Vlak zrušen. Že se vlaková doprava obnoví před čtvrtou hodinou, to už jezdí převážně ženy z práce z Prahy, tak snad proto.
Na nádraží v Kolíně panoval zmatek. Ze všech kolejí byla v provozu kolej č. 5, která je od nádražní haly nejvíce vzdálená. Můj vlak měl jet oklikou přes Nymburk, který neznám, tak jsem si řekla, že ho konečně poznám a projedu vyhlídkovou jízdou do Prahy. Na nástupišti, které bylo jediné v provoze, panoval chaos. Všechny vlaky měly zpoždění, tabule nesvítily a do toho neustále hlásil rozhlas: Zpožděný vlak č. … společnosti České dráhy přijede na nástupiště blablabla…Ulevilo se mi, když podle zpožděného času se objevil můj vlak. Nasedla jsem, a bylo mi divné, že je nějaký „ošklivý“. Nebyl tam internet, vlak působil omšele. Když se rozjel, zdálo se mi divné, kam jede. Na nástupiště přijel ze směru, odkud jsem ho nečekala, ale můj mozek vyhodnotil, že vzhledem k tomu, že vlaky jezdí různě po různých zapomenutých tratích, to je správný směr. Nebyl. Naštěstí máme „ty internety“ a tak jsem brzy na mapách zjistila, že jedu – opačně, na Vysočinu. První zastávka Kutná Hora. Začaly pracovat nervy, zvlášť, když jsme se tři ženy, mladá, středního věku a já, nemohly dostat z vlaku. Zkusily jsme kliku, dveře nešly otevřít. Přešly jsme do druhého vagónu, stejná situace, dveře svítily červeně, zablokované. Potom už jsme běžely přes celý vagón ke dveřím, které byly otevřené a podařilo se nám vystoupit. Kolegyně cestovatelka povídá muži od železnic, „Vy jste nám dali, nešly otevřít dveře,“ pán ale dal najevo, že jsme hloupé ženské a že dveře jsou v pořádku. No tak jsme ženské a nezvládly jsme to, bohužel tam žádní chytří a schopní pánové po ruce nebyli, vlak je plný žen, muži jezdí auty, protože jsou důležitější. Mezitím jsem se spřátelila s tou nejmladší paní, a ta mi řekla, že zpátky do Kolína jezdí náhradní autobusová doprava a pojede za pár minut a přibližně ukázala směr, kde by měl autobus stát. Jsou tam zastávky normálních autobusů, ale o náhradní autobusové dopravě nic, žádná cedule, informace. Zeptala jsem se pána, ten mi potvrdil, že snad jo, že snad z toho místa autobus pojede, ale že bohužel nikde není kompetentní osoba a byl evidentně naštvaný. Nešlo přehlédnout malou skupinu dobře oblečených španělsky mluvících turistů, kteří se zmateně a bezradně potulovali kolem nádraží od zastávky k zastávce. Nevím, co se s nimi stalo, jinak, než česky se tam nedomluvíte, a domlouvat se potřebujete, jinak nedocestujete. Autobus se nakonec zjevil a pán od drah se objevil. A jak už jsem byla zmatená, požádala jsem řidiče o jízdenku do Kolína. Pán velmi vyžilého vzhledu se špatnými zuby cosi nesrozumitelného mumlal, naklonila jsem se tedy k němu a povídám znovu, že bych chtěla jízdenku. Bylo mi odpovězeno: „A paní, vy si myslíte, že jsme pokladna a že jste v autobuse? To musíte vystoupit a koupit si lístek u pokladny.“ Já povídám, to mi ale odjedete. No jo odjedeme. Kdosi mi poradil mobil. Neměla jsem aplikaci Můj vlak, a než jsem se proklikala přes milion dotazů ke správné jízdence, tak jsme byli v Kolíně. Přiznávám, jela jsem zadarmo a ČD jsem ošidila asi o devět korun.
Jelikož máme „ty internety“, jedinou to záchranu ve zmatku na Českých drahách, věděla jsem, že vlaky na Prahu jezdí a že by nějaký měl jet za pár minut. V Kolíně jsem indiánským stylem střídavé chůze a běhu vlak, který, jak jinak, byl zpožděný, stihla a šťastně jsem se usadila. Vlak nejel hned, čekalo se, až babičky doběhnou, což bylo milé.
