Článek
Nejsem fanatický pejskař a psa mám teprve druhého za celý svůj život, spadám už do kategorie „starší žena“ a důchod bude co nevidět. Prvního psa jsme měli bígla, psa chtěly hlavně děti, a jelikož za nimi chodili kamarádi, tak bylo rozhodnuto pořídit nekonfliktního psa menší velikosti, který je navíc krásný. Máme dům se zahradou, pes – fena - měla boudu, mohla do garáže a žila bez obojku volně. Samozřejmě, že nám několikrát utekla, a zase sama přišla, hlavně v štěněcím a pubertálním věku. Umoudřila se až když jí bylo pět let, a potom byla dávána za příklad jiným bíglům, jak je „dobře vychovaná“, že si nikoho nevšímá. Výchova spočívala v tom, že jsme s ní chodili na dlouhé túry bez vodítka, kdy zjistila, že naše „rodinná smečka“ je její smečka a v některých situacích má navrch. Neměla jsem čas ani sílu chodit po cvičácích a realizovat nějaký dril. Fakt je, že nám za celý její 14- letý život vynadala jenom jedna starší paní, které se coby roční štěně proběhla po dece u rybníka. To bylo v letech 2004 až 2017.
Mezitím moje děti dospěly a opustily domov, my s manželem jsme zestárli a na zahradě bylo prázdno. Takže jsem se rozhodla pro druhého psa, který už nebude takový divoch jako bígl, bude klidnější, poslušnější, ale také bude žít venku a budu s ním chodit na procházky a výlety, a také abych měla společnost, když jdu sama. Takže labradorský retriever. Problém je ten, že poněkud „přerostl“ a je to pořádný kus psa, přes 40 kg má určitě. Také se změnila doba a už se nepsal r. 2004, ale 2019. Přibylo peněz, jiných psů, a přibylo hysterie.
Došlo to až tak daleko, že se naopak já bojím opouštět svůj pozemek, chodím ven v dešti a za tmy, a špatně nesu, že mě mladí a nevychovaní extrémně přecitlivělí lidé vyhánějí z veřejného prostoru. Těch případů, kdy mi vynadali, vesměs mladší lidé, muži, ženy i děti, bylo nevídaně. Kdo někdy měl psa, tak ví, že těžko můžete mít vychované roční štěně podobně jako nemůžete mít na slovo poslušné vychované dítě. To je zotročené dítě. Pes dostává rozum nejdříve ve dvou letech, i později, pokud se mu tedy nevěnujete s maximálním nasazením. Psa si ale většinou nepořizujete, abyste měli zase další povinnost a další zátěž, ale pro radost a jako společníka, bez psa bych v zimě ven ani nechodila.
Něco málo o psí povaze. Pokud není pes týraný a má dost prostoru realizovat svoje psí potřeby, kam patří volný pohyb hned za jídlo, jeho předci byli vlci, tak není agresivní. Pes i bez bůhvíjakého výcviku by měl být přirozeně socializovaný a znát psí řeč. Stačí, když s ním chodíte mezi jiné psy a když mu necháte aspoň kousek volnosti. Psí řeč spočívá v tom, že: pozdrav = očuchání. Když se tedy normální socializovaný pes přibližuje k jinému psovi, není třeba ječet a propadat panice, hlavně pokud jde o psa a fenu, tak se jdou pozdravit neboli očuchat. Pokud fena hárá, tak se musí počítat, že se pes doslova hrne a není síla, která by ho zastavila. S hárající fenou neradno chodit ven mimo oplocený pozemek. Pokud normálně socializovaný pes potká jiného psa, který mu není sympatický, tak se tváří, že ho nevidí a jde pryč. Jako cizí lidé, co se nezdraví. Pokud už je druhý pes hodně nesympatický a mému psu nevoní, naježí se. To je dost času ho vzít na vodítko. Další známka vyšší agresivity jsou potom vyceněné zuby, tak mého labradora zahnala stará border kolie, ale také mrňavý jorkšír. Výjimečná situace. Není třeba se bát o malé pejsky, ti si sami umí udělat pořádek, u psů nerozhoduje velikost, oni neznají kilogramy a centimetry. Problém jedině může být malá hárající fena, od které se velký pes nedokáže odtrhnout. Lidi obtěžují nějakým skákáním opravdu jenom hravá štěňata, problém je ten, že pes je ve své konečné velikosti v osmi měsících, a zároveň podobně jako malé dítě ještě není ovladatelný. Také je dobré trošku rozlišovat plemena, některá jsou agresivní, jiná absolutně ne.
