Hlavní obsah

Po injekci se mé kočičce přitížilo. U soudu mi pustili záznam mého prvního telefonátu na kliniku

Foto: gemini.com

Nela si pamatovala, jak se kočce po injekci zvedaly boky. Když po klinice začala vymáhat účet za pohotovost, veterinář ji odkázal na telefonát, který tomu všemu předcházel. Nela si z něj vybavovala hlavně otázku, jestli může přijet.

Článek

„Tak mi ukažte, kde jsem řekla, že nemůže dýchat.“

Veterinář se podíval na soudkyni, ne na mě. To mě dopálilo ještě víc než jeho výpověď. V ordinaci se mnou přitom mluvil normálně. Dokonce mi tehdy podržel dveře, když jsem nedokázala zvednout přepravku a zároveň si nasadit batoh.

„Paní doktorko?“ řekl.

„Na otázky se ptám já,“ řekla soudkyně Lucie. „Ale tahle je dobrá. Byl jste u toho telefonátu?“

„Nebyl. Přijímala ho kolegyně z recepce. Než paní dorazila, předala mi, že kočka zrychleně dýchá a je malátná. Totéž měla v poznámce k návštěvě.“

„Takže nevíte, co přesně jsem řekla.“

„To už nám pan doktor vysvětlil,“ zarazila mě Lucie. „Teď mi prosím ještě jednou řekněte, za co po klinice chcete těch dvanáct tisíc čtyři sta šedesát korun.“

Na stole jsem měla účet z pohotovosti. Dole bylo vytištěné ZAPLACENO; kartou jsem tam platila až poté, co mi řekli, že kočka uhynula. Terminál nechtěl načíst telefon a já ho bez jediného slova přikládala pořád na stejné místo, než mi sestra řekla, ať ho zkusím otočit.

„Za tohle všechno,“ řekla jsem. „Na pohotovost bych bez té injekce nejela. Doma jí nebylo dobře, ale takhle na tom nebyla.“

Advokát kliniky řekl, že zaplacenou částku nezpochybňují. Nesouhlasí s tím, že by ji klinika měla hradit. Mluvil klidně, jako by mi z účtu vyškrtával jednu položku po druhé, až z něj nezbude nic.

Lucie se mě zeptala, co jsem viděla doma.

„Nevstala k misce. Ležela pod lavicí v předsíni, kde normálně nebývala. Proto jsem volala.“

„A dýchání?“

„Toho jsem si všimla až v ordinaci. Po injekci jsem zapínala přepravku a přes mřížku jí viděla na bok. Strašně rychle se zvedal.“

„Jak dlouho po injekci?“

„Já nevím. Zapínala jsem dvířka. To je pár vteřin.“

Veterinář řekl, že mě viděl dvířka zase otevřít. Podle něj to bylo po několika minutách. Mezitím zadával údaje do počítače. Když jsem na něj zavolala, vrátil se ke stolu, kočku znovu vyšetřil a poslal nás na pracoviště s pohotovostí. Než jsme odjely, zavolal tam.

„Proč jste mě tam neposlal rovnou?“ zeptala jsem se.

„Protože jsem ji nejdřív potřeboval vidět. A když se zhoršila, už jsem ji u nás nechtěl zdržovat.“

„Takže říkáte, že se u vás zhoršila.“

„Ano,“ řekl.

Čekala jsem nějaké ale. Nepřišlo. Lucie si nechala ukázat první záznam z vyšetření a pak zápis o telefonátu na pohotovost. Přejela prstem po obou řádcích, aby bylo jasné, o kterém mluví.

„Tady pan doktor popisuje vyšetření před injekcí a uvádí, že kočka už tehdy zrychleně dýchala. Vy namítáte, že to mohl zapsat až později. Z pořadí zápisů opravdu nepoznáme, kdy který vznikl. Pusťme si ten telefonát.“

Klinika poslala soudu nahrávku i výpis hovorů z recepce. Kopii nahrávky jsem dostala před jednáním. Doma jsem ji pustila, ale jakmile automat ohlásil, že se hovor nahrává, zase jsem soubor zavřela. Říkala jsem si, že si to stejně budu muset poslechnout tady. Podle výpisu jsem volala ve čtrnáct osm. Parkování u kliniky jsem v aplikaci spustila ve čtrnáct třicet jedna. Ten čas jsem si našla sama, když jsem si doma zkoušela sepsat, co se kdy stalo. Tehdy jsem začala až parkováním.

