Článek
„Tak mi rovnou řekni, kolik stojí, abych ti mohl zůstat synem.“
Antonín se otočil k Romanovi. Syn měl košili, kterou mu kdysi se ženou koupili k narozeninám. U krku mu byla těsná. Soudkyně Lucie zvedla oči od spisu.
„Váš otec žádá vyklizení bytu. Příbuzenský vztah dnes rušit nebudeme. Proč podle vás máte právo v bytě zůstat?“
„Protože mi řekl, že tam mám domov. A protože jsem mu ten dům pomáhal držet pohromadě.“
Antonín sevřel desky na klíně. Po rozchodu se Roman nastěhoval do přízemí s postelí, lednicí a pytli oblečení. On zůstal nahoře, kde od ženiny smrti bydlel sám. Dole měl původně bydlet nájemník, ale připadalo mu nemyslitelné chtít po synovi nájem, když ještě splácel zařízení bytu, ve kterém nezůstal.
„Na dva roky,“ řekl. „Ať se vzpamatuje. Tak jsme se dohodli.“
„To napsala Irena. Ty jsi mi potom říkal něco jiného.“
Dva podpisy
Lucie položila před sebe jejich dohodu. Byt byl určený k bezplatnému užívání od začátku září na dva roky. Roman měl platit svou spotřebu energií. Pod datem skončení byly oba podpisy.
„Podepsal jste to?“
„Podepsal. Ale táta mi pak řekl, že mě přece nevyhodí.“
Antonín se nadechl. „Řekl jsem, že nebudeš muset odcházet ze dne na den.“
„A že tam mám domov.“
Ta slova Antonín použil. Roman se po nastěhování ptal, jestli může dát ke vchodu botník. Řekl mu, ať se pořád neptá, že tam teď má domov. Nenapadlo ho připojit konečné datum.
„Mluvíte o tomtéž rozhovoru?“ zeptala se Lucie.
„Ne,“ řekl Roman. „To s botníkem bylo hned. Já mluvím o jaru. Když jsme dodělali plot.“
Antonín si pamatoval, jak Roman po práci vyprávěl o bývalé partnerce, která si do jejich někdejšího bytu přivedla jiného muže.
„Řekl jsem, že už nikam do podnájmu nechci,“ pokračoval Roman. „Táta na to: Tak zůstaň tady, nejsi cizí. Proto jsem potom hledání nechal.“
„Takhle to zaznělo?“ obrátila se Lucie k Antonínovi.
„Řekl jsem, že může zůstat, když se domluvíme. Ne že mu ten byt nechám navždy.“ Antonín si přitiskl desky k břichu. „Vždyť jsme ještě nevěděli, co bude za rok.“
„O penězích jsi tehdy neřekl nic,“ namítl Roman.
„To neřekl,“ připustil Antonín.
Lucie se doptala, zda byli u rozhovoru další lidé a zda si potom podmínky nějak upřesnili. Byli sami. Roman tvrdil, že nebylo co upřesňovat, Antonín počítal s další domluvou před koncem dvou let.
Roman začal vypočítávat výměnu shnilých latí, čištění okapů a cesty do sběrného dvora. Antonín nepopíral, že mu pomohl. Materiál kupoval sám, syn přidal práci.
„Já jsem za tu pomoc rád,“ řekl. „Ale slíbil jsem ti snad za plot byt?“
„Říkal jsi, že se mnou počítáš.“
„Požadujete zaplacení práce, nebo tvrdíte, že byla dohodnutá jako podmínka dalšího bydlení?“ zeptala se Lucie.
Roman posunul seznam stranou. „Já tam nebyl řemeslník. Bydlel jsem tam a staral se. Myslel jsem, že už jsme si to řekli.“
Co mělo přijít v červnu
Irena, Antonínova dcera a Romanova sestra, vstoupila do síně bez úsměvu. Potvrdila, že původní dohodu sepsala na jejich společnou žádost. Dva roky navrhl Roman, protože očekával, že do té doby doplatí úvěr. U jarního rozhovoru po opravě plotu nebyla.
„A u nějakého pozdějšího?“ zeptala se Lucie.
