Článek
Svá mladá léta jsem prožila v „ocelovém srdci“ Československé socialistické republiky, v Ostravě. Moje vzpomínky jsou spjaty s průmyslem a oborem, který jsem studovala, a s prostředím, ve kterém jsem žila.
Za socialismu byla prvovýroba a druhovýroba. Prvovýroba byla to hlavní. Patřily tam uhlí a ocel. Té se potřebovalo nebývalé množství, i když se toho moc nestavělo. Kam mizela, se můžeme jenom domnívat, říkalo se, že na tanky a zbraně všeho druhu, které potom končily na bojištích a v armádách všech možných se Sovětským svazem spřízněných režimů. Třeba v Angole. Nejspíše za ně nikdo nezaplatil a už nikdy nezaplatí.
Druhovýroba byla to, co potřebujete. Druhovýroba nebyla důležitá, což vedlo k tomu, že běžné spotřební zboží bylo absolutně nedostatkové včetně oblečení. Ve třídách na střední se občas objevily katalogy Otto nebo Neckerman, a to jsme si půjčovaly a koukaly na věci v nich jako na zázrak. Dneska tohle zboží považujeme spíše za levné hadříky, tehdy to pro nás bylo absolutně nedosažitelné. Sociální status na střední se odvíjel od riflí z Tuzexu – šlo o obchod, kde se daly sehnat „západní“ věci za bony nebo za marky. Obojí platidla se sháněla na černém trhu. V 80. letech se platilo 10-15 Kčs za „západoněmeckou“ marku (platy byly 2000–2200 Kč). Džíny stály 100-110 marek, polovinu průměrné mzdy.
Zásobení zbožím v normálních obchodech se v Československé socialistické republice zvyšovalo se zeměpisnou polohou východním směrem. Z Ostravy jsme jezdili na nákupy na Slovensko. V té době byly oblíbené sady sedmi kalhotek s nápisy Sunday, Monday až Saturday, které splňovaly moderní představu o spodním prádle. Podpultové zboží, poklad. Jaké bylo pro nás překvapení, když jsme se coby studentky dostaly do Košic, a sady kalhotek tam byly na pultě. Jedna naše kamarádka, dnes by se řeklo XXXL, si je také koupila, i když velikost byla maximálně M, s tím, že do nich zhubne.
Když jsem se o pár let později přestěhovala za manželem na Plzeňsko, dověděla jsem se, že my jsme se měli, protože do Ostravy „se cpalo“. My jsme zase měli pocit, že to platilo pro kraje východně od nás.
Výhodou té doby bylo, že jsem se naučila šít. Měli jsme doma starý šicí stroj, který koupil můj děda před Druhou světovou válkou velmi levně od Židů, kteří utíkali před Hitlerem. Krásný starožitný stroj to byl, zn. Singer, a byl v dobrém stavu, dalo se na něm šít docela dobře. Samozřejmě to byl šlapací stroj. Nebyly ale ani látky. Módní manšestr se nedal sehnat. Pamatuji si na bílé kalhoty, které jsem si přešila z pánských kalhot ve velikosti 54 z prodejny s pracovními oděvy pro řezníky. Podruhé jsem zase přešívala šaty po svojí korpulentní matce z kostkovaného manšestru, a to byl mnohem větší nápor na moji hlavu než zkouška z geometrie na vysoké škole – z těch zbytků a vypáraných dílů poskládat nový střih tak, aby na sebe vzor navazoval.
Nejlépe oblékanou slečnou ve třídě byla Kateřina, které posílal šaty bratr z emigrace. Pamatuji si na krásné černé šaty z jemné látky s vyšívanou náprsenkou a širokou sukní. Paradoxem té rodiny bylo, že bratr utekl do Německa a otec byl na tom kádrově špatně, ale matka byla komunistická funkcionářka. Byli rozvedení a proto byla naše spolužačka, která zůstala s matkou, na tom dobře.
Stejně špatně se sháněla drogerie. Možná jste slyšeli o katastrofě, kdy víc než rok nebyl toaletní papír. Ještě větší katastrofa pro nás, ženy, ovšem přišla, když kolem r. 1988 úplně zmizely menstruační vložky. Nejenom relativně moderní s nepropustnou membránou a samolepicí vrstvou na spodní straně, ale úplně všechny. Hrozilo, že ženy nebudou schopny týden v měsíci chodit do práce a nesplní plán. Nakonec se problému s pracovnicemi chopilo ROH (Revoluční odborové hnutí), a fasovaly jsme dvě balení na pracovišti. Nešlo ovšem o moderní vložky, ale odporné z buničiny jako za války. Jistě si dokážete představit to ponížení, pracovala jsem převážně mezi muži. Tehdy jsem zvažovala emigraci, ne kvůli hudbě ani svobodě, ale kvůli základní lidské důstojnosti. Ale aby příběh nebyl tak temný, mělo to i svoji legrační stránku. Když se samolepicí nepropustné vložky opět začaly objevovat, stály se na ně fronty a každá dostala jeden balíček. Naše máma, tehdy už v důchodovém věku, stála pro nás, své dvě dcery. Když koupila jeden balíček, postavila se zase zpátky na konec dlouhé fronty a tak získala další. Nakonec jsem si vytvořila zásoby, a když jsem se stěhovala, balíčky mi posloužily jako výplně a distanční vložky mezi nábytek, aby se nepotloukl dlouhou cestou během dopravy.
Z nějakých zvláštních důvodů byla situace s oblečením a drogerií lepší v Polsku a Maďarsku. Dělaly se zájezdy do Budapešti. Hlavním cílem bylo nakoupit „intimspreje“ značky Fa neboli Fáčka a šampon s jablečnou vůní, o němž zpívá Olympic v písni „Jasná zpráva“. Také se kupovaly svetry, pásky, doplňky.
Koncem 80. let se v příhraničních oblastech s Polskem začaly organizovat divoké burzy, v Ostravě to bylo v březovém lesíku na jedné haldě, dnes je tam obchodní centrum. Tam jsem si v r. 1989 koupila svůj první „kazeťák“, což bylo rádio a kazetový přehrávač v jednom. Strašně mě u toho obchodník okradl, ale měla jsem z čeho potom poslouchat události z podzimní „Sametové revoluce“. Když jsem se seznámila se svým manželem, sehnal pro mne přes známého s dobrými kontakty elektrický šicí stroj zn. Veritas, který se vyráběl ve východním Německu a byl na velmi slušné úrovni. To už se psal r. 1990. Stroj stál 3000 Kčs, což bylo více než můj tehdejší měsíční plat, ale radost jsem měla velikou. Už se vědělo, že socialistická koruna ztratí hodnotu, že se bude zdražovat, že se zvednou mzdy a bylo výhodné peníze utratit za jakékoliv užitečné věci. Stroj byl kvalitní a vydržel mi dalších 20 let. To už jsem ale dělala věci pro radost, z krásných materiálů a na míru, pro sebe a svoje děti.