Opravdové štěstí se na mne usmálo v Praze, odkud měl jet vlak do Mnichova. Také byl trochu zpožděný s odjezdem, a tak jsem ho zkusila doběhnout. Po pojízdných schodech běžela slečna s anglickým „Excuse me“. Zavěsila jsem se za ni v domnění, že pojede také směr Mnichov a hnedle jsem ještě odjela jinam. Nakonec jsem s bušícím srdcem ze sportovního výkonu a zpocená doběhla onen mezinárodní rychlík a na můj dotaz „Jede to na Plzeň?“ mi průvodčí odpověděl: „Jede to na elektriku, ne na Plzeň, ale můžete nastoupit.“ Trošku jednoduchý vtip, ale teď na to vzpomínám jako na světlou chvilku během této strastiplné cesty z Kolína do Přeštic u Plzně, která trvala čtyři hodiny a místo původního plánu být doma nejpozději kolem páté z toho byla osmá hodina večer. Odměnou mi bylo dobré spaní po vyčerpání sil a zjištění, že pokud chcete cestovat levně vlakem, nejenom musíte být důchodce se spoustou času, ale důchodce v dobré fyzické kondici.
A víte, co se stalo? Údajně nějaký trouba jel s náklaďákem se zvednutou sklápěčkou a na hlavní trati strhnul dráty v délce 400 m. Vlaky nejezdily od dopoledne, někteří lidé se nedostali vůbec nikam. Samozřejmě, že pro České dráhy a Správu železnic problém nebyl, protože to nebyla jejich sklápěčka. Já bych jim poradila, jak chránit koleje před „vysokými“ vozidly. Ve Francii v jakémsi městečku na venkově, už si nepamatuji jméno, měli parkoviště mezi domy, kde evidentně nechtěli, aby tam parkovaly náklaďáky. Na vjezdu měli na řetězech zavěšenou kládu. Kdo by měl vyšší auto, tak do té klády narazil, a to si každý dobře rozmyslel. Možná by se pánové ředitelé mohli inspirovat.
Ještě větší dobrodružství mne čekalo v neděli 22. června. To jsem jela do Prahy, tentokrát za synem, který je momentálně na chvíli v Praze i se svojí nečeskou manželkou (možná napíše vlastí příběh „Adventures with České dráhy“). Měla jsem se setkat i s dcerou a její rodinou a jako správná babička jsem vezla jahody a třešně ze zahrádky do Prahy, že potomky podělím. Bylo toho osm kilo, tak jsem si říkala, že se na nádraží odvezu autem a potom nasednu do přímého vlaku a v Praze se setkám s mládeží a oni si ty dary odnesou. Chtěla jsem jet v půl třetí a v Praze jsem měla být v pět.
Na nádraží mi paní pokladní řekla, že výluka, která byla mezi Přešticemi a Klatovy, už je rozšířená až do Plzně. No dobrá, nic hrozného, staví se tu obchvat, na který se čeká 30 let. Sice už obchvat nevyužiji, protože mezitím jsem přestala pracovat, ale pokrok nezastavíš. Mám jít ven před nádraží a čekat na autobus, který nějak někam přijede. Je tam několik autobusových zastávek, tak k některé z nich. Postupně, jak jinak, jsme se sešly tři ženy, kromě mne Ukrajinka a místní rázná paní, která měla nejvíce zkušeností a ujala se organizace. Paní z pokladny vyšla ven, ale také nevěděla, kam co přijede. Přijely dva autobusy z Plzně, nerudný řidič nám řekl, že zpátky nejede on ani ten druhý. Nakonec jsme odcestovaly. Bylo horko a blížila se bouřka, tak byl nejvyšší čas.
V Plzni jsem přestoupila na Berounku, ovocný náklad jsem pečlivě uložila mezi zavazadla a těšila se na procházku večerní Prahou. Pršelo a zahlédla jsem i blesk. Vlak projel zastávku Rokycany a netrvalo dlouho a zastavil se. V obci, kde normálně nic nestojí a která se jmenuje Kařízek. Objevila se informace o předpokládaném zpoždění 40 minut. Špatným znamením byl stojící mezinárodní expres, který měl jet před námi a stál na druhé koleji. Informace byly, ale nejasné. Průvodčí chudák obcházel všechna kupé se slovy „omlouvám se (nevím, proč se omlouval, on za nic nemohl), vlak bude zpožděn, překážka na trati.“ V kupé se mnou byli dva kluci a dvě holky, kteří si začali domlouvat odvoz, pro jedny že přijede táta a pro druhé známí. Tak jsem zůstala sama a čekala, co bude. Po půl hodině se objevil znovu chudák průvodčí, že vlak dál nejede, že se budeme vracet směr Rokycany a Plzeň. Už jsem se chtěla vrátit domů, ale syn mne přesvědčil, že se nemám vzdávat a ať do Prahy přijedu, že se mnou počítají. To už bylo pět hodin a rodinka z Kolína se musela vrátit domů bez bio jahod a třešní pro vnučku.