Z reproduktoru se ozval můj hlas. Zněl skoro omluvně. Ptala jsem se, jestli můžu přijet bez objednání a jestli nebude vadit, že u nich nemáme kartu.

„Co se s ní děje?“ zeptala se recepční.

„Je taková malátná. Jen leží. A dýchá hrozně rychle, i když se vůbec nehýbe.“

Pak jsem ji v telefonu požádala, aby chvilku počkala. Ozvalo se šouchnutí a já najednou věděla, co to bylo. Položila jsem mobil displejem dolů na botník a klekla si na dlažbu. Z výšky jsem pod lavici neviděla.

„Pořád stejně,“ řekla jsem na nahrávce. „Jo. Přijedu hned.“

Lucie přehrávání zastavila. Zeptala se, jestli je to můj hlas.

„Ano.“

„Chcete k tomu něco dodat?“

„To rychlé nebylo to samé, co potom,“ řekla jsem. U lavice jsem si myslela, že až ji dostanu k doktorovi, přestanu se bát. U přepravky jsem už nevěděla, co ještě můžu udělat. „Já jsem si vážně pamatovala až to druhé.“

„To se nevylučuje,“ řekla Lucie. „Ten hovor nám říká, že dýchala rychle už doma. Neříká nám, jak moc se jí přitížilo v ordinaci.“

Znalec měl před sebou zprávy z obou pracovišť a svůj posudek s barevnými záložkami. Lucie se ho zeptala, z čeho mohl posoudit postup kliniky a co mu zprávy říkají o chvíli, kdy jsem znovu otevřela přepravku.

„V záznamu kliniky mám nález z vyšetření, podaný lék i to, co veterinář udělal, když se stav zhoršil,“ řekl. Přidržel si list, který se mu v deskách zvedal. „V tom, co je zdokumentováno, chybu nevidím. Zpráva z pohotovosti pak popisuje, v jakém stavu kočku převzali. Ani jedna zpráva mi ale neumožňuje určit, proč se její stav v ordinaci zhoršil, ani připsat potřebu další péče injekci.“

„Takže mi můžete říct, že jí ta injekce neublížila?“ zeptala jsem se.

„To vám říct nemůžu.“

Čekala jsem, že advokát kliniky vstane. Jen otočil propisku a položil ji před sebe.

„A můžete říct, že jí ublížila?“ zeptala se Lucie.

„Ani to ne. Na to ty podklady nestačí.“

Když jsme dostali prostor říct na závěr, na čem trváme, přitáhla jsem si účet blíž. Chtěla jsem říct, že když jsem na pohotovosti souhlasila s další péčí, ještě jsem si myslela, že si ji odvezu domů. Na účtu byly jednotlivé úkony vypsané, ale já si z té chvíle pamatovala hlavně to, jak rychle jsem řekla ano. Nakonec jsem řekla jen, že na žalobě trvám. Advokát kliniky navrhl její zamítnutí.

Po přestávce Lucie žalobu zamítla. Účet prokazoval, co jsem za pohotovost zaplatila. Nahrávka doložila, že rychlé dýchání začalo už před injekcí, ne že se kočce v ordinaci nemohlo přitížit. Z provedených důkazů ale nevyplynula chyba kliniky ani to, že by podaná injekce vedla k péči, jejíž úhradu jsem po klinice žádala. O tom, proč kočka uhynula, rozsudek nerozhodoval.

Doma jsem se posadila na lavici v předsíni a otevřela soubor v telefonu. Posunula jsem přehrávání za místo, kde ho Lucie zastavila. Recepční mi ještě vysvětlovala, kudy se od parkoviště chodí ke vchodu. Pak chtěla vědět, na koho má návštěvu napsat. Nadiktovala jsem jí své příjmení.

„A kočička se jmenuje jak?“

„Rozinka,“ řekla jsem. „Ona na to jméno i slyší.“

Na nahrávce jsem to hned zkusila. Volala jsem do prostoru pod lavicí, trochu hlasitěji, než bylo potřeba. Tentokrát jsem po telefonu nesáhla. Nechala jsem doběhnout i ty dvě vteřiny, po které jsem tehdy čekala, že vyleze.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz