Článek
Když jsem studovala, trvala jsem na tom, že jsem ten nejunavenější člověk v naší rodině. Mám na to přeci právo. Celý den ve škole, pak učení ve zkouškovém. Nikdo netrpí tak jako já.
Studování je nejnáročnější práce na světě
Když se k tomu přidaly ještě nějaké ty noční studentské party, bylo jasné, že mám plné právo být neskutečně unavená.
Zlatá práce! To jsem říkala všem dospělým okolo, abych je upozornila na to, že studium je přeci úplně jiná kategorie. Až totiž budu chodit na osm hodin do práce, budu naprosto odpočatá a spokojená.
V práci si odpočinu
Pak jsem do té práce nastoupila a dostala jsem facku jménem „realita“. Ono těch osm hodin v práci bylo jiných než osm hodin ve škole. Jak je to možné? Měla jsem přeci úplně jiné představy o tom, jak práce vypadá.
Člověk by řekl, že se poučím, ale člověk je tvor nepoučitelný (a o mně to platí dvojnásob), takže když odcházela kolegyně na mateřskou, říkala jsem jí, že si alespoň odpočine.
Když přišla po pár týdnech na návštěvu, moc jsem nechápala, proč je tak unavená a strhaná. Vždyť je doma a může se vyspat, ne?
Když jsem odcházela na mateřskou já, šla jsem na ni s naivními představami o tom, jak se vyspím a konečně si odpočinu.
Druhá facka přišla brzy
Druhá facka přišla hned po narození dcery. Ten malý uzlíček vůbec nechtěl spát! Vždy spala tak deset minut a další dvě hodiny prokřičela! Jak jsem mohla být zase tak naivní a myslet si, že si odpočinu? A hlavně - jak jsem někdy mohla tvrdit, že jsem unavená?! Až do té doby jsem totiž únavu nezažila.
Když dcera spala, snažila jsem se zachránit domácnost, která vypadala jako po výbuchu bomby, a také bylo fajn se najíst.
Když se narodil syn, posunul se pojem „únava“ na úplně jinou úroveň. Nikdy bych nevěřila, že dokážu fungovat se třemi hodinami spánku.
Mé nepoučitelné já se proto začalo těšit na nový posun v mém životě - návrat do práce. Respektive částečně jsem se poučila a věděla jsem, že to v té práci není tak hrozné a že si vlastně odpočinu.
Už se nikdy nevyspím
Jenže jsem zapomněla do této rovnice vložit jednu důležitou proměnnou - dvě děti. Ano, v práci si odpočinu od jejich hádek a zlobení, ale to je asi tak vše. Jsem v neustálém stresu, abych stihla vše dodělat dříve, než poběžím pro děti na kroužky. Poté, co zavřu počítač, tak je třeba se postarat o celou domácnost, udělat jídlo, úkoly… A v noci to s tím spánkem také není úplně super, zvláště když jsou děti nemocné, mají zlé sny nebo růstové bolesti.
Nějakou dobu jsem se utěšovala, že to naspím v důchodu, ale ohledně spánku jsem už poučená a sleduji lidi kolem sebe. Mají problémy se spánkem, v noci jim nejde spát a budí se brzy ráno.
Podtrženo a sečteno je třeba si přiznat jednu velkou a krutou pravdu- už se nikdy pořádně nevyspím.
