Článek
Zbraně jako hračky představují pro mnoho chlapců běžný prostředek hry a mohou mít své kořeny jak v evolučním vývoji, tak ve vlivech kultury a společnosti.
Výzkumy nenabízejí jednoznačnou odpověď, ale většina odborníků se shoduje, že samotná hra se zbraněmi nemusí být škodlivá, pokud je doprovázena vhodným vedením a vysvětlováním rozdílů mezi hrou a realitou.
Proč chlapci chtějí zbraně?
Podle některých může být zájem chlapců o zbraně zakořeněn v biologii a evoluci. Hra na boj a válku byla po staletí součástí vývoje lidského druhu. Evoluční psychologové argumentují, že lov a boj hrály klíčovou roli v přežití a vývoji člověka. Tato tendence se může projevit i v současné době, a to skrze touhu chlapců hrát si s hračkami, které simulují boj a lov, jako jsou pistole, meče a jiné zbraně.
Zbraně a bojové scény jsou také často přítomné v populární kultuře – filmy, seriály a video hry často vykreslují hrdiny s pistolemi, meči nebo jinými zbraněmi. Chlapci, kteří chtějí napodobit své vzory z televizních obrazovek, přirozeně vyhledávají hračky, které jim to umožňují.
Touha malých chlapců vlastnit zbraně, je tedy podmíněna mnoha faktory a nijak nesouvisí s výchovou v rodině.
U nás doma se zbraně nikdy nevyskytovaly ani nepropagovaly. Rozhodli jsme se s partnerem jednomyslně, že žádné zbraně kupovat synovi nebudeme.
Oproti tomu švagrová, policistka z povolání, má ke zbraním kladný vztah a její syn měl od malička zbraně doma. Čím byly realističtější, tím lepší. A zábavou synovce na hřišti bylo schovávat se v křoví a „zabíjet“ lidi kolem sebe.
Náš nesouhlas s touto formou hry přecházela s úsměvem s tím, že synovi nakonec zbraně také koupíme. Ano, dostal meč a hraje si na rytíře, ale pistole jsme nekoupili a syn je ani nevyžadoval.
Švagrová to ale těžce nesla a při každé návštěvě synovi pistole strčila do ruky, že správný kluk má mít zbraně. Syn si s nimi běhal, střílel a při odchodu je zase odevzdal. Jenže včera se stalo to, že se syn vrátil domů a měl zbraně v ruce s tím, že mu je teta dala.
Ačkoliv věděla, že si toto nepřejeme a doma zbraně nechceme, tak je synovi účelově dala, protože nemohla snést pomyšlení, že je chudák nemá.
Ani odborníci se neshodují
Přelomová studie z roku 1967 ukázala, že pouhé vidění zbraně může zvýšit agresivitu – nazývanou „efekt zbraní“. Pouhá přítomnost zbraní zvýšila agresivní myšlenky, nepřátelské hodnocení a agresi, což naznačuje kognitivní cestu od zbraní k agresi.
„Každý má neformální teorii příčinné souvislosti, že hraní se zbraněmi vede k používání zbraní v dospělosti,“ říká dle WebMD Michael Thompson, PhD, dětský psycholog a autor knihy It's a Boy!.
Zároveň ale dodává, že většina dospělých mužů, kteří se jako děti věnovali přestřelkám, nepáchají násilné trestné činy.
„Z mého pohledu dětské psycholožky, terapeutky a maminky dvou synů je potřeba malých i větších chlapců spolu bojovat, soupeřit a zápasit naprosto přirozená a vývojově opodstatněná. Klukům je vlastní úplně jiná míra agresivity a energie, než je tomu u dívek. Tak jako dívky inklinují k hraní si s panenkami a plyšáky, a tím se připravují a trénují na budoucí roli ženy, kluci se potřebují cvičit v používání své síly, energie a svého těla, aby se připravili na to, že se jednou stanou muži,“ uvedla pro Žena-In psycholožka Mgr. Ing. Markéta Benešová.
Rodiče jsou rozhodujícím faktorem
Některé výzkumy, které se zaměřují na vliv hraní s násilnými videohrami nebo hračkami, poukazují na to, že kontext a vedení hraje velkou roli. Děti, které mají jasně nastavené hranice od rodičů a dostávají adekvátní vedení v tom, jak vnímat násilí a zbraně, nemusí vykazovat vyšší agresivitu
Rodiče hrají zásadní roli v tom, jakým způsobem děti hrají. Pokud rodiče aktivně vysvětlují rozdíl mezi hrou a skutečným násilím, děti bývají schopny lépe rozlišit, co je vhodné a co nikoliv. Odborníci doporučují, aby rodiče byli při těchto hrách přítomni a mluvili s dětmi o tom, jak hra může být zábavná, ale že násilí ve skutečném světě má vážné následky.
Ačkoliv je tedy zřejmé, že pistole neudělá z mého syna budoucího kriminálníka, tak si myslím, že bych to měla být já, kdo o pistoli doma bude rozhodovat. Nyní už ji synovi samozřejmě nevezmu a budu se snažit mu vysvětlit, proč jsem je doma nechtěla.
Do té doby, než to pochopí, mi bude doma běhat blázen se zbraní a bude nadšeně křičet, že mě zastřelil. Děkujeme, teto!
Zdroje: ResearchGate, WebMD, Psychological Science, Žena-In