„V červnu. Táta nás pozval oba. Řekl Romanovi, že od září může zůstat, ale potřebuje čtyři tisíce měsíčně a novou dohodu. Chtěl si platit pomoc s úklidem a nákupy.“
„Co odpověděl bratr?“
„Že ho může dál vozit a že se snad nebudou doma chovat jako v hotelu.“
„Taky jsem ho vozil,“ ozval se Roman.
„Když jsi mohl. Táta chtěl vědět předem, který den někdo přijde.“
Antonín nechtěl čekat u okna s taškou, než se Roman vrátí ze směny, a podle jeho obličeje poznávat, jestli se může připomenout. Syn by mu něco přinesl, kdyby zavolal. Jenže Antonín chtěl mít nákup domluvený i bez další prosby.
„Slíbil při té schůzce otec, že bratr zůstane i bez příspěvku?“ zeptala se Lucie.
„Ne. Říkal, že jinak byt potřebuje pronajmout. Roman odešel dřív, než jsme skončili.“
Lucie vzala vytištěné zprávy. Antonín v nich nabízel pokračování bydlení za čtyři tisíce měsíčně plus energie, pokud sepíšou novou dohodu. Roman odpověděl: Cizí bych ti platil, vlastnímu tátovi ne. Na další dotaz ohledně schůzky napsal, že není co sepisovat.
„Protože jsem věřil tomu, co mi řekl na jaře,“ vysvětloval Roman. „Ne že bych tu zprávu nečetl.“
„A otci jste napsal, že podle vás už máte bydlení dohodnuté natrvalo?“
„Říkal jsem mu to doma.“
Antonín přikývl. „A já mu odpovídal, že tak jsme se nedomluvili.“ Poprvé ho napadlo, že Roman možná celou dobu nečekal, až otec ustoupí. Možná skutečně slyšel něco, na co se od jara spoléhal. Ani teď mu ale Antonín nedokázal slíbit, že se o něj synova přítomnost postará.
Po skončení dvou let Romana písemně požádal o vyklizení a předání bytu. Výzvu měl soud také k dispozici. Roman ji dostal a odmítl odejít; to nepopíral. Namítl však, že dál posílal peníze. Podle předloženého přehledu šlo stále o stejné zálohy na energie. Oba potvrdili, že žádný nový příspěvek na bydlení neplatil.
Když Irena odcházela od svědeckého místa, Roman se jí zeptal, zda je teď spokojená. Soudkyně ho zarazila.
„Vaše sestra odpovídala na otázky soudu. Výčitky jí za to dělat nebudete.“
Antonín sklopil oči. O svědectví ji požádal on. Přesto si přál, aby sem nemusela přijít.
Prázdné přízemí
Při vyhlášení rozsudku stál Antonín s rukama podél těla. Lucie uložila Romanovi byt vyklidit a předat. Vysvětlila, že původně sjednaná doba uplynula. Její pozdější nahrazení trvalým bezplatným bydlením prokázané nebylo. Rozporné vzpomínky na jarní rozhovor posuzovala také ve světle červnové schůzky a následných zpráv: další pobyt v nich otec výslovně podmiňoval novou dohodou, kterou neuzavřeli.
Antonín čekal úlevu. Místo toho sledoval synovu ruku přejíždějící po těsném límečku. Venku mu chtěl nabídnout odvoz, ale Roman už telefonoval. Prošel kolem něj sám.
Byt převzal vyklizený. Roman mu předal klíče a ukázal poškrábanou podlahu za lednicí. Antonín řekl, že o tom ví. O novém bydlení se syn nezmínil. Na otázku, zda přijde v neděli na oběd, odpověděl, že ne.
Do přízemí se později nastěhovala žena z místní prádelny. Z nájemného Antonín hradil pravidelný úklid a dovoz nákupů. Ve čtvrtek měl lednici doplněnou a nemusel nikomu volat, jestli to tento týden vyjde. Roman na další dvě pozvání nepřišel.
Jednou se ho nájemnice u branky zeptala, zda by mohla přijet její dospělá dcera a přespat do pondělí. Souhlasil. V neděli slyšel z přízemí dvě ženy smát se při mytí nádobí. Zastavil se na schodech s prázdnou nákupní taškou v ruce. Dole ještě chvíli tekla voda. Potom vystoupal do svého patra.