Pes, který je celý život na vodítku a v kotci nebo bytě, je týrané zvíře. Bohužel na lukách za svým domem takových potkávám spoustu. Poslední setkání – mladá slečna nebo paní s krásným bíglem na metr dlouhém vodítku. Já se svým labradorem navolno. Ještě šli pomalonku, kdyby s ním aspoň běžela. Když jme ji docházeli, stáhla svého bígla stranou a on začal výt. Slečna – neplakej, ťuťu ňuňu. Asi si ho spletla s hračkou. Plakal, protože chtěl běžet, protože nepotřeboval slovní utěšování, ale užít si chvilku psího štěstí. Jiná mladá paní mne seřvala zase za to, že se její štěně bojí, štěně přitom bylo rozklepané z paničky a z krátkého vodítka, které jim znemožňuje normálně se pohybovat. Pes, který je uvázaný, když druhý je volný, je ve strašné nevýhodě a to vyvolává agresivitu. Jiná slečna zase popadla, a to bylo moje zvíře na vodítku, svého psíka před naším, který si chtěl čuchnout a poněkud zabral více než moje stárnoucí tělo zvládlo, a skočila mezi auta do silnice. Vyvolala opravdu nebezpečnou situaci. Další zase svoji border kolii chránila svým vlastním tělem před očucháním, přičemž nastresovaná a možná i týraná borderka kousla mého pejska do čumáku. Ještě mi vynadala ona. Muži jsou ještě horší. Nedávno obtloustlý čtyřicátník zůstal schválně stát se svým psem, což je jasná výzva pro mého psa, že na něho dotyčný čeká. A na mne začal řvát, že ho zkope, nebo že zkope mne, asi oba. Tak jsem se zastavila 50 m daleko, a zase jsem řvala na něho, ať na nás nečeká a jde si po svých. Zkažený celý večer, ještě teď se mi zvyšuje adrenalin. Mezilidské vztahy. Jedna rodinka se slečnou v týnejdžrovském věku na mne měla v zimě vyloženě spadeno. Světlo do očí, okřikování, jindy natáčení na mobil, přitom si jich můj už rozumný pes nevšímal. Dovolovala si na mne i ta mladá, fakt jsem měla chuť ji dát pár facek. Skončilo to vyhrožováním policií, asi bych to vyhrála, v podstatě útok na moji osobu. Jejich psi bývají agresivní a zlí, i když jde často o různá lovecká a pastevecká plemena, protože jsou prostě – týraní. Možná mají dost jídla a netrpí zimou, ale nemají to, co potřebuje každý, nejenom pes – svobodu. Nikdy a za žádných okolností. Komické jsou potom situace, kdy potkám v lese chlapa jako horu, o 20 let mladšího, který v hrůze vyklidí cestu a ať si „chytnu toho psa“, chytat ho nemusím, on přijde sám na zavolání. Když byl mladší, tak to tak jisté ale nebylo.
Ale nejde jenom o mne. Byla jsem svědkem velmi zlého útoku muže na horského vůdce na Šumavě. Měli jsme koupenou procházku do „šumavské divočiny“, a průvodce měl s sebou psa, křížence retrívra. Starší hodnou fenu. Doprovod, bez příkazů a bez vodítka. Když jsme křižovali turistickou stezku, na lavičce tam seděl tlustý starší muž. Jak ten se do nás pustil, to bylo skutečně nezapomenutelné.
A jak je to se psy na vodítku? Jelikož útoků na mne je spousta, nastudovala jsem si právní analýzu. S výjimkou míst, kde například město na svých pozemcích zakáže volný pohyb psů, není pravda, že pes musí být neustále na vodítku. Pes musí být „pod vlivem svého majitele“ , jak přesně zní paragraf, a především nesmí páchat škodu. Povinnost mít psa na vodítku neplatí ani pro lesy, jak si mnozí podivní myslivci v autech myslí a vynucují.
A pro ostatní lidi, kteří mají pocit, že by majitelé měli mít kohosi na vodítku, jednu radu – chovejte se slušně. Pokud se mi nelíbí chování druhého člověka, nemusím to hned dávat najevo. Mohu něco snést. Každému se nelíbí na jiných něco jiného. Mně třeba vadí špatně oblečení lidé, někdy vyloženě odpudivě, legíny na obézních figurách a kapsáče a zpocené triko. Ani z oblečků cyklistů nejsem nadšená.
Špatnou zkušenost se psem ale nemám z jiných zemí kromě Čech. Už na Moravě jsou lidé přátelštější a mého psa spíše vtipně komentují, protože je veliký a připomíná medvídka. Na Slovensku potom byl pes tzv. seznamovací, tam se Slováci na horách s námi dávali do řeči. Ale také například v Londýně jsem byla svědkem volného pohybu psů v Hyde parku. Pravda, není tam tolik psů jako u nás.
V souvislosti s potřebami psa držet na krátkém vodítku se mi vnucuje analogie s výchovou dětí. Pokud se budete bát dětem dát volnost a budete se snažit je za každou cenu chránit před světem a nebezpečím, které není, budete mít psychicky labilní potomky, plné obav a deprese. Kteří navíc budou nevychovaní a nevědí, že i když se mi něco nelíbí, ke slušnosti vždy patří pozdrav, dobrý den, a kouzelná slůvka prosím vás, bojím se vašeho psa, mohla byste si ho vzít na vodítko?
