Článek
Když jsem se rozhodla být matkou, netušila jsem, jak moc to ovlivní můj celý další život. S naivními představami jsem odcházela na mateřskou s tím, že jsem za dva až tři roky zpět.
Obavy byly zbytečné
Mateřství mě ale naplnilo. Měla jsem pocit, že můj život dostal úplně jiný smysl a konečně do sebe mnoho věcí zapadlo. Byla jsem spokojená tak moc, že jsem věděla hned v prvních týdnech života dcery, že pokud to jen trochu půjde, ve dvou letech ji neopustím.
Šlo to a povedlo se dokonce i druhé dítě. K mé velké radosti a úlevě, že se mohu dále věnovat dceři. Jak ale syn rostl, stále častěji mě trápila otázka, jak aktuální situaci vyřeším.
Přišlo mi vůči němu strašně nefér, že s dcerou jsem byla a plně se jí věnovala, a on by měl jít do školky a být tam od rána do večera.
Obavy se ukázaly jako naprosto zbytečné. Vzhledem k dětským nemocem jsem byla doma buď s jedním nebo s druhým. Hledat si v takové situaci práci bylo doslova nemožné, protože hlídání žádné nemáme.
Nakonec jsem to vyřešila prací z domova, ke které se přidala další a další… Aktuálně ani nejsem schopna napočítat, kolik mám přivýdělků. Občas se ozve jedna firma, občas se ozvou všechny najednou.
Do toho mám práci na třičtvrtě úvazku, která je také na 100 % z domova. Všechno se to vykrystalizovalo v průběhu let a já jsem za tuto možnost neskutečně vděčná, ale…
Znám účel, ale…
Právě to „ale“ mě trápí a myslím si, že to takto má více maminek. Navzdory některým komentářům pod mými články, které ze mě dělají skoro až matku zralou na OSPOD (mimochodem jsem tam pracovala a fakt tam jako klientka nepatřím) a navíc hloupou (chudáci prý mé děti, které zdědily mé geny), jsem pravý opak.
Mám vysokoškolské vzdělání a z knihovny na mě zlověstně koukají tři červené diplomy s dotazem, zda je také hodlám někdy využít. No ráda bych, ale zvolila jsem si být hlavně mámou pro své sportující děti, jejichž volný čas vyplňuji návštěvami muzeí, procházkami po Praze nebo prostě jen zábavou na hřišti. Cokoliv, co je vzdělává a baví, je pro mě lepší, než obrazovky televizí a telefonů.
Vím, proč dělám to, co dělám. A vím, že se mi to jednou vrátí ve formě dětí, které nebudou mít úplně vymyté mozky od YouTube. Jenže problém je, že povolání máma je strašně nedoceněné.
Být mámou pro své děti znamená odložit svůj kariérní růst a být s nimi. Ano, také jsem se v jedné diskuzi dozvěděla, že jde být vrcholovou manažerkou a zároveň mámou. Tak prosím ještě tu pohádku o Karkulce.
Jestliže chci být vrcholovou manažerkou a zároveň se starat o děti, musím mít kolem sebe lidi (babičky či chůvy), kteří se o děti postarají, když já jsem pryč. Takže ano, samozřejmě, že jsou to stále mámy, které své děti milují a tráví s nimi své volné chvíle. Ale tento koncept, kdy se mi o děti starají jiní lidé, mi nevyhovuje.
Stigma jménem matka
Takže jsem tam, kde jsem. I přes veškerou snahu vydělat do rodinného rozpočtu co nejvíce peněz (a upřímně si myslím, že se mi to daří), jsem pro své okolí ta divná, co nechodí do práce. Práce z domova se totiž očividně jako práce brát nedá. Je na mě pohlíženo jako na mámu v domácnosti, což je bráno jako stigma.
A stejný pohled má i má rodina, která si často myslí, že když jsem celý den doma, tak to znamená, že mohu dělat všechno, co oni potřebují. Vždyť si doma a nic neděláš. Jo, vůbec nic. Jen mám za dnešek napsat několik článků, udělat vyúčtování a zkontrolovat několik nájemních smluv.
Pokud je ve vašem okolí někdo, jako já, tak vás prosím - nesuďte ho. I my, co pracujeme z domova a celý den si plánujeme podle dětí, jsme unavené. Jsme vyčerpané zejména psychicky, protože děláme tu nejnevděčnější a zároveň nejtěžší práci na světě - jsme mámy.