V Rokycanech před nádražím byly stovky lidí. Nějaká paní s kufrem povídala, že potřebují na letiště. Další i velmi staří lidé s kufry cestovali do lázní a na dovolené. A samozřejmě spousty mladých lidí, nejspíše studentů, kteří jeli do Prahy ke zkouškám. Mluvilo se také německy a anglicky. Přijel jeden autobus, do něho se narvalo pár šťastlivců a zmizel. Potom dlouho, dlouho nic. Objednávaly se taxíky a Bolt. Syn mi psal, že mi taky objedná Bolt a kde mne nabere. Vzápětí se ale objevilo „jízda zrušena“, poněvadž taxi ani Bolt ani žádná jiná společnost nemá kapacitu, aby osobními auty odvezli stovky lidí. Když se nějaký autobus objevil, rozběhli se mladí muži a rvali se dovnitř. Nejhůř na tom byly ženy s dětmi. Paní s holčičkou ji z jedné strany chránila kufrem a z druhé volnou rukou a snažila se propasírovat do autobusu. Mladý muž, který se s krosnou hrnul před ně, po upozornění vykřikl, že tam má přítelkyni a nekompromisně se vtlačil před to dítě. Nevím, jestli přítelkyně byla postižená anebo byl postižený on, že nemohli cestovat sami. Nikdo nic neorganizoval, nikdo neměl přednost, ani ty děti ne. I na Titaniku měly přednost ženy a děti. To dnes neplatí. Staré tradiční hodnoty se nenosí. Mladý muž s krosnou na zádech má přednost před ženou s dítětem. Problém ČD to samozřejmě není, že by je napadlo poslat autobus pro děti a staré nebo nemocné lidi. Kolem šesté, kdy se pořád nevědělo, jestli vlaky začnou v sedm jezdit, jak se původně říkalo, jsem se do autobusu taky dostala. Tělo na tělo, smrad, dusno. V Hořovicích se mezi cestujícími neslo, že autobus jede až do Berouna. Polovina nevěděla, kde Beroun je a že je blíže k Praze, poněvadž byli odevšad. Takže místní vysvětlili, že je lepší jet do Berouna než vystoupit v Hořovicích. V Berouně se vyvalil dav a rychlým tempem se rozběhl na nástupiště. Na ceduli svítilo, že vlak pojede za tři čtvrtě hodiny. Přidala jsem se k davu. V podchodu se najednou čelo davu obrátilo a jako přívalová vlna se valilo zpátky. Objevil se osobák, směr Praha. Nastoupila jsem. Už jsem byla tak znechucená všemi těmi zpocenými těly a lidmi, že jsem zůstala radši stát u dveří. Dělalo se mi i trochu špatně. A potom jsme se pomalounku sunuli přes všechny ty Všenory, Mokropsy a Chuchle do Prahy za dohledu ozbrojené ochranky v černých uniformách, kteří byli připraveni dělat pořádek, kdyby někomu ruply nervy. V Praze na Smíchově jsem byla v osm večer. Z Přeštic, odkud je Praha vzdálená 100 km, cesta trvala pět a půl hodiny. Nešlo jenom o čas, ale také o utrpení. Opět se mi potvrdilo, že kdo chce cestovat vlakem, musí být zdráv a v dobré kondici, divím se, že nikdo nezkolaboval.
A proč se to stalo? Byla lokální bouřka, dva blesky, a na trať, opět bych chtěla zdůraznit, že je to hlavní trať z Prahy do Plzně a dále i do Německa, spadnul strom. Umělá inteligence mi odpověděla, že se to stává a že je těžké udržovat tisíce kilometrů tratí. Jak pěkné alibi! Je to 100 km hlavní trati, která je mezi poli. Ani nezaregistrujete, že by tam byl nějaký les. Jinými slovy, jak říkal můj kolega, je tam jeden strom a ten spadnul v bouřce, která trvala deset minut a byly dva blesky. V nějaké vesnici kroupy zničily rajčata. Žádný hurikán, zemětřesení, vánice. A tak zatímco se všude kácí a kácí, ve městech a v obcích, kde vítězí beton, asfalt a parkoviště pro auta, poněvadž vlaky jsou nepoužitelné, kolem tratí, i kolem hlavních tratí, to nejde. Právní důvody, majetky, dokonce i ochrana přírody se vytáhne, aby bylo alibi.
Umělá inteligence mi našla, že ředitel Správy železnic má měsíční plat 345 tisíc Kč, roční odměny dosahují až 2,8 milionů. Celkem tedy 600 tisíc Kč měsíčně. Plat ředitele Českých drah je 350 až 370 tisíc měsíčně s odměnami dalších 220 tisíc měsíčně, takže podobně jako ředitel Správy železnic. Já bych je oba vyhodila na hodinu, tak jako v každé komerční firmě, pro neschopnost. I s jejich ministrem. Nebo by možná bylo lepší, kdyby uhradili lidem ztracený čas. Do Prahy jsme dojeli o tři hodiny později, kdyby hodina byla za odměnu pro brigádníka 200 Kč, za tři hodiny 600 Kč, pro tisíc lidí 600 000, a jeden z pánů ředitelů má po měsíční mzdě. Tak zase příště ve vlaku.
